Efektivní řešení obchodních sporů - mediace a ti druzí

Mým dnešním úkolem je sdělit Vám několik informací k problematice efektivity řešení obchodních sporů. Pravděpodobně nejzákladnější otázka, kterou si v oblasti tohoto relativně mladého odvětví klademe, je, co vlastně je efektivně vyřešený spor. Na tuto otázku lze odpovědět rovněž otázkou znějící „Co vlastně naši klienti chtějí?“.

mediátor a rozhodce
Foto: Fotolia

Správný advokát nebo vůbec kdokoli, kdo vystupuje s klienty, by měl mít představu o tom, co vlastně jeho klienti chtějí. Když jsem pracoval na Mezinárodní obchodní komoře v Paříži, měli jsme na starosti spor, který už v danou dobu trval asi sedm let. Podle mých informací daný spor stále na Mezinárodní obchodní komoře „leží“. Je tedy vidět, že ani arbitráž není zárukou efektivního a rychlého průběhu řízení. Toto byla ukázka sporu, který není vyřešen efektivně, tedy sporu, kdy od podání žaloby do rozhodnutí o věci uplyne doba delší jednoho roku. Ani v České republice však není situace optimističtější, zde je uváděna průměrná délka soudního řízení přes 1,5 roku.

Očekávání klientů

Podívejme se tedy na to, co vlastně naši klienti hledají od efektivně vyřešeného sporu. Odpověď jsme naposledy hledali na konferenci Global Pound Conference v Singapuru, kde se nám díky účasti zástupců velkých korporací dostalo řady výstupů k této otázce. Na odpověď, co vlastně klienti očekávají od řešení sporu, jsme dostali tyto odpovědi: na prvním místě stálo samozřejmě řešení finančního zájmu, na druhém místě řešení okamžitou akcí, jako poměrně zajímavý výstup hodnotím psychologický efekt, tedy jakési zadostiučinění či potrestání druhé strany. Objevilo se však i zaměření na vztahy, tedy paradoxně zlepšit vztah, ujasnit si pravidla dalšího obchodování apod. Až na posledním místě naše klienty zajímalo právní řešení, což je poměrně velké zklamání. Ne nadarmo v souvislosti s tímto vždy doporučuji studentům právnické fakulty, aby si přečetli knihu od profesora Harvardské univerzity Richarda Susskinda nazvanou „Konec právníků“. Tato kniha totiž začíná nádherným paragrafem, ve kterém se říká, že právníci v jednadvacátém století vymřou. Důvodem je vedle jiného skutečnost, že ve většině případů není právník schopen se přizpůsobit tomu, co klient vlastně chce, tedy rychlé akci. Představte si kupříkladu, že jste coby vlastník komunikační sítě ICQ v roce 2005 zahájili soudní řízení, a toto řízení by bylo skončeno až nyní, po deseti letech. Dovedete si zřejmě představit, k čemu by vám ICQ a toto rozhodnutí v době, kdy již existuje Facebook a jiné sítě, bylo platné.

Zkusme si ale tuto otázku položit i obráceně: Co budou dělat lidé, kteří v roce 2016 zahájí soudní řízení ve věci Facebooku, ale výstup se jim dostane v roce 2024? Bude ještě Facebook nejpoužívanější platformou pro komunikaci na světě? Závěrem lze říci, že to, co klienti nejčastěji požadují a potřebují, je rychlost. Přiznám se, že nejsem zastáncem toho, že mediace a vyjednávání jsou jediným správným způsobem řešení sporů. Mnohem více se mi zamlouvá koncept způsobu řešení sporu známý v USA jako Multi-Door Courthouse, který byl v USA započat zhruba v 70. letech, a v některých státech se skutečně vypracoval k dokonalosti. Klient, tedy sporná strana, zde přijde na soud a může si zvolit, do kterých dveří se vydá. Ať vstoupí do kterýchkoli dveří, nebrání mu to, aby se později obrátil na soudce, pokud se tímto způsobem spor vyřešit nepodaří. Soudy by se totiž podle mého názoru měly zabývat kauzami, které jsou skutečně důležité, nikoli bagatelními spory, minimálními spotřebitelskými spory či spory obchodního práva, které je třeba řešit okamžitě. Neboť zájmem účastníků těchto sporů není právní otázka, ale ekonomické a rychlé řešení.

