Aplikační problémy ve smluvním právu - část III.

Téma mého příspěvku je spjato s rekodifikací soukromého práva a není tak „žhavě aktuální“, ale spíše stále ještě aktuální. Protože obdobné téma bylo na konferenci Právo ve veřejné správě pojednáno již v předchozích ročnících, ráda bych se zaměřila na to, co je letos nové (tedy na novelu občanského zákoníku) a dále na to, kde jsou problémy dle mého soudu nejzávažnější a nejmarkantnější.

Foto: Fotolia

Co novela nevyřešila? Co nadále činí z hlediska výkladu a právní jistoty adresátů právních norem potíže?

Jak je zřejmé z předcházející části výkladu, omezila se novela pouze na několik okruhů. Nedošlo proto k onomu v počátku očekávanému koncepčnímu zemětřesení (za což jsem sama ráda), bohužel však stranou pozornosti zůstaly i problémy, které je možno řešit v i rámci konzervativní „technické“ novelizace (oproti původně připravované koncepční novele).

Teoretická koncepce občanského zákoníku připraveného týmem profesora Eliáše měla od počátku své významné kritiky, kde mezi nejvýraznější patřila na akademické půdě prof. Irena Pelikánová, a (jablko nepadá daleko od stromu), mezi nejhlasitějšími byl i nejprve náměstek a posléze ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Někdy se v žertu říká „dva právníci – tři názory“. K některým ustanovením občanského zákoníku bylo v minulém období publikováno takové množství výkladů, že skutečně nejde jen o dva názorové proudy, ale o pluralitu možných výkladů.

To samozřejmě nepřidá právní jistoty adresátům norem a čekání na sjednocující judikaturní výklad se může protáhnout na řadu let. Rozsáhlá novelizace v podobě koncepčních zásahů by zklidnění situace zřejmě nepřispěla. Osobně jsem spíše příznivcem konzervativního přístupu postupného opravení nešťastně koncipovaných či nevhodně formulovaných míst. Budu se nyní blíže věnovat některým z těchto bolavých míst.

Jednou z prvních věcí, která právníka zajímá při změně právní úpravy, jsou přechodná ustanovení. Při pohledu na § 3028 odst. 3 první větu občanského zákoníku: „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.“ zaujme pojem právní poměr. Nasnadě je otázka, zda zákonodárce míní totéž co právní vztah? Proč nepracuje s pojmem právní vztah – je to legislativní chyba nebo záměr?

Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku byl inspirací § 763 odst. 1 obchodního zákoníku. V něm se hovořilo o "právních vztazích". Důvodová zpráva říká: „…jiné právní poměry než osobní, rodinné a věcněprávní - tedy především obligační založené smlouvami - se mají podle třetího odstavce spravovat dosavadními předpisy až do svého zániku.“ Pokud se podíváme do starší odborné literatury, byl pojem poměr užíván jako synonymum pojmu vztah. Zdá se tedy, že zákonodárce žádný terminologický posun nezamýšlel.

Opačný výklad se objevil ze strany jednoho z členů rekodifikační komise, JUDr. Petra Bezoušky. Dr. Bezouška uvádí: "Důležité je i posouzení toho, jak je to se samotným kontraktačním procesem, který byl zahájen před účinností nového kodexu, ale dokončen až po jeho účinnosti (…). V takovém případě se opět použije ustanovení § 3028 odst. 3 - dopadá totiž na širší spektrum právních poměrů, než pouze na obligace (srov. použitý pojem ‚právní poměr')."

Výklad tohoto ustanovení má zcela zásadní dopady na to, jakým předpisem se závazkový vztah bude řídit. Klíčové při tom je určit, kdy došlo ke vzniku právního poměru. Podle dr. Bezoušky se tedy na závazkový právní vztah použije stará úprava pokaždé, kdy bylo před účinností občanského zákoníku byť i jen zahájeno jednání o smlouvě. Za určující moment tedy považuje zahájení kontraktačního procesu.

Oproti tomu jiný názorový proud reprezentovaný doc. Filipem Melzerem se přiklání k pojetí odpovídajícímu německé právní nauce (která dle autorů občanského zákoníku byla jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů). Podle tohoto výkladu záleží na tom, ve kterém momentu (za účinnosti které právní úpravy) byl návrh smlouvy oferentem předložen.

Konečně třetí možný výklad, který je přijímán nejmasověji, je výklad, který zastává prof. Irena Pelikánová a dr. Robert Pelikán. Podle nich závisí režim smlouvy na tom, kdy byla smlouva uzavřena (tj. na ukončení kontraktačního procesu). Na podporu tohoto výkladu hovoří i to, že existuje jedna výslovná zákonná výjimka – v případě veřejných zakázek. V zákoně č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, v části šedesáté čtvrté (kromě terminologických změn) najdeme přechodné ustanovení k zákonu o veřejných zakázkách a v části šedesáté páté přechodné ustanovení ke koncesnímu zákonu. Podle těchto přechodných ustanovení, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti, občanského zákoníku zahájeno zadávací (koncesní) řízení, se řídí soukromá práva a povinnosti ze smlouvy uzavřené na základě tohoto zadávacího (koncesního) řízení, včetně práv a povinností z porušení této smlouvy, dosavadními právními předpisy, ledaže zadavatel v zadávacích podmínkách určí jinak. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich soukromá práva a povinnosti budou řídit občanským zákoníkem.

