Mystický testament Zdroj: Fotolia

Mystický testament

Institut mystického testamentu vychází z římského práva, kterým se inspirovala jeho úprava v ABGB a po jeho vzoru se objevuje i v o. z. (§ 1495). Text se věnuje historickému vývoji, důvodům vzniku a funkci mystického testamentu v Římě. Zabývá se také odlišnostmi mezi tímto pojetím mystického testamentu a mystickým testamentem v zákonících postavených na francouzském Code civil.

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity

Francouzský, španělský a italský právní řád sice také znají mystický testament, nicméně jeho pojetí je zcela jiné, než bylo ono pojetí římské, které úzce souvisí s rozvojem dovětku (kodicilu) jakožto méně formálního posledního pořízení. Hlavní pozornost je soustředěna na možnou využitelnost tohoto institutu dnes. Na první pohled jsou zde možnosti omezené, jelikož pro dovětek i pro závěť platí shodné formální náležitosti. Jako hlavní účel je dnes chápáno utajení osoby dědice, jehož jméno má být napsáno na jiný dokument v budoucnu. Text se však zamýšlí i nad jinými možnostmi. Zejména nad otázkou, zda může být tímto testamentem odkázáno i na dokument, který byl pořízen dříve. Tím je např. možno oživit již jednou zrušený testament. Další otázkou je, zda platné může být i odkázání na listinu, kterou pořídila jiná osoba než zůstavitel – např. na závěť někoho jiného. Vedle fragmentů římského práva autor vychází i z rakouské judikatury, která by mohla být pro budoucí výklad ustanovení § 1495 o. z. v mnohém velmi inspirující.

Úvod

Jedním z ustanovení o. z., kterým se do našeho občanského práva vrací některý z pozapomenutých právních institutů, je i § 1495 týkající se mystického testamentu. Tradice mystického testamentu sahá až do práva římského a i dnes je s ním možno se setkat v řadě právních řádů, jako třeba v právu francouzském nebo rakouském, z něhož ostatně vychází i právní úprava o. z. Na druhou stranu tento institut nezná právní úprava německá[1] ani švýcarská[2] a ani dalších zemí, jejichž občanské zákoníky jsou inspirovány právě BGB. Návrat tohoto institutu s sebou přinesl i větší zájem v domácí právnické literatuře. První a na dlouhou dobu jediné texty byly z pera Petra Dostalíka,[3] jež do značné míry vycházejí z pozice romanistické. Teprve v nedávné době byla věnována institutu větší pozornost i pozitivními právníky, a to v článcích A. Talandy[4] a F. Plašila.[5] Byť pochopitelně i tyto se nemohou vyhnout historickým souvislostem a rovněž komparaci se zahraničím. Zejména druhý jmenovaný text pro jeho velmi erudovaný, na druhou stranu však praktický přístup k otázce je možno doporučit větší pozornosti.[6]

Pojem „mystický testament“

Přestože termín mystický testament, jak bylo naznačeno, je znám několika právním řádům, je třeba si uvědomit, že jeho obsah není ve všech zmíněných řádech totožný. 

Ustanovení § 1495 o. z. vychází z rakouského předobrazu v § 582 ABGB (v původním znění – tj. do roku 2016 včetně). Mystický testament zůstal v ABGB i po velké novele dědického práva (ErbRÄG 2015), nicméně jeho úprava byla přesunuta do § 585 ABGB v aktuálním znění. Takovýto mystický testament je možno označit rovněž jako testamentum per relationem ad schedam,[7] což je termín mnohem lépe vystihující podstatu pojetí mystického testamentu v rakouské právní tradici, jež vychází přímo z práva římského. Mystičnost takovéto závěti spočívá v tom, že poukazuje ve svém obsahu na jinou další listinu. Jen pro pořádek je možno dodat, že mystický testament obdobně chápalo i právo uherské (§ 12 zák. čl. XVI/1876 o posledních pořízeních, formálních náležitostech, dědických smlouvách a darování na případ smrti),[8] avšak je třeba vědět, že pořízení soukromé závěti bylo v uherském právu svázáno s mnohem většími formalismy než v právu rakouském.[9] V tomto ohledu se tedy jeví vhodné označení „relatum“ pro onu listinu, na níž je poukazováno, a naopak pro ono poslední pořízení, v němž se onen odkaz na jinou listinu nachází, je vhodné použít termín „referens“.[10]

