Český zemský zákoník

Jako třetí a poslední sbírka zemských předpisů zřízená na principu formální publikace v našem právním řádu sloužila k vyhlašování předpisů česká zemská sbírka. Princip formální publikace předpisů v úředních sbírkách právních předpisů byl zaveden do našeho právního řádu po roce 1848. Formální publikací se rozumělo povinné vyhlašování, resp. zveřejňování či zpřístupňování pramenů práva skrze zákonem určené speciální úřední sbírky. Pokud byly takto vyhlášeny, pak teprve mohly nabýt platnosti a účinnosti, resp. v tehdejší terminologii závaznosti.

právník ve státní správě
Foto: Fotolia

Pokud nebyl normativní akt vyhlášen náležitým způsobem, nemohl být pak všeobecně závazným a platným. Nový systém vyhlašování předpisů byl revolučním přerodem a nahradil do té doby fungující tradici materiální publikace práva. V rámci této tradice mohly být prameny práva vyhlašovány rozličnými způsoby a to nejen písemně a ne jenom ve sbírkách.

Na neúčinnou březnovou ústavu z roku 1849 slibující zemské zákonodárství navázal již platný a účinný první publikační patent ze stejného měsíce. Tímto patentem byl za prvé zřízen ústřední říšský zákoník, jako jediná oficiální sbírka předpisů, určená pro formální vyhlašování právních předpisů, tj. konkrétně zákonů a nařízení. Zároveň byl takto také zaveden i v každé korunní zemi monarchie zákoník zemský a věstník vládní. 

Druhým navazujícím krokem na zřízení sbírek bylo právě výslovné kodifikování principu tzv. formální publikace přímo na této zákonné úrovni. Předpis nemohl být závazný, pokud nebyl publikován ve vyjmenované úřední sbírce.

Předpisy ve sbírkách měly vycházet ve všech obyčejných jazycích zemských, které měly stejnou zákonnou platnost, a k nim se měl připojovat německý překlad.

Zemské zákoníky (stejně jako centrální zákoník říšský) se měly považovat za jediný oficiální způsob vyhlašování zemských zákonů a nařízení úřadů zemských. S jejich vznikem měly přestat dosavadní obvyklé způsoby vyhlašování právních norem, jako např. publikace prostřednictvím oběžných listů (cirkuláře), kurrendami, vkládáním do novin a další jiné formy uveřejňování. 

První částky českého zemského zákoníku vyšly v únoru 1850. Tento ročník (zahrnující předpisy vydané od 1. ledna 1850 do 31. prosince 1850) pod názvem Zákonník zemský a Věstník vládní pro korunní zem českou (Landes-Gesetz und Regierungs-Blatt für das Kronland Böhmen) byl později označen jako druhý.[1] Formálně prvním ročníkem se stal tzv. doplňovací svazek (obdobně jako u říšského zákoníku). V doplňovacím svazku měla být obsažena všechna nařízení týkající se korunní země české od nástupu nového panovníka, tj. od 2. prosince 1848 do 31. prosince 1849.  

Pro účely vydávání zemského zákoníku byl zřízen speciální úřad (obdobně jako na centrální úrovni u říšského zákoníku), a to - „C. k. úřad redaktorský zákoníku zemského a věstníku vládního“ pod vedením místodržitele. Redakce sbírky tedy sídlila v Praze při českém zemském místodržitelství. 

Změny v systému publikace

Charakter původní publikace v zemském zákoníku měly od počátku fakticky pouze vyhlášky či jiné podzákonné předpisy zemských úřadů nebo ústředních orgánů (u kterých bylo rozhodnuto, že se mají vložit do vládního věstníku). Česká sbírka byla přejmenována již od ročníku 1851 na Zákonník zemský a věstník vládní pro království české.

Po dalších ústavních změnách v roce 1852 nastaly změny i oblasti publikace předpisů.[2] Korunní země se staly opět jen součástí organického (unitárního) zřízení, ztratily své autonomní výsady, zákonodárnou moc a nebyl tedy důvod pro vydávání zemského zákoníku jako publikačního prostředku vlastního zemského zákonodárství. Ostatně v praxi stejně původní zemské zákony do té doby nebyly přijímány ani vyhlašovány v zemských sbírkách, neboť zemské zákonodárné sněmy nebyly ustaveny. 

