Britové do Evropské unie chtěli vstoupit už v 60. letech a Francouzi jim to nechtěli dovolit. Teprve až po De Gaullově odstoupení z politiky se v roce 1973 do EU dostali a samozřejmě se snažili získat pro sebe co nejlepší podmínky. Po renegociaci, vyjednání si speciálních pravidel, se u nich konalo referendum, které dopadlo pozitivně tak, že v EU zůstali. V roce 2016, když premiér David Cameron referendum nechal vypsat, byla situace podobná. Britové si opět v EU vyjednali speciální podmínky týkající se migrace a postavení cizinců na jejich území. Tedy nechal vlastně občany hlasovat o tom, zda chtějí zůstat v EU za podmínek speciálních pravidel, které vyjednal, nebo odejít. A podle hlasování se tedy občané rozhodli pro odchod, aniž by věděli, za jakých podmínek budou muset odejít.
Je paradoxní, že možnost vystoupit z EU byla poprvé zakotvena v Lisabonské dohodě, která integraci velmi posílila a možná zavdala příčinu odchodu tím, že otázky migrace podsunula pod většinové rozhodování a nikoli jednomyslnost, tedy dala více pravomocí EU. Navíc byl zakotven čl. 50 Smlouvy o Evropské unii, který explicitně dovoluje z EU vystoupit, což předtím nebylo natolik jednoznačné. Čl. 50 SEU tedy říká, že každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. Poté začne běžet dvouletá lhůta pro přijetí dohody o vystoupení. Pokud k jejímu přijetí nedojde, země vystoupí bez dohody. Evropská rada však může jednomyslně lhůtu pro přijetí dohody prodloužit.
Po referendu
Pokud jde o vyjednávání dohody, to započalo záhy po aktivaci čl. 50 v červnu 2017. V březnu 2018 byl vypracován první návrh, v listopadu 2018 byl připraven finální návrh, který byl zveřejněn. Bylo tedy na členských státech, aby jej schválily, což se ještě v tomto měsíci skutečně stalo. Následně bylo na druhé straně, aby návrh přijala. Britové, s ohledem na své vnitrostátní uspořádání, přijali tzv. European Union Withdrawal Act, podle nějž je potřeba k vystoupení schválit ještě doprovodný zákon. To je určitá komplikace, protože britský parlament musí schválit dohodu, která byla v březnu 3x předložena ke schválení (tzv. meaningful vote), avšak ani jednou se nepodařilo ji schválit. Po neschválení dohody hlasovali o 8 různých variantách (tzv. indicative votes) nezávazně. Tyto varianty jsem seřadil podle míry podpory v parlamentu:
- uspořádat 2. referendum – tato varianta byla nejúspěšnější
- vytvoření celní unie s EU - po vzoru Turecka
- vytvoření celní unie s dalšími prvky jednotného trhu
- jednotný trh s celní unií – jde v podstatě o členství v EU bez možnosti hlasovat v EU
- odvolání výzvy dle čl. 50 SEU – SD EU dříve potvrdil, že tuto výzvu lze odvolat jednostranně, bez schválení členských států
- tvrdý Brexit
- dohoda o volném obchodu - po vzoru Kanady
- jednotný trh – obdoba Norska resp. Švýcarska
Ani jedna z těchto variant nebyla schválena. Není jednoduché říci, co to vlastně Brexit je, protože možných variant uspořádání po vystoupení z EU, které později budou platit, je celá řada. Došlo tak k 1. odložení do 22. května, resp. do 12. dubna. Ani poté dohoda nebyla schválena a přišel další odklad, který byl povolen pouze do konce října. Britové jsou povinni uspořádat volby do Evropského parlamentu, což je pro ně pochopitelně nepříjemné. Pokud se volby neuskuteční, museli by odejít 1. června. Většina členských států jim chtěla povolit delší odklad, klidně na jeden rok, avšak Francie chtěla lhůtu kratší. Je otázka, co se v důsledku toho stane. Kdyby měli odklad delší, dalo by se čekat, že například uspořádají druhé referendum a dojde k revokaci rozhodnutí vystoupit z EU. V takto krátké lhůtě ale možná nebudou moci nic udělat, možná dokonce požádají o třetí odklad.
