O dětství české justice

Soudci patří tradičně mezi autory a spoluautory komentovaných vydání různých zákonů. Řada soudců dokonce zákony píše. Někteří jsou známí svými odbornými články, právními učebnicemi, či třeba právně-popularizační publicistikou. Nevzpomínám si ovšem za poslední léta, že bych četl právně-historické dílo, jehož autorem by byl právě kolega, soudce.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Paragraf, zákony, právní otázky
Foto: Fotolia

Letošní dovolenou jsem však s jednou takovou knihou strávil. A není to pro mě, který se dvě desetiletí zajímá mimo jiné o systém a správu soudnictví, kniha jen tak ledajaká. Popisuje takřka sto let vývoje soudnictví na území našeho státu, století, které všechny vnější znaky, výhody i neduhy soudnictví založilo tak pevně, že v takřka nezměněném stavu působí dodnes. Zkoumá totiž léta 1848 až 1938.[1]

O tom, že můj přítel, kolega Michal Princ řadu let pracuje na právně-historickém díle, se v pražských justičních kruzích vědělo mnoho let. Že předmětem jeho zkoumání bude cosi související se soudnictvím a soudci, jakož i dobou monarchie, jsme mnozí také tušili. Už jenom proto, že nás občas bavil i děsil zároveň až neskutečnými paralelami mezi některými potížemi dnešních soudců a dobou dávno minulou, které dokázal vždy velmi přesvědčivě a podrobně popsat.

Když jsem ovšem zjistil, že nepůjde o rozsáhlý článek, ba ani „pouhou“ doktorandskou práci, ale dílo čítající tři sta stran textu, další tabulky a přílohy nepočítaje, byl jsem ohromen. A věděl jsem, co budu číst o dovolené, protože krátké nahlédnutí do knihy mě utvrdilo v názoru, že text bude vyžadovat vyšší míru soustředění, než jaké bývám schopen po večerech ve dnech pracovních.

Zejména první třetina knihy totiž vyžaduje po čtenářovi skutečnou sebekázeň. Autor v ní podrobně zpracovává vývoj právní úpravy soudnictví po „revolučním“ roku 1848, následně v době neoabsolutismu, obnovení ústavnosti až po celou první republiku. Následuje rozsáhlá pasáž o soustavě řádných soudů ve sledovaném období, o jejích změnách a hlavně věcné příslušnosti, doplněná i kratším rozborem organizace a působnosti státního zastupitelství. Závěrečnou částí „první třetiny“ je výčet a pravomoci mimořádných soudů, rozhodčích soudů a konečně soudů veřejného práva.

Přiznám se, že jsem dosud netušil, že jsme mívali Říšský soud, Správní dvůr soudní, Státní dvůr soudní, Patentní soud a Soud volební, stejně tak se musím doznat k tomu, že po prvním přečtení bych účel a pravomoc každého z nich asi ještě nepopsal. Při studiu těchto „zvláštních“ soudů a přečtení v textu předcházejících popisech změn v soudní soustavě soudů řádných jsem si však uvědomil, že hledání optimálního modelu justice se naši předci věnovali se stejným úsilím, jako my dnes. A často stejně lopotně a někdy neúspěšně.

„Druhá třetina“ je o soudních osobách, organizaci jejich práce a vnitřním uspořádání řádných soudů. Nostalgický duch zašlých časů na nás zavane z kapitol o kategoriích a úředních titulech soudcovských úředníků (pozor, tak se opravdu říkalo soudcům!), jejich řazení do hodnostních tříd, jakož i o soudních zřízencích.  Další část je však ryze současná. Povinnosti soudců, jejich kárná odpovědnost, ústavní záruky nezávislosti. To když čtete, pochopíte, že jsme se dosud příliš daleko nedostali. Obdobně podrobně jsou popsány i pozice kancelářských úředníků a pomocných kancelářských sil, jako byli sluhové a poslové.

Pro dnešní soudní funkcionáře, lámající si hlavu, jakým způsobem uspořádat chod soudu, zda osvědčeným modelem soudních oddělení a kanceláří, či takzvanými minitýmy, je mimořádně zajímavá pasáž o vnitřním uspořádání a organizaci práce na soudech v různých etapách zkoumaného období. Putování žaloby od podacího oddělení k soudci a následně do spisovny bylo i tenkrát ve své podstatě stejné jako dnes, podobně jako řešení problému, kterak chod výkonu spravedlnosti zajistit efektivně a včas. A to třeba i změnami soudní soustavy.

Právě „druhá třetina“ nás přesvědčí o tom, jak moc naše soudnictví systémově stále vězí v mantinelech zkušeností a znalostí císařských soudců a úředníků druhé poloviny devatenáctého století. Pro mě je fascinující, že kvalita habsburské administrativy obstála u tolika změn režimů, státních útvarů a to celé po jeden a půl století. Hrůzné je na tom to, a „třetí třetina“ leccos naznačí, že vyhovovala i dvěma totalitním režimům, které naše soudnictví, ve skutečnosti jen mnohé soudce, zneužívaly pro své cíle zcela programově.

„Třetí třetina“ je čtenářsky skutečným vrcholem celého textu. Jistě nebudu daleko od pravdy ve svém přesvědčení, že dosud nikdo neshromáždil a obsahově neutřídil tolik dobových názorů soudců vyjadřujících se k tehdejším problémům justice. Notoricky špatná obsazenost některých soudů, rivalita mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem, stěhování Nejvyššího soudu do Brna, spory o laický prvek v soudním rozhodování, to vše autor představuje na pozadí právních předpisů prokládaných komentářovými díly či články soudců, navrhujících různá řešení.

Pro dnešní rovnostářskou společnost bude také možná překvapením, s jakým zaujetím někteří tehdejší soudcové při změně režimu, vzniku Československa, trvali na ochraně nabytých práv co do titulů (to jsou všichni ti soudní radové, jak to známe z černobílých filmů). Už vůbec nás naopak nepřekvapí, co překvapovalo soudce tehdy, a to veřejná a mediální kritika soudů, s čímž si, stejně jako my, nevěděli někdy rady.

Soudnictví ve světle dobových nároků na výkon soudní moci je pak kapitola, která by měla být četbou povinnou pro soudní funkcionáře a ministerské úředníky. Proto o tom nic nenapíši.

Je dobrým mravem považovat první republiku za vzorový státní útvar na našem území v posledních staletích. Tuto představu ohledně výkonu spravedlnosti kniha nabourává. Pokles reálného finančního zajištění soudců po roce 1918, cíleně prodlužované výjimky z ústavní zásady nepřeložitelnosti soudců, politikaření tehdejších mocných kolem justice, to vše by bylo i pro dnešní dobu nepředstavitelné. Pro mě popis změn po vzniku republiky přinesl poznání, jak je možné, že všem justičním vraždám v padesátých letech předsedali soudci jmenovaní za Masaryka a Beneše. Tedy, že si soudci navykli již tenkrát naslouchat vůli politiků. Jsem zvědavý, zda to budete po přečtení knihy vnímat stejně.

Závěrem musím konstatovat, že je vzácné, jak si v dnešní uspěchané a těkavé době někdo dal tu práci zachytit podrobně a v souvislostech historické děje v soudnictví, které tak významně utvářely současnost.

Extrémně neposedným čtenářům bych býval byl doporučil přečíst alespoň „třetí třetinu“ knihy zhruba od strany 221, ale ti jistě nedočetli tento článeček ani sem. Takže, fakt si to přečtěte celé.


[1] Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848-1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015

 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články