Akcionáři může jít o blaho akciové společnosti, nebo mu může jít o její poškození. Jeho zájmy tak mohou být v souladu ale i v rozporu s jejími zájmy. Pojďme se společně podívat na situace, za kterých dochází ke střetu zájmů obou jmenovaných a na právní rámec, ve kterém se tak děje.
1 Střet zájmů
Abychom si mohli vůbec zodpovědět otázku, co je to střet zájmů, musíme si nejprve objasnit, co to zájmy akcionáře a akciové společnosti („Společnost“) vůbec jsou. Soukromé právo neobsahuje žádnou výslovnou legální definici zájmů (nebo jejich střetu) zmíněných osob. To ovšem neznamená, že bychom pro naše potřeby tuto definici nemohli dovodit z literatury a z ustanovení účinné legislativy.
1.1 Zájem Společnosti
Společnost může být založena pro nejrůznější účely[1], předpokládejme však, že v našem řešeném případě se jedná o klasickou Společnost, která byla založena pro standardní podnikatelskou činnost. Společnost je přitom takto založena na základě společného, či chcete‑li vzájemně prospěšného, zájmu[2] zakladatelů, který směřuje „dovnitř“ – tedy ve prospěch všech členů korporace.
Jelikož podnikatelská činnost je činností výdělečnou[3] a akcionáři zároveň usilují o co největší zhodnocení své investice ve Společnosti, lze uzavřít, že hlavním zájmem takové Společnosti je její zhodnocení a maximalizace zisku. Aspoň takové je pojetí „klasické teorie firmy“, jak jej uvádí Vimrová[4]: „V kontextu klasické ekonomické teorie firmy představuje zisk prvotní a hlavní cíl firmy (…)“.
Dalším „zájmem“ Společnosti ale může být i její expanze, tedy např. investice do lidských zdrojů, infrastruktury, výzkumu a vývoje apod. Expanze Společnosti nemusí být v rozporu s maximalizací zisku, neboť přesouvá zisk do budoucnosti, a to s vidinou ještě vyššího zisku a vyšší hodnoty Společnosti. Tudíž momentální odepření zisku není v rozporu s hlavním zájmem Společnosti, ale je v jeho souladu.
Hlavní zájem Společnosti je doplněn ještě zájmem sekundárním. Bez ctění tohoto zájmu se Společnost neobejde, nebude moci fungovat v nynějším ekonomicko-právním systému a bez něho může dojít i k ohrožení zájmu hlavního. V ustanovení § 40 ZOK je například stanovena povinnost, která zakazuje Společnosti vyplatit zisk nebo prostředky z jiných vlastních zdrojů, pokud by si tím přivedla úpadek. V tomto ustanovení je reflektován zájem na ochraně věřitelů Společnosti (zájmy věřitelů). Pokud totiž Společnost nebude šetřit zájmy věřitelů v uvedeném smyslu, může to vést přes insolvenční řízení až k ukončení hospodářské činnosti Společnosti, což je v rozporu s jejím hlavním zájmem. To odpovídá i poznatku Vimrové[5], která uvádí, že „jedním z významných kritických a sporných bodů klasické teorie firmy je zisk a snaha o jeho maximalizaci.“ Prohlašuje, že někteří ekonomové zpochybňují cíl maximalizace zisku, jako jediného hlavního cíle, a to protože[6] „v běžné praxi je část zisku určena k zajištění dalšího chodu, rozvoje, prosperity a vlastní existence firmy.“
1.2 Zájem akcionáře
Jak už jsem zmínil výše, akcionář usiluje o to, aby jeho investice ve Společnosti byla co nejefektivněji zhodnocena. Dělící moment mezi zájmy může ale nastat, pokud akcionář touží po zisku okamžitě a Společnost chce naopak zisk odložit do budoucna kvůli investicím. Tento „rozpor“ ale není tak závažný, protože akcionáři mají možnost pokusit se na valné hromadě („VH“) zvolit takové členy představenstva, kteří budou směřovat Společnost tam, kam si akcionáři přejí. Navíc se spíše jedná jen o spor o cestu k dosažení společného cíle. Tento spor je totiž jen projevem korporátní povahy Společnosti než střetem zájmů v jeho pravém smyslu slova.
