Občanský zákoník již hovoří o instrumentu finanční záruky[1], došlo tedy k rozšíření okruhu výstavců, jimiž kromě banky může být jak jakákoliv osoba právnická, tak i jakákoliv osoba fyzická. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku. Vzhledem k praktickému využití zejména bankovních záruk, pojednávám v dalším textu již o záruce bankovní.
Obchodní zákoník, který v § 263 odst. 1 obsahoval taxativní výčet kogentních ustanovení, výslovně stanovil některá ustanovení o bankovní záruce za kogentní. Při posouzení, která ustanovení upravující finanční záruku v novém občanském zákoníku jsou kogentní, je nutné vycházet z úvodních ustanovení, a to § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Je tedy nutno vždy zvažovat, zda by odchýlení se od právního pravidla v zákoně obsaženého zakládalo porušení dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práva týkajícího se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
Z definice bankovní záruky v § 2029 občanského zákoníku a dalších ustanovení o finanční záruce vyplývají charakteristické znaky bankovní záruky. Považuji za ně zejména její abstraktnost, která v praxi převažuje, a povaha univerzálního prostředku zajištění dluhu[2]. Protipólem principu abstraktnosti je princip akcesority[3] bankovní záruky, která nemá v podmínkách České republiky praktického využití. Bankovní záruka má povahu univerzálního zajišťovacího prostředku s peněžitým plněním (viz § 2029 a § 2030 občanského zákoníku), přičemž záruční listina musí mít písemnou formu. I v případě, že zajišťovaný dluh je povahy nepeněžité, plnění banky z bankovní záruky musí mít vždy peněžitou povahu. Další charakteristický znak, neodvolatelnost bankovní záruky, je dovozován z povahy bankovní záruky, má-li splnit svůj účel, tj. poskytnout zajištění dluhu v odpovídající kvalitě.
Abstraktní povaha bankovní záruky je jejím nejdůležitějším charakteristickým znakem. Spočívá jednak v nezávislosti na hlavním zajišťovaném (podkladovém) vztahu a též v bezpodmínečnosti výplaty ze strany banky, jsou-li splněny podmínky určené v záruční listině. Zahraniční literatura tuto abstraktnost pojímá ještě šířeji a toto širší pojetí označuje pojmem independence. Tuto nezávislost je pak možné sledovat ve třech rovinách – ve vztahu mezi bankou a věřitelem (oprávněným, beneficientem, příjemcem záruky), mezi bankou a dlužníkem (příkazcem, povinným) a bankou a mezi stranami podkladového vztahu (tj. zajišťovaného dluhu). Ve vztahu mezi bankou a příjemcem záruky zahrnuje nezávislost pojmově dva aspekty. Jednak tento vztah není ovlivněn vztahem mezi bankou a dlužníkem a jednak je platební povinnost banky podmíněna pouze těmi podmínkami, které jsou stanoveny v záruční listině. Nepostačuje tedy podmínky pro výplatu stanovit prostým odkazem na podkladový vztah[4]. Ve vztahu mezi bankou a dlužníkem nezávislost v této souvislosti znamená, že povinnost k náhradě a právo banky na náhradu plnění vyplaceného věřiteli není dotčeno právy a povinnostmi z podkladového vztahu, ani námitkami z této smlouvy. Nezávislost se projevuje též ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem; bankovní záruka je nezávislá na podkladovém vztahu. Tato nezávislost je vyjádřena pravidlem „nejdřív plať, poté se suď“, charakteristickým pro abstraktní záruky.
Naproti tomu akcesorická bankovní záruka se vykazuje charakteristickými rysy - akcesoritou a subsidiaritou. Umožňuje však bance použít pouze takové námitky, které uplatňuje dlužník z titulu zajišťovaného dluhu. Právní fikce akcesority bankovních záruk je dovozována z ustanovení § 2039 odst. 2 občanského zákoníku. V textu záruční listiny však nebývá výslovně obsaženo ustanovení o akcesoritě, stejně tak nemusí být v textu zmíněna ani výhrada námitek, proto je nutné textaci bankovní záruky důkladně zkoumat.
Je dovozováno, že bankovní záruka je vystavena v okamžiku, kdy ji obdrží beneficient, ačkoliv vystavení bankovní záruky má povahu jednostranného právního jednání banky a nejde tedy o smlouvu mezi výstavcem a beneficientem. Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. 5 Cmo 649, 650/95 z 3. března 1997 dovodil, že ani v případě jednostranného právního jednání „nemůže mezi ručící bankou a beneficientem vzniknout právo dříve, než je listina beneficientovi doručena.“ Tak i jednostranné právní jednání musí mít adresáta a je tedy perfektní až dojitím beneficientovi.
