Svědek je povinen mluvit pravdu a před soudem nic nezamlčet. Výjimku tvoří pravidlo, že svědek nesmí být vyslýchán o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem, které je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem. Obdobně platí, že svědek nesmí být vyslýchán tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnosti má, zproštěn. Výpověď může svědek odepřít jen v případě, jestliže by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Obava svědka z poškození dobré pověsti své nebo osoby blízké není důvodem pro odepření svědecké výpovědi. O důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. O této skutečnosti musí být svědek soudem poučen a současně musí být poučen i o významu své výpovědi, právech a povinnostech a také o trestních následcích křivé výpovědi. Jako svědek nemůže vystupovat obviněný v případu, znalec či tlumočník působící v téže věci ani osoba, která je v téže věci zároveň činná jako policejní orgán, státní zástupce, přísedící nebo soudce. Z povinnosti svědčit jsou vyňaty osoby požívající výsady a imunity, odmítnout výpověď mohou, nebyly-li zproštěny povinnosti nevypovídat. Osoby oprávněné odepřít svědeckou výpověď, pokud tohoto práva využily, jsou poslanci a senátoři Parlamentu ČR, poslanci Evropského parlamentu a soudci Ústavního soudu ČR, pokud by měli vypovídat o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem své funkce.
Výpověď svědka pak není dozajista nejsilnějším důkazním prostředkem, ovšem v té které věci je často důkazem zásadním. Zákon tedy ukládá povinnost každé fyzické osoby, která není účastníkem řízení, dostavit se na předvolání soudu a vypovídat jako svědek.
Zásada volného hodnocení důkazů soudem
V souvislosti s výše uvedeným je však třeba položit si otázku, kam až sahá následná volnost soudu v rozhodování o tom, které důkazy budou provedeny? A kam až sahá povinnost svědka svědčit a právo soudu předvolat svědka a vyslýchat ho ke skutečnostem, které jsou osobní povahy? V praxi se totiž často objevují případy, kdy osoba navržená účastníkem jako svědek, nemá ve skutečnosti žádný vztah k předmětu sporu či k účastníkům řízení a nejedná se tedy o důkazní prostředek, kterým lze zjistit stav věci, ale jen o snahu stran získat informace, které vůbec nesouvisí s probíhajícím řízením.
Občanský soudní řád neobsahuje definici svědka, literatura však souhlasně uvádí, že svědkem je fyzická osoba odlišná od soudu a od účastníků, kterou předvolal soud, aby vypovídala o skutečnostech, které mají být předmětem dokazování, jež tato osoba vnímala svými smysly.[1] Zákon ani literatura však již neuvádějí, jak postupovat v případě, že navržený tzv. svědek nevnímal skutečnosti, které mají být předmětem dokazování, svými smysly.
Účastníci tedy navrhují důkazy a soudu by následně v souvislosti s provedenou přípravou jednání mělo být zřejmé, která skutková tvrzení účastníků je možné považovat za shodná a která skutková tvrzení naopak zůstala sporná a které důkazní prostředky účastníci navrhli k jejich prokázání.[2] O tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud, a to právě na základě své úvahy o tom, které důkazy povedou k objasnění sporných skutkových tvrzení. Soud by měl v souladu se zákonem vždy dojít k závěru, že nebudou provedeny takové důkazy, které nebudou mít relevantní souvislost s předmětem řízení. V případě navržení svědka by měl tedy soud nejprve zvážit, zda jeho výpověď povede k objasnění věci, aby tak nedocházelo ke zbytečnému provádění důkazů, které navíc vede k bezpředmětnému zvýšení nákladů soudního řízení. Pokud tedy soud dojde k závěru, že výpověď svědka povede k objasnění věci, svědka předvolá. Svědek je tak povinen se dostavit k soudu na předvolání. Na začátku daného jednání je soud povinen zjistit okolnosti mající vliv na věrohodnost svědka a zjistit především vztah svědka k účastníkům řízení či k předmětu řízení. Pokud by poté soud shledal, že předvolaný svědek s ohledem na nevědomost danou neznalostí předmětu sporu či zjišťovaných okolností nesdělí žádné skutečnosti relevantní pro objasnění věci, měl by soud od takového výslechu upustit. Toto tvrzení lze dle našeho názoru dovodit z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je mimo jiné uvedeno, že „…zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody:
- Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
- Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost.
- Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
Povinnost svědka svědčit vs. právo svědka na soukromí, ochrana osobních údajů svědka apod.
