Odtud se pak bere snaha politiků a dalších veřejně činných figur o ideálně doktorský titul, který se na volebních plakátech přece jenom vyjímá mnohem lépe, nemluvě o tom, že v představách primárně dříve narozených lidí je advokát prostě pan doktor a nikoliv jen magistr.
A je přitom více méně jedno, zda je z poměrně neznámé slovenské univerzity Sládkovičovo, nebo například z právnické fakulty v Plzni. Tedy, bylo jedno – právě od plzeňské aféry se spustil hon na diplomové a rigorozní práce a mediálně vděčné odhalování „lžidoktorů“.
Když se ale vrátíme úplně zpět, k prosté touze mít před (ideálně i za) svým jménem uvedený akademický titul, například kvůli snazší komunikaci s úřady nebo představy většího respektu od lidí s nižší úrovní vzdělání, tak narazíme na to, že tato touha se dokonce dostala i před soud, kdy se v roce 2014 řešilo, zda je možné uvést akademický titul při zápisu do obchodního rejstříku.
Konkrétně se jednalo o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 346/2013, které má velký potenciál k tomu, aby posloužilo jako první vzor pro případné další žádosti podobného typu. V této věci se rejstříkový soud v prvním stupni domníval, že navrhovatel nemá právo na to, aby u dvou členů výboru společenství vlastníků jednotek byl zapsán jejich akademický titul, protože ten není referenčním údajem[1] dle registru obyvatel. Soud dovodil, že z tohoto důvodu nemá nositel akademického titulu právo na jeho zápis do obchodního rejstříku a jeho přání být takto zapsán už nehraje další roli. Důvodem je zejména nutnost řádného propojení obchodního rejstříku se základními registry.
Navrhovatel nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolal se k Vrchnímu soudu v Praze, který pak svým poměrně dlouhým odůvodněním argumentoval mj. i právem na vzdělání a zákonem o vysokých školách, že kterého plyne, že právo užití akademických titulů je výlučně na vůli konkrétní fyzické osoby. To je pak reflektováno i například v zákoně o občanských průkazech, neboť tam je možné si na žádost občana akademický titul bez problémů zapsat. Navíc soud došel k názoru, že dříve, když nebyly registry takto propojeny, k zápisu titulů do obchodního rejstříku docházelo a že není možné vytvářet disproporce, kde by měly ty později zapsané společnosti neotitulované orgány a ty dříve zapsané ano.
Resumé tedy bylo prosté, rejstříkový soud pochybil a měl umožnit zápis titulu tak, jak bylo navrhováno. Závěrem pak byla předložena úvaha Vrchního soudu, kde bylo zmíněno, že nezapsaný akademický titul u členů statutárního orgánu (jednalo se o titul Ing. získaný z Českého vysokého učení technického v Praze) může vyvolat v potenciálních zákaznících dané společnosti (ačkoliv se v tomto případě jednalo o společenství vlastníků jednotek, tedy nikoliv korporaci založenou za účelem zisku) okamžitý dojem nižší odborné erudice, a to nejen tohoto statutárního orgánu ale dokonce celé společnosti.
Tím jsme se vrátili opět na počátek, kdy soud reflektuje náladu celé společnosti a v samotném odůvodnění rozsudku dodává, že společnost vedená člověkem bez titulu je nutně méně erudovaná, nebo minimálně může takový dojem vyvolávat. Nehodlám se pouštět do debat, zda je to správně, například v porovnání s anglosaskými zeměmi, kde má cca 40% obyvatel titul odpovídající českému bakaláři, nicméně tento ani mnohý vyšší není nikde uveden.
Určitě je dobře, že Vrchní soud v Praze zde splnil svojí úlohu, kdy zajistil, aby bylo v budoucnu možné bez problémů zapsat kýžený titul dle svého přání do obchodního rejstříku a obecně dalších veřejných rejstříků a nebyly zde disproporce vůči dříve zapsaným společnostem ani dokumentům jako je občanský průkaz. Druhá strana mince je, že to přesně podporuje tu výše zmíněnou náladu společnosti a další tlak, který se navenek projevuje mnoha faktory, od urputné snahy o opatření titulu všemi možnými prostředky, přes vzestup dříve méně obvyklých titulů jako je BBA[2], MBA[3] nebo DBA[4], vzniku desítek nových soukromých vysokých škol s diskutabilní kvalitou výuky a svým způsobem i devalvace stávajících titulů.
Je otázkou, zda převládne „západní“ přístup, který mnohem spíše řeší, odkud člověk ten který titul získal, neboť i například v Anglii existují mezi úrovní škol obrovské rozdíly, než kolik jich má. Na tohle odpoví asi jen čas, do té doby se můžeme smutně pousmívat například nad odhalováním dalších původně zmizelých rigorózních prací o poloviční než přikázané délce.
[1] § 18 zákona č. 111/2009 Sb.
[2] Bachelor of business administration
[3] Master of business administration
[4] Doctor of business administration
Diskuze k článku ()