1.2.1 Povinnost loajality
Zájmem akcionáře může být ale i zcela jiný zájem než výše uvedený. Akcionář může mít zájem na poškození Společnosti, a to např. z důvodu jeho vazeb na konkurenční subjekty, které by z takového poškození profitovaly, nebo z důvodu svých osobních (často majetkových) zájmů. Ustanovení § 212 odst. 1 NOZ stanoví, že „přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád“, zakotvuje tzv. povinnost loajality. Kožiak mluví dokonce o tzv. loajalitě nižšího řádu[7], protože rozlišuje mezi bezpodmínečnou loajalitou členů voleného orgánu a loajalitou členů (akcionářů) korporace. Tato loajalita podle něho znamená „povinnost při realizaci vlastního zájmu v míře přiměřené dobrým mravům respektovat a šetřit zájem korporace. (…) Zájem korporace by tedy neměl mít absolutní přednost, ale pouze by měl požívat určitou míru ochrany.“ Tomu i nahrává charakter oprávněného zájmu akcionáře zohledněný v ustanovení druhé věty citovaného odstavce, které stanoví, že „korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.“ To pak doplňuje ustanovení § 244 odst. 1 ZOK, které dodává, že „společnost zachází za stejných podmínek se všemi akcionáři stejně.“ Výše uvedený zájem na poškození Společnosti je pak právě v rozporu s uvedenou povinností loajality.
1.3 Co je to střet zájmů
Ač soukromé právo definici střetu zájmů neobsahuje, veřejnoprávní předpis upravující střet zájmů veřejných funkcionářů, zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v ustanovení § 3 odst. 1 poskytuje zajímavou inspiraci. Ten totiž stanoví, za předpokladu střetu veřejného zájmu a osobního zájmu veřejného funkcionáře, že tento nesmí upřednostnit zájem osobní. Osobním zájmem se zde myslí „takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři osobní výhodu nebo zamezuje vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu.“
Na základě výše uvedeného se nyní pokusím formulovat definici střetu zájmů, abychom si mohli představit, co se za tímto slovním spojením může skrývat:
Střetem zájmů se rozumí střet zájmu akciové společnosti s osobním zájmem akcionáře. Zájmem akciové společnosti se rozumí zájem, který vyplývá z účelu této akciové společnosti, a který šetří práva a oprávněné zájmy všech akcionářů. Osobním zájmem akcionáře se rozumí takový zájem, který není oprávněný nebo který je v rozporu s povinností loajality akcionáře vůči akciové společnosti, a který zároveň přináší jakýkoliv prospěch nebo uspokojení či zamezuje snížení jakéhokoliv prospěchu takovému akcionáři nebo i jiné osobě nebo způsobuje akciové společnosti újmu.
Akcionář se může kvůli střetu svých osobních zájmů se zájmy Společnosti ocitnout v poměrně nepříjemné situaci. Proto je i v názvu této práce obsažena metafora, která má na tuto situaci akcionáře upozornit. Akcionáře totiž mohou pomyslné plameny náhle a prudce sežehnout, jak si dále ukážeme.
2 Střet zájmů a informační povinnost
Pokud se kdokoliv, bez předchozí znalosti, začne zabývat střetem zájmů akcionáře a Společnosti, pravděpodobně jako první věc vyhledá úpravu obsaženou v ustanoveních § 54 až 58 ZOK, která je pojmenována „Pravidla o střetu zájmů“. Ustanovení § 54 odst. 1 ZOK totiž stanoví, že „dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán (…)“. Úprava střetu zájmů dle § 54 a násl. ZOK se tedy aplikuje na členy orgánu obchodní korporace. VH Společnosti je bezesporu nejvyšším orgánem obchodní korporace[8] a akcionář je oprávněn se jí účastnit a hlasovat na ní[9]. Nemůže být tedy pochyb, že je členem VH. Z toho tedy plyne, čistě jazykovým výkladem, že se dané ustanovení bude aplikovat i na akcionáře.
