Bílá kniha, kapitola I., O soudcích - Část prvá.

Robert Pelikán poté, co se stal ministrem spravedlnosti, výrazně utlumil či dokonce zmrazil několik ambiciózních plánů své předchůdkyně, Heleny Válkové.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Foto: Fotolia

Z pohledu soudce jsem vnímal jako nejzajímavější celkem tři dotčené projekty. Jednak připravovanou změnu modelu správy soudnictví, směřující dle představ vlády k v Evropě dominující formě tzv. Nejvyšší rady soudnictví, tedy ke zvýšení podílu odpovědnosti soudců na kvalitě a efektivitě celého systému. A pochopitelně jsem s velkou netrpělivostí sledoval přípravy nových procesních předpisů, občanského soudního a trestního řádu. Norem, které, pokud by nezůstaly duchem kdesi v minulém století se všemi jeho totalitními režimy, by mohly skokově zvýšit efektivitu nalézání spravedlnosti v Česku.

(Je námětem na jiný článek, a asi ne od soudce, jak politicky prozíravé bylo rozpustit zvolenou formou a razancí tři shora uvedené odborné komise, když zrovna v jejich čele stáli oba předsedové nejvyšších soudů a místopředseda Nejvyššího soudu, což významně ovlivnilo na řadu měsíců komunikaci mezi ministrem a soudcovstvem.)

Kritiku ministr odrážel argumentem, že hodlá sestavit „Bílou knihu“ shrnující všechny otázky kolem naší justice, její přednosti, problémy a možnosti jejich řešení. Takový materiál by pak měl být zásadním podkladem k debatě uvnitř politické reprezentace, ale především také s justicí. V polovině prosince představil první část plánované „Bílé knihy“, nazvanou O soudcích.

Dovolte pár osobních komentářů k několika pasážím předložené kapitoly. Komentářů ryze subjektivních, které píši ještě před diskusí uvnitř justice, ať už v Soudcovské unii, či v Kolegiu předsedů krajských soudů:

S čím naprosto souhlasím, je závěr úvodních úvah nad charakterem soudcovské profese v budoucnosti:

…Česká justice proto musí být i nadále organizována jako kariérní. Musí existovat jasná cesta, kterou se zájemce o funkci soudce od počátku bude ubírat, a jasné požadavky, které musí splnit, aby se soudcem stal. Ačkoli by zkušení právníci neměli být zcela vyloučeni z možnosti stát se soudcem, existující „boční vchody" do systému (justiční čekatelé, s kterými nyní počítají právní předpisy, a asistenti soudce a další právníci vně systému podle posledního vývoje) musí být minimalizovány.

Kontinentální soudnictví bez výjimky karierní model preferuje jako osvědčený, fungující a relativně levný. Ovšem v dalším odstavci se myšlenka výchovy budoucích soudců přímo u soudů poněkud relativizuje:

Dnešní kritika nedostatku mimosoudních zkušeností by mohla být eliminována povinnou mimosoudní praxí v průběhu přípravné služby… Pro to, aby se zájemce mohl stát justičním koncipientem, bude třeba, aby měl alespoň roční mimosoudní právnickou praxi. Uvažovaná délka přípravné služby „justičního koncipienta" jsou tři roky, s možností prodloužení o jeden rok.

V případě justičních koncipientů se specializací na trestní právo by jejich příprava měla obsahovat povinné roční přidělení ke státnímu zastupitelství.

Naprosto respektuji výhrady řady osobností, že by soudce měl mít nějakou profesní zkušenost mimo justici (sám jsem po fakultě jen rok velel osádce tanku T-55, což moc oslňující právní praxe pravda není). Ale že by šlo ve veřejnosti o setrvalou kritiku? Tedy o věcné a argumenty podložené výhrady? Co si pamatuji, tak tezi o nutné pracovní etapě mimo justici nejčastěji prezentují ti, kteří by do justice rádi, ale nějak se jim to nedaří. Neznám navíc jediný seriózní výzkum, ať už tuzemský, či zahraniční, který by dokládal negativní vliv na práci konkrétního soudce proto, že postrádá jinou profesní zkušenost. Tak proč?

Za ještě podivnější považuji myšlenku o povinném ročním přidělení ke státnímu zastupitelství, chcete-li se stát trestním soudcem.

Zkrátím nejprve odpověď na otázku, zda je zdravé se tak brzo profesně profilovat. Řada z nás, trestních soudců, soudila i občanskoprávní věci, obvykle také exekuční, pečovatelské…, či je soudí naopak teď. A je to dobře. Já si totiž myslím, že nebezpečí fachidiotismu je v právu obzvláště silné.

