S akcentem na princip nediskriminace a rovného zacházení mezi občany EU (čl. 18 SFEU a násl.) Komise dovozuje, že podmínka státního občanství členského státu je diskriminační, omezující volný pohyb osob, narážející na pravidla volného usazování, aniž by se blíže dotýkala i volného poskytování služeb, které notáři ostatně také poskytují.
Dle Komise jsou ve sporu s Maďarskem hlavní tyto dvě otázky: Zda zahrnuje čl. 49 SFEU i činnost notářů a jaký je výklad čl. 51 SFEU, tedy zda se dá do něj zahrnout i činnost notářů v dědickém řízení. Dle Komise čl. 49 SFEU zahrnuje činnost notářů a notář v dědickém řízení do čl. 51 SFEU nespadá. Komise trvale zastává striktně restriktivní výklad čl. 51 SFEU, podle kterého se pravidla usazování nevztahují na činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci. Komise vytrvale odmítá do obsahu termínu veřejná moc vkládat činnosti, pro které by si členské státy mohly ponechat jako podmínku jejich výkonu např. státní občanství.
Komise naopak, a to spolu se Soudním dvorem EU, velmi extenzivně vykládá všechna pravidla pro tzv. volné pohyby včetně práva na usazování v kterémkoli členském státě EU za účelem provozování výdělečné činnosti. Občan EU se může, za účelem provozovat ekonomickou činnost, usadit v jiném členském státě (viz např. rozhodnutí ve věci Gebhart C-55/94). V pojetí Soudního dvora se dokonce i náboženské činnosti považují za činnosti ekonomické, které podléhají pravidlům volného usazování. Jinými slovy řečeno, Maďarsko dle stanoviska Komise porušuje povinnost, která pro něj plyne ze Smlouvy o fungování Evropské unie.
Pochopitelně, že pohled Maďarska je zcela opačný, kdy tento členský stát naopak zdůrazňuje, že podstata věci, která se týká vnitrostátní právní úpravy, je taková, že v různých státech má notář různé pravomoci, což znamená, že podmínka by neměla být vyžadována bez rozdílu u každého státu. Je nutné tedy rozebrat jednotlivé činnosti, které notář v Maďarsku vykonává, a rozhodnout, zda převládají činnosti spjaté s veřejnou mocí, či nikoliv. V Maďarsku se notáři řídí veřejným právem a aspekty jejich činnosti jsou např. následující:
- jsou územně omezeni;
- klienty si nevybírají;
- mají územní pravomoci;
- je jich omezený počet (numerus clausus) – v Maďarsku 316;
- honorář není svobodně domluvený (podle sazebníku, kdy stejná služba je oceněna stejně).
Z tohoto důvodu i Maďarsko pevně setrvává na tom, že podmínka státního občanství není diskriminační, naopak je funkční a odůvodněná.
Soudní dvůr Evropské unie sice provedl ústní jednání, rozhodnutí však nevydal. Nyní lze jen očekávat (v řádu měsíců), která ze stran sporu přednesla pádnější argumenty. Osobně však predikuji závěr ne nepodobný tomu, který již v roce 2011 formuloval Soudní dvůr Evropské unie v sérii rozsudků proti sedmi členským státům – Belgii, Francii, Lucembursku, Německu, Portugalsku, Rakousku a Řecku, které Komise EU žalovala ze stejných důvodů, tj. v rámci řízení o nesplnění povinnosti kvůli jejich vnitrostátní úpravě notářské profese. Soudní dvůr Evropské unie formuloval v předchozích věcně podobných případech závěr, že podmínka státního občanství členského státu pro výkon povolání notáře je bohužel diskriminační.
Není bez zajímavosti, že ve prospěch Maďarska intervenovala Česká republika, jako jediná, a předložila další pádné argumenty, kterými historickou podmínku státního občanství pro výkon povolání notáře obhajovala. Souvislost není čistě náhodná, neboť dalším kandidátem na řízení pro porušení smlouvy z obdobného důvodu je i sama Česká republika a její ustanovení § 7 odst. zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dle kterého může být notářem jmenován státní občan České republiky. Ale o tom až příště.
Diskuze k článku ()