Duchovní péče ve věznici Vídeň - Josefstadt

Předmětem následujících řádků je duchovní péče, kterou poskytují náboženská společenství a jejich členové ve prospěch obviněných a odsouzených v největší rakouské věznici Vídeň-Josefstadt. Ta se nalézá v centrální oblasti města Vídně, nedaleko historické budovy vídeňské univerzity a kostela zvaného Votivkirche.

ZH
Katedra právních dějin Právnické fakulty UK v Praze
Foto: Shutterstock

Její dějiny začínají roku 1839, kdy byla otevřena tehdy nová budova trestního soudu města Vídně.[1] Právě za tímto soudem se věznice nachází. Je součástí velkého komplexu budov, k němuž patří také vídeňský zemský trestní soud a státní zastupitelství Vídeň. 

Věznice má kapacitu kolem 1000 míst a je určena k výkonu vazby a trestu odnětí svobody v délce trvání do 18 měsíců. Je v ní ženské oddělení, oddělení pro mladistvé a vězeňská nemocnice. [2] Poslední velká rekonstrukce věznice se uskutečnila v roce 1995. 

Jako hlavní podklad pro své pojednání jsem použil knihu, jejíž tvůrkyní je absolventka srovnávací religionistiky na vídeňské univerzitě, novinářka Ursula Unterbergerová. Jednalo se původně o její závěrečnou práci na univerzitě z roku 2008; později však byla doplněna o nové údaje. Vycházím ze znění, které vyšlo v knižním provedení v Marburku v roce 2013. Název spisu zní Religion – die letzte Freiheit. Religionsausübung im Strafvollzug (Náboženství – poslední svoboda. Výkon náboženství ve výkonu trestu). K první části názvu autorku inspiroval rozhovor s jedním z dozorců pracujících ve věznici Vídeň-Josefstadt. Řekl jí: „Náboženství je poslední svobodou tady u nás vevnitř.“[3] 

Kniha spočívá do velké míry na rozhovorech s obviněnými a odsouzenými (dále jen: vězňové), dozorci a vězeňskými kaplany v uvedené věznici, které zde autorka vedla na jaře roku 2008. 

Statistické údaje 

Pro ilustraci nejprve některé údaje o počtu členů náboženských společenství v Rakousku a počtu vězňů, které jsou pro zkoumanou problematiku důležité:

Mezi 8,7 miliony obyvatel Rakouska tvořili v roce 2016 podle odhadů 

  • 64 % katolíci,
  • 16 % bez vyznání,
  • 8 % muslimové,
  • 5 % evangelíci obojího vyznání (luterští tvoří většinu, reformovaní menšinu),
  • 5 % pravoslavní (příslušející do různých národních autokefálních církví),
  • 2 % ostatní [4] (v tom jsou zahrnuti také židé, kteří podle Richarda Potze tvoří 0,15–0,2 % obyvatel Rakouska). [5] Ve Vídni byl podle odhadů z roku 2016 počet katolíků a evangelíků nižší oproti rakouskému průměru, naopak vyšší byl počet osob bez vyznání (30 %), muslimů (14 %) a pravoslavných (10 %). [6] 

Podle našeho odhadu, který je založen na dlouhodobé osobní zkušenosti z Vídně i několika dalších rakouských měst, je religiozita v Rakousku o něco vyšší než v České republice, ne však příliš. Přibližný počet vězňů v rakouských věznicích podle náboženského vyznání byl v roce 2008 tento: 

  • 54,8 % katolíci,
  • 15 % bez vyznání nebo údaj o svém náboženském vyznání neuvádějící, 
  • 13,5 % muslimové, 
  • 11,9 % pravoslavní z různých církví, 
  • 3,3 % evangelíci, 
  • 0,5 % menší náboženská společenství vzniklá z křesťanství,
  • 0,5 % buddhisté, hinduisté, sikhové,
  • 0,2 % židé. • 0,2 % [7]