Přechody odborníků mezi soudem a úřadem státního žalobce jsou charakteristické pro země se silnou prokuraturou, typicky tam, kde je patrný vliv francouzského právního myšlení. Naše země se ale úmyslně se systémem prokuratury rozešla, jak vyplývá z Ústavy. Státní zástupce je pro soudce jednou ze stran, tak proč není také navržená praxe u obhájce ve věcech trestních, u zmocněnce poškozených a dalších účastníků řízení?

Specializace soudců je dále zmíněna v souvislosti s pohotovostmi soudců k rozhodování o věcech zvláštních s ohledem na krátké procesní lhůty:

V současnosti mívá soudce civilního úseku pracovní pohotovost pro případ, že by mělo být rozhodnuto v trestní věci v krátkých zákonných lhůtách. Též je možné, aby byl soudce, dokonce proti své vůli, přemisťován mezi úseky soudu, stanoví-li tak rozvrh práce vydaný předsedou soudu po projednání se soudcovskou radou.

K prvnímu problému, kdy v trestním přípravném řízení rozhodují soudci bez hlubších zkušeností s tímto odvětvím práva (a naopak ve věcech civilních, obchodních, rodinných… zase trestní specialisté). Opakovaně jsem na toto téma psal a přednášel. Dokud budou základem soudní soustavy tak malé okresní soudy, že obvykle disponují počtem soudců pod třicet, nelze vyžadovat specializované rozhodování o neodkladných úkonech, zejména v době pracovního volna, kdy počet službukonajících soudců odpovídá logicky velikosti soudu.

Druhý naznačený problém změny odbornosti je v současnosti neřešitelný. Během čtvrtstoletí, co jsem v justici, jsem viděl tak nepředvídatelné nárůsty či poklesy množství případů různých typů u téhož soudu, že jsem si jist, že často některý ze soudců bude muset změnit úplně svou odbornost a začít soudit cosi pro něj nového. Tedy, pokud nedojde k tomu, na co odkazuji již v minulém odstavci. Zatím je jasné, že by každý soudce měl pro své čisté svědomí co nejdéle ve své praxi pečovat o profesní univerzalitu.

Posledním tématem, které hodlám v této části otevřít, je ministrem navrhovaný výběr justičních koncipientů, rozuměj osob připravujících se na justiční zkoušky. „Bílá kniha“ praví“:

Ministerstvo a reprezentativní sbor justice se budou společně podílet na výběru kandidátů. Spolupráce mezi soudci a Ministerstvem ve výběru kandidátů je nezbytná. Soudci mají v této věci zkušenosti a vědí, co je nutné u kandidátů vyžadovat; zapojení Ministerstva spočívá v tom, aby garantovalo, že výběr budoucích soudců nenásleduje model, který by se blížil cechu (jehož členové jsou sami sebou voleni); to by totiž zpochybňovalo demokratickou legitimitu následně jmenovaných soudců. Měla by být vytvořena Komise pro výběr soudců, jejímž členem rovněž bude zástupce ministra spravedlnosti, jehož úlohou bude dohlížet na výběrové řízení.

Navržená konstrukce až dojemně mezi řádky přiznává, jak těžké bude případně obcházet odmítnutí Nejvyšší soudcovské rady, ve které by vedle soudců volených soudci byli i právníci volení či jmenovaní politiky, ať už prezidentem, či třeba Senátem. Měli bychom ústavní těleso v Evropě vyzkoušené (včetně havárií, pochopitelně), mezinárodně doporučované a přesně na podobné záležitosti personálních rozhodnutí jako dělané.

Zpět k návrhu. Nedostatek demokratické legitimity je letmým pohledem pro soudnictví typický všude na světě. Zkušenosti s volbami soudců v některých regionech a státech jsou spíše argumentem proti podobnému modelu. Takže se hledá ona legitimita na samém počátku, při jmenování soudcem.

U nás soudce jmenuje přímo volený prezident na základě návrhů vlády, podle pravidel zákona přijatého oběma komorami parlamentu! Jenom to, že podklady pro tento proces politikou doslova protkaný připravují obvykle předsedové krajských soudů (ministrem spravedlnosti do funkce navržení a přímo voleným, na vládě a parlamentu nezávislým prezidentem jmenovaní!) má za následek nedostatek demokratické legitimity? Když přitom tady nejde ani o jmenování soudcem, ale jen snahu vybrat pouhé kandidáty, mající právo se v budoucnosti o místo soudce ucházet!

Mimochodem, aby zástupce Ministerstva dodal nějaké komisi zdání demokratické legitimity, musel by být členem komise skutečně přímo politik, nebo někdo volenými politiky nominovaný. Představa, že členem komise pro výběr nějakých čekatelů bude ministr či politický náměstek, je naivní. Takže v praxi bude v takovém sboru nějaký zkušený odborný zaměstnanec ministerstva, ať už ve funkci náměstka či nižší, spadající do sféry zákona o státní službě. Takže někdo, jehož demokratická legitimita bude z povahy jeho pracovněprávního zařazení přímo vyloučena!

 

Pokračování příště.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články