Naopak mystický testament, který zná okruh občanských zákoníků pod vlivem francouzského Code civil (tj. právní řády Francie, Španělska, Itálie),[11] má jiné pojetí. V Code Civil – a po jeho vzoru i v ostatních z něj odvozených zákonech – by bylo přesnější než o mystickém mluvit o testamentu tajném,[12] i když sám Code civil pojem testament mystique používá.[13] Jeho podstata spočívá v zásadě v tom, že jde o vůli, jež je v přítomnosti notáře či svědků zapečetěna. Obsah je tajný proto, neboť byl napsán (zpravidla)[14] zůstavitelem beze svědků a před svědky v zapečetěné obálce byl notáři předán. Svědci tedy nemají ponětí o obsahu závěti, pouze potvrzují, že před nimi zůstavitel prohlásil, že ona listina obsahuje jeho závěť. Otázkou je, jak moc je tento institut využíván, neboť minimálně v Itálii patří k nejméně využívaným druhům závěti.[15]

Římský mystický testament

Jak bylo řečeno, kořeny § 1495 o. z. spočívají v právu římském a jsou spojeny s jiným institutem, jenž se do našeho řádu vrátil prostřednictvím o. z., a to s dovětkem (kodicilem). Právě kodicil byl totiž nejčastěji – ba přímo výhradně – oním dokumentem, na který tzv. mystický testament odkazoval. Pro bližší pochopení vzniku a vazby těchto institutů je dobré se vrátit právě do práva římského doby klasické.

Římané sice neměli zákonem přikázáno, že by museli pořídit závěť, nicméně pořídit testament bylo chápáno za společenskou normu.[16] Testament se u nich těšil velké úctě i v tom ohledu, že jeho pozice v soukromém právu byla přirovnávána k pozici zákona v právu veřejném.[17] V době klasické byl testament svázán s řadou formalismů, zejména s počtem sedmi svědků. Svědky přitom nemohl být nikdo jiný než občané římští. Vedle toho platilo pravidlo, že nový testament, byť by i jeho obsah byl odlišný, vždy rušil testament původní. Tato okolnost měla za následek, že i když by třeba šlo jen o drobné doplnění závěti – např. o zřízení civilního odkazu (legatum), musel být pořízen nový testament. Formální náležitosti pro zřízení legátu totiž vyžadovaly, že musí být zřízen v závěti. Jistě, byla zde i možnost neformálního odkazu, fideikomisu. Nicméně fideicommissum bylo původně soudně nevymahatelné. I přes tento handicap se stávalo, že zůstavitel často sepisoval podobné neformální listy, jimiž se obracel na své dědice, aby splnili v případě jeho smrti nějaké jeho přání. Tato fideikomisa ve formě dopisu byla označována za kodicily (codicilli). A jeden z těchto kodicilů stál u zrodu právní žalovatelnosti fideikomisů.[18]

Neformální fideikomisa a s nimi i kodicily zaznamenaly prudký rozvoj v 1. století n. l., a přestože jim posléze (od vlády Flaviovců) začaly být kladeny určité limity a byly požadovány postupně i u nich jisté formální náležitosti, jejich obliba trvala i nadále. V této době se také vyvinuly tři druhy kodicilů – kodicil existující vedle závěti a závětí předpokládaný, kodicil existující vedle závěti, avšak v závěti nijak nezmíněný a kodicil existující samostatně bez jakékoliv závěti – tj. codicilli ab intestato. Toto rozlišení mělo vliv na to, o čem bylo možno v daném kodicilu pořídit. Zatímco totiž druhé dva zmíněné mohly obsahovat toliko fideikomisa, první, tj. v závěti předpokládaný kodicil, mohl obsahovat i civilní odkaz – legatum.[19]

Nespornou výhodou kodicilu byl fakt, že mohl být řádně zřízen testament se všemi formálními náležitostmi a jakákoliv další (drobná) doplnění[20] se již mohla dít skrze neformální, nebo (později) méně formální kodicil. Jelikož kodicil byl zcela jiné povahy než závěť, nemohlo být pořízení kodicilu závěti na škodu, a ze stejného důvodu ani nevadilo, bylo-­li kodicilů pořízeno více, což ostatně převzalo i ABGB.[21] Přestože kodicilem zmíněným v závěti bylo možno pořídit téměř o všem, o čem bylo možno pořídit i testamentem, jedna věc byla kodicilu zapovězena. Kodicil nemohl obsahovat dědickou instituci, tedy určení toho, kdo bude dědicem, případně kdo je vyděděn. Právě tato instituce byla hlavním a nejdůležitějším znakem závěti, kterou se právě závěť odlišovala (a dodnes odlišuje) od dovětku.[22] Avšak Římané by byli špatnými praktiky, kdyby nenalezli skulinu i zde. Jejich řešení nám představuje asi nejlépe následující fragment.