Dohoda o vystoupení
Pokud jde o dohodu o vystoupení, kterou EU vnímá jako konečnou a už o ní nechce více jednat, zatímco Britové ji neustále schvalují, osobně ji vnímám jako „dohodu, že se dohodneme“. V zásadě upravuje podmínky přechodného období. Pokud jde o období po přechodném období, které je plánováno do konce roku 2020, o tom toho v dohodě moc není. Po dobu přechodného období se prakticky nic nemění. Pokud by Britové dohodu schválili a vystoupili, situace by z hlediska aplikace pravidel byla totožná, pouze by Britové neobsazovali evropské instituce, jako je Soudní dvůr, Parlament apod. Během přechodného období je povinnost aplikovat právo dle rozhodovací praxe SDEU v Lucemburku a je možno dávat soudu předběžné otázky, a to ještě 8 let po konci přechodného období. Evropská komise může dokonce po dobu 4 let po konci přechodného období zahajovat řízení pro porušení Smlouvy, tzv. infringement. Dohoda je přímo aplikovatelná, stejně jako Smlouva o EU. Je zde také stanoveno, že dojde-li ke změně předpisů, je Británie vázána i nástupními předpisy. Řešena je i otázka ochrany práv občanů, což je poměrně horké téma, neboť v EU je milion Britů, ostatních evropských občanů v Británii jsou 3 miliony. V dohodě je dále řečeno, že ještě 5 let po přechodném období budou akceptovány občanské průkazy místo pasů, nebudou žádná víza pro krátkodobé pobyty, právo na trvalý pobyt bude umožněno po 5 letech. Pokud by se někdo chtěl ale po přechodném období usadit ve Velké Británii, tato pravidla už jsou nejasná. V zásadě tedy platí, že kdo v Británii už je, má právo tam zůstat. Po přechodném období je většina pravidel týkajících se volného pohybu zboží, služeb, cel, daní, regulace životního prostředí, sociálního zabezpečení atd. upravena velmi vágně.
Dohodu vnímám tak, že byla připravena pro to, aby strany získaly další dva roky k možnosti dále jednat a diskutovat o reálném uspořádání po ukončení přechodného období. V dohodě je zakotven i princip finančního vyrovnání, ale není zde uvedena přesná částka. U evropských práv duševního vlastnictví jsou zde uvedena pravidla pro konverzi do národního systému v Británii. Speciálně je řešeno GDPR, které by mělo být aplikováno i nadále, a spolupráce v civilních a trestních věcech. Nejpodstatnější asi je pochopit, jak by dohoda měla nebo mohla fungovat, pokud by byla přijata, po přechodném období. V rámci dohody je ustanoven jakýsi společný výbor a arbitrážní panel, který by měl řešit porušování dohody, s možností ukládat pokuty či trestem neaplikovat dohodu. Je zde také ustanovení o prodloužení přechodného období o 1 nebo 2 roky, a to jedenkrát. Tedy je pamatováno na další prodloužení, pokud se strany nedohodnou na definitivním uspořádání. Je vidět, že je to všechno jen přechodné a dočasné. Zároveň je v dohodě známá irská backstop klauzule, podle které i po expiraci dalšího prodloužení, nedojde-li k dohodě o uspořádání vztahů ve vztahu k Irsku, začne platit mezi Británií a EU celní unie a pro Severní Irsko budou platit pravidla EU téměř kompletně i nadále. To je jakási hrozba pro konzervativce, že by se vlastně z EU nikdy nevymanili. Zároveň je to motivace pokračovat v jednání o definitivním uspořádání. Důvodem tohoto pravidla je, že EU si nechce připustit, že by vznikla hranice mezi Severním Irskem a Irskem. Toho lze ale v zásadě dosáhnout jen zavedením celní unie či vnitřního trhu a tedy přijetím některé z variant, které byly odmítnuty indikativně britským parlamentem. Sám to vnímám tak, že v zásadě si nyní Britové musí ujasnit, zda pro ně vůbec má smysl z EU vystoupit za situace, kdy budou muset přijmout celní unii nebo vnitřní trh. Nikdo nechce Brexit bez dohody, neboť má fatální následky, určitě pro irskou hranici. Jde tedy i o to, zda a jakým způsobem nastavit pravidla celní unie a vnitřního trhu nebo zůstat v EU a mít vliv na rozhodování. I Norsko, které na rozhodování vliv nemá, musí platit určité částky na fungování mechanismu, který pravidla vytváří. V podstatě si platí jakési členství bez hlasovacích práv, ačkoli za to mají výhody například v podobě autonomních pravidel rybolovu apod.
Český zákon o Brexitu
Pokud jde o zákon č. 74/2019 Sb., o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie, tento byl přijat v situaci určité nouze. V podstatě jde o garanci příznivého zacházení pro občany Spojeného království v České republice, která jim dává práva pobytu, přístupu na trh, uznávání kvalifikace atp. V zásadě se s nimi jedná stejně, jako by Británie členem EU i nadále byla, je to vlastně vstřícné gesto v očekávání, že Británie se zachová stejně vůči Čechům. Osobně si myslím, že zákon nedojde uplatnění, protože nedojde-li k definitivnímu odvolání Brexitu, bude nakonec nalezena dohoda, která bude znamenat alespoň celní unii nebo dokonce vnitřní trh, tedy de facto návrat k EFTA, která dnes sdílí Evropský hospodářský prostor s Evropskou unií a již Británie v roce 1960 zakládala.
Diskuze k článku ()