Třetí ze zmíněných možných výkladů, kdy došlo ke vzniku právního poměru, lze podpořit též analogií s přechodem z hospodářského zákoníku na obchodní zákoník (zde výklad podal Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp. zn. 29 Odo 246/2005 ze dne 28. února 2008). Dle uvedeného rozsudku: „Pro posouzení, jestli se právní vztah řídí hospodářským zákoníkem či nikoli, je rozhodujícím okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy především okamžik uzavření smlouvy. Jelikož ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí pouze vznik těchto právních vztahů, jako je tomu např. podle ustanovení § 868 obč. zák., je potřeba vycházet z toho, že se hospodářským zákoníkem řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů.“

Příklad:

Smlouva o dílo byla uzavřena za účinnosti obchodního zákoníku, dodatkem se za účinnosti nové úpravy mění původně sjednané parametry díla a termín plnění. Bude se dodatek řídit novou nebo starou právní úpravou?

Zde bych postupovala analogicky se situací při přechodu z hospodářského zákoníku na obchodní zákoník, a to s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR i jeho dřívější rozhodnutí ze dne 16. listopadu 1999 pod sp. zn. 32 Cdo 2016/98, kde se podává: „Právní vztahy, na něž dopadá ust. § 1 obch. zákoníku, které vznikly po 1. 1. 1992, se podle § 763 odst. 1 obch. zákoníku řídí tímto zákonem. Právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992 a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených před 1. 1. 1992 se řídí dosavadními předpisy, tj. hospodářským zákoníkem.

Určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoliv, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření hospodářské smlouvy.

V přechodném ustanovení § 763 odst. 1 obch. zákoníku se neuvádí, že dosavadními předpisy se řídí např. jen vznik těchto právních vztahů, jako je tomu podle ust. § 868 obč. zákoníku, a proto je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, tj. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku.

Občanský zákoník v poslední větě ustanovení § 3028 odst. 3 umožňuje stranám zvolit si režim občanského zákoníku. Pokud si strany tedy v dodatku ujednají podřízení jejich vztahu novému právnímu režimu, vyhnou se tím jakýmkoli diskusím ohledně toho, kterým předpisem se jejich vztah řídí.

Další otázkou je režim realizační smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Realizační smlouva zakládá nový závazkový vztah, vznikem tohoto nového závazkového vztahu je splněn závazek předchozí. Přikláním se k převažujícímu názoru, že na tuto novou smlouvu uzavřenou za účinnosti nového zákoníku se použije nový režim bez ohledu na datum uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.

Diskuse se vedou též o režimu smluv uzavíraných po 1. lednu 2014 na základě smluv rámcových uzavřených v režimu starého občanského zákoníku. Obdobně jako v předchozím případě mám za to, že jde o nový závazkový vztah a řídí se režimem občanského zákoníku.

K právnímu režimu smlouvy uzavřené po 1. lednu 2014 se vyjadřuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, kde se uvádí: „Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřená po 1. lednu 2014 se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 1 a 2 o. z.); bytová jednotka vzniklá do 31. prosince 2013 se v takové smlouvě vymezí podle dosavadních právních předpisů (§ 3063 o. z.).“

Při uzavírání smluv je vrcholně důležitá otázka, zda je možné si pravidlo chování sjednat volně, nebo zda je zákonná úprava kogentní. Dostáváme se tedy k otázce, jak poznat kogentní ustanovení? Občanský zákoník je postaven na zásadě dispozitivnosti (srov. § 1 odst. 2 občanského zákoníku). Některá kogentní pravidla jsou v zákoně výslovně uvedena, když je zde řečeno, že se nelze od pravidla odchýlit (slovesy: „nesmí“, „nemůže“, „musí“, nebo příslovcem „nelze“). Příkladem může být § 1818 občanského zákoníku, podle něhož nelze se spotřebitelovým právem odstoupit od smlouvy spojit postih.

Rozpoznat další kogentní ustanovení už tak snadné a jednoznačné není. Odchýlit se není možné tehdy, když by ujednání porušovalo dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Vzhledem k neurčitosti pojmů „dobré mravy“ a „veřejný pořádek“ i k jejich proměnlivosti v čase se dá očekávat, že k dotváření tohoto pravidla hojnou měrou přispěje časem judikatura.

Prof. Eliáš poukazuje na to, že normy mají charakter trojí: 1) absolutně kogentní, od nichž se nelze odchýlit, 2) relativně kogentní, od nichž se lze odchýlit pouze jedním směrem (obvykle mají za cíl chránit slabší stranu vztahu, takže stanoví pouze jednu mez – např. jistota při nájmu bytu může činit maximálně trojnásobek měsíčního nájemného, strany si však mohou sjednat jistotu menší) a 3) normy dispozitivní, od nichž se mohou strany libovolně odchýlit.

