Promlčení mezi partnery v nesezdaném soužití (druhem a družkou)

Tento článek se zabývá otázkou, zda mezi partnery za trvání jejich vztahu dochází či nedochází k promlčení vzájemných nároků, či nikoli. Pojmem „partneři“ a „partnerství“ je v tomto článku myšlen vztah muže a ženy, kteří spolu žijí a vedou společnou domácnost, aniž by uzavřeli manželství.

advokátka, Advokáti Písek
Foto: Fotolia

Mezi partnery vzniká obvykle během jejich vztahu řada vzájemných práv a povinností, včetně těch majetkové povahy. Za trvání jejich vztahu však věnují partneři jejich konkrétnímu obsahu pozornost jen zcela výjimečně. Tyto otázky pak nabývají nezřídka značného významu při skončení jejich vztahu a při posuzování pak může významnou roli hrát i institut promlčení. Pokud by totiž došlo k promlčení práva jednoho z partnerů vůči druhému, není partner, který úspěšně uplatní námitku promlčení, povinen plnit svůj dluh. Za takových okolností by pak nebylo možné přiznat nárok oprávněného partnera v rámci případného soudního řízení. 

Právní úprava podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), platná do 31. 12. 2013

Zatímco mezi manžely platilo ustanovení § 114 obč. zák., dle kterého promlčení ani nepočíná ani neběží, jde-li o práva mezi manžely, obč. zák. neobsahoval žádné podobné ustanovení, které by se mohlo uplatnit v případě partnerů, přestože žijí ve společné domácnosti. 

Z tohoto důvodu je nutné mít za to, že mezi partnery obecně docházelo podle předchozí právní úpravy k promlčení vzájemných nároků. Je však otázkou, zda partner, jehož nárok byl promlčen, měl nějakou možnost se přes vznesenou námitku promlčení svého nároku domoci.

Jistou naději může v takovém případě poskytnout ustanovení § 3 obč. zák., dle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Při vznesení námitky promlčení mezi partnery tak je možné namítat rozpor této námitky s dobrými mravy. 

V této souvislosti je nutno zmínit dva stěžejní judikáty Ústavního soudu, které se otázkou promlčení a dobrými mravy zabývaly. 

V prvním nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, Ústavní soud obecně připustil možnost rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zdůraznil povinnost soudů se touto otázkou zabývat, pokud je rozpor s dobrými mravy u námitky promlčení tvrzen. Ústavní soud při tomto svém závěru poukázal i na účel občanského soudního řízení, který byl v § 1 obč. zák. vymezen nejen jako spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů, ale též jako výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě a k právům spoluobčanů.[1] Pro úplnost Ústavní soud rovněž zdůraznil, že na rozdíl od prekluze promlčením právo nezaniká, a proto také plnění promlčeného závazku není ani bezdůvodným obohacením.


Na tyto závěry navázal Ústavní soud druhým zásadním rozhodnutím, a to nálezem ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, kde se vyjadřoval ke zkoumané otázce právě ve vztahu mezi blízkými osobami, a to konkrétně mezi matkou a synem. K tomu Ústavní soud uvedl, že „není pochyb o tom, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“[2] V tomto případě bylo dovozeno, že námitka promlčení vznesená synem nebyla v souladu s dobrými mravy. Ústavní soud k tomu výslovně konstatoval, že „rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat.“[3]

Je však otázkou, zda jsou tato rozhodnutí použitelná i mezi partnery. Dle mého názoru na to nelze spoléhat a je třeba spíše počítat s opačným právním závěrem. Ústavní soud vychází ve svém výše uvedeném nálezu z principu dodržování určitých morálních zásad v rámci rodiny, v poměru mezi nejbližšími příbuznými, přičemž zvláštní důraz klade na vztahy mezi rodiči a dětmi. Záleželo by tedy velmi na názoru soudu, zda by partnerský vztah posoudil jako vztah rodinný, či pouze vztah obdobný, který si nemůže činit nárok na zvláštní ochranu. Vzhledem k tomu, že mezi manžely promlčení neběží a partneři si zvolili dobrovolně možnost manželství neuzavřít, tedy nevyužít zvláštní úpravy platné pro manžele, lze důvodně očekávat, že v případě řešení majetkového sporu mezi bývalými partnery se mohou soudy spíše přiklonit k závěru, že mezi partnery nelze bez dalšího mít za to, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům. 