Jak vyplývá z právní úpravy bankovní záruky v občanském právu, záruční listina je „písemné prohlášení výstavce (…), že uspokojí věřitele (…) do výše určité peněžní částky (…)“. Nadále tedy platí, že bankovní záruka může být vystavena pouze v písemné podobě, ve formě záruční listiny[5]. Mezi základní náležitosti záruční listiny patří identifikace stran, tj. výstavce, věřitele (beneficienta) a dlužníka (příkazce). V praxi jsou tyto subjekty označeny svým jménem a je uvedena jejich adresa dle veřejného rejstříku. Identifikace dluhu, neboli podkladového vztahu, („nesplní-li dlužník určitý dluh“) je obsažena v úvodních ustanoveních záruční listiny. Podkladovým vztahem může být smlouva, pravidla výběrového řízení či jiné právní jednání. Po úvodních ustanoveních následuje záruční prohlášení, které je jádrem záruční listiny; obsahuje povinnost banky k výplatě, jsou-li splněny určité podmínky. Dále obsahuje výši zaručené částky a měnu („do výše určité peněžní částky“). Podmínky pro výplatu zaručené částky mohou být definovány různě, a to v závislosti na typu záruky; u akcesorických záruk bývá podmíněno splněním ze strany beneficienta či nesplněním ze strany příkazce, u abstraktních záruk nebývá výplata podmíněna ničím, a konečně u záruk s dokumentární podmínkou bývá podmíněno předložením dokumentu.
Rozhodné právo a případné další informace a pokyny pro příjemce záruky (např. informace o postupitelnosti či nepostupitelnosti, pokyn k navrácení originálu záruční listiny výstavci po uplynutí lhůty platnosti a další) jsou obvykle uvedeny v závěru záruční listiny. V závěrečných ustanoveních bankovních záruk je uvedena též informace o platnosti záruky. Jde o lhůtu, a to lhůtu povahy prekluzivní, v jejímž rámci lze uplatňovat právo na plnění u ručící banky. Lhůta platnosti může být určena fixním datem, anebo je možné určit ji odkazem na určitou událost. Záruční listina je opatřena podpisy osob oprávněných vystavené záruční listiny podepisovat[6].
Bankovní záruka je platná od okamžiku svého vystavení, přičemž od tohoto data bývá zpravidla i účinná. Okamžikem vstupu v účinnost vzniká beneficientovi právo ve stanovené lhůtě a při splnění podmínek uvedených v záruční listině uplatnit právo na výplatu z bankovní záruky. Účinnost však může být odložena tzv. „odkládací podmínkou“.
Rozlišujeme mezi postoupením bankovní záruky (tj. postoupení práva předložit výzvu k uplatnění bankovní záruky) a postoupením pohledávky z bankovní záruky (tj. peněžitého výtěžku v případě uplatnění). V občanském zákoníku je postoupení práv a pohledávek ze záruky upraveno v ustanovení § 2036 pro bankovní záruky a obecně pak v ustanovení o postoupení pohledávky v § 1879 an. „Právo na plnění ze záruky může věřitel postoupit.“ Postoupit lze tedy právo na plnění vždy, a to v případě záruky abstraktní i akcesorické. V uvedeném případě jde vlastně o postoupení budoucí pohledávky, která vznikne v případě, že bankovní záruka bude uplatněna. „Připouští-li to záruční listina, může věřitel postoupit i právo uplatnit finanční záruku; tímto postoupením se převádí i právo na plnění ze záruky." Pokud do budoucna v textu záruční listiny nebude uvedeno, že věřitel je oprávněn postoupit i právo uplatnit bankovní záruku, bankovní záruka bude ex lege nepostupitelná.
Postoupení práva uplatnit bankovní záruku je problematické v případě, kdy strany podkladového vztahu zůstávají nezměněny. Příkladem může být situace, kdy postupitel bankovní záruky za dobré provedení je odběratel, postupníkem např. financující banka, která však nemá detailní informace o stavu a kvalitě dodávky a není stranou smluvního vztahu. Je tedy vhodné postoupit v tomto případě pouze právo na plnění z bankovní záruky, anebo podmínit výplatu zaručené částky dokumentární podmínkou s uvedením, že prohlášení o nesplnění povinností z podkladového vztahu vystaví odběratel, tj. postupitel, nikoliv postupník.
Pokud jde o postoupení pohledávky zajištěné bankovní zárukou, dochází ex lege též k postoupení práva uplatnit bankovní záruku. Dle § 1880 odst. 1 „Postoupením pohledávky nabývá potupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“ Jde zde tedy o subrogaci, kdy postupník vstupuje do právního postavení postupitele přímo ze zákona.
Aby byla výzva věřitele o výplatu u výstavce úspěšná, musí být osobou oprávněnou z bankovní záruky, případně jejím právním nástupcem. Výzvu je nutné doručit výstavci v rámci platnosti bankovní záruky, oprávněný se může domáhat pouze výplaty do výše zaručené částky.