V souvislosti s výše uvedeným se pak ovšem nabízí otázka, jak je to s právem svědka na ochranu jeho osobních údajů, ochranu jeho osobnosti a s jeho právem na soukromí. V poslední době se totiž často setkáváme s tím, že účastník řízení navrhuje výslech svědka, který nesměřuje k objasnění projednávané věci, ale má za cíl získat informace s projednávanou věcí nesouvisející a soudy bohužel často tyto důkazy připouštějí.
V souvislosti s výše uvedeným pak z praxe uvádíme např. případy, kdy soud prováděl určité důkazy zcela nadbytečně, v rozporu s právem svědka na soukromí, na ochranu jeho osobnosti a osobních údajů.
Ve věci o určení výchovy a výživy nezletilých dětí soud prvého stupně zjišťoval skutečnosti a prováděl důkazy prokazující příjmy otce a matky nezletilých dětí. Matka pak jako jeden z důkazů navrhla výslech ženy, o které tvrdila, že je údajnou přítelkyní otce nezletilých dětí a měla by tedy vypovídat o svých příjmech tak, aby byly prokázány celkové příjmy domácnosti otce.
V dané věci je nutné uvést, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že by navržená svědkyně sdílela společnou domácnost s otcem, či že by opravdu byla partnerkou otce, když otec opakovaně uvedl, že s navrhovanou svědkyní nemá žádný matkou tvrzený vztah. V případě, kdy nebyl prokázán matkou tvrzený vztah, bylo již zcela nadbytečné provádět výslech navržené svědkyně, natož se dotazovat na její příjem, majetek, bankovní účty apod. V souvislosti s tím je třeba zmínit zákonná ustanovení, ke kterým by měl soud přihlédnout, než dojde k rozhodnutí, které důkazy provede a které ne.
Zákon č. 101/2000 Sb., zákon o ochraně osobních údajů, který mezi osobní údaje řadí dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) toto: „…jakékoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu,…“[3]
Zákon č. 2/1993 Sb., listina základních lidských práv a svobod, která zakotvuje právo na ochranu osobnosti člověka ve svém čl. 10, tedy že:
„(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“[4]
Dle našeho názoru bohužel často dochází ze strany soudu ve snaze o provedení veškerých navrhovaných důkazů k porušování základního lidského práva, tedy práva na soukromí, kdy je svědek nucen vypovídat o skutečnostech, které jsou zcela osobní povahy (např. výše příjmů svědka či majetkového zabezpečení) navíc v případech, kdy provedený důkaz nikterak nevede k objasnění věci.
Výše uvedený názor je pak podpořen také odbornou literaturou s tím, že: „Hranice nepřípustnosti důkazu začínají v civilním procesu většinou tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí.“[5] Obdobně se v případech, které se zabývají přípustností některých důkazů, vyjadřuje i judikatura Nejvyššího soudu České republiky (k tomu srovnej: rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008)[6].
Dalším případem zásahu do práva na soukromí je situace, kdy soud opět v řízení, kde bylo třeba zjistit příjmy účastníků, rozhodl (i přes to, že příjem účastníka byl doložen soudu potvrzením zaměstnavatele) provést důkaz výslechem svědků, a to spolupracovníků účastníka ohledně výše jejich příjmů, zda se neliší od příjmu účastníka. Tito svědci pak měli vypovídat o svých příjmech, kdy na základě těchto výpovědí měl být soudem zjištěn adekvátní příjem účastníka. V daném případě tak v rámci nadbytečného důkazu došlo k zásahu do práva na soukromí těchto účastníků, neboť aniž by měli s daným řízením cokoliv společného, byli nuceni sdělit své příjmy, což následně vedlo k neshodám na pracovišti a závisti méně placených kolegů.
V souvislosti se zásadou rychlosti, hospodárnosti a zejména ochrany soukromí svědků máme za to, že by soud daný důkaz neměl provést, když potvrzení zaměstnavatele je dostačujícím podkladem pro zjištění skutečných příjmů účastníka.
S ohledem na výše uvedené máme za to, že je na místě se do budoucna více zabývat úpravou procesu dokazování v civilním řízení, a to především s ohledem na ochranu práv navržených svědků, aby nadále nedocházelo k porušování práva svědků na soukromí a na ochranu osobních údajů, kdy dané by bylo jistě přínosem i z hlediska hospodárnosti a efektivity soudního procesu.
[1] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1422 s., k § 126 odst. 1 o.s.ř.
[2] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1422 s., k § odst. 4 o.s.ř.
[3] Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., zákon o ochraně osobních údajů
[4] Čl. 10 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod
[5] David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol: Občanský soudní řád. Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009 str. 576
[6] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 „Hranice nepřípustnosti důkazu začínají v civilním procesu většinou tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí.“
Diskuze k článku ()