Dig. 28.5.78 Papinianus 17 quaest: „Asse toto non distributo ita scriptum est: ‚quem heredem codicillis fecero, heres esto‘: titium codicillis heredem instituit. eius quidem institutio valet ideo, quod, licet codicillis dari hereditas non possit, tamen haec ex testamento data videtur: sed hoc tantum ex hereditate habebit, quantum ex asse residuum mansit.“

K celému, nerozdělenému dědictví bylo takto sepsáno: „Koho učiním dědicem v kodicilu, ten budiž dědicem!“ Ustanovil jsem Titia dědicem. A věru jeho ustanovení platí, a to proto, že třebaže není povoleno ustanovit dědice kodicilem, přece se má zato, že tento byl učiněn dědicem v závěti: ale Titius bude mít jen tolik z pozůstalosti, kolik z ní zůstalo nerozděleno.[23]

Právník Papinianus se v 17. knize otázek zabýval problémem, jak naložit se závětí, jejíž dědická instituce zněla: „Koho označím za dědice v kodicilu, ten ať je dědicem!“. Forma dědické instituce – latinský jazyk a ustálená rozkazovací formulace – zde byly naplněny, nicméně text neobsahoval samotné označení dědice. Bráno důsledně z tohoto pohledu, mohla by být instituce označena za neurčitou a jako taková by se stala neplatnou. Jelikož instituce byla označována jako caput et fundum testamenti (hlava a základ),[24] následovala by nutně neplatnost celého testamentu se všemi jeho ustanoveními, neboť tělo bez hlavy nemůže žít.

Jak je patrné, právník Papinián zde použil zcela jiný postup. Dědickou instituci v závěti považoval za určitou. Římské právo totiž nestanovovalo, že dědic musí být v závěti uveden jménem – povinností bylo jej označit tak, aby bylo jednoznačně patrné, kdo jím má být. Pokud bylo tedy závětí odkázáno na jiný dokument, který skutečně existoval a obsahoval označení dědice, bylo možno skutečně instituci považovat za určitou. Podobný postup bylo možno použít i v případě, kdy sice došlo k označení dědiců v závěti, avšak přesné vymezení dědických podílů bylo přeneseno do kodicilu. Účel obojího je nasnadě – zůstavitel si tak ponechával „zadní vrátka“ pro případ, že by došlo ke změně jeho názoru na to, kdo a v jaké míře má být dědicem. Mohl tak velmi ožehavou otázku přenést ze závěti do kodicilu, a tak ji i před potenciálními dědici utajit. Konečně poslední výhodou byla ona zmiňovaná neformálnost, kdy ke změně své vůle v kodicilu nepotřeboval nejprve žádných svědků. V době poklasické sice byl již stanoven minimální počet svědků a dalších formálních náležitostí i pro kodicil, avšak i tak byly tyto náležitosti mnohem mírnější než u testamentů.

Tento fragment není jediným, kde je takováto situace řešena,[25] a ačkoliv jsou v nich řešeny jisté sporné okolnosti, na podstatě uvedeného to nic nemění. Pokud dědická instituce v závěti odkazuje na osobu napsanou jako dědice v jiné listině, jde o instituci platnou, a pokud jsou zde nějaká omezení, tak nevyplývají ze skutečnosti, že jde o jinou listinu – kodicil. Takovým příkladem je fragment Dig.27.7.10pr. a 1 (Ulpianus 8 disp.),[26] kde se řeší otázka, kdy byl dědic stanoven: „Jestliže napíši Seia v kodicilu jako dědice, tak budiž dědicem!“ A nebo: „Ten a ten ať je mým dědicem, jestliže jsem ho zapsal v kodicilu!“ V principiu se nezpochybňuje Seiova instituce jako taková, ale jako neplatná se bere pouze v situaci, kdy by šlo o syna (a tedy nepominutelného dědice) – neboť jde o instituci pod podmínkou a takovýto syn musí být stanoven nepodmíněně. V druhém případě tomu tak již není – podmínka musí odkazovat do budoucnosti, ne však do přítomnosti či minulosti.

