Bláznivá reklama

Neukojitelné poptávky si přirozeně povšimli šiřitelé marketingových sdělení, a to i ti z oblasti farmaceutickému průmyslu. Díky tomu Olivie zajistila hrob na Vinohradských hřbitovech. V pravém dolním rohu náhrobního kamene je „decentní“ komerční sdělení: „Podcenila jsem prevenci rakoviny prsu. Neváhejte a objednejte se do mamografonetu na telefonním čísle...“

Hřbitov kdysi býval tichým a posvátným místem. Během procházek po něm jako by se zastavil čas. Pokorná atmosféra se začala postupně vytrácet, když se vcelku běžný a přirozený strach ze smrti stal podkladem pro pestrá, pozornost budící komerční sdělení. Díky podobným jako to o prevenci rakoviny prsu si nebožtíci odnáší s sebou do hrobu o jedno tajemství méně.

O několik dní později přátelé Niny během smuteční hostiny diskutují, jestli se narodila ještě ve městě Gottwaldov, nebo již ve Zlíně. Její zdrcený přítel Zdeněk vytáhne z kapsy mobilní telefon a bez obtíží vyhledá, ve kterém roce došlo k přejmenování. Zobrazí se mu i zajímavá informace, že jméno Gottwaldov bylo jakýmsi zúčtováním s kapitalistickým odkazem Baťů. Podívá se z okna, zadrží slzy a vzpomíná na její vášeň pro nakupování obuvi, která ho tu a tam dokázala rozčílit. Na jeho nákupní chování totiž princip baťovské ceny rozhodně vliv nemá.

Nastane zneklidňující ticho. Obyčejné hospodské debaty končí dřív. Když je možné ihned a pohodlně vyhledat libovolné informace, není nutné vzpomínat a trápit mozkové závity, argumentovat, ani přesvědčovat nebo se hádat. Zdeněk si vzpomene, co mu Nina během jejich poslední večeře zašeptala do ucha, a odloží telefon. Povzdechla si, že když neustále drží telefon, nemá volné ruce, aby ji mohl hladit pod stolem, jako to dělával na jejich prvních schůzkách.

Během hostiny naštěstí nebyla vznesena otázka o (ne)vhodnosti komerčního sdělení na hrobě Niny, ale téměř každý si pro ten případ nevědomky přichystal adekvátní odpověď. Jedním z argumentů příznivců hřbitovní komerce je, že Nina získala, co chtěla, a její posmrtný odkaz (varování druhým) může zachránit lidské životy.  Peníze si do hrobu stejně nikdo nevezme, proč tedy na hřbitově neprezentovat způsob, jak je rozumně utratit. Argumentem odpůrců je pak neetická povaha sdělení a jeho dopad na slabé povahy.

Zdraví si přece za peníze koupit nelze, nebo ano? Prevence, soukromí lékaři a nejmodernější vybavení mohou přispět k uzdravení, ale neopomenutelný efekt má i víra, naděje v uzdravení, láska bližních. Vždyť roli může hrát i placebo efekt! Jednoduše, vždy není k dispozici racionální vysvětlení a čas od času se dějí i zázraky.

Nina bojovala statečně a rozdávala optimismus do poslední chvíle. Jediné výraznější nepohodlí, které v nemocnici zažívala bylo z nedostatku lidského elementu. Návštěvy měla jen v omezené hodiny a zdravotního personálu, toho je dlouhodobě nedostatek. Odmítla robotického společníka a trávila raději dlouhé hodiny sama. Častěji než s personálem komunikovala s plně automatizovaným „chytrým“ lůžkem. To mělo monitor, klávesnici, telefon a další aparáty. Pravidelně jí měřilo teplotu, tlak, hladinu cukru v krvi a obdobné záznamy zasílalo zpracované v tabulkách a grafech na sesternu. Standardním vybavením lůžka byla i videokamera, na kterou mohou pacienti nahrát vzkaz svým milovaným nebo pořídit fotografie. Kamera bohužel byla v den jejího skonu mimo provoz.

Když ji sestra přišla zkontrolovat, našla v její ruce sevřený papírek se vzkazem:

"Moji drazí, spoléháme se příliš na techniku a méně na sebe.

Přijďte si za mnou někdy popovídat na Vinohrady, Vaše Nina.

