Podle § 2009 odst. 2 občanského zákoníku smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Přitom panuje shoda, že takto zanikají nároky ze zásahu do osobnosti člověka, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy na přirozených právech, jakož i náhrada újmy při ublížení na zdraví. Tyto nároky je však nutné odlišit od samostatných nároků vznikajících přímo pozůstalým poškozeného, ať jde o právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim jakožto tzv. sekundárním obětem či náhradu nákladů na výživu.
Právní úprava důsledků smrti věřitele pro existenci jeho práv je tedy takřka identická se starým občanským zákoníkem, podle jehož § 579 odst. 2 rovněž platilo, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Starý občanský zákoník nadto výslovně stanovil, že zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
S ohledem na osobní povahu však zanikala i další výslovně neuvedená práva, jako práva vzniklá v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv, včetně náhrady nemajetkové újmy nebo třeba právo na náhradu (jiné zadostiučinění) za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, typicky nepřiměřenou délkou soudního řízení. Pokud již bylo právo uplatněno u soudu, řízení bylo po smrti věřitele pro nemožnost procesního nástupnictví zastaveno.
K žádné změně nedošlo ani v úpravě důsledků smrti dlužníka pro existenci jeho povinností. Podle § 2009 odst. 1 občanského zákoníku povinnost smrtí dlužníka nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Podle § 579 odst. 1 starého občanského zákoníku tentokrát zcela identicky platilo, že smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Za plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem, se považovala mimo jiné povinnost k poskytnutí zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv.
Zánik práv osobní povahy, resp. povinností k poskytnutí plnění proveditelného jen dlužníkem, však neplatí vždy, jak upozornil též Nejvyšší soud ve svém usnesení ve věci spis. zn. 30 Cdo 89/2015 ze dne 18. dubna 2017.
Podle § 1475 odst. 2 občanského zákoníku tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho sobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Právo na náhradu nemajetkové újmy se tedy ke dni smrti poškozeného stává součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo před jeho smrtí uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci, tedy typicky v soudním řízení. Postačí podání žaloby. Rozhodnutí o ní, a to ani nepravomocné, není třeba. Naopak u práv na jiné zadostiučinění, jako je typicky právo na omluvu, zřejmě o dluhu ve smyslu tohoto ustanovení hovořit nelze, takže se součástí pozůstalosti nestávají a smrtí poškozeného zanikají, i kdyby se jich ještě za života začal soudní cestou domáhat.
Pokud je důvodem zahrnutí práva do pozůstalosti jeho dřívější uplatnění u soudu, poškozený sice v důsledku své smrti ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, v řízení však lze pokračovat s jeho dědici. Řízení by však mělo být přerušeno do skončení dědického řízení a vyjasnění otázky, kdo tito dědici jsou.
Vzhledem k tomu, že § 1475 odst. 2 občanského zákoníku nerozlišuje mezi právy a povinnostmi vázanými výlučně na osobu zůstavitele, platí výše uvedené i pro důsledky smrti osoby povinné nemajetkovou újmu nahradit. Pokud svůj dluh za života uzná nebo je vůči ní za jejího života uplatněn u soudu, stává se dluh součástí její pozůstalosti. V již zahájeném soudním řízení bude jako s žalovanými pokračováno s jejími dědici. Opět však bude nutné určit, kdo tito dědici jsou.
Tato právní úprava se přitom nevztahuje jen na práva vzniklá za účinnosti nového občanského zákoníku, tedy od 1. ledna 2014.
Podle § 3028 odst. 1 občanského zákoníku se novou úpravou řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí její účinnosti. Závazkové právní vztahy, včetně vztahů, jejichž předmětem je právo na náhradu nemajetkové újmy a povinnost k její náhradě, vzniklé před účinností občanského zákoníku se podle jeho § 3028 odst. 3 řídí dosavadními právními předpisy. To platí i pro zánik těchto závazků. Odpověď na otázku, zda právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené například neoprávněným zásahem do osobnostních práv před 1. lednem 2014 zaniká smrtí poškozeného či původce tohoto zásahu, by se proto měla hledat v již citovaném § 579 starého občanského zákoníku.
Je zde ovšem ještě § 3069 občanského zákoníku obsahující přechodná ustanovení k úpravě dědického práva, který je zvláštním ustanovením ve vztahu k § 3028 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, a má tudíž před nimi přednost. Typicky pro úpravu dědického práva přitom stanoví, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele a dopadá samozřejmě i na citovaný § 1475 odst. 2 občanského zákoníku. To znamená, že právo na náhradu nemajetkové újmy uplatněné před smrtí poškozeného, který zemřel 1. ledna 2014 či později, u soudu smrtí poškozeného nezaniká. Pravidlo platí bez ohledu na to, kdy uplatněné právo vzniklo. Stejně to platí pro právo, jemuž odpovídající dluh byl uznán, byť se bude jednat spíše o ojedinělé případy. Obdobně to pak platí i pro smrt škůdce a její důsledky pro jeho povinnost nemajetkovou újmu nahradit.
Tento posun v právní úpravě lze nepochybně uvítat. Ostatně samotný názor, že například povinnost k náhradě nemajetkové újmy smrtí původce zásahu do přirozených práv člověka podle § 2009 odst. 1 občanského zákoníku zaniká, nedává příliš smysl. Plnění v podobě zaplacení peněžité částky mohou stejně jako dlužník poskytnout i jeho dědicové.
Smyslem hlavní, tedy satisfakční funkce náhrady je poskytnout poškozenému prostředky umožňující mu opatřit si náhradní požitky a tím újmu na své osobnosti zmírnit. Tato funkce jistě působí bez ohledu na to, kdo tyto prostředky poškozenému poskytne, tedy zda přímo škůdce nebo jeho dědic. Smysl má dle mého názoru pouze debata, zda by v takovém případě měla být při určení výše náhrady zohledněna její preventivně-sankční funkce.
Ostatně je zcela běžné, že na základě § 2914 občanského zákoníku náhradu neposkytuje přímo škůdce. Je tomu tak například v případě újmy způsobené usmrcením blízké osoby non lege artis lékařským zákrokem, kdy náhradu neplatí přímo lékař, nýbrž provozovatel zdravotnického zařízení jakožto jeho zaměstnavatel (v tomto případě však náhrada preventivně-sankční funkci samozřejmě plní).
Tento výklad také chrání poškozeného, jehož ochrana by měla být hlavním cílem právní úpravy. Naopak dědice škůdce nijak zvlášť neznevýhodňuje, jelikož při uplatnění výhrady soupisu pozůstalosti hradí zůstavitelovy dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví. Kdyby zůstavitel náhradu zaplatil ještě za svého života, dostalo by dědicům v rámci dědictví o to méně. Ostatně nikdo je ani nenutí dědictví přijmout. Naopak z pohledu poškozeného je stěží ospravedlnitelné, aby žádnou náhradu nedostal jenom proto, že škůdce svoji právní povinnost k náhradě ihned nesplnil a zemřel dříve, než se jí poškozený třeba i v důsledku průtahů v soudním řízení způsobených škůdcem domohl.
Diskuze k článku ()