Jak je navíc z tohoto fragmentu (Dig.27.7.10.1) patrné, ona listina (kodicil) mohla svým sepsáním předcházet sepsání závěti jako takové.

Mystický testament v moderním domácím právu

Jak již bylo řečeno, mystický testament upravoval § 582 ABGB[27] v původním znění, tento paragraf byl novelizován roku 2016, kdy byla jeho podoba mírně změněna a přesunuta do § 585 ABGB v současném znění.[28] Do oné novely však byl text v původní podobě z roku 1811 a změna textu však je spíše změnou terminologickou, jež reaguje jednak na výklad a jednak i na jazykové změny, jež se od roku 1811 udály. Text o. z. se zjevně inspiroval původním textem, nicméně nejde o jeho překlad.[29] Mystický testament v o. z. má následující znění: § 1495 Poukáže­-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti. Nesplňuje-­li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle.“

Při porovnání s výše citovaným § 582 ABGB v původním znění nevyplyne ještě tolik rozdíl obou ustanovení. Dá se říci, že text je téměř totožný. Je zde však několik rozdílů.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 12, 2018. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Byť např. Saský občanský zákoník jej znal – viz § 2084, 2085 saského občanského zákoníku. Bürgerliches Gesetzbuch für das Königreich Sachsen (krátce Sächsisches BGB) byl zákon, který byl přijat v roce 1865 a platil až do účinnosti BGB (1900).

[2] Což však nebrání tomu, aby se této otázce nevěnovala právní literatura daných zemí.

[3] DOSTALÍK, P. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testamentu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, č. 3, s. 275–282. DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého práva. In: Naděje právní vědy: Býkov 2012. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 17–25.

[4] TALANDA, A. Mystický testament. In: POLÁČEK-TUREKOVÁ, Z. – TUROŠÍK, M. (eds). Civilnoprávne inštitúty a ich historická reflexia vo svetle moderných kodifikácií. Banská Bystrica: Belianum, 2016, s. 293–299.

[5] PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu. Ad notam. 2018, č. 3, s. 3–9.

[6] Plašilův článek byl vydán v době recenzního řízení tohoto textu, a proto považoval autor za vhodné tento text ještě doplnit reakcemi a odkazy právě na uvedený článek F. Plašila.

[7] Tj. závěť doplněná informací na dalším listě plně vystihuje podstatu institutu, termín per relationem pak svým názvem směřuje k onomu odkazovacímu vztahu. Viz též DOSTALÍK, P. Mystický testament jako (po)zapomenutý institut soukromého práva, s. 21.

[8] TALANDA, A. Mystický testament, s. 294.

[9] ŠVECOVÁ, A. Formálno-právna stránka zriadenia úkonov posledného poriadku na Slovensku do roku 1950. Bratislava: Veda, 2010, s. 122 an., k této otázce s. 149, avšak velmi stručně.

[10] PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu, s. 3.

[11] Viz čl. 976 an. Code civil (CC), čl. 604 an. Codice Civile Italiano (CCI 1942), čl. 704 an. Codigo civil espagnol (CCE).

[12] V italském právu je ostatně označován jako testamento segreto. Srovnej čl. 604, 605 CCI.

[13] Art. 976 CC: „Lorsque le testateur voudra faire un testament mystique, le papier qui contiendra les dispositions ou le papier qui servira d‘enveloppe, s‘il y en a une, sera clos, cacheté et scellé.“

[14] Nejde o závěť holografní, může být psán i za použití technických prostředků, a dokonce i napsán jinou osobou. Musí však být vlastnoručně podepsán. Viz ŠEJDL, J. Základy dědického práva ve Francii. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, č. 3, s. 309, pro italské právo nejdostupněji MAŠKOVÁ, D. Právní úprava dědění ze závěti v České republice a v Itálii. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2012, s. 27.

[15] CEDON, P. Commentario al codice civile: Successioni legittime e testamentarie. Milano: Giuffrč, 2009, s. 1047, citováno dle MAŠKOVÁ, D. Právní úprava dědění ze závěti v České republice a v Itálii, s. 27.

[16] LONGCHAMPS DE BÉRIER, F. Law of Succession. Roman Legal Framework and Comparative Law Perspective. Warszawa: Wolters Kluwer Polska, 2011, s. 24 (informace pochází od Plutarcha z Plut. Cat. Ma. 9.9).