PS. Ta reklama půjde určitě zakrýt kyticí. Nejraději bych tam nechala připsat

...objednejte se do mamografnetu na telefonní číslo… a nebo kojte, pokud můžete!

Jak mohla reklamní masáž maminky přesvědčit, že umělé mléko je prospěšnější a pohodlnější. Ani bonus v podobě nepovadlého poprsí za to nestojí.

Mějte se tu krásně.“

Olivie někdy vnímá propagaci jako druh zábavy, jako humor, umění, zpestření uspěchaného života. Obvykle ji ale nudí, obtěžuje, nebo se vtíravě vnucuje. Tahle, která se týká Olivie, jí ovšem prochází srdcem jako ostrý šíp. Komerční sdělení, dříve považována za skandální a šokující, dnes působí obyčejně a nenápadně. Časy se mění. Dříve laškovně odhalený kotníček dnes rozruch skutečně nezpůsobí. Žádoucí je vše odvážné, provokativní a neotřelé. Vlastně to platí obecně. Nad mladou generací obvykle lomí rukama generace pohoršených gerontů, přesvědčených, že za jejich mladých let byla mládež více uctivá a umravněná. A ani generace další zřejmě jiné nebudou a budou si říkat, že „za našich mladejch let to bývalo lepší, než dnes.“

Otázka regulace reklamy je vzhledem ke stupňování originality v kladném i záporném smyslu obtížná. Tresty za šíření nevhodných komerčních sdělení jsou mimo klasické sankce prováděny i dočasným „odstraněním“ hříšníka z internetových vyhledávačů a přerušením jeho internetového připojení. Obecně totiž platí, že kdo není k nalezení na internetu, jako by nebyl.

Nové a často závadné formy komerčních sdělení se objevují záhy poté, co je schválena novela původního zákona o regulaci reklamy. Tak například ta poslední vstoupila v platnost dne 1. 1. 2048 a bylo v ní výslovně uvedeno, že je zakázáno šířit komerční sdělení na chodnících veřejných parků, a to veškerými druhy barev, včetně kříd a sprejů jak s dlouhodobou, tak s krátkodobou životností. Vzhledem k tomu, že zeleň je ve městech stále vzácnější, lidé podobné kousky přírody vyhledávají stále častěji a z toho důvodu v nich bohužel i přibývá komerčních sdělení.

Krátce po vstoupení novely v platnost byly chodníky vyzdobeny svéráznými výtvory. Během jedné z chladných únorových nocí napadl čerstvý snížek. Média v ranních zprávách vysílala drony pořízené záběry parku. Ptačí perspektiva odhalila množství nápisů ve sněhu, například „chce se mi...“, „fenkám“, „moc“, „pisoár“, viz fotografie níže.

Pro nápisy se brzy našlo racionální vysvětlení. Jedna z farmaceutických firem takto provedla provokativní kampaň pro novou řadu produktů na urologické obtíže. Zatímco si znechucená veřejnost lámala hlavu nad tím, zda se jedná o skutečnou moč, či nikoliv, farmaceutická společnost vydala prohlášení, ve kterém se ale za žertovnou praktiku zároveň omluvila. Prozradila, že se jednalo o urologický čaj, kterým byl naplněn zásobník dětských vodních pistolek, které dostali do rukou šiřitelé-pisatelé reklamních sdělení. Tím byl vytvořen efekt „podpisu imaginárního prostatika“. Rozporuplný počin zůstal bez sankce, protože čaj přeci nesplňuje definici barvy.

Čerstvý sníh napadl i dnes a Olivie během chůze poslouchá, jak křupe pod nohama. Za pár hodin už z něj bude břečka. Musí být právě poledne, protože se spustí zkouška sirén. Nemá ten sílící zvuk ráda, znuděně přivře víčka a pak si vzpomene na špunty do uší značky Otíkův sen. Má je přece v kabelce! Díky nim zkoušku sirén přečká. Pořídila si je ale kvůli televizním reklamám. Jsou rok od roku hlasitější a nelze je ztišit jako dříve. Po dobu vysílání reklam je tlačítko volume zablokováno.