Z ustanovení o finanční záruce v občanském zákoníku zmizelo ustanovení § 321 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanovilo: „Věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.“ V budoucnu je tedy nutné využít obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Při posuzování náhrady škody bude do budoucna nutno vycházet z obecných ustanovení o náhradě škody, zejména zřejmě z ustanovení o náhradě škody v důsledku porušení dobrých mravů.
Ke změnám bankovních záruk dochází vystavením dodatku či změny záruční listiny vystavující bankou. Z povahy bankovní záruky jakožto neodvolatelného právního jednání banky vůči oprávněnému se dovozuje pravidlo, podle kterého není možné provést změnu bankovní záruky bez souhlasu oprávněného.
K zániku bankovní záruky může dojít jednak marným uplynutím lhůty platnosti, jednak v rámci lhůty platnosti jinými způsoby, mezi které náleží např. výplata celé zaručené částky na základě uplatnění bankovní záruky, splnění dokumentární podmínky stanovené v záruční listině pro ukončení bankovní záruky, zproštění vystavující banky povinnosti plnit zaručenou částku, a to oprávněným ve formě písemného prohlášení, anebo snížení zaručené částky na nulu. V záručních listinách bývá též často obsažena klauzule stanovící, že záruka zaniká dnem, kdy je bance vrácen originál záruční listiny příjemcem záruky.
Ačkoliv je příkazce proti zneužití ze strany beneficenta chráněn ustanoveními o bezdůvodném obohacení, doporučuje se uvádět do textů záručních listin alespoň tzv. dokumentární podmínku. Tato podmínka spočívá převážně v prohlášení, že dlužník (příkazce) nesplnil dluh vyplývající z podkladového vztahu[7]. V případě, že by prohlášení bylo nepravdivé, má dlužník k dispozici písemný důkaz o tvrzeném porušení povinností z podkladového vztahu, který může využít v případném soudním sporu. Pokud oprávněný nepravdivě prohlásí, že dlužník nesplnil svůj dluh vyplývající z pokladového vztahu, může toto jednání naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[1] Návrh občanského zákoníku odeslaný do připomínkového řízení v lednu 2011 však počítal s instrumentem záruky bankovní, kdy výstavcem měla být i nadále pouze banka. Změnou koncepce instrumentu došlo k legislativní chybě v § 2039 odst. 1, věta druhá. Pozn.: dosud nedošlo k opravě. Návrh v tehdejším § 1957 odst. 1 stanovil: „Dlužník nahradí bance to, co plnila podle záruční listiny vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou. Uzavřela-li s bankou smlouvu o poskytnutí bankovní záruky třetí osoba, nahradí tato osoba bance, co plnila podle záruční listiny vystavené se smlouvou.“. Text občanského zákoníku s účinností od 1. ledna 2014 v § 2039 odst. 1 stanoví: „Dlužník nahradí výstavci to, co plnil dle záruční listiny vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou. Uzavřela-li s výstavcem smlouvu o poskytnutí finanční záruky třetí osoba, nahradí tato osoba výstavci, co plnila podle záruční listiny vystavené se smlouvou.“ Je zřejmé, že neplnila třetí osoba, ale dle záruční listiny plnil výstavce finanční záruky; tato třetí osoba nahradí výstavci, co plnil v souladu se smlouvou.
[2] Občanský zákoník již rozlišuje mezi instituty zajištění dluhu a utvrzení dluhu. Instituty zajištění dluhu mají funkci zajišťovací a uhrazovací a na rozdíl od institutů utvrzení dluhu jsou způsobilé hospodářsky zajistit pohledávku věřitele. O zajištění dluhu se jedná, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo v jeho prospěch za dlužníkovo plnění, anebo dá-li věřiteli nebo v jeho prospěch jistotu, že dluh splní. Významnou novinkou je tedy možnost poskytnout jistotu nejen věřiteli, ale též třetí osobě ve prospěch věřitele, což usnadňuje správu při syndikovaných úvěrech.
[3] Vztah akcesorické povahy přistupuje ke vztahu hlavnímu a na hlavní vztah je vázán svou existencí.
[4] Odkaz na zajišťovaný dluh nezakládá akcesoritu bankovní záruky vůči podkladovému vztahu, v abstraktních zárukách je pouze identifikačním vodítkem.
[5] Za písemnou formu bankovní záruky je považováno též vystavení záruky prostřednictvím mezibankovního komunikačního sytému SWIFT.
[6] Výstavci vedou podpisové vzory osob oprávněných záruční listiny podepisovat. V případě pochybnosti o pravosti záruční listiny může beneficient prostřednictvím své banky požádat o ověření autenticity podpisů za vystavující banku – banky klientům tuto službu běžně poskytují.
[7] Na rozdíl od akcesorické záruky, kdy by podmínkou bylo, že příkazce nesplnil dluh, v abstraktní bankovní záruce s dokumentární podmínkou je stanovena povinnost předložit prohlášení oprávněného uvádějící, že příkazce nesplnil dluh.
Diskuze k článku ()