Odpovědnost statutárního orgánu za nepodaný či pozdě podaný insolvenční návrh

Škodu či újmu, kterou věřitel utrpěl, však s jistotou můžeme určit až po skončení insolvenčního řízení, neboť škoda představuje rozdíl mezi výší pohledávky zjištěné v insolvenčním řízení a skutečnou částkou, kterou věřitel obdržel.[1]

Insolvenční zákon na tomto místě poskytuje ochranu věřitelům před snižováním majetkové podstaty. Podobnou koncepci lze spatřovat v ust. § 68 ZOK, ve kterém dochází ke vzniku ručení v případě neodvracení úpadku členem či bývalým členem statutárního orgánu. Rozdíl lze spatřovat v tom, že úprava v ZOK může působit motivačně na členy statutárního orgánu, kteří by se měli snažit zabránit úpadku všemi dostupnými prostředky pod hrozbou sankce v podobě ručení. Činnosti statutárního orgánu vedoucí k zabránění vzniku úpadku chrání majetek korporace před zmenšením, a tím pádem k úpadku vůbec nedojde a  věřitelé budou plně uspokojeni. Vzájemný časový sled těchto institutů lze chápat tak, že statutární orgány jsou povinny zabraňovat vzniku úpadku tehdy, když se dozví, že korporaci úpadek hrozí. Pokud neučiní vše potřebné a rozumně předpokladatelné, dostanou se do úpadku a nastane povinnost podat na sebe insolvenční návrh.

V situaci, kdy statutární orgán z jakéhokoli důvodu návrh nepodá, ač tak učinit měl, hrozí mu povinnost vydání jeho majetkového prospěchu. Toto novum, které zavedl ZOK, opět slouží ke zpřísnění odpovědnosti statutárních orgánů. Zákon o obchodních korporacích zde poskytuje InsZ jistou oporu. Myslím si, že toto nové ustanovení v tehdejším obchodním zákoníku jistě chybělo. Statutární orgány sice odpovídaly za škodu, která vznikla nepodáním insolvenčního návrhu dle InsZ, ovšem to, že členové statutárního orgánu mohli celou situaci zapříčinit, zůstalo neupraveno. Nyní ZOK ukládá členům orgánu povinnost vydat veškerý majetkový prospěch, který v posledních dvou letech obdrželi od obchodní korporace.[2] Dle mého názoru sankce vydání veškerého majetkového prospěchu, motivuje (nejen korporace) k řádnému jednání nejefektivněji. Zde zákon uvádí i přesnou časovou limitaci, a to období dvou let zpět před nabytím právní moci rozhodnutí o úpadku. Toto na první pohled složité ustanovení v sobě skýtá několik podmínek, které musí být splněny, aby bylo možno ustanovení beze sporu aplikovat. Z ust. § 62 ZOK, plyne, že se jedná o tyto podmínky:

• insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele,
• členové věděli, nebo vědět mohli, že je korporace v úpadku či v hrozícím úpadku,
• členové porušili péči řádného hospodáře a úpadek se nesnažili odvrátit,
• insolvenční správce členy k vydání prospěchu vyzval.[3]

Ustanovení má preventivní charakter, který lze spatřovat hlavně v tom, aby statutární orgány podávaly samy na sebe dlužnické návrhy, jakmile úpadek zjistí. Jak správně poznamenal Vymazal[4], ustanovení lze vyložit i tak, že člen korporace je povinen vydat prospěch jen v případě věřitelského návrhu, ale pokud by návrh podal dlužník a naplnil zbývající kritéria pro aplikaci ustanovení, prospěch by vydat nemusel. Vymazal dále konstatuje, že se mu tato myšlenka jeví jako značně nelogická.[5] Avšak dle mého názoru má ustanovení přesně tento účel, který pramení z výše uvedeného preventivního charakteru, splňovat a nelogičnost v něm nespatřuji.

Odpovědnost za návrh podaný opožděně

V případě, kdy statutární orgán návrh sice podá, ale již opožděně, je jeho povinnost splněna pouze částečně. Účelem tohoto článku je prokázání rozdílu mezi návrhem nepodaným a podaným opožděně. Vycházet budu z ust. § 98 InsZ, které stanoví statutárnímu orgánu povinnost podat návrh bez zbytečného odkladu. Nejasnosti, týkající se významu pojmu „bez zbytečného odkladu“ částečně odstranilo rozhodnutí NS pod sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 ze dne 10. 12. 2013, ze kterého je třeba vyvodit „že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku.“[6] I přes toto, dle mého názoru nejednoznačné rozhodnutí, mám za to, že i do budoucna bude v praxi docházet při řešení otázky podání insolvenčního návrhu k potížím, když zákon nestanovil jednoznačnou lhůtu a ani výše uvedené rozhodnutí nepodává zcela jasnou odpověď.

Od statutárního orgánu se vyžaduje, aby návrh podal bezodkladně a okamžitě jednal. Ve chvíli, kdy se návrh rozhodne podat, je majetek korporace zbytečně nižší, než by byl v případě podání návrhu včasného. S tím rovněž souvisí i nižší míra uspokojení věřitelů, která dle mého názoru nebude až tak nízká jako v případě návrhu nepodaného vůbec.

Lze předpokládat, že návrh, ač je podán pozdě, nezpůsobí věřitelům tak velkou škodu, jako když by nebyl podán vůbec. Škoda bude opět stanovena „rozdílem mezi zjištěnou výší přihlášené pohledávky věřitelem a částkou, kterou by věřitel skutečně obdržel.“[7] Na tomto místě by dlužník mohl také tvrdit, že mu úpadek nebyl dříve znám, a proto návrh dříve nepodal. Důvody liberace budou ovšem omezené a důkazní břemeno bude muset unést sám dlužník a prokázat, že o úpadku předtím nevěděl. Bude otázkou, zda se na něj nebude nahlížet jako na osobu, která porušila péči řádného hospodáře. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že rozdíl mezi návrhy bude ve výši způsobené škody.

 

---

[1] BENCOVÁ, Jana. Kompetence statutárních orgánů kapitálových společností. Statutární zástupce firmy. 2012, roč. 1, č. 5, s. 35.

[2] Ust. § 62 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.

[3] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 156.

[4] VYMAZAL, Tomáš. Riskantní postavení členů statutárních (a jiných) orgánů podle zákona č.  90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (Zákon o obchodních korporacích) EPRAVO.CZ [online]. Publikováno 28. 11. 2013 [cit. 22. 8. 2014].

[5] VYMAZAL, Tomáš. Riskantní postavení členů statutárních (a jiných) orgánů podle zákona č.  90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (Zákon o obchodních korporacích) EPRAVO.CZ [online]. Publikováno 28. 11. 2013 [cit. 22. 8. 2014].

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012.

[7] Ust. § 99 odst. 2 zákona č. 182/2008 Sb.