Možnosti řešení sporů

Na základě uvedeného si můžeme dále položit (zjednodušenou) otázku, jaké všechny možnosti řešení sporů vůbec máme? Na prvním místě na pomyslné škále lze zmínit vyjednávání. Je zajímavé, že 90% všech obchodních vyjednávání se odehrává v restauracích, na golfových turnajích, obědech apod. Tedy zhruba 95% potenciálních sporů se podaří vyřešit tímto způsobem. Je potřeba zdůraznit, že se stále pohybujeme v oblasti kontroly výstupu, kdy strany jsou schopny kontrolovat výstup, dojít konsenzu, a není možné, aby spor skončil takovým způsobem, se kterým jedna ze stran nebude souhlasit.

Další oblastí řešení sporu je facilitace, kdy ve sporu vystupuje nezávislá třetí osoba, která usnadňuje komunikaci, zlepšuje možnost vyjednávání, a dále mediace, kdy tato třetí osoba relativně aktivně vstupuje do řešení sporu; zde se již dostáváme do oblasti intervence třetí strany, což proces činí více formálním a nákladnějším. S postupem způsobu řešení sporu inklinujícím ke třetí osobě se proces řešení stává stále nákladnějším, neboť úkolem třetí strany není pouze zprostředkovat řešení sporu, nýbrž rovněž i závazně rozhodnout a spor vyřešit. Příkladem je arbitráž. Zde již nehovoříme o kontrole výstupu, neboť strany již nemají možnost výstup ovlivnit. Rozhodnutí zde vydává rozhodce a tento tak činí mimo kontrolu stran sporu. Ekvivalentem je samozřejmě soudní řešení. Je však možno dostat se ve způsobech řešení sporu i dále, a to až k přímému násilí, které se u některých sporů rovněž může zdát jako efektivní způsob řešení, nicméně v tomto případě již opouštíme příslušnou oblast práva a přecházíme na úroveň práva trestního.

Co ovlivňuje rozhodování

Klíčovým prvkem je podle mého kontrola výstupu, což se jeví jako to, co klienti při řešení sporu skutečně chtějí. Neboť i klient obchodník, který chce sám kontrolovat svůj osud a nikoli ponechat řešení sporu třetí osobě, byť by se jednalo o jakkoli kvalifikovanou osobu, si uvědomuje, že i soudce či rozhodce je vždy osobou, lidskou bytostí. Pokud strany nejsou přesvědčeny o tom, že by měly svůj spor rozhodnout samy, měla by jim proto být předestřena otázka směřující k tomu, aby si uvědomily, kdo za ně bude spor rozhodovat, nebudou-li to ony samy.

Na tomto místě bych rád zmínil výzkum, jenž byl učiněn na izraelské univerzitě, kde se asi půl roku zkoumala rozhodovací praxe soudců. Soudci vždy přijeli do trestních zařízení, tedy věznic, a zde jeden celý den rozhodovali o žádostech vězňů o podmínečné propuštění. Výzkumem se zkoumalo, jak ovlivňuje rasismus, genderové předsudky či závažnost trestného činu rozhodování soudců. Je zajímavé, že rozhodování soudců ovlivnilo nejvíce něco zcela jiného. Vyšlo totiž najevo, že největší pravděpodobnost na propuštění měli vězni, kteří byli před soudce postaveni po ránu mezi prvními, zatímco pravděpodobnost podmíněného propuštění vězně v poledních hodinách těsně před obědem byla výrazně nižší. Obdobně probíhalo rozhodování po obědě. Tento případ demonstrativně ukazuje dvě základní skutečnosti: Každý rozhodce či soudce je lidskou bytostí, a jako takový je ovlivnitelný, a to bez ohledu na to, jak velkým odborníkem je, neboť lidskou stránku není možné opustit. Za druhé lze doporučit uzavírat velké obchody na pracovních obědech, kde je druhá strana v dobrém rozpoložení. Uvedené potvrdil i bývalý předseda Nejvyššího soudu Spojených států, který jednou uvedl, že nejlepší služba, kterou může právník poskytnout klientovi, je udržet jej mimo soud. Domnívám se, že tuto premisu by měl zastávat každý advokát. Soud by skutečně měl být až tím posledním řešením, pokud se nepodaří vyřešit spor jiným způsobem.