Údaje o náboženské příslušnosti jsou součástí elektronického formuláře, který vyplňují vězňové, když jsou vzati do vazby nebo nastupují výkon trestu odnětí svobody. Vyplnění kolonky o náboženské příslušnosti není povinné. [8]

Konfesněprávní úprava duchovní služby ve vězeňství v Rakousku 

Pokud jde o rakouskou konfesněprávní úpravu duchovní služby ve vězeňství, hrají důležitou roli ústavněprávní a mezinárodněprávní normy. Evropská úmluva o ochraně lidských práv z roku 1950 má v Rakousku postavení shodné s ústavními zákony. [9] 

Náboženská společenství mají v rakouském právním řádu různé postavení, které je ovlivněno především historickým vývojem. Některá z nich jsou uznána za právnické osoby veřejného práva (především katolická církev, evangelická církev obojího vyznání, židé, muslimové, řečtí pravoslavní a další). Druhou skupinu tvoří náboženská společenství, která se stala právními subjekty s formou „státem zapsaného společenství náboženského vyznání“. Třetí skupinu tvoří náboženská společenství, která si zvolila právní formu spolků. [10] 

Prvním typem duchovní péče v rakouských věznicích je neinstitucionalizovaná duchovní péče. K této péči jsou oprávněna všechna náboženská společenství bez ohledu na své právní postavení. V souvislosti s tím mají místní duchovní správci resp. jimi pověřené osoby právo na svobodný přístup k členům příslušného vyznání za účelem svobodného výkonu pastoračních funkcí (ustanovení § 640 Jednacího řádu pro soudy I. a II. instance z roku 1951). 

Zákon o výkonu trestu odnětí svobody z roku 1969 stanoví ve svém § 85, že každý vězeň má právo účastnit se společných bohoslužeb a jiných společných náboženských akcí svého současného nebo dřívějšího náboženského vyznání. Má rovněž právo přijímat dobra od poskytovatelů duchovní péče (Seelsorger), kteří jsou ve věznici ustanoveni k duchovní službě, tj. od vězeňských kaplanů, nebo i od duchovních jiných náboženských společenství do věznice docházejících. Pojem vlastní náboženské vyznání je rakouským spolkovým ústavním soudem vykládán široce, jako vnitřní vztah k víře, který se nemusí nutně shodovat s členstvím v náboženském společenství. [11] 

Pokud není ve věznici ustanoven poskytovatel duchovní péče určitého náboženského vyznání ani není ke službě připuštěn, je třeba, aby vedení věznice zajistilo vězni, pokud o to požádá, jiného poskytovatele duchovní péče. 

Obsah rozhovoru mezi vězněm a poskytovatelem duchovní péče nesmí být sledován.[12]

Pokud jde o přístup do věznice, mají vězeňští kaplani právo vstupovat do vězeňských místností bez doprovodu dozorce. O žádosti osoby ve výkonu vazby o jiného poskytovatele duchovní péče rozhoduje soudce, který se příslušnou trestní věcí zabývá. Tohoto poskytovatele duchovní péče doprovází dozorce, který je povinen se vzdálit v případě, že se chce obviněný vyzpovídat.[13] 

Druhým typem duchovní péče je institucionalizovaná duchovní péče. Tuto péči poskytuje katolická církev a evangelická církev. V případě katolické církve ji umožňuje konkordát mezi Apoštolským stolcem a Rakouskem z roku 1933 (čl. XVI). Na základě tohoto ustanovení mají katoličtí poskytovatelé duchovní péče právo na svobodný výkon duchovní péče ve veřejných nemocnicích, léčebných ústavech, zaopatřovacích ústavech, věznicích, ústavech pro výchovu mládeže a podobných ústavech. Poskytovatel duchovní péče musí mít ke své službě v každém z uvedených zařízení souhlas příslušného diecézního biskupa. 