Tento stav potvrdil nový publikační patent na centrální úrovni z roku 1852, když od 1. ledna 1853 nařizoval změny ve vydávání říšského zákoníku. Na centrální úrovni měl být již jen jako jediný autentický text německý. Překlady do zemských jazyků měly být vyhlašovány ve věstnících vlád zemských (zemských zákonících). 

Namísto dosavadních zemských zákoníků a věstníků vládních byly od ročníku 1853 zřízeny nové Věstníky vlády zemské. V I. oddělení věstníků měly být uveřejňovány různé texty zákonů a nařízení vyšlé v říšském zákoníku, jež byly platné v dané zemi, vydané německy, ale zde byly v překladu v jednotlivých zemských jazycích. Dále byla v rámci tohoto oddělení otiskována pouhá oznámení o vydání zákonů a nařízení nebo přímo republikovány jejich překlady. Ve II. oddělení byly vydávány zemské podzákonné předpisy, jako např. různá nařízení, opatření a naučení zemských úřadů vydávaná v rámci jejich působnosti. Předpisy měly být vydávány ve všech jazycích zemských obyčejných a toto oddělení plnilo funkci originálního vyhlašování v autentickém zemském jazyce. 

Zemské sbírky po roce 1860

Od roku 1860 nastala další fáze v publikaci právních předpisů na říšské i zemské úrovni. Následující únorová ústava z roku 1861 výslovně počítala s obnoveným zemským zákonodárstvím, které konečně bylo uvedeno v realitu. Česká zemská sbírka byla nově nazvaná Verordnungen der k.k. Landesbehörden für das Krönland Böhmen (Nařízení c.k. zemských úřadů pro korunní zemi Českou) a byla tisknuta místodržitelskou knihtiskárnou v Praze. Autentický text vyhlašovaných předpisů na zákonné úrovni nebyl výslovně řešen. Nařízení zemských vlád se měla ale tisknout v zemských jazycích. 

Na únorovou ústavu, která výslovně odlišila říšské a zemské zákony, reagovala další pozměňující centrální publikační norma z roku 1863 speciálně určená pro zemské zákonodárství.[3] Do další revize obecné publikační normy se měly vyhlašovat zemské právní předpisy ve stávající formě. Další plánová norma nebyla ale přijata, pouze proběhla změna v pojmenování sbírek, kdy rozhodnutím státního ministerstva byly od ročníku 1863 zemské publikační sbírky přejmenovány.[4]

Prvním předpisem přijatým českým zemským sněmem ve formě zákona byl předpis z července 1863 týkající se fondů kontribučenských. Ale vůbec prvním publikovaným zákonem ve sbírce byl zákon o změně zřízení zemského přijatý ve stejném měsíci.[5]

Nová česká zemská publikační norma o vyhlašování zemských zákonů a nařízení úřadů zemských[6] výslovně upravila ústavou deklarovanou rovnoprávnost obou jazyků a jejich autentičnost na zákonné úrovni. Stalo se tak poprvé od roku 1849, kdy čeština byla výslovně na úrovni zákona zrovnoprávněna jako autentický text zemských norem. Česká zemská sbírka byla nově přejmenována na Zákonník zemský království Českého (Landes-Geseztblatt für das Königreich Böhmen). Zákoník měl přímo z textu zákona stanovenou funkci k platnému vyhlašování zákonů zemských a nařízení zemských úřadů. Měl vycházet v jediném vydání v obou jazycích zemských. Nastavená pravidla publikace právních předpisů v české zemské sbírce se od té doby již nezměnila až do konce monarchie v roce 1918.

Stav české sbírky po roce 1918

Po vzniku republiky přetrval systém formální publikace právních předpisů na centrální úrovni i v jednotlivých zemských sbírkách. Po nastavení nových ústavních pravidel již zemské sbírky nemohly fungovat jako formální publikační prameny pro zemské zákony. Jednotlivé země totiž přišly v novém ústavním systému o své zákonodárné působnosti. Sbírky však stále plnily dřívější funkci publikace podzákonných předpisů přijímaných zemskými orgány i zároveň republikace aktů ústředních orgánů.

