Zmírněné následky nepřiměřeného rozšiřování volného pohybu služeb – řízení o předběžné otázce ve věci Piringer

Dnes se zaměřím na pro právnické povolání důležitou judikaturu Soudního dvora EU a budu reagovat na nedávný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Leopoldine Gertraud Piringer (C-342/15). Rozhodnutí bylo vyneseno 9. března 2017 a jeho podstatou byla otázka volného pohybu služeb advokátů.

advokátka, vedoucí Katedry ústavního a evropského práva, FPr ZČU v Plzni
Foto: Shutterstock

Ve svých předcházejících článcích jsem referovala o podstatných změnách de lege ferenda pro povolání notáře v České republice, zejména v důsledku série rozsudků Soudního dvora Evropské unie vynesených již v květnu 2011 proti sedmi členským státům – Belgii, Francii, Lucembursku, Německu, Portugalsku, Rakousku a Řecku, následně mimo jiné proti Lotyšsku (C-151/14),  Maďarsku (C-392/15), kdy Evropský soudní dvůr vydal rozhodnutí, ve kterém obecně uvedl, že členské země tím, že pro přístup k povolání notáře stanovily podmínku státní příslušnosti, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 49 SFEU.[1] Prozatím poslední v řadě žalovaných zemí pro podmínku státního občanství notáře je i Česká republika (C-575/16).

Dnes se však zaměřím na věcně sice provázanou, přesto poněkud odlišnou, pro právnické povolání však neméně důležitou judikaturu Soudního dvora EU a budu reagovat na nedávný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Leopoldine Gertraud Piringer (C-342/15). Rozhodnutí bylo vyneseno 9. března 2017 a jeho podstatou (procesně šlo o řízení o předběžné otázce) byla otázka volného pohybu služeb advokátů, především však otázka, zda členské státy mají možnost vyhradit určeným kategoriím advokátů sepisování veřejných listin o vzniku nebo převodu věcných práv k nemovitostem. Rakouská právní úprava v tomto konkrétním případě totiž vyžaduje, aby pravost podpisu na žádosti o zápis do katastru nemovitostí byla ověřena pouze notářem. 

Předběžná otázka byla proto podána rakouským soudem, kdy v řízení před tímto soudem členského státu EU šlo o zápis věcného práva k nemovitosti do rakouského katastru nemovitostí na základě listiny, kterou si paní Leopoldina Piringer při své návštěvě v Českých Budějovicích nechala opatřit prohlášením českého advokáta o pravosti jejího podpisu. V rámci stanovisek, které mohou v řízení o předběžných otázkách předložit i členské země, se Česká republika vyjádřila tak, že odmítá, aby Rakousko mělo povinnost uznat prohlášení o pravosti podpisu provedené českým advokátem, který sám nevykonal pohyb, a tím zasahovat do katastrální agendy Rakouska. Výhradu spočívající v zajištění legality a právní jistoty, pokud jde o listiny o právních jednáních sloužící naléhavým důvodům obecného zájmu, uplatnil i generální advokát Szpunar, který navrhl, aby Soudní dvůr EU rozhodl tak, že ani ustanovení směrnice o usnadnění volného pohybu advokátů[2], ani článek 56 Smlouvy o fungování EU, nebrání tomu, aby členský stát vyhradil notáři osvědčení o pravosti podpisů na nástrojích, které jsou určeny k převodu práv k nemovitostem.

Lze konstatovat, že rozhodnutí Soudního dvora EU, jehož závěr lze shrnout tak, že členské země mohou vyhradit určité činnosti jen notářům právě proto, že vykonávají některé činnosti blízké správním činnostem, je správné. Excesivnímu rozšiřování volného pohybu služeb tentokráte orgány Unie odolaly.


[1] „…jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení,… státními příslušníky jednoho členského státu usazenými na území jiného členského státu…“

[2] Směrnice Rady 77/249/EHS, ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články