K povinnostem katolických poskytovatelů duchovní péče ve vězeních by podle vídeňského kanonisty prof. Josefa Kremsmaira mělo náležet slavení mše svaté pro příslušníky katolického vyznání o nedělích a svátcích, jejíž součástí je homilie, a dále udělování svátostí (křtu, biřmování, Eucharistie, smíření, manželství a pomazání nemocných). 

Po dohodě s vedením věznice mohou být organizovány duchovní oslavy a vyučování náboženství zaměřené na formování svědomí vězňů. Kromě toho má být poskytovatel duchovní péče k dispozici k duchovním rozhovorům s jednotlivými vězni i jejich skupinami. [14]

Pokud jde o evangelickou církev, umožňuje institucionalizovanou duchovní péči v nemocnicích a věznicích protestantský zákon z roku 1961, který Rakouská republika vydala ke stému výročí Protestantského patentu z roku 1861, jímž byly evangelické církve augsburského vyznání a helvetského vyznání uznány za rovnoprávné s církví katolickou. Vnitřní organizační řády uvedených institucí musí podle zákona z roku 1961 obsahovat ustanovení o tom, že jejich vedení informuje v pravidelných časových úsecích příslušné evangelické poskytovatele duchovní péče o přijetí vězňů evangelického vyznání do těchto institucí (§ 18 odst. 3). [15]  

Rakouský trestní řád z roku 1975 obsahuje ustanovení o tom, že duchovní, bez ohledu na to, k jakému náboženskému společenství náležejí, nesmějí být jako svědkové vyslýcháni v žádném typu řízení o tom, co se dověděli při zpovědi nebo obdobné činnosti podléhající povinnosti mlčenlivosti (§ 155 odst. 1). 

Na rozdíl od českého zákonodárce, který svým zákonem o církvích č. 3/2002 Sb. omezil náboženskou svobodu všech registrovaných náboženských společenství tím, že některá dosud běžná práva nahradil institutem tzv. zvláštních práv, přiznávaných jen některým náboženským společenstvím, rakouský právní řád toto omezení neobsahuje. Povinnost mlčenlivosti se přiznává v Rakousku zástupcům všech náboženských společenství. Nemyslitelné je zde, aby toto právo bylo přiznáváno jen některým vybraným náboženským společenstvím jako nějaké zvláštní privilegium, natož aby bylo spojováno s tak obskurním požadavkem, jako je přiznání práva na dodržování duchovního tajemství jen náboženským společenstvím, které tuto povinnost mají jako součást svého učení padesát let, jak je tomu v České republice. [16]  

Postavení duchovní péče ve věznici Vídeň-Josefstadt 

Náboženské vyznání vězňů 

K postavení duchovní péče ve věznici Vídeň-Josefstadt uveďme nejprve několik údajů o náboženském vyznání vězňů v ní umístěných, v jejichž prospěch je duchovní péče poskytována. 

Ve věznici bylo v roce 2008 umístěno celkem 1165 vězňů, tedy počet do značné míry větší, než činí plánovaná kapacita. Pokud jde o příslušnost vězňů k náboženským společenstvím, je značně diverzifikovaná. Ve sledovaném roce náleželi ke čtrnácti náboženským společenstvím. Bylo mezi nimi: 

  • 501 katolíků, 
  • 171 muslimů, 
  • 135 pravoslavných, 
  • 105 bezkonfesních, 
  • 86 neuvádějících údaj o náboženském vyznání, 
  • 62 srbských pravoslavných, 
  • 29 evangelíků a. v. 

zbytek počtu asi deset vězňů byl příslušností rozptýlen mezi ruské pravoslavné, adventisty, židy, starokatolíky, buddhisty, řecké pravoslavné, sikhy a Svědky Jehovovy. 

