Dárců krve je na poli zdravotnictví stále nedostatek, a to se týká hlavně lidí s krevními skupinami, které se nevyskytují tak často. Je tedy v zájmu transfuzních oddělení získat co nejvíce pravidelných dárců. Opravdu je ale snaha takových zařízení dostatečná? Nezavírají podmínkami dveře i těm, kteří by opravdu mohli pomoci?
Podmínek pro dárce krve je mnoho. Většina z nich se vztahuje na předešlý či současný zdravotní stav, užívání medikamentů a na životní styl, který přímo ovlivňuje kvalitu krve (nevhodné stravování spojené s obezitou/anorexií apod.). Tato omezení mají vzhledem ke své povaze logické opodstatnění a lze předpokládat, že předcházením odběrů krve u těchto pacientů se předejde i zbytečným finančním nákladům spojeným s testováním krve po jejím odběru. Lze však podobný záměr aplikovat i na krev darovanou homosexuálními muži, kteří mají statisticky větší pravděpodobnost nakažení infekcí HIV než heterosexuální jedinec?
Ve světě lze pozorovat různé podmínky pro dárcovství krve. V některých zemích přetrvává absolutní zákaz pro homosexuální muže, můžeme se setkat i se zákazem dárcovství krve pro ženy, které měly pohlavní styk s bisexuálním mužem. Taková opatření lze pozorovat v Norsku, Indii, kde absolutní zákaz zahrnuje právě i výše zmíněné ženy, dále v Německu, Švýcarsku a dalších vyspělých zemích. Spíše trendem se v dnešní liberalizované společnosti stává odstranění nemožnosti dárcovství u zmíněných rizikových skupin a nastavení jednoroční podmínky absence rizikového pohlavního styku. Tato tendence se objevuje převážně v tomto tisíciletí v reakci na antidiskriminační ústavou garantovaná lidská práva a svobody a jednotlivé antidiskriminační zákony. Mezi tyto země patří i Česká republika, Švédsko, Velká Británie (bez Severního Irska, kde stále platí absolutní zákaz dárcovství krve pro rizikové skupiny). V USA byl před pár týdny zrušený zákaz dárcovství pro osoby provozující rizikový pohlavní styk a do seznamu těchto zemí se od roku 2016 zařadí i Francie. Zmíněná podmínka se může lišit, například Kanada ji stanovuje pro homosexuální muže na dobu pěti let. V určitých zemích je naopak zcela povoleno darovat krev nehledě na rizikovost pohlavního styku spojenou se sexuální orientací. Jsou to například Itálie a Španělsko.
Jakým způsobem jsou však zjišťovány informace o potenciálním dárci? Na transfuzním oddělení je člověku přidělen dotazník čítající několik desítek otázek, které zkoumají současný zdravotní stav, odběry krve v minulosti, choroby prodělané od narození a změny zdravotního stavu. Mezi těmito otázkami se nachází i otázka týkající rizikového pohlavního styku. Za otázkami následuje čestné prohlášení o účelu dárcovství, kterým člověk stvrzuje přesvědčení o vhodnosti dárcovství krve a účelu neohrožení zdraví příjemce. Díky tomuto dodatku lze předpokládat, že dárce odpovídal pravdivě, ale je jeho stvrzení spolehlivé? Pokud potenciální dárce uvede přítomnost rizikového sexu v uplynulém roce, je automaticky z možnosti odběru vyloučen, což může vést k uvádění nepravdivých odpovědí.
Je však možné, aby byla vydávána obdobná opatření i přes čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje zaručení základních práv a svobod všem občanům, bez ohledu na jiné postavení ve společnosti? Již mnohokrát bylo při obdobných diskusích argumentováno, že dárcovství krve nelze považovat za základní právo člověka, protože je vymezeno pouze v dobrovolné rovině, tudíž není zaručeno všem a bez výjimky. Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) označuje za přímou diskriminaci jednání, kdy se s osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z i z důvodu sexuální orientace. Avšak tento zákon také zmiňuje, že diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu sexuální orientace ve věcech přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování.