Pro příklad bych rád uvedl jeden případ, který se odehrál zhruba v roce 2013, kdy dobíhaly nájemní smlouvy uzavírané krátce před nemovitostní krizí, které byly pro nájemce mnohdy likvidační. Právě v tuto dobu se objevilo velké množství žalob na neplacení nájmu, z nichž některé se dostaly tzv. na stůl i mediátorům. Případ, o kterém hovořím, se odehrál ve středně velkém okresním městě, ve kterém stál obchodní dům ve vlastnictví české společnosti, jejíž mateřskou společností však byla společnost nizozemská. V důsledku dopadů ekonomické krize i na Nizozemsko byla tato dceřiná společnost tlačena do sporu. Vznikl tedy spor mezi stranami, které spolu na poměrně malém městě doposud i desítky let dobře kooperovaly. Tyto smluvní strany se tak pravidelně setkávaly při své obchodní činnosti, na marketingových akcích apod., avšak spor ohledně dluhu byl řešen soudní cestou. Byť v té době byla mediace ve svých počátcích, podařilo se nám jednu stranu přesvědčit o tom, aby ji využila. Mediace následně proběhla tak, že se pronajímatel a nájemce setkali v jedné místnosti, ačkoli spolu nebyli ochotni mluvit. Při mediaci pak mezi sporné strany vstoupil mediátor, který pomocí mediačních technik komunikoval s oběma stranami zvlášť, usnadňoval komunikaci, vysvětloval vyjednávání apod. Mediátorovi se zde nakonec podařilo obnovit komunikaci mezi pronajímatelem a nájemcem. Posléze se ukázalo, že skutečným důvodem, proč pronajímatel šel do sporu, byl strach. V důsledku chybného překladu pokynu od mateřské společnosti pronajímatel nevěděl, že mateřská společnost po něm požadovala toliko pojištění dlouhodobé efektivnosti investice v České republice, tedy zajištění nájemních smluv na následující roky. Na druhé straně stál obchodník, kterému se nedařilo, neboť lidé v důsledku ekonomické krize méně nakupovali, avšak v důsledku nedostatku kapitálu nebyl schopen realizovat všechny své business plány. Ve sporu šlo tedy pouze o to nastavit znovu pravidla mezi stranami tak, aby oběma vyhovovala. Výstupem z této mediace byla dohoda, kdy se strany dohodly na splátkovém kalendáři a dokonce se dohodly na zvětšení prostoru k pronájmu. V tomto případě mediace fungovala a spor se za pět hodin jednání podařilo efektivně vyřešit. Zajímavé je, že totožný subjekt (pronajímatel) se rozhodl jiný předchozí spor vést soudní cestou a skutečně vyhrál, avšak až za dva roky. Je vidět, že i tam, kde je právo na straně našeho klienta a případ se zdá být jednoduchý, je nutno si položit otázku, zda vybraný způsob povede k efektivnímu řešení.

Spokojenost s jednotlivými ADR

V závěru bych rád ukázal spokojenost s jednotlivými ADR (Alternative Dispute Resolution) podle výzkumu americké advokátní komory a asociace stavebního průmyslu. V případě mediace a vyjednávání podle výzkumu vyšla najevo spokojenost převážné většiny osob s tímto způsobem řešení sporu. Dostaneme-li se do oblasti, kde spor rozhodla třetí osoba, nebyla s řešením sporu spokojena ani polovina zúčastněných osob. Je vidět, že i v případech, ve kterých byla nebo musela být strana, jež vyhrála, nemusela být tato strana se způsobem řešení sporu spokojena, neboť ten nevyřešil její ekonomický zájem.


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články