Pokud jde o podíl počtu cizinců ve věznici Vídeň-Josefstadt ve vztahu k počtu rakouských občanů, v roce 2005 to bylo 65,3 procenta. [17] V porovnání s tím je podíl počtu cizinců ve všech rakouských věznicích v současné době asi 55 procent. [18]  

Zařízení a služby, jejichž provoz se vztahuje k náboženství 

  • Modlitebny 

Ve věznici jsou čtyři modlitebny: katolická, evangelická, židovská a muslimská. První tři se nacházejí ve čtvrtém patře na téže chodbě, kde je umístěna také vězeňská knihovna. Na konci chodby se nachází katolická kaple, napravo od ní evangelická modlitebna, nalevo židovská. Katolická kaple je nejvýše položenou místností celé věznice. Na nejvyšším místě střechy věznice je umístěn kříž.

Nutnost zřídit muslimskou modlitebnu se ukázala před několika lety. Nachází se ve sklepě věznice, jelikož nebylo možno nalézt jinou vhodnou místnost. Před jejím zřízením mohli muslimští vězňové používat evangelickou modlitebnu. 

O vztazích mezi zástupci náboženských společenství působících ve věznici svědčí následující příběh. Dr. Mohamed Hassan, který je poskytovatelem duchovní péče pro muslimy, poděkoval během semináře o duchovní péči ve vězeňství konaném na vídeňské univerzitě v roce 2008 svému židovskému kolegovi, rabínovi Dovu Guzmanovi, za to, že v době, kdy muslimové spoluužívali evangelickou modlitebnu, jim rabín dovolil, aby měli svůj velký modlitební koberec srolován v rohu židovské modlitebny. [19]

  • Kuchyně 

Zákon o výkonu trestu stanoví, že vězňové mají právo na stravu, která odpovídá předpisům jejich náboženského vyznání. 

Kuchař věznice Vídeň-Josefstadt sdělil v interview s Ursulou Unterbergerovou, že denně se ve vězeňské kuchyni připravuje průměrně pět menu. V některé dny je to až deset menu. Jsou to: hlavní jídlo, rituální jídlo, veganské jídlo, vegetariánské jídlo, jídlo pro diabetiky, lehké jídlo, bezlepkové jídlo, jídlo bez laktózy. Poslední čtyři menu jsou předepisována vězňům lékařem, který sděluje počet jejich porcí kuchyni. Hlavní jídlo každý den ochutnává službu konající důstojník vězeňské služby, což má zaručit kvalitu a odpovídající množství jídla. Existuje plán pro přípravu jídel na měsíc dopředu, který je kontrolován lékařem. 

Pro muslimské vězně připravují ve vězeňské kuchyni rituální jídlo, v němž není obsaženo vepřové maso ani sádlo. 

Pro židovské vězně se denně přiváží košer jídlo z židovského centra v devatenáctém vídeňském obvodu, a to na náklady věznice. 

Pro buddhisty se žádné speciální jídlo nevaří. Na dotaz vedení věznice, který byl směřován na vedení buddhistického náboženského společenství v Rakousku, zda musejí jíst buddhisté vegetariánskou stravu, jim byla dána odpověď, že to není nezbytné. [20]

  • Komunikace mezi vězni a poskytovateli duchovní péče 

Každý den vězňů je zcela regulován: podle přesných pravidel se řídí jak vydávání jídla, tak i komunikace mezi poskytovateli duchovní péče a vězni. Ke komunikaci slouží formulář č. 11, zvaný žádanka, který je vyhotoven v souladu s ustanovením zákona o výkonu trestu odnětí svobody. 

Vězni, který chce o něco požádat poskytovatele duchovní péče, je vydán formulář. Při výdeji snídaně vybere služba vyplněné formuláře a doručí je do přihrádky katolického nebo evangelického vězeňského kaplana. Žádosti vězňů pravoslavného vyznání jsou často doručovány katolickému vězeňskému kaplanu. Žádosti vězňů muslimského vyznání se doručují vedoucímu oddělení péče o cizince. Žádosti židovských vězňů jsou sbírány zvlášť a odevzdány židovskému poskytovateli duchovní péče. 