2.1 Použití úpravy střetu zájmů na akcionáře
Do problematiky dále vstupuje ustanovení § 70 ZOK, které stanoví, že „ustanovení (…) dílu 7 s výjimkou (…) § 54 až 56 (…) se nepoužijí na nejvyšší orgán kapitálové společnosti a družstva.“ Toto ustanovení na první pohled dále podporuje výše uvedený jazykový výklad, že se ustanovení o střetu zájmů na akcionáře opravdu použije. Tento závěr dokonce podporuje i některá literatura. Například Šuk[10] píše: „Otázky vyvolává také samotná aplikace § 54 až 56 na (…) „členy“ orgánu korporace (valné hromady) (…) Proto bude namístě dovodit, že [akcionář] svoji informační povinnost dle § 54 splní již tím, že o možném střetu zájmů informuje valnou hromadu (§ 54 odst. 2).“
2.2 Nepoužití úpravy střetu zájmů na akcionáře
Opačný názor zastává Alexander a Lasák[11]. Píšou totiž, že doslovná interpretace může vést k aplikaci úpravy i na akcionáře, což považují za nesprávné, protože účelem úpravy střetu zájmu je řešení problémů ohledně zmocnění, což se akcionářů netýká, případně že obdobné problémy u zneužití většiny (majoritními akcionáři) řeší koncernové právo. Za správný výklad proto považují, že se úprava o střetu zájmu na akcionáře nepoužije. Jako podpůrný argument pak zmiňují, že ZOK (oproti NOZ) používá pojmu členství v souvislosti se členy orgánu voleného, nikoliv nejvyššího. Jako příklad uvádí i ustanovení § 54 odst. 1 ZOK, které předpokládá střet zájmů při výkonu funkce, což účast v nejvyšším orgánu podle nich není. Nakonec tvrdí, že při použití úpravy na akcionáře Společnosti by mohlo dojít k absurdním situacím, kdy by Společnosti s početnou akcionářskou strukturou musely mít permanentní valnou hromadu, kde by akcionáři oznamovali své střety zájmů. Toto stanovisko lze naleznout i v dalších pramenech[12].
2.3 Výklad
Ač můžu jako autor souhlasit nebo nesouhlasit se závěry prvního nebo druhého přístupu, považuji argumentaci ve výše uvedených komentářích za nedostatečnou. Rád bych se proto vyrovnal se vzniklým konfliktem výkladů. Nejprve musím uvést, že jazykový výklad je jen prvotním přiblížením k obsahu normy a v žádném případě nemůže sloužit jako jediné východisko. To vyplývá jak z teorie práva[13], tak i z výkladových pravidel soukromého práva obsažených v ustanoveních § 2 odst. 2 NOZ. Ty stanoví, že „zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Tato interpretační pravidla nám tedy dávají do rukou[14] jazykový výklad (vlastní smysl slov), systematický výklad (jejich vzájemná souvislost), subjektivně historický výklad (jasný úmysl zákonodárce) a objektivně teleologický výklad (nelze se dovolávat slov proti smyslu předpisu). „Logický výklad“ zde není uveden, protože je inherentní výkladům výše uvedených[15].
2.3.1 Jazykový výklad
Jazykový výklad zkoumá význam, jaký plyne z vlastního smyslu slov[16]. § 54 odst. 1 ZOK mluví o členu orgánu obchodní korporace. Jak už bylo výše uvedeno, členem orgánu obchodní korporace je i akcionář. Dále citovaný paragraf mluví o výkonu funkce člena, přičemž samo o sobě není jasné, co se tímto pojmem myslí. § 70 ZOK pak mluví o ne/použití vybraných ustanovení na nejvyšší orgán kapitálové společnosti a družstva. Musím zdůraznit, že ustanovení nemluví o členech, nýbrž o orgánu. Ke zjištění skutečného významu pojmů se musí zohlednit i zbylá výkladová východiska.
2.3.2 Systematický výklad
Systematický výklad je založen na posouzení jazykového a logického kontextu právního řádu (předpisu)[17], usuzuje o významu výrazu z umístění právní normy v příslušném právním předpisu[18], zkrátka zkoumá význam plynoucí ze vzájemné souvislosti slov[19]. Pokud se podíváme na § 46 ZOK (díl 7), zjistíme, že mluví o členu orgánu obchodní korporace, přičemž není pochyby, že se tato úprava týká členů jiného než nejvyššího orgánu, protože požadavek bezúhonnosti se z povahy věci netýká akcionářů. § 54 ZOK mluví také o členu orgánu obchodní korporace. Pokud tedy zákon v jednom místě Dílu 7 ZOK mluví o členech jiného než nejvyššího orgánu a pojmenovává je určitým spojením, měl by takový přístup být dodržen i na dalších místech Dílu 7 ZOK. Případný argument, že § 46 ZOK je vyloučen pro nejvyšší orgán kapitálové obchodní korporace dle § 70 ZOK, protože se přece týká členů všech orgánů, jinak by přece nebyl vylučován, je lichý. Vyloučení je provedeno plošně pro díly 7 a 8, Hlavy I ZOK. Proto sem spadají i ustanovení, která by se i bez vyloučení vůbec na akcionáře nepoužila – ustanovení § 51 ZOK, které směřuje na jednání při podnikatelském rozhodování statutárních orgánů, je toho do očí bijícím příkladem.
