Forma vlády
Pojem formy vlády, jak je patrné z předchozího výkladu, je složkou komplexního pojmu formy státu. Jestliže je forma státu někdy označována za vnější formu státu, pak vládní forma je označována za vnitřní formu státu.[39] Formou vlády se rozumí vnitřní stránka obecné formy státu. Je jednou ze složek formy státu a jako taková je s formou státu nerozlučně spjata. To vedlo k tomu, že zejména starší státověda oba pojmy směšovala,[40] případně vůbec měla na mysli jen formu vlády. Vývoj obou pojmů tak byl po dlouhá léta v zásadě shodný.
Právní diferenciaci mezi pojmy forma státu a forma vlády, jak bylo zmíněno, učinil až Jean Bodin, který si trefně všímá, že monarchii může být vládnuto demokraticky nebo aristokraticky, případně aristokratickému státu rovněž demokraticky.[41]
Je to forma vlády, která při studiu státu zajímala učence nejvíce, třebaže pro nepřesnou pojmovou diferenciaci hovořili právě o státu. Vysvětlení existence státu – a vlády – už od dob antiky často spočívalo v ethických odůvodněních. Stát tak byl buď přímo obrazem spravedlnosti, nebo byl prostorem pro mravní vývoj občana. S otázkami vlády, její existence, podoby a legitimity tak byly spojovány úvahy o přirozeném právu, které právu lidskému – a lidské vládě – dávalo ospravedlnění. Již Cicero v této souvislosti spojoval otázku po přirozeném právu s otázkou po formě vlády, a odmítal tak autokracii jako formu vlády odporující přirozenoprávní theorii.[42] Otázka vlády a s ní spojená otázka moci resonovala filosofií státu a práva v celých jejích dějinách.[43]
Za formu vlády lze považovat způsob, jakým právo upravuje vládu, tedy výkon nejvyšší moci ve státě. Na formu vlády lze hledět ze dvou hledisek: z hlediska vztahu vlády k obyvatelstvu a z hlediska povahy nejvyšších státních orgánů a jejich vztahů.[44] Obdobně jako u forem státu tak lze říci, že prvnímu hledisku odpovídá forma vlády jako kategorie politická, druhému hledisku pak jako kategorie právní. Forma vlády jako právní kategorie „vypovídá o jevové