Podle slov Mag. Herberta Trimmela, katolického vězeňského kaplana, je mu denně doručeno 15–20 žádanek, v pondělí vždy o něco málo více. Z interview, které s ním vedla Ursula Unterbergerová, cituji: „No jo, něco je někdy velmi přímé, tak jako včera jsem například zahodil tři žádanky, byli to lidé, kteří napsali, že jsou dnes přemisťováni do jiné věznice a nemají co kouřit. Potom tam stojí: »Pane Trimmele, potřebovat tabák. Jedeme pryč.« To je samozřejmě otřesné. Ráno jsem tam nebyl, ale mohl jsem tam jít. Ale to nepotřebujeme, protože to trochu snižuje naši hodnotu před [myšleno vězeňskými, pozn. autora] úředníky. Ti potom řeknou: »Oni Vám píší jen tehdy, když chtějí cigarety.« To je částečně samozřejmě pravda, o tom nelze pochybovat. Je to ale legitimní, když ti lidé nic nemají.“ [21] 

Kromě toho komunikují vězňové a poskytovatelé duchovní péče neformálně tím způsobem, že je požádají o pomoc, když je potkají. Katoličtí a evangeličtí kaplani mají u sebe klíče, s jejichž pomocí se volně pohybují po budově. 

  • Knihovna 

Ve věznici se nachází knihovna, kterou má na starosti jedna pracovnice vězeňské služby. Pomáhají jí čtyři spolupracovníci, a též vybraní vězni. 

Vězňové si mohou knihy vypůjčit na čtrnáct dnů, přičemž často dochází k prodlužování výpůjček. Z duchovní literatury si vězňové ve sledovaném období pěti let (2003–2008) nejčastěji vypůjčili Bibli (zájem mělo 48 % vězňů), která je k dispozici v překladu do šestnácti jazyků, včetně češtiny. Na druhém místě byl Korán (zájem projevilo 33 % vězňů), který je v dispozici v překladu do deseti jazyků. Kromě toho se ve vězeňské knihovně nachází dalších více než sto titulů duchovní a filosofické literatury z těchto oblastí: křesťanská literatura, buddhismus/hinduismus, židovství, islám a filosofie. [22]  

  • Organizace duchovní péče 

Údaje o organizaci duchovní péče ve věznici Vídeň-Josefstadt získala Ursula Unterbergerová na základě rozhovorů s jejími poskytovateli. [23] 

V případě katolické církve to byl Mag. Herbert Trimmel, pastorační asistent, jenž je ve služebním poměru k vězeňské správě jakožto katolický vězeňský kaplan. Působí ve věznici Vídeň-Josefstadt a Vídeň-Simmering a svou službu vykonává dvacet dva let. 

Dr. Matthias Geist, evangelický vězeňský kaplan, vykonává ve věznici VídeňJosefstadt svou službu sedm let. 

Oba působí v rámci institucionalizované vězeňské duchovní péče, tj. mají ve věznici své kanceláře a mohou se po věznici volně pohybovat. 

Nejlépe je v Rakousku zastoupena katolická vězeňská duchovní péče. V celé zemi v ní v roce 2008 působilo deset vězeňských kaplanů, a to ve služebním poměru k vězeňské správě na plný úvazek. Mezi nimi převažovali laici (z deseti kaplanů sedm laiků). Katoličtí vězeňští kaplani vykonávali službu v každé z rakouských věznic. 

Ve věznici Vídeň-Josefstadt působí sedm katolických poskytovatelů duchovní péče. Pět z nich je ve služebním poměru k vězeňské správě na plný či částečný úvazek a slouží zpravidla ve více věznicích. Dva ze sedmi – oba kněží – jsou ve služebním poměru k církvi.