K pojmu „výkon funkce“: je běžně uváděn v kontextu voleného nebo jmenovaného orgánu (srov. např. § 59-62, 81, 461, 462 ZOK). Pokud zákon referuje o činnosti společníka nebo akcionáře, mluví o účasti na VH a výkonu hlasovacích práv (srov. např. § 173, 265, 353 ZOK). Tento pojem by tedy neměl spadat pod činnost akcionáře na VH.
2.3.3 Subjektivně historický výklad
„Při tomto výkladu zkoumáme, jak by příslušnou interpretační otázku zodpověděl historický zákonodárce.“[20] Pokud bude odpověď na základě historického výkladu v souladu s možným jazykovým výkladem, má být ustanovení vykládáno v souladu s tímto výkladem. Historickým zákonodárcem[21] se myslí všechny osoby, které se podílely na tvorbě právního předpisu. Je tedy nutno vycházet například ze stanovisek členů rekodifikační komise, autorů, stanovisek ministerstva apod.
Jedním ze členů rekodifikační komise byl profesor Dědič, který uvedl[22], že „při projednávání předlohy však byl vznesen dotaz, jak se vyloží § 54 až 56 ZOK, v nichž se výslovně nejvyšší orgán zmiňuje, pokud současně § 70 ZOK vylučuje aplikaci těchto ustanovení na nejvyšší orgán. To bylo důvodem, proč se objevil v § 70 ZOK i odkaz na § 54 až 56, nikoliv záměr zavést informační povinnost společníků (členů) o hrozícím střetu zájmů.“ Z toho vyplývá, že aplikace úpravy střetu zájmů na akcionáře úmyslem nebyla.
2.3.4 Objektivně teleologický výklad
Východiskem tohoto výkladu je bezrozpornost právního systému. Máme se ptát[23]: „Jaký racionální účel by zákonodárce ustanovením sledoval.“ Ustanovení § 70 ZOK vyjímá taxativně určené paragrafy, které řeší působnost nejvyššího orgánu. Jako příklad lze uvést § 48 ZOK řešící souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace k právnímu jednání nebo § 61 odst. 1 ZOK řešící schvalování (nejvyšším orgánem) smlouvy o výkonu funkce. Vzhledem k problematice řešené ve vyjmutých paragrafech se lze domnívat, že racionálním účelem zákonodárce bylo v ustanovení § 70 ZOK pojistit, aby se určená ustanovení opravdu na nejvyšší orgán kapitálové obchodní korporace použila. Výjimka obsažena v ustanovení § 70 ZOK se musí týkat působnosti nejvyššího orgánu. Kdyby totiž vypadla, v konečném absurdním důsledků by to znamenalo, že by nejvyšší orgán kapitálové obchodní společnosti nemusel být informován o střetu zájmů volených nebo jmenovaných členů. Zde je právě vidět důvodnost textace tohoto ustanovení.
2.4 Závěr výkladu
Výše uvedené, souladné a nikoliv vzájemně rozporné, výklady směřují jen k jednomu závěru. Úprava střetu zájmu dle § 54 a násl. ZOK se na akcionáře nepoužije.
3 Střet zájmů při ovlivnění a ovládání
Jak správně podotknul Alexander a Lasák, případy zneužití „majoritních“ akcionářů, a potažmo i střetu zájmů, řeší koncernové právo[24].
3.1 Ovlivnění
Ustanovení § 71 ZOK stanoví úpravu ovlivnění, tzv. první stupeň vlivu: „Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci („vlivná osoba“) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace („ovlivněná osoba“) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby.“
Toto ustanovení tak dopadá přesně na případy, kdy dojde ke střetu zájmů akcionáře se zájmy Společnosti. Vlivnou osobou se může stát každý, tudíž i akcionář. Odstavec 5 citovaného paragrafu sice říká, že „odstavec 1 se nepoužije na jednání členů orgánů ovlivněné osoby (…)“, nicméně členem orgánu se akcionář nemyslí. Tento závěr totiž podporuje literatura[25], která zmiňuje, že „[Použitím na akcionáře] by však došlo k částečnému popření celé právní úpravy podnikatelských seskupení.“
Vlivná osoba musí rozhodujícím významným způsobem ovlivnit chování ovlivněné osoby. Výsledná podoba chování musí být tedy převážně určena a formována vlivem vlivné osoby[26]. Vykonání vlivu pak může probíhat fakticky (např. společenské vztahy, ústní jednání apod.) nebo právně (smlouvy atd.). Nakonec musí dojít ke vzniku újmy.
