1. Obecně k budoucímu zástavnímu právu
1.1. Na problematiku budoucího zástavního práva dopadají především ust. §§ 1310, 1312, 1341 a 1371 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "NObčZ").
1.2. Ve smyslu ust. § 1310 odst. 2 věty první NObčZ lze zřídit zástavní právo "[…]i k věci, k níž vznikne zástavnímu dlužníku vlastnické právo teprve v budoucnu." Citované ustanovení přitom umožňuje zřízení zástavního práva i takové zástavě, která k okamžiku uzavření zástavní smlouvy ještě neexistuje.[1] K požadavku dostatečně určitého vymezení zástavy v rámci zástavní smlouvy srov. výklad v článku 2.1 níže. Byť se o ujednání ve smyslu tohoto ustanovení hovoří jako o budoucím zástavním právu[2], ve skutečnosti jím pouze dochází ke zřízení (klasického) zástavního práva, k jehož vzniku pak musí přistoupit další podmínka. Tuto další podmínku stanoví ust. § 1341 odst. 1 NObčZ, dle kterého dochází v případě sjednání budoucího zástavního práva ke vzniku zástavního práva teprve k okamžiku nabytí vlastnického práva k zástavě zástavním dlužníkem. V případě zástavy, u níž se pro vznik zástavního práva vyžaduje[3] zápis do rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu, však s ohledem na ust. § 1341 odst. 2 NObčZ dochází ke vzniku zástavního práva nabytím vlastnického práva k zástavě zástavním dlužníkem jen tehdy, byl-li již takový obligatorní zápis v příslušné evidenci proveden. Ustanovení naopak nedopadá na zástavu, k níž sice zápisem do příslušné evidence zástavní právo zřídit lze, nejde však o jediný přípustný způsob zřízení.[4]
1.3. Je tak zřejmé, že budoucí zástavní právo ve skutečnosti není zástavním právem. Jedná se o zvláštní právo, které zakládá předpoklad ke vzniku zástavního práva v případě splnění shora popsaných podmínek. Okamžikem nabytí vlastnického práva k zástavě zástavním dlužníkem pak dochází k přeměně budoucího zástavního práva na skutečné, resp. existující zástavní právo.[5]
2. Budoucí pohledávka jako zástava
2.1. Jak bylo naznačeno výše, především v případě (dosud) neexistující zástavy, je třeba vyhovět kritériu dostatečně určitého vymezení zástavy v zástavní smlouvě, kterou stanoví ust. § 1312 odst. 2 NObčZ. Dle citovaného ustanovení je třeba vymezit zástavu "[…]tak, aby ji bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva." Může být spornou otázka, zda doba trvání zástavního práva počíná běžet již jeho zřízením, nebo až vznikem. S ohledem na závěry, které rozvádím níže, se však domnívám, že požadavek určitosti ve smyslu citovaného ustanovení dopadá na zástavu až od okamžiku vzniku zástavního práva.
2.2. Kromě obecného kritéria obchodovatelnosti, jímž se poměřuje způsobilost každé věci k zastavení,[6] pak dále ve smyslu ust. § 1335 odst. 1 věta první NObčZ lze zastavit "[…]pohledávku, kterou lze postoupit jinému." S ohledem na rozsah tohoto textu se nicméně soustředím pouze na požadavek dostatečné určitosti vymezení pohledávky v rámci (ať již zástavní či postupní) smlouvy; stranou úvah ponechávám další podmínky postupitelnosti.[7]
2.3. Vymazal v této souvislosti uvádí, že určitost se týká především právního důvodu a subjektů pohledávky.[8] Současně však připouští zastavení i takové budoucí pohledávky, u níž v okamžiku zřízení zástavního práva nelze identifikovat uvedené znaky, je však dostatečně určitelná na základě jiných skutečností. K témuž závěru dochází Handlar, když pro účely postoupení budoucí pohledávky s odkazem na ust. 1887 NObčZ dovozuje, že je dostačující, jestliže "[…]postupní smlouva vymezí taková kritéria, podle kterých bude možno v okamžiku vzniku budoucí pohledávky určit, zda tvoří předmět převodu podle dané postupní smlouvy. Není tedy nutné, aby postupovaná budoucí pohledávka byla individuálně určitelná (identifikovatelná) již v okamžiku uzavření postupní smlouvy[.]"[9] Z daného důvodu tak lze postoupit i takové budoucí pohledávky, u kterých k okamžiku uzavření postupní smlouvy není znám právní důvod vzniku, dlužníci č konkrétní podoba postupovaných pohledávek.[10] Tuto logiku podporuje i důvodová zpráva, která ve vztahu k ust. § 1887 NObčZ uvádí jako příklad hromadného postoupení pohledávky vznikající z provozu určitého obchodního závodu. Uvedené pohledávky jsou typicky těmi, u nichž není znám v okamžiku postupní (či zástavní) smlouvy konkrétní právní důvod vzniku, dlužník, či jejich výše.