Ucítí v kapse vibrace mobilního telefonu. Volá jí šéf. Zlobí se, proč ještě nedorazila, ale zlobí se jen tak na oko. Olivie patří mezi hrstku jedinců, kteří nepracují z domova, a velice jí to vyhovuje. I výsledky vědeckých studií postupně prokazují, jak pouhá cesta do zaměstnání a následný sociální kontakt působí blahodárně na fyzické i duševní zdraví. Ve svém zaměstnání zajišťuje digitalizaci a kompresi dat. Konkrétně má na starosti digitalizaci a uchování scanů stránek klasických starých knih. Dny, které pracovně stráví v archivu plném rozpadajících se výtisků, má velice ráda, neboť jejich vůně jí připomíná dětství. Podobně kdysi voněla knihovna její babičky. Dnes se obsah knihovny vejde do tenké elektronické čtečky, kterou Olivie stále nemá. Její muž Alan klasické knihy považuje za neekologický přežitek a podporuje proto likvidaci záznamů na papírových nosičích. Ve společnosti má výraznější pochopení pro knihy už jen malá skupina nostalgických seniorů, čtenářů, které v dětství zastihla vlna příběhů o Harry Potterovi. Nejstarší výtisky jsou dnes sběratelskými kousky.

Uvolněný prostor knižního archivu knih má být využit k výstavbě nových bytů, které dle reklamy doporučuje „9 z 10 Číňanů“. Jedná se o velice chytře řešené miniaturní byty. Pouze zlomek z nich ale nabízí obyvatelům paprsky denního světla. Iluzi podobného luxusu nahrazuje 3D digitální obrazovka. Lidem nečiní obtíže přesouvat se do stále menších bytů. Televizory, kdysi rozměru metru krychlového, jsou dnes tenké jako papír. A výrazně se snížilo i množství přístrojů, které lidé dříve potřebovali. Tak například chytrý mobilní telefon je zároveň fotoaparátem, kamerou, kalkulačkou, diktafonem, kalendářem, stopkami, budíkem, rádiem, mp3 přehrávačem, ovladačem na televizi atd. Do chytrých telefonů lze stáhnout nepřeberné množství aplikací, které plně nahradí další přístroje jako například ladičku, kompas, slovník, navigaci atd. Klasická papírová mapa je podobně jako klasické noviny leda dobrým vintage doplňkem na retro večírky.

Přívlastek „chytrý“ není přiznán mimořádným přístrojům, nýbrž standardnímu vybavení. Chytré zrcadlo například během ranní hygieny majitele informuje o počasí, stavu dopravy, přehrává hudbu či upozorní majitelku, že si neupravila souměrně obočí. Pánům zase zrcadlo napovídá při uvazování kravatového uzlu. Takzvaně upřímné zrcadlo už lidé mají jen doma. V obchodech i hotelích jsou běžně zrcadla zeštíhlující, aby si zákazníci připadali atraktivněji.

Olivie si obvykle v dolní části zrcadla čte pracovní emaily, ale již brzy bude muset listovat v nabídkách zaměstnání. Seznam knih, která jí zbývá nascanovat, se krátí a zároveň se krátí čas i krásné budově archivu. Dnes se rozhodne vyrazit po práci s kolegyní Sofií do staré čtvrti. Do jedné z kaváren, kde ještě neobsluhují robotičtí číšníci. Poté co usednou, položí na stůl poslední dochovaný výtisk jedné z knih Bohumila Hrabala a objednají si víno. Když se číšník vrátí se džbánem, zadívá se na název knihy „Jak jsem obsluhoval anglického krále“. Nadechne se, jako by se chtěl na něco zeptat, ale rozmyslí si to. Mlčky nalévá víno, až přelije. Bezmocně sleduje, jak se několik kapek červeného vína spojí a steče Sofii na rukáv halenky.

Začne se omlouvat, ale Sofie mávne nad zmatkářem rukou a s úsměvem si prohrábne vlasy: „Konečně, nějaká nedokonalost, ty roboticky přesné dávkovače nápojů mě už tak nebaví, alespoň máme nějakou interakci, děkuji Vám.“ Mezitím vstoupí do kavárny skupinka dalších návštěvníků a kavárenský šum postupně sílí. Ola se po odchodu číšníka usměje a vybaví si památnou scénu z knihy. „Necítíš se trochu jako ta slečna od Rajských, jak se polila grenadinou?“ Sofie se začervená, když v tom se z dáli ozve zvučným pánským hlasem: „Nejlepší Grenadina je ta od značky Limano.“ Nebylo to příliš nápadně nahlas, pouze natolik, aby to na okamžik přerušilo kavárenský šum a získalo pozornost dam. Podívají se na sebe, pokrčí nevěřícně rameny a pokračují v konverzaci.

