Ústavní soud svým nálezem ze dne 16. září 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15[1], obecné soudy pravděpodobně poněkud překvapil, neboť až do nynější doby bylo z jejich strany poměrně běžně rozhodováno o povinnosti nezletilých zaplatit v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb za neuhrazené regulační poplatky. Ačkoli tento typ regulačního poplatku byl již zrušen, žaloby směřující k jeho zaplacení obecným soudům stále napadají.
Ve výše uvedeném případě, z nějž zmíněný nález vzešel, se Ústavní soud v podstatě zastal obecného soudu, který žalobu proti nezletilému žalovanému pro nedostatek pasivní legitimace zamítl. Zjednodušeně můžeme říci, že celý kámen úrazu tkví ve výkladu příslušného ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v rozhodném znění, a to ustanovení § 16a odst. 1. Podle něj je totiž „pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, povinen v souvislosti s poskytováním hrazených služeb hradit poskytovateli, který hrazené služby poskytl, regulační poplatek …“ Ústavní soud opětovně upozornil na nedostatky jazykového výkladu, který ve skutečnosti představuje pouhé seznámení se s příslušnou normou a při její aplikaci by měl být toliko východiskem ke správnému pochopení jejího obsahu. Tedy sílu jazykového výkladu nelze přeceňovat. Ačkoli v tomto případě lze díky jazykovému výkladu dojít i k tomu závěru, že regulační poplatek je povinen platit jak pojištěnec, kterému přímo byla zdravotní péče poskytnuta, tak za něj i jeho zákonný zástupce, Ústavní soud se jednoznačně přiklonil k výkladu ve prospěch nezletilé osoby. Připomněl, že od doslovného znění zákona se smí a musí odchýlit v případě, že to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
Rozhodující je zájem dítěte
Jak uvedl sám Ústavní soud s odkazem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, základním interpretačním pravidlem při výkladu právních předpisů dopadajících na nezletilé je zájem dítěte. Úmluva v tomto směru zdůrazňuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Pakliže tedy v posuzovaném případě umožňuje ustanovení § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění dvojí výklad, měl by soud v každém případě přistoupit k takovému výkladu, který nejefektivněji naplňuje zájem dítěte. V tomto směru pak nelze přisvědčit výkladu, podle nějž by byl osobou povinnou hradit regulační poplatek nezletilý. Sám Ústavní soud zdůraznil, že nezletilé dítě v zásadě nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda služeb podléhajících regulačnímu poplatku využije nebo zda regulační poplatek za hospitalizaci jeho zákonný zástupce uhradí či nikoli, ostatně nezletilí nižšího věku nejsou asi s to povinnost regulační poplatek hradit pochopit či si jej být vůbec vědomi. Jsou to tedy především zákonní zástupci, kdo za nezletilé nese finanční zodpovědnost a právě oni jsou tedy povinni regulační poplatek za hospitalizaci nezletilých pojištěnců hradit. Podle Ústavním soudem zastávaného výkladu by tak měly být žaloby o zaplacení soudního poplatku směřující proti nezletilým žalovaným pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnuty.
Ústavní soud se výše nastíněným výkladem jednoznačně přiklonil na stranu nezletilých. Podle mého názoru však nelze tento výklad paušalizovat na všechny případy, kdy jsou zdravotní služby poskytovány nezletilé osobě. Je otázkou, jak by byl posuzován případ sedmnáctiletého nezletilého, který již je výdělečně činný ze svého pracovního poměru a vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si skutečnosti hrazení poplatku je velmi dobře vědom a je vlastními prostředky schopen jej uhradit. Domnívám se, že v tomto případě by povinnost hradit regulační poplatek v rozporu se zájmem nezletilého nebyla, a je tak třeba věnovat zvýšenou pozornost každému konkrétnímu případu.
Poplatky stanovené nezletilým stále aktuálním tématem
Problematice soudních řízení vedených proti nezletilým, kdy tito jsou na základě pravomocných platebních rozkazů či rozsudků povinni platit za služby, jejichž poskytování sami nemohli ovlivnit nebo o nich vůbec vědět či jim alespoň porozumět, je v poslední době věnována značná pozornost a tematika je tak stále aktuální. Přibývá případů, kdy proti osobám je veden výkon rozhodnutí, popřípadě exekuce, pro neuhrazené poplatky, přičemž o takové povinnosti se tyto osoby dovídají až po nabytí zletilosti v momentě obdržení nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního příkazu, a samozřejmě se proti takovému postupu chtějí bránit. Velmi diskutovanými se v tomto směru staly místní poplatky, zejména místní poplatky za komunální odpad. Zde se očekává rozhodnutí Ústavního soudu ohledně návrhu senátu Nejvyššího správního soudu na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, jenž vymezuje osoby povinné platit poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Ve věci Ústavní soud doposud nerozhodl, řízení je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 9/15.
[1] http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=89856&pos=1&cnt=2&typ=result
Diskuze k článku ()