Vyhláška č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejích složek (vyhláška o lidské krvi) pak upřesňuje podmínky dárcovství. Podle ní osoby, jejichž chování nebo činnosti je vystavují riziku získání infekčních onemocnění, která mohou být přenesena krví, splňují kritéria pro dočasné vyloučení dárců alogenních odběrů a stanovuje, že po ukončení rizikového chování se vyloučí na období stanovené podle daného onemocnění a podle dostupnosti vhodných testů. Do této kategorie spadá právě i infekce HIV. Otázkou však zůstává, zdali zmíněná omezení dárcovství krve jsou opravdu jen těmi nejnutnějšími a zdali efektivně pomáhají prevenci získávání nevhodné dárcovské krve.
V otevřených diskusích na toto téma lékaři uvádí často fakt, že v dotaznících se jednotlivé nemocnice neptají na sexuální orientaci, ale ptají se na rizikový pohlavní styk, do kterého se řadí právě i promiskuita, která, jak dokazuje i již citovaný zákon o lidské krvi, je kritériem pro trvalé vyloučení dárců alogenních odběrů. Lze totiž polemizovat nad tím, zdali heterosexuální muž přináší méně rizika pro příjemce krve, pokud se během pohlavního styku s náhodnými partnerkami nechrání. Stejně lze aplikovat i možnost nakažení HIV infekcí. V České republice jsou však téměř tři čtvrtiny nakažených HIV právě homosexuální muži, následováni heterosexuály s přibližně jednou pětinou případů. Zbytek tvoří injekční uživatelé drog. A právě tyto statistiky stojí za obavami lékařů.
Proč je však nutné stanovovat omezení, pokud je odebraná krev následně testována? Ze strany lékařů přichází v tomto ohledu převážně obavy ze zmíněné promiskuity, protože testy jsou schopné odhalit infekci HIV až přibližně po třech týdnech po infikování. Pokud je promiskuitní muž nakažen v době kratší, je zde reálné riziko přenosu na příjemce. Nadále je nutné počítat s tím, že úspěšnost takových testů není 100%, a proto je z pohledu lékařů nutné předcházet podobným omylům, které mohou ohrozit život příjemce.
Měli bychom možná uvažovat o tom, zdali dobrovolní dárci krve jednají bez rozmyslu a darovali by krev i v případě, kdy by sami věděli, že přináší reálnou šanci k nakažení příjemce, i přes skutečnost, že dárci nejsou finančně motivováni. Vzhledem k tomu, že dobrovolné dárcovství je převážně gestem morálního charakteru, měla by jednotlivá transfuzní zařízení apelovat spíše na svědomí jedinců, kteří se rozhodli pomoci druhým a otevřeně s nimi diskutovat, ne jen po vyplnění dotazníku zmínit, že dárcovství v jejich případě možné není. Nelze totiž segregovat společnost a sebrat možnost dárcovství homosexuálnímu muži, který žije v uspořádaném partnerském vztahu či homosexuálnímu muži, který provozuje chráněný sex, a to jen s ohledem na statistiky týkající se skupiny homosexuálů, pokud svědomitým chováním klesá možnost nakažením infekce HIV u homosexuálních mužů pod hodnoty promiskuitních heterosexuálních mužů provozujících nechráněný sex. Pokud bychom však z obav dokázali připustit možnost racionálního časového omezení, nelze považovat roční podmínku za příliš dlouhou?
Ať tak či onak, společnost by měla přemýšlet nad danou situací ze všech úhlů pohledu a pokusit se najít co nejuspokojivější kompromis, který by dokázal do krevních bank přivést co nejvíce dárců krve a zároveň nejefektivněji zamezit přenosu infekčních onemocnění na pacienty bez toho, aniž by byla odstraněna možnost pomoci ostatním na základě vrozené sexuální orientace.
Diskuze k článku ()