Vlivná osoba se může zprostit své odpovědnosti za vzniklou újmu tím, že prokáže, že mohla v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu osoby. Tato textace je totožná s textací ustanovení o podnikatelském úsudku obsaženého v § 51 odst. 1 ZOK. První podmínkou zproštění odpovědnosti je v dobré víře rozumné předpokládání vlivné osoby. Zde je promítnut již zmíněný princip loajality, akcionář má totiž povinnost se chovat ke Společnosti čestně. U posouzení rozumnosti se pak má vyjít z obvyklé rozumnosti, kterou by vynaložila jiná rozumná osoba v obdobném postavení.[27] Povinnost informovanosti neznamená vědět všechny informace, ale akcionář má povinnost[28] „seznámit se všemi materiálními informacemi, které byly v daném čase a místě ve vztahu k posuzovanému (…) rozhodnutí rozumně dostupné.“ Nakonec obhajitelným zájmem osoby se pak myslí[29] zřejmě nikoliv nutně zájem nejlepší možný, ale zájem obhájitelný, a to i když se zpětně ukáže, že existovaly lepší alternativy.
Ustanovení § 71 odst. 3 ZOK pak stanoví, že vlivná osoba ručí věřitelům ovlivněné osoby za dluhy, které nelze splnit právě z důvodu ovlivnění. To v konečném důsledku znamená, že může dojít k propíchnutí tzv. korporátního závoje, a věřitelé se budou moci domoci svého dluhu přímo na akcionáři.
Stojí za zmínku, že pokud by vlivná osoba byla zároveň i osobou řídící dle ustanovení § 79 ZOK a zároveň by byly naplněny podmínky zproštění povinnosti nahradit újmu dle ustanovení § 72 ZOK (újma vznikla v zájmu koncernu a bude v jeho rámci vyrovnána), řídící osoba by „nemusela hradit“ vzniklou újmu. Pokud by ale svým jednáním řízené osobě přivodila úpadek, řídící osoba bude mít povinnost vyrovnat vzniklou újmu a bude ručit za dluhy věřitelům, stejně jako kdyby byla běžnou vlivnou osobou.
3.2 Ovládání
Druhým stupněm vlivu je tzv. ovládání dle ustanovení § 74 a § 75 ZOK. Ovládající osobou se rozumí osoba, která může v obchodní korporaci uplatňovat vliv působící přímo od ní samotné nebo vliv působící přes prostředníka. Ustanovení dopadá i na ty situace, ve kterých sice rozhodující vliv není vykonáván, ale záleží jen na rozhodnutí osoby ovládající, jestli tento vliv vykoná nebo ne[30]. Zákon pak v ustanovení § 75 ZOK presumuje, kdo se za osobu ovládající považuje.
3.3 Možné další důsledky
Ustanovení § 76 odst. 1 ZOK stanoví, že se úprava střetu zájmů použije obdobně na člena orgánu, pokud je ovlivněn nebo ovládán. Obdobné použití úpravy střetu zájmů ale na akcionáře nedopadá. Stejně tak nedopadá na akcionáře možnost vyloučení a ručení člena orgánu dle ustanovení § 76 odstavce 2 a 3 ZOK, protože z povahy věci se tato úprava aplikuje na volené nebo jmenované členy orgánu obchodní korporace.[31]
Posledním významnějším důsledkem ovládání je riziko vzniku práva akcionáře požadovat po osobě ovládající, aby od něho odkoupila akcie (tzv. právo exitu[32]), a to pokud ovládající osoba uplatní takový vliv v osobě ovládané, že dojde k podstatnému zhoršení postavení akcionáře (nebo jeho zájmů) a nebude možno po něm spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrval.
4 Střet zájmů při hlasování na valné hromadě
Jedním z dalších případů, kdy může dojít ke střetu zájmu akcionáře se zájmem Společnosti je hlasování akcionáře na VH. Pokud opravdu k takovému střetu dojde, zákon zakotvuje několik možných následků. Usnesení VH se tak může stát neplatným nebo zdánlivým, akcionáři může vzniknout povinnost k náhradě újmy, nebo se k jeho hlasu nebude vůbec přihlížet.
4.1 Porušení povinnosti loajality hlasováním na valné hromadě
Jak je uvedeno v první kapitole této práce, akcionáře stíhá povinnost loajality nižšího řádu. Pokud tuto povinnost poruší při hlasování na VH Společnosti, můžou nastat určité následky.
Prvním následkem je neplatnost usnesení VH. Ustanovení § 428 ZOK stanoví tři důvody pro neplatnost usnesení VH: rozpor s právními předpisy, stanovami nebo dobrými mravy. Toto speciální ustanovení není kompletní a navazuje na obecná ustanovení § 258-261 NOZ, která např. stanovují podmínky, za kterých soud neplatnost nevysloví (ochrana dobré víry třetích osob nebo neexistence závažných následků). Pokud akcionář hlasuje na VH tak, že poruší svoji povinnost loajality (upřednostní svůj osobní zájem), jedná v rozporu se zákonem[33], a tedy dojde k naplnění důvodu pro to, aby soud vyslovil neplatnost usnesení VH.