2.4. Vymazal v této souvislosti vyslovuje obavu, zda se s ohledem na požadavek kladený ust. § 1312 odst. 2 NObčZ dají popsané závěry týkající se postoupení aplikovat rovněž na zástavu budoucích pohledávek.[11] Je nicméně nesporné, že k účinnosti zastavení (vzniku zástavního práva) dochází za předpokladu splnění podmínky dle ust. 1341 odst. 2 NObčZ nabytím vlastnického práva k zástavě (vznikem budoucí pohledávky). Podobně k účinnosti postoupení budoucí pohledávky dochází až okamžikem jejího vzniku.[12] Je tak zřejmé, že minimálně v tomto rozsahu funguje zastavení a postoupení budoucích pohledávek stejně. Připustíme-li tedy, že požadavek určitosti ve smyslu ust. § 1312 odst. 2 NObčZ se vztahuje až na období od vzniku zástavního práva, tj. vzniku budoucí pohledávky, není důvod plně neaplikovat závěry popsané v rámci článku 2.3 výše i na režim zastavení budoucích pohledávek.
3. Pořadí zástavních práv
3.1. Jelikož s ohledem na ust. § 1341 NObčZ dochází ke vzniku všech případných zástavních práv váznoucích na zástavě (zde budoucí pohledávce) okamžikem nabytí vlastnického práva k ní (resp. vznikem budoucí pohledávky), bylo třeba upravit pořadí zástavních věřitelů v této souvislosti zvláštní úpravou, kterou představuje ust. § 1371 odst. 2 NObčZ.
3.2. Na zástavní práva, k jejichž vzniku se nevyžaduje zápis do rejstříku zástav či veřejného seznamu, dopadá v rámci citovaného ustanovení část věty před středníkem. Část věty za středníkem pak dopadá pouze na taková zástavní práva, k jejichž vzniku se obligatorně vyžaduje zápis do příslušné evidence.[13] Představíme-li si tak množinu všech věcí, které jsou způsobilou zástavou, a odečteme-li od ní množinu věcí, k nimž se zapisuje zástavní právo v režimu části věty za středníkem, zbývající množina bude obsahovat pouze věci movité. Přesněji, věci movité, které představují budoucí zástavu.
3.3. Zvláštní režim pořadí zástavních práv váznoucích na věcech movitých však upravuje rovněž ust. § 1371 odst. 3 NObčZ.
3.4. Lze si tak představit výklad, dle kterého představuje ust. § 1371 odst. 2 část věty před středníkem NObčZ zvláštní úpravu pořadí budoucích zástavních práv, přičemž ust. § 1371 odst. 3 NObčZ dopadá pouze na (klasická) zástavní práva. Tento výklad posiluje ochranu zástavního věřitele v situaci, kdy poznámka o budoucím zástavním právu zřízeném v jeho prospěch nemohla být do rejstříku zástav zapsána např. z důvodu neexistence zástavy. Dle druhého výkladu se však pořadí zástavních práv dle ust. § 1371 odst. 2 část věty před středníkem NObčZ stanoví pouze mezi právy nezapsanými v rejstříku zástav, přičemž právo do něj zapsané bude mít vždy prioritu s odkazem ust. § 1371 odst. 3 NObčZ. Tento druhý výklad sice relativizuje ochranu poskytnutou zástavnímu věřiteli zřízením budoucího zástavního práva, akcentuje se jím však princip publicity příslušné veřejné evidence.
3.5. Bez ohledu na to, který výklad převáží, lze obezřetnému zástavnímu věřiteli jen doporučit snažit se vždy docílit (byť i dodatečného) zápisu zástavního práva do rejstříku zástav, a to nejen s ohledem na jeho pořadí při případném výkonu, nýbrž i s ohledem na možnost zániku zástavního práva postupem dle ust. § 1377 odst. 2 NObčZ jakož i na účinnost zástavního práva ve vztahu k dlužníku zastavené pohledávky ve smyslu ust. § 1335 odst. 2 věta druhá NObčZ.
Článek byl napsán v rámci Akademie odborného psaní, pořádané mezinárodní advokátní kanceláří White & Case a odborným portálem Právní prostor.cz.
[1] Srov. důvodovou zprávu, která stanoví, že "[v]ěcí, ke které zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu, není jen existující věc, kterou má ve vlastnictví někdo jiný, ale i taková, která dosud neexistuje, ale má být teprve vytvořena[.]"
[2] A i zákon tento termín na některých místech užívá – srov. např. ust. §§ 1341 odst. 2 a 1371 odst. 2 NObčZ.
[3] Obligatorní zápis se vyžaduje především u nemovitých věcí zapisovaných do katastru nemovitostí, velkých dopravních prostředků, registrovaných předmětů průmyslového vlastnictví, a u dalších věcí ve smyslu ust. §§ 1316 a 1319 odst. 2 NObčZ.
[4] Shodně např. RICHTER, T. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku - zástavní právo. Obchodněprávní revue. 2013, č. 9, s. 246.
[5] Shodně např. FIALA, J. in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Wolters Kluver, a.s., 2014. In: ASPI online [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.noveaspi.cz/; Srov. rovněž ust. § 69 odst. 3 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí.
[6] Srov. ust. § 1310 odst. 1 NObčZ.
[7] Srov. ust. § 1881 NObčZ.
[8] VYMAZAL, L. Zástavní právo v novém občanském zákoníku. 2. Vydání. Praha: Wolters Kluver, a.s., 2015, s. 448.
[9] HANDLAR, J. Postoupení budoucích pohledávek (nejen) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 17, s. 598.
[10] HANDLAR, J., op. cit., sub 10, s. 598.
[11] VYMAZAL, L., op. cit., sub 9, s. 448.
[12] Srov. např. závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, rozsudku ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 681/2010 a rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009.
[13] Totéž dovozuje s odkazem na znění ust. § 1342 odst. 2 NObčZ RICHTER, T. in SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1125.
Diskuze k článku ()