Česká sbírka předpisů zůstávala stále po roce 1918 pojmenována jako „zákoník“, ale plnila již jen funkci pouhého úředního věstníku, který republikoval ústřední předpisy (podzákonné) nebo zemské předpisy administrativněprávní povahy zavazujících pouze v rámci samotné zemské správy. Rok 1928 byl posledním ve vydávání této sbírky pod názvem zákoníku a od ročníku 1929 byla sbírka nahrazena Zemským věstníkem pro Čechy. V rámci zásadní reorganizace správního členění a jednotného nahrazení dosavadních zemských zákoníků a župních úředních věstníků (listů) nastoupily Zemské věstníky.[7] Drtivou většinu publikovaných norem tvořily vyhlášky zemského prezidenta. Kromě jazyka státního (češtiny) měl vycházet věstník i v německém úředním překladu. 

V době protektorátu byl v průběhu ročníku 1939 věstník převeden do dvojjazyčné podoby a vycházel tak i pod německým jménem Landesverordnungsblatt für Böhmen. Obsah publikovaných předpisů zůstal i v této době obdobný, když byly jako vyhlašovány normativní i nenormativní podzákonné akty protektorátních exekutivních orgánů.

První kompletní poválečný ročník (1946) přišel s novým názvem Český zemský věstník. Sbírka byla vydávána Zemským národním výborem v Praze a redakci vedla jeho Tisková komise. Od ročníku 1947 byly publikovány právní předpisy s vlastními publikačními čísly ve formě vyhlášek zemského národního výboru ve zvláštní vyhrazené části věstníku – tzv. normativní. Zbytek věstníku plnil spíše obecnou funkci agitační a publicistickou.

Posledním ročníkem v historii české zemské sbírky předpisů se stal rok 1948. Věstník jako česká zemská publikační sbírka tak zanikl v důsledku ústavních změn, kdy země jako správní celky byly zrušeny.

Závěr 

Vedle centrální říšské sbírky předpisů byly zřízeny po roce 1848 i paralelní obdobné úřední zemské sbírky určené k oficiálnímu vyhlašování předpisů, resp. normativních aktů. Česká zemská sbírka zřízená na základě nově zavedeného principu formální publikace byla vydávána nepřetržitě od roku 1849 do roku 1948.

V zemských úředních sbírkách předpisů měly být vyhlašovány zemské zákony. Po většinu její historie ale  převládaly podzákonné akty zemských exekutivních orgánů přijaté v rámci působnosti českých zemských orgánů či další normativní akty, které neměly ani obecný charakter. Zároveň byly v české zemské sbírce (obdobně jako v dalších zemských sbírkách) republikovány centrální říšské zákony a podzákonné předpisy ústředních orgánů. 

Obecně můžeme shrnout, že po roce 1918 se všechny původní zemské sbírky předpisů na našem území zachovaly a pouze se později transformovaly do zemských věstníků, jejichž vydávání přetrvalo až do roku 1948. 

Tento text je zkrácenou a upravenou verzí článku KRÁLÍK, L. Český zemský zákoník. Právník, 2017, číslo 9, s.783–798. 


[1] § 7 cís. pat. č. 153/1849 ř.z., dopl. sv. ze dne 5. března 1849.

[2] Patenty č. 2-4/1852 ř. z. ze dne 31. prosince 1851.

[3] Císařské nařízení č. 19/1863 ř. z. ze dne 17. února 1863.

[4] Rozhodnutí č. 1387 z 18. února 1863.

[5] Zákon ze dne 19. července 1863, o změně v § 13 zřízení zemského, který vyšel ve sbírce pod č. 30/1863 čes. z. z., v částce VI. vydané dne 10. srpna 1863.

[6] Zákon pro království české č. 13/1867 čes. z. z.ze dne 15. února 1867 vydaný ve V. částce z  4. března 1867.

[7] § 101 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., o organisaci politické správy ve spojení s prováděcím předpisem – oběžníkem  min. vnitra ze dne 28. června 1928, č. 33.446-1928-3.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články