Ve věznici Vídeň-Josefstadt je každý den, s výjimkou úterý a soboty, slavena katolická mše svatá, jíž se může účastnit každý vězeň jednou za 14 dnů. [24] Vzhledem k tomu, že ve věznici jsou umístěni převážně obvinění ve výkonu vazby, účastní se vězňové mše podle toho, jak jsou rozděleni ve vězeňských odděleních. Je tomu tak z toho důvodu, aby se předešlo nebezpečí, že obvinění se na mši budou setkávat se svými komplici. Mše svatá začíná v 7.40. 

Katolická duchovní péče poskytuje také rozhovory s vězni; k jejím specialitám patří organizování modlitebního kroužku v angličtině, který je spojen s písněmi doprovázenými zvuky bubnů. Jedná se o skupinovou aktivitu pro asi třicet vězňů pocházejících převážně z Afriky. Koná se každé úterý v 7.00 hodin. 

Ředitelka věznice Mag. Helene Pigl k postavení duchovní služby uvádí: „Samozřejmě, že existují určité požadavky na to, co by měla duchovní péče dělat, totiž dělat duchovní péči s lidmi. To znamená, že každý by měl mít někoho, kdo je téhož náboženského vyznání, na koho se může obrátit. Já si ale myslím, že naši duchovní dělají mnohem víc. Je to směs sociální práce, terapie a duchovní péče. Přičemž hranice mezi tím jsou dost propustné.“ [25]  

Poskytovatelé duchovní péče přicházejí do kontaktu i s pracovníky věznic. Katolický vězeňský kaplan Mag. Trimmel k tomu říká: „A pořád znovu se na nás obracejí lidé, jsou to úředníci, kteří chtějí, abychom umístili jejich dítě do některé katolické mateřské školy nebo abychom za ně vedli jednání v místě, kde se vybírá církevní příspěvek.“  [26]

Zásadní roli u vězňů hraje ochrana zpovědního tajemství resp. toho, co vězňové důvěrně sdělí poskytovatelům duchovní péče. 

Mag. Herbert Trimmel k tomu říká: „A pořád se ptají, když si nejsou jisti, jestli je zpovědní tajemství, protože jednoduše jsou také věci, které chtějí vyprávět, a které nechtějí vyprávět jiné [tj. vězeňské či justiční, pozn. autora] službě, protože ta z nich musí vyvodit konsekvence – a to my prostě nemusíme.“ [27]  

Jako návrh na zlepšení vidí katolický vězeňský kaplan Trimmel skutečnost, aby bylo více času pro následnou duchovní péči o vězně. Tím jsou míněni ti, s nimiž byl kaplan jednou v kontaktu a kteří se přihlásili prostřednictvím žádanky, které ale pro nedostatek času již nemohl znovu navštívit. V systému žádanek někteří vězňové propadnou a není možné chodit věznicí a každého se osobně ptát, zda nechce hovořit s poskytovatelem duchovní péče. 

Evangelickou vězeňskou duchovní péči vykonávají v celém Rakousku tři kaplani, kteří jsou ve služebním poměru k evangelické církvi. Další tři vykovávají současně vězeňskou a nemocniční duchovní péči. V roce 2011 pracovalo v rámci evangelické vězeňské duchovní péče celkem 21 osob, z toho 15 dobrovolníků. Kromě toho je součástí služební smlouvy evangelických farářů, kteří pečují o své sbory, péče o evangelické vězně v jejich farním obvodu. Náklady na evangelické poskytovatele duchovní péče hradí církev, která obdrží refundaci od státu (i když ne v plné výši). 

Muslimská vězeňská duchovní péče existuje v Rakousku od roku 1996. Ve věznici Vídeň-Josefstadt ji vykonává Dr. Mohamed Hassan. Jednou týdně navštěvuje věznici, modlí se s vězni a také odpovídá na jejich otázky, a to v němčině, arabštině a angličtině. Věznice respektuje islámské předpisy týkající se jídla. V ramadánu probíhá výdej jídla v obvyklých časech. Příslušní úředníci vězeňské správy rozdělí žadatelům z řad muslimských vězňů plotýnky, aby si mohli po západu slunce večeři přihřát. Spolu s večeří je vězňům podávána také snídaně na další den. 