Sofie si znovu prohlíží skvrnu a poznamená, že je zvědavá, jestli se jí podaří vyprat. Vzápětí se ozve tentokrát nesmělým dámským hláskem: „Ten novej prací prášek Čistex se popere s úplně každou skvrnou, i moje šéfová si ho chválí.“ Sofie si povzdychne: „To snad ne, už i tady, našeptávači, placení doporučovači, kati lidské důvěry, možná bychom měly uvědomit obsluhu." Olinka ukáže prstem z okna: „Vidíš, tamhle naproti ten nápis Umětseprodat? Jsou tady na praxi. Tamhle otevřeli novou školu reklamy a komunikace. Budou sem chodit už pořád.“ S přibývajícím počtem robotů, softwarů a jiných ulehčení roste nezaměstnanost. Bratr Sofie byl například vynikajícím tlumočníkem. Měl svoji práci rád, ale díky online překladačům, které jej po mnoha letech neustálého zdokonalování postupně překonaly a nahradily, přišel o svoji práci. Pokusil se spáchat sebevraždu, ale zapomněl, že má na ruce chytré hodinky. Ty zaznamenaly výkyvy jeho tělesných funkcí, zalarmovaly zdravotnické zařízení a ohlásily jeho polohu. Nyní pravidelně bere antidepresiva. I on nyní pracuje v oblasti reklamy. Údajně se jedná o nesmírně dynamické odvětví, které se jako jedno z mála stává v poslední době zdrojem nových pracovních míst.

I Olina má kamarádku, která v oboru pracuje. Je bývalá pokladní. Když byly pokladní nadobro nahrazeny samoobslužnými pokladnami, rozhodla se i ona vyzkoušet tento nový obor. Odmítá ale ostatním prozradit, co se ve škole hrané reklamy učí. Neví to téměř nikdo. O kurzech našeptávání reklamy není k nalezení mnoho informací, neboť nejnovější přesvědčovací taktiky jsou záměrně utajovány. Pouze vybraným zájemců, kteří projdou sítem, zaplatí zadavatelé daný kurz, při kterém do záhadného oboru proniknou.

Sofie se podívá na Olivii a provede šilhavou grimasu, aby bylo zřejmé, že ji čas od času již unavuje být adresátem reklamních sdělení. „Babička vždycky říkala něco jako, že z bludného kruhu vystoupíš tak, že nejdřív vstoupíš do jeho středu. Zítra máme s Alanem výročí, nechceš mi pomoct pro něj jet něco vybrat? Třeba když budeme společně nakupovat, nebudeme dostávat takové reklamní facky.“ „OK, tak zaplatíme.“

Ve chvíli kdy padne slovo „zaplatíme“, se spustí zvukový senzor a ihned upozorní číšníka na událost u stolu číslo 8. Když přikráčí, požádá je, aby ze stolu odstranily knihu. Účtenky se totiž již netisknou, elektronicky se promítají na stole a platba probíhá prostřednictvím otisknutí prstu na něj.

Nesměle se zeptá, jestli by si na okamžik v knize nemohl zalistovat. Olivie souhlasí a Sofie se proto mezitím ještě vzdálí na toaletu. I toalety se postupně staly reklamním médiem, neboť uživatele „zastihnou“ v nikým nerušený okamžik. Na dveře toalet tudíž byly instalovány dotykové tablety se zajištěným wifi připojením. Sofie díky tomu během vykonání potřeby objednala taxi. Po použití toalety si před zrcadlem ještě vyhrnula rukávy tak, aby nebyla skvrna od vína vidět.

Olinka mezitím u stolu zálibně pozoruje mladíka jak horlivě přejíždí očima řádky a snaží se nehltat text. Protože beztak měla knihu odevzdat k likvidaci, rozhodla se mu ji zcela nezištně darovat. Díky radosti v jeho očích na okamžik zapomene, že společnosti vnímá knihy jako něco nečistého, nemoderního. Kromě toho, že jsou obecně považovány za „lapače prachu“, bylo navíc vědecky prokázáno, že se v nich mohou vyskytovat bakterie a plísně, což mnohé zbytečně vyděsilo. V 50. letech se zdá, že metlou lidstva není alkohol, nýbrž strach, a to především strach z nemocí, ze samoty a ze ztráty připojení k internetu, přičemž poslední dva druhy strachu spolu úzce souvisí. Někteří propadají panice, pokud se po delší dobu nemohou k internetové síti připojit.