Možnost odchýlení se od zákonné úpravy je limitována dvěma mezemi, které z § 1 odst. 2 občanského zákoníku vyplývají: „…mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona.“ Předmětem ujednání tedy mohou být pouze práva a povinnosti, ne jakýkoli právní institut. Pokud např. § 77 odst. 1 věta první občanského zákoníku stanoví, že: „Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí.“ Není možné si libovolně sjednat, že součástí jména je i akademický či šlechtický titul.

Druhou mezí vyplývající z § 1 odst. 2 občanského zákoníku je možnost ujednat si – tedy mezi sebou – práva a povinnosti. To znamená, že strany nemohou zasáhnout do práv a povinností třetích osob (nedovoluje-li to zákon výslovně v některých výjimečných případech – srov. § 978).

Debaty se vedou o povaze legálních definic. Na jednu stranu se v právní teorii objevují názory, že definice neobsahuje pravidlo chování, proto nelze mluvit o její kogentnosti nebo dispozitivnosti. Na druhou stranu při dodržení výše uvedených mezí – tedy ujednat si práva a povinnosti – si můžeme jistě představit např. takovou situaci, kdy si strany sjednají, že v jejich vzájemných vztazích budou za součást jména považovat též tituly.

Pojetí nicotnosti a neplatnosti v občanském zákoníku, bylo též předmětem diskusí. Občanský zákoník opustil dřívější formalismus a pozitivismus, který často vedl k prohlášení právního úkonu za absolutně neplatný, přestože žádná ze stran takovou námitku nevznesla. Toto odpovídá trendu judikatury Ústavního soudu – srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.“

Objevily se výklady o automatické oddělitelnosti neplatných ujednání, kde by ze smlouvy bylo postupně „odkrajováno“ tak, že nakonec zůstane platné torzo smlouvy. Klíčovou roli zde sehraje posuzování úmyslu jednajícího. Chtěl by způsobit právní následky pouze z nedotčené části?

Občanský zákoník v ustanoveních § 575 – 578 projevuje snahu o respektování vůle jednající osoby a významu právního jednání. Zejména § 577 občanského zákoníku, který očekává od obecných soudů, že budou dotvářet obsah smlouvy tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, může v praxi činit obtíže. Zajímavé při tom je, že soud není vázán návrhy stran, ale má uvážit, jestli by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

S aplikačními nejasnostmi se lze setkat též v úpravě týkající se smluv uzavíraných adhezním způsobem – srov. § 1798 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení mají dopadat na každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Vyvstávají otázky – jsou základní podmínky smlouvy totéž co podstatné náležitosti smlouvy? Pojem „základní podmínky smlouvy“ se na žádném jiném místě občanského zákoníku nevyskytuje. Zde se navíc objevují ještě ve spojení příležitost ovlivnit obsah základních podmínek. Postačí, když je ve formulářové smlouvě ponecháno okénko, kde může slabší strana zvolit některou z nabízených variant?

U adhezních smluv je v ustanovení § 1799 zvláštním způsobem upravena otázka platnosti doložky odkazující na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy. Tato praxe je poměrně běžná. O možnosti odkázat se na obchodní podmínky, které jsou přiloženy nebo stranám známy, při tom obecně pojednává § 1751 odst. 1 občanského zákoníku.

V případě adhezních smluv ke včlenění obchodních podmínek musí být splněn jak obecný požadavek podle § 1751 odst. 1 – tj. podmínky jsou přiloženy nebo stranám známy, tak i seznámení s doložkou a jejím významem. Seznámení se s doložkou při tom není totéž co seznámení s obchodními podmínkami (toho v praxi ani zpravidla nelze dosáhnout).

Příklad:

Staršího pána upoutala last minute nabídka cestovní agentury a manželce k výročí vybral romantický pobyt v chatě u horského jezera. Protože si zapomněl brýle, pracovnice agentury mu ochotně vysvětlila, že součástí smlouvy jsou obchodní podmínky a smlouva odkazuje na katalog, po prolistování katalogu mu ukázala, kde je potřeba smlouvu podepsat. Až na místě samém manželé zjistí, že oproti mapce v katalogu je chata vzdálena o několik km dál od zastávky autobusu.

Dle obchodních podmínek, které dle textu smlouvy byly součástí smlouvy o zájezdu, je mapa umístění ubytování pouze orientační.

Byla smlouva platně uzavřena?

Pokud by pán věděl, že mapka je pouze orientační a že bude muset překonávat několikakilometrovou vzdálenost pěšky či shánět taxi, zřejmě by smlouvu o zájezdu neuzavřel. S obsahem doložky ve smlouvě byl pán seznámen. Jestli obchodní podmínky byly či nebyly přiloženy nevíme. Pokud přiloženy byly, je na místě ještě úvaha, jestli nebylo ustanovení o orientační povaze mapy umístění ubytování překvapivé ve smyslu § 1753 občanského zákoníku.

Přečtěte si také prvnídruhou část článku.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články