Druhým následkem může být skutečnost, že se nebude přihlížet k hlasu akcionáře, pokud zneužije na VH své hlasovací právo k újmě celku (korporace). Tato možnost je užitečná v případě, pokud akcionář svým hlasem blokoval přijetí usnesení. Jakmile soud rozhodne, že se k hlasu akcionáře nebude přihlížet, zablokované usnesení VH může obživnout a být platně přijato[34]. K tomu tak ale může dojít, pouze pokud byly splněny podmínky pro přijetí usnesení i bez zneužitého hlasu akcionáře.
Nutno podotknout, že řízení o neplatnosti a řízení o zneužití hlasovacího práva jsou řízení na sobě relativně nezávislá. Obě řízení lze iniciovat zvlášť jedno nebo druhé (i zároveň, pak spojení[35]), přičemž před iniciací je nutné zvážit, jaký cíl se sleduje – jestli jde o zneplatnění usnesení, nebo naopak jestli jde o „přijetí“ usnesení. Na základě zvážení se pak vybere vhodný postup. Nakonec, v řízení o neplatnosti lze posoudit zneužití hlasovacího práva jako předběžnou otázku a není nutné zvlášť iniciovat řízení o zneužití hlasovacího práva[36].
Třetím následkem porušení povinnosti loajality, nejen hlasováním na VH, může založit povinnost k náhradě vzniklé újmy. K tomu v následující kapitole.
4.2 Nedůvodné zvýhodnění akcionáře
Obecná úprava nedůvodného z(ne)výhodnění člena korporace je stanovena v druhé větě ustanovení § 212 odst. 1 NOZ, které stanoví, že „korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat (…)“. Korporace může svého člena (dle NOZ i člena nejvyššího orgánu) z(ne)výhodňovat, ale musí pro to mít legitimní důvod – např. různé druhy podílů. Pokud by došlo k nedovolenému z(ne)výhodnění usnesením orgánu korporace, dojde k porušení zákona, a soud pak může v případném řízení vyslovit neplatnost takového usnesení. Tato úprava je pro akcionáře konkretizována v ZOK, který se z(ne)výhodněním spojuje trochu jiné následky.
Speciální navazující úprava nedůvodného z(ne)výhodnění akcionáře je obsažena v ustanovení § 244 odst. 2 ZOK, které stanoví, že „k právním jednáním, jejichž účelem je nedůvodné zvýhodnění[37] jakéhokoliv akcionáře na úkor společnosti nebo jiných akcionářů, se nepřihlíží, ledaže tento zákon stanoví jinak[38] nebo by to bylo na újmu třetím osobám, které na takováto právní jednání v dobré víře spoléhaly.“
Typickým příkladem[39] zvýhodnění akcionáře může být usnesení VH. Lze uvést příklad, kdy majoritní akcionář prosadil na VH svůj osobní zájem, a tím došlo k jeho zvýhodnění na úkor Společnosti nebo jiného akcionáře. K usnesení vzniklého z takové VH se pak ani nepřihlíží, je totiž zdánlivé[40]. Adresátem jak obecného tak speciálního ustanovení je nicméně Společnost. Zákaz z(ne)výhodnění se tak vztahuje na veškerá právní jednání Společnosti[41].
Otázkou je, jaký vztah mají mezi sebou ustanovení o nedůvodném z(ne)výhodnění akcionáře a ustanovení § 212 odst. 2 NOZ, které řeší zneužití hlasovacího práva akcionářem. Mám za to, že tato ustanovení stojí vedle sebe nezávisle. Pokud totiž dojde ke zneužití hlasovacího práva akcionářem k újmě celku, ještě to neznamená, že usnesením VH muselo dojít k nedůvodnému z(ne)výhodnění jakéhokoliv akcionáře na úkor Společnosti nebo jiných akcionářů. Pokud ale dojde k naplnění hypotéz obou ustanovení, k usnesení VH se nebude přihlížet bez dalšího.
4.3 Hlasování na valné hromadě při ovlivnění
Jelikož se ovlivnění dle § 71 ZOK může týkat jakékoliv záležitosti Společnosti[42], akcionáři může za výkon jeho hlasovacího práva na VH vzniknout povinnost k náhradě újmy nebo ručení věřitelům Společnosti za dluhy. Zákon totiž výslovně počítá v ustanoveních § 77 a 78 ZOK s tím, že nakládání s hlasovacími právy na jednáních nejvyššího orgánu obchodní korporace slouží jako prostředek pro vykonání vlivu.