Krátce poté, co Sofie opustí toaletu, obdrží SMS. Odesílatelem  je společnost ZdraWeCe a informuje ji o nedostatku bílkovin. Zároveň je jí doporučen vhodný doplněk stravy, který je právě v lékárně za akční cenu, a jsou přiloženy i informace o lékárnách v její momentální blízkosti. Jak ráda by zprávu označila jako spam, ale vzhledem k tomu, že systém kontroly zdravotního stavu pacientů s monitoringem složení moči je financován zdravotní pojišťovnou jako prevence onemocnění a zdroj dat o pacientech, nemůže. Již nyní ale tuší, že pokud doporučenou službu nebo výrobek v blízké době nevyužije, nebo pokud se složení její moči do budoucna neupraví, bude příští varování méně formální a bude již konkrétněji jmenovat rizika spojená s nedostatkem bílkovin v těle. Vůbec ale není znepokojena a o věci se Olivii ani nezmiňuje.

Do Centra nákupní rozkoše jedou moderním bezpilotním taxi vozem. Z bezpečnostních důvodů během jízdy nelze tak jako doposud otevřít okénka. Ačkoli nemohou hovořit s řidičem, cesta ubíhá rychle a po celou dobu je dámám k dispozici online operátor s robotickým hlasem, který jim sdělí čas jízdy, cenu a další libovolné informace. Nabídne jim novinku, hru Karaoxi, které je modernější verzí prastarého karaoke. Pasažérům jsou promítány aktuální reklamy a pokud zdařile zpívají či recitují reklamní slogany, obdrží prostřednictvím SMS slevové kupony do obchodů nákupního centra, kam míří.

Sofie se nad hrou ušklíbne a raději zapne rádio. Z reproduktoru zní reklama na loterii OSVOLOTENÍ. Vzhledem k tomu, že se obyvatelstvo dělí na zadlužené a nezadlužené, s prohlubující propastí mezi nimi vznikla „bankovní loterie“, která jako hlavní výhru poskytuje osvobozující oddlužení zadlužených. Přeladí. Olivie poznává první tóny, hraje píseň z dílny hudební skupiny, kterou tak ráda poslouchala jako náctiletá dívka. Ihned jí naskočí text a brouká si slova společně se zpěvákem. „Óóó není to tvá vina, že jsi víla nevinná, tak vína si srkni a ještě na mě mrkni.“ Sofie se s hlasitým smíchem přidá a zpívá další sloku s ní. Když se však refrén opakuje příště, z rádia k jejich úžasu zní: „Óóó není to tvá vina, že jsi víla nevinná, tak vína VINENA si srkni a zase na mě mrkni.“ „Slyšíš to Oli? Bejvali tak nekomerční a už se taky zaprodali reklamě, achjo. No už jsme naštěstí stejně tady, pojď.“

Vejdou pompézní branou do centra a zatím jen pozorují krásně nazdobené výlohy. Chodbou projde skupinka mladých lidí s mnoha taškami. Nikdo nepozná, že to jsou jen komparzisté. Ola se zastaví u obchodu se spodním prádlem a stydlivě se začervená při pohledu na červený krajkový komplet, který je nejspíše vystaven kvůli blížícímu se svátku svatého Valentýna. „Sofi, myslíš, že by to Alana potěšilo? K výročí, myslím.“ V tu chvíli Olivie obdrží SMS ve znění: „Za trochu krajky půjde světa kraj. Dejte milenkám červenou.“ Zároveň projde kolem muž, působící jako galantní elegán a nestydatě šeptne: „Ten by Vám slušel, slečno.“