[17] Cic. Phil. 2.109: „In publicis nihil est lege gravius, in privatis firmissimum est testamentum.“

[18] Lentullův kodicil kolem r. 15 př. n. l., o němž je zmínka v Inst. Iust. 2.25pr.

[19] Z hlediska dnešního práva se toto rozlišení zdá třeba i zbytečné, na druhou stranu fideikomisa zakládala jen obligační nárok na odkázaný předmět, avšak např. vindikační legát zakládal odkazovníkovi přímo vlastnické právo a byl také chráněn vindikační žalobou.

[20] Jistěže nejtypičtějšími budou právě ony odkazy. Z dalších věcí mohlo jít např. o propuštění otroků, popřípadě o určení poručníka manželce (vdově) či nedospělým dětem.

[21] Srovnej § 713 a 714 ABGB v původním znění, tento rozdíl byl odstraněn až v domácích meziválečných rekodifikačních snahách a po jejich vzoru i v o. z. K otázce kombinace jednotlivých závětí a kodicilů viz SALÁK, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 298 an., zejména 300–301.

[22] To, že závěť, aby byla závětí, musí obsahovat ustanovení dědice, je typické nejen pro naše právo, ale i pro zákoníky ze všech německy mluvících zemí, popřípadě zemí, kde je právo založeno na tradici BGB a ABGB. Naopak tam, kde je tradice francouzského práva, jež používá „reserve hereditair“, tomu tak již není.

[23] Překlad viz DOSTALÍK, P. Dědická instituce jako základní obsahová náležitost testamentu, s. 280.

[24] I proto platilo, že k tomu, co bylo napsáno před dědickou institucí, se nepřihlíželo.

[25] Obdobně též Dig. 28.7.10pr. a 1., Dig. 29.7.2.4, Dig. 29.7.10, Dig. 37.11.12.

[26] Dig. 28.7.10pr. Ulpianus 8 disp. „Institutio talis: ‚si codicillis seium heredem scripsero, heres esto‘ non est inutilis in quovis herede instituto praeter filium: est enim condicionalis institutio. nec videtur hereditas codicillis data, quod interdictum est, verum condicionalis est haec institutio, quae testamento data esset. proinde et si ita scripserit: ‚cuius nomen codicillis scripsero, ille mihi heres esto‘, pari ratione dicendum erit institutionem valere nullo iure impediente. 1. Si quem ita institutum ponamus: ‚ille, si eum codicillis heredem scripsi, heres esto‘, valet institutio etiam in filio qui in potestate est, cum nulla sit condicio, quae in praeteritum confertur vel quae in praesens, veluti ‚si rex parthorum vivit‘, ‚si navis in portu stat‘.“

[27] § 582 ABGB (do 1. 1. 2017): „Eine Verfügung des Erblassers durch Bezeichnung auf einen Zettel oder auf einen Aufsatz, ist nur dann von Wirkung, wenn ein solcher Aufsatz mit alllem zur Gültigkeit einer letzen Willenserklärung nötigen Erfordernissen versehen ist. Außerdem können dergleichen von dem Erblasser anzeigte schrftliche Bemerkunggen nur zur Erläuterung seines Wllens angewendet werden.“ Český překlad zněl: „Zůstavitelovo pořízení, učiněné se vztahem k nějakému lístku nebo k nějakému spisu, má jen tehdy účinek, když takový spis jest opatřen všemi náležitostmi nutnými ku platnosti poslední vůle. Jinak lze takových písemných poznámek, ku kterým zůstavitel poukázal, použíti jen k vysvětlení jeho vůle.“ 

[28] § 585 ABGB (od 1. 1. 2017): „Eine Verfügung des Verstorbenen durch Verweis auf einen Zettel oder auf eine andere Urkunde ist nur wirksam, wenn eine solche Urkunde alle Gültigkeitserfordernisse einer letztwilligen Verfügung erfüllt. Sonst können derartige schriftliche Bemerkungen des Verstorbenen nur zur Auslegung seines Willens herangezogen werden.“

[29] Podoba tohoto ustanovení však měla rovněž svou genezi, kdy zde bylo několik formulací. Viz PLAŠIL, F. Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu, s. 5. Všechny však naznačují značný vliv právě ABGB, ale od českého překladu § 582 ABGB v původním znění se však přeci jen odlišují.

dědické právo římské právo závěť ABGB mystický testament

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články