Duchovní péči ve prospěch židovských vězňů poskytují tři rabíni, kteří věznici navštěvují dvakrát až třikrát do týdne. Hovory s vězni se týkají především věroučných záležitostí. Jsou vedeny hebrejsky, německy a rusky. Je třeba podotknout, že židovských vězňů není mnoho, v únoru 2008 to byli dva. 

Duchovní péči ve prospěch Svědků Jehovových poskytuje ve věznici Vídeň-Josefstadt pan Leo Knabl. V rámci neinstitucionalizované duchovní péče pečuje o vězně v několika vídeňských věznicích. Povoláním je domovník ve třetím vídeňském obvodu. Vězeňská duchovní péče Svědků Jehovových od státu nepřijímá žádnou finanční pomoc. 

Dále ve věznici působí ještě buddhistický poskytovatel duchovní péče Thule G. Jug, který v rakouských věznicích v rámci neinstitucionalizované péče doprovází asi třicet vězňů. Finanční podporu ze strany státu nemá.[28]  

  • Rozhovory s vězni 

Na závěr tohoto pojednání přinášíme několik myšlenek z rozhovorů s vězni, které ve věznici Vídeň-Josefstadt vedla v květnu a červnu 2008 Ursula Unterbergerová. 

Interview s první vězeňkyní, která byla evangelického vyznání, bylo vedeno v místnosti sociálních služeb a byl mu přítomen evangelický vězeňský kaplan Dr. Matthias Geist. Vězeňkyně se považuje za částečně věřící, od té doby, co je ve vězení, je více věřící. Říká: „Od té doby, co jsem tady, se opět tímto tématem víc zabývám. Protože tady mám na to také čas.“ Vězeňkyně navštěvuje evangelické i katolické bohoslužby. Rozhovory vede jen s evangelickým vězeňským kaplanem. Nepozoruje negativní reakce na svou víru ze strany okolí. Zlepšení spatřuje v zavedení častějších bohoslužeb. [29]

Případným negativním reakcím na víru vězňů se věnuje následující vězeň, který byl dříve prakticky bez víry, ale v roce 2001 konvertoval díky četbě judaistické literatury k židovství: „Mám 104 kilo čisté váhy – na mě si nikdo nedovolí! Nikdo mě nikdy nic hloupého neřekl. U jiných to bude ale asi vypadat trochu jinak.“ [30]

Rozhovor s následujícím vězněm, katolického vyznání, byl veden v prostorách vězeňské ošetřovny. Vězeň uvedl: „Říkám si, že právě tady uvnitř má člověk čas, pokud přijme víru, aby se obrátil. Protože právě tady má člověk víc času na přemýšlení…“. Duchovní péči označuje takto: „spojuje lidské s náboženským. Nejprve přijde člověk a teprve potom náboženství, ale nikoli z donucení, aby bylo něco člověku naoktrojováno: to musíš dělat a to musíš dělat. Nejdříve jde o to osobní, lidské.“ [31]

Jako poslední uvádíme rozhovor s vězněm, který je členem náboženského společenství Svědkové Jehovovi: „No jo, kdybych byl býval pokřtěn dřív, nebyl bych tady. Slyšel jsem, že jsem jediný Svědek Jehovův tady [ve věznici, pozn. autora]. To totiž nemůže být. Svědkové Jehovovi, kteří jsou ve vězení.“ [32]

Na závěr vyjádření katolického vězeňského kaplana Mag. Herberta Trimmela k tomu, jak on chápe vězeňskou duchovní péči: „Já k tomu přistupuji jako Matka Tereza, která byla velkou osobností, a která řekla: »Já nechci k nikomu přistupovat jako misionář ani ho obracet, ale muslim má být lepším muslimem, hinduista lepším hinduistou a křesťan lepším křesťanem.«“ [33]