Sofie se směje: „By mě fakt zajímalo, jestli to byl našeptávač, nebo pravej lichotník, ten rozdíl už ani nepoznáš, kdo se v tom má vyznat.“ Ačkoli ženy v posledních desetiletích tráví stále více času úpravou zevnějšku, jejich sebevědomí překvapivě upadá. Tak například, kdysi bylo přirozené mít ochlupení v podpaží. Později bylo ochlupení nemyslitelné v podstatě po celém těle. Dříve si ženy dobrovolně dokreslovaly pihy na tvář, dnes jsou zase po celém těle odstraňovány. Dříve byla za přitažlivou považována postava přesýpacích hodin, později ženy s chlapeckým typem postav a následně zase ženy s plnějším pozadím. Ty samé ženy, které z touhy líbit se držely diety, si později toužíc po velkém pozadí nechávaly odsát tuk z některé části těla, aby si jej nechaly opětovně vměstnat do zadnice nebo jinam. Jedna módní vlna udávala poprsí plné, druhá zase drobné. Ženy si kromě nejrůznějších částí těla stále častěji nechávají upravovat i obličej. Kvůli podobným zákrokům se neváhají zadlužit, protože krása může napomoci také v kariéře i v osobním životě. Zákroky zajišťující odsávání tuků z libovolných oblastí jsou dnes běžně absolvovaná procedura podobně jako bělení zubů.

Olivie se nemůže se rozhodnout, jestli koupit krajkový komplet, nebo ne. Bojí se, že při sebemenším náznaku Alanova odmítnutí by v roli dračice znejistěla a připadala si hloupě. Také by její bankovní účet byl na několik dní v záporné hodnotě. No a. Půjčuje si každý. V tom prádle bude vypadat neodolatelně. Zdá se ale Alanovi ještě krásná?

„Paní Krásná, paní Krásná, slyšíte mě?“ Rozhlíží se, ale nikoho nevidí. Ani Sofii. Stojí v prázdné chodbě nákupního centra a dál zírá na krajkový komplet. Ucítí, jak se někdo dotkne jejího ramene. Otevře oči a leží na nemocničním lůžku. Sestra otevírá okno, aby vyvětrala. „Připravte se, za chvíli bude vizita.“ Poté, co sestra odejde, podívá se na noční stolek. Leží na něm kniha Bohumila Hrabala Jak jsem obsluhoval anglického krále. Na straně 50 je záložka. Není to žádná záložka s úhledným obrázkem, ale dopis, jehož adresátem je „Vážená paní Olivie Krásná“. Dopis je od exekutora a jediná zdvořilost, kterou obsahuje, spočívá ve zdvořilém oslovení.

Olivie je zmatená, jak je možné, že má tu knihu u sebe, když ji darovala číšníkovi. Nechápe ani, co dělá v nemocnici a proč leží na tak zastaralém lůžku. Prohlíží se po celém těle, ale nenachází žádnou ránu ani jizvu. Nic ji nebolí. Zvedne se z postele a postaví se na nohy. Maličko se jí zatočí hlava, ale i tak odvážně vykročí. Opustí pokoj a na chodbě následuje šipku pod nápisem sesterna. Ještě pořád si není tak docela jistá, co byl sen a co je realita. Na sesterně hraje poměrně nahlas rádio a nad ním visí plakát na koncert Evy a Vaška, s datem 12. 2. 2017. Není rok 2050?! Sestřička si jí všimne a ztiší rádio. „Je Vám něco, mladá paní?“ Zírá na ni. „Potřebujete něco?“ Zakroutí hlavou a odchází zpátky na pokoj.

Rozhlíží se po pokoji a hledá zrcadlo. Je obyčejné, nekomunikuje s ní. Při pohledu do něj zjistí, že nemá ani vytrhané obočí. Už tady musí být delší dobu, ale proč na sebe přestala dbát. Nemá náušnice, náramky, hodinky, šperky, nic. Jen nenalíčenou tvář, zplihlé vlasy s odrosty, noční košili a na nohou bačkory. Posadí se zpátky na postel a dívá se z okna. Právě sněží.

O chvíli později vejde doktor, pozdraví ji a zeptá se, zda se už cítí lépe. „Ano, cítím, ale proč jsem tady a jak dlouho už?“ Lékař ji uklidní. Vaše tělo je zcela v pořádku, ale vaši mysl občas trápí závislost na nakupování. Dostala jste sebe i svého manžela do vážných finančních problémů a začala jste se hroutit. Proto jste momentálně hospitalizována v Bohnické psychiatrické léčebně.

Soutěžní příspěvek v soutěži Právnická povídka 2017, 3. až 4. místo v kategorii povídka.