K tomuto názoru mne rovněž vede i v judikatuře opakovaně zdůrazňovaný závěr, že obecně námitka promlčení dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, který přispívá k jistotě v právních vztazích, a lze ho použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. 

Uplatnění námitky promlčení se tedy příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy takovéto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.[4]

V případě uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy je rovněž nutno pamatovat na stěžejní zásadu platnou pro tuto problematiku. Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy totiž nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna.[5] Je tedy nutno posuzovat, kdo a případně jakou měrou se podílel na tom, že došlo k marnému uplynutí promlčecí doby. Pokud soud nedojde k závěru, že by k marnému uplynutí promlčecí doby přispěla právě osoba, která námitku promlčení vznesla, lze očekávat, že námitka rozporu s dobrými mravy nebude úspěšná, neboť se nebude jednat o zneužití práva na úkor osoby, jejíž nárok byl promlčen.[6]

V zásadě bych shrnula, že i mezi partnery mohou samozřejmě nastat okolnosti, které soud povedou k závěru o tom, že námitka promlčení uplatněná jedním partnerem proti druhému je v rozporu s dobrými mravy a tedy lze i promlčenému nároku přiznat právní ochranu. U nároků, jejichž promlčení se řídí obč. zák., však na to nelze dle mého názoru s ohledem na výše uvedené v žádném případě bez dalšího spoléhat. 

Právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), platná od 1.1.2014

Přijetím nového občanského zákoníku (o.z.) s účinností od 1. 1. 2014 došlo k zásadní změně v právní úpravě, která se týká promlčení mezi partnery. Zásada, že mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá, platí totiž dle ustanovení § 646 o.z. obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti. 

Dle důvodové zprávy se při rozšíření tohoto záběru i na další osoby vycházelo ze vzoru § 207 německého občanského zákoníku (BGB). "Osoby žijící ve společné domácnosti" je nepochybně poměrně široký pojem a lze očekávat, že partneři budou ve většině případů obvyklému chápání tohoto pojmu vyhovovat. V každém případě je nutno toto rozšíření okruhu osob, mezi nimiž promlčecí lhůta nepočne běžet, ani neběží, kvitovat s povděkem. Plně se v tomto případě ztotožňuji s názorem odborné literatury, že by nebylo správné nutit osoby ve vztazích obdobných vztahům rodinným k řešení sporů, pokud tyto vztahy trvají, protože by to mohlo vést k urychlení těchto vztahů.[7]

Nová právní úprava tak poskytuje partnerům právní jistotu v tom smyslu, že dokud trvá jejich vztah a společná domácnost, nejsou nuceni se obávat promlčení svých vzájemných práv a skutečnosti, že obrana formou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nemusí být úspěšná. 

Pro úplnost je nutno doplnit, že po skončení vztahu mezi partnery promlčecí lhůta začne plynout, případně bude pokračovat, pokud začala běžet před vznikem společné domácnosti partnerů. V souladu s ustanovením § 652 o.z. však neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet, tedy v případě partnerů dříve než šest měsíců od chvíle zániku jejich společné domácnosti.


 [1] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp.zn.: II. ÚS 309/95.

[2] Viz. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp.zn.: I. ÚS 643/04.

[3] Viz. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp.zn.: I. ÚS 643/04.

[4] Viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn.: 28 Cdo 211/2016.

[5] Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn.: 25 Cdo 2648/2003.

[6] Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn.: 28 Cdo 211/2016.

[7]  Viz. Melzer / Tégl a kol.: Občanský zákoník § 655-793, Velký komentář, str. 793, a Hrušáková / Králíčková / Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655-975).

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články