5 Střet zájmů a aspekty náhrady újmy
Jedním z pomyslných plamenů, který může akcionáře sežehnout, je i vznik jeho povinnosti k náhradě újmy Společnosti, pokud jeho jednání újmu opravdu způsobilo. Tato újma může vzniknout v důsledku upřednostnění akcionářova osobního zájmu na úkor zájmu Společnosti, čímž dojde i k porušení povinnosti loajality, která akcionáře stíhá. Před samotným vymáháním vzniklé újmy je vhodné si zodpovědět několik důležitých otázek, které ovlivňují celkový přístup v praxi samotného postupu vymáhání.
5.1 Majetková i nemajetková újma?
Obecně pokud vzniká poškozenému právo na uhrazení vzniklé újmy, myslí se tím újma majetková (škoda), pokud není stanoveno jinak[43]. ZOK v ustanovení § 3 odst. 2 stanoví, že pokud ZOK ukládá povinnost k náhradě újmy, myslím tím i újmu nemajetkovou. Přitom povinnost k náhradě nemajetkové újmy nedopadá na případy porušení pravidla obsaženého v NOZ nebo jiném právním předpise, i kdyby toto pravidlo dopadalo na právní úpravu obchodních korporací[44]. Proto porušení povinnosti loajality samo o sobě bude spojeno s náhradou majetkové újmy. Náhrada nemajetkové újmy pak bude připadat v souvislosti s ovlivněním[45].
5.2 Zákonná nebo smluvní povinnost?
Dále je vhodné si zodpovědět otázku, zdali došlo k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti, protože u první jmenované je nutné zavinění[46], u druhé jmenované se pak zavinění nevyžaduje[47]. Zavinění se nicméně automaticky presumuje[48]. Porušení povinnosti loajality má být přitom porušení smluvní povinnosti[49], protože člen korporace se zavazuje ke ctění povinnosti loajality, a to přijetím jeho členství v korporaci. U ovlivnění se jedná o porušení zákonné povinnosti[50], tudíž zde se zavinění vyžadovat bude.
5.3 Otočení důkazního břemene ohledně porušení povinnosti
V některých případech se důkazní břemeno ohledně porušení stanovené povinnosti otáčí v neprospěch osoby žalované. Jedním z takových případů je případ, kdy se kvalifikovaný akcionář[51] může domáhat za Společnost náhrady újmy proti vlivné osobě[52]. Otočení důkazního břemene totiž umožňuje ustanovení § 4 odst. 1 ZOK, které stanoví, že pokud ZOK dává možnost akcionáři domáhat se za Společnost nějakého práva, povinná osoba pak nese důkazní břemeno o tom, že se porušení povinnosti nedopustila. Soud může ale rozhodnout, že se otočení neaplikuje v situacích, ve kterých to nelze spravedlivě požadovat po osobě žalované. Otočení důkazního břemene se ovšem netýká povinnosti oprávněné osoby tvrdit a prokázat vznik újmy, její výši a příčinnou souvislost[53].
Dalším případem otočení důkazního břemene[54] je situace, ve které se akcionář domáhá vůči jinému akcionáři náhrady újmy, která mu vznikla na hodnotě své účasti a v souvislosti s jeho postavením ve Společnosti. Musí zde jít o právo, které vzniklo přímo akcionáři. Díky ustanovení § 4 odst. 2 ZOK zde může jít o porušení povinnost vyplývající i z jiného právního předpisu. Může se zde tedy jednat jak o případ ovlivnění dle ustanovení § 71 odst. 2 ZOK tak o náhradu reflexní škody dle ustanovení § 213 NOZ. Ve zbytku pak platí řečené v předchozím odstavci.
5.4 Reflexní škoda
Z ustanovení § 213 NOZ vyplývá, že pokud byl člen korporace jednáním jiného člena poškozen na hodnotě své účasti v korporaci, náhradu škody může požadovat přímo tento člen. Soud ale může rozhodnout, že škoda bude nahrazena samotné korporaci. Ustanovení § 71 odst. 2 ZOK stanoví obdobné pravidlo, kvůli kterému právo na náhradu újmy vzniklé v důsledku ovlivnění vzniká přímo společníkům, pokud újma nebude uhrazena do konce účetního období nebo v jiné dohodnuté lhůtě. Výše uvedená ustanovení si konkurují. Na základě pravidla lex specialis derogat legi generali lze pak uzavřít, že v případě ovlivnění se u reflexní škody použije přednostně úprava obsažená v ZOK[55]. Proto je před zahájením sporu nutné přesně identifikovat porušenou povinnost, aby mohl akcionář úspěšně vymoci své právo.