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Viz Internetové stránky věznice Vídeň-Josefstadt. Dostupné z: https://www.justiz. gv.at/web2013/ja_wien-josefstadt/justizanstalt-wien-josefstadt/geschichtliches~- 2c94848542ec4981014472570d575a6f.de.html 

[2] Viz Internetové stránky věznice Vídeň-Josefstadt. Dostupné z: https://www.justiz. gv.at/web2013/ja_wien-josefstadt/justizanstalt-wien-josefstadt/zustaendigkeit~- 2c94848542ec4981014462fdccf64732.de.html 

[3] UNTERBERGER, Ursula. Religion – die letzte Freiheit. Religionsausübung im Strafvollzug. Marburg: Tectum Verlag, 2013, s. 13.

[4] GOUJON, Anne, Sandra JURASSZOVICH a Michaela POTANČOKOVÁ. Demographie und Religion in Österreich, Szenarien 2016 bis 2046, Deutsche Zusammenfassung. Wien: Institut für Demographie der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, s. 6. Dostupné z: https://www.oeaw.ac.at/fileadmin/subsites/Institute/VID/PDF/Publications/ Working_Papers/WP2017_09-Deutsch_Zusammenfassung.pdf 

[5] POTZ, Richard. Austria. In: ROBBERS, Gerhard a Cole W. DURHAM (eds.). Encyclopedia of Law and Religion, Volume 4. Europe. Leiden/Boston: Brill/Nijhoff, 2016, s. 15. 

[6] GOUJON, JURASSZOVICH, POTANČOKOVÁ. op. cit., s. 7.

[7] UNTERBERGER, op. cit., s. 9. 

[8] Ibid., s. 33. 

[9] POTZ, op. cit., s. 16. 

[10] Ibid., s. 17–18.

[11] POTZ, Richard a SCHINKELE, Brigitte. Religionsrecht im Überblick. 2., überarbeitete Auflage. Wien: Facultas Verlags- und Buchhandels AG, 2007, s. 64. 

[12] POTZ, SCHINKELE, op. cit., s. 91–92. 

[13] Jednací řád pro soudy I. a II. instance, § 640 odst. 3.

[14] KREMSMAIR, Josef. Anstaltsseelsorge in Österreich. In: Österreichisches Archiv für Kirchenrecht, Freistadt, č. 1995–97, Heft 1, s. 113. 

[15] POTZ, SCHINKELE, op. cit., s. 93. 

[16] K tomu viz TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 238–239; a TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Jak by měl vypadat nový zákon o svobodě náboženského vyznání. In: Revue církevního práva, Praha, 2017, č. 67–2, s. 11–29.

[17] UNTERBERGER, op. cit., s. 42, poznámka pod čarou č. 40. 

[18] Durchschnittlicher Insassenstand nach Staatsbürgerschaft. Insassenstand 1. Oktober 2018. Zdroj: Die Österreichische Justiz, https://www.justiz.gv.at/web2013/home/strafvollzug/statistik/durchschnittlicher-insassenstand-nach-staatsbuergerschaft~2c94848 542ec498101444595343b3e06.de.html

[19] UNTERBERGER, op. cit., s. 47, pozn. pod čarou 43.

[20] UNTERBERGER, op. cit., s. 49. 

[21] Ibid., s. 50–51.

[22] Srov. UNTERBERGER, op. cit., s. 53–70. 

[23] Údaje pocházejí z roku 2008.

[24] Také evangelické bohoslužby se může zúčastnit jednou za čtrnáct dnů. 

[25] UNTERBERGER, op. cit., s. 85. 

[26] Ibid. 

[27] Ibid., s. 86.

[28] K organizaci duchovní péče srov. UNTERBERGER, op. cit., s. 71–92. 

[29] UNTERBERGER, op. cit., s. 99. 

[30] Ibid., s. 101. 

[31] Ibid., s. 107–108.

[32] UNTERBERGER, op. cit., s. 109. 

[33] UNTERBERGER, op. cit., s. 113.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články