5.5 Další aspekty
Jak jsem už výše uvedl, strana žalující o náhradu újmy bude muset prokázat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou újmou, což bude v některých situacích mimořádně náročný úkol. Žalující má dále povinnost tvrdit a prokázat výši újmy. Soud sice může výši určit dle svého spravedlivého uvážení[56], nicméně k této možnosti se jde uchýlit jen tehdy, pokud „je určení výše náhrady nemožné, anebo je možné, ale náklady na dokazování by byly nepřiměřené a dokazování by bylo nerozumným.“[57] Nakonec má žalující samozřejmě povinnost tvrdit a dokázat vznik újmy.
Závěr
Problematika střetu zájmu akcionáře se zájmem Společnosti je komplexní záležitostí, a jako k takové se k ní musí přistupovat. Akcionář musí při každém svém jednání zkoumat a vážit, zdali náhodou nejedná v rozporu se svou povinností loajality. Mohlo by se mu totiž stát, že ho jednoukorporátní plameny střetu zájmů nečekaně sežehnou.
[1] § 2 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, In: ASPI [právní informační systém]. WoltersKluwer ČR [cit. 7. 2. 2016]. (,,ZOK“)
[2] LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 750
[3] § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, In: ASPI [právní informační systém]. WoltersKluwer ČR [cit. 7. 2. 2016].(,,NOZ“)
[4] VIMROVÁ, Hana. Proces aplikace alternativních modelů teorie firmy na nestandardní vlastnickou aorganizační strukturu.Český finanční a účetní časopis. 2015, roč. 10, č. 2, s. 95‑117.
[5] VIMROVÁ, op. cit., s. 96
[6] VIMROVÁ, op. cit., s. 95
[7] KOŽIAK, Jaromír.OaO: Jaké povinnosti je povinen společník obchodní korporace dodržovat při hlasovánína valné hromadě? Je vázán standardem loajality?. Rekodifikace & Praxe.2015, roč. 3, č. 7‑8, s. 53-54
[10] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 167
[11] LASÁK, Jan a kol. Zákon o obchodních korporacích – Komentář: I. Díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 586
[12] DĚDIČ, Jan. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy. 2014, roč. 24,č. 15–16, s. 524 a násl.
[13] MELZER, Filip.Metodologie nalézání práva. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 78 a 129
[14] MELZER, 2011, op. cit., s. 260
[15] MELZER, 2011, op. cit., s. 128
[17] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. vyd.Praha: Aleš Čeněk, 2007, s. 149
[18] KNAPP, Viktor. Teorie práva, 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, s. 86
[20] MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I, § 1-117. 1.vyd. Praha: Leges, 2013, s. 71.
[21] MELZER, 2013, op. cit., s. 72
[22] DĚDIČ, op. cit., s. 524 a násl.
[23] MELZER, 2013, op. cit., s. 75
[25] LASÁK, op. cit., s. 597
[26] LASÁK, op. cit., s. 593
[27] ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 174
[28] LASÁK, op. cit., s. 419
[29] KOŽIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách).Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 4, s. 108
[30] LASÁK, op. cit., s. 606
[31] LASÁK, op. cit., s. 623-624
[32] ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 207
[33] ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 680
[34] LAVICKÝ, op. cit., s. 1080
[35] § 88 odst. 4 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 2. 2016].
[36] LAVICKÝ, op. cit., s. 1079
[37] Na nedůvodné znevýhodnění akcionáře ustanovení také dopadá, protože logicky způsobuje nedůvodné zvýhodnění ostatních akcionářů
[38] Např. squeeze-out dle § 375 ZOK
[39] ŠPAČKOVÁ, Michala. Zásada rovného zacházení se všemi akcionáři. Obchodněprávní revue. 2016, roč. 8, č. 1, s. 1
[40] ŠPAČKOVÁ, op. cit.
[41] ŠPAČKOVÁ, op. cit.
[42] LASÁK, op. cit., s. 593
[44] LASÁK, op. cit., s. 88
[49] LAVICKÝ, op. cit., s.1077
[50] ŠTENGLOVÁ, op cit. s. 169; LASÁK, op. cit., s. 594
[53] ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 11
[55] LASÁK, op. cit., s. 596
[57] HULMÁK, Milan a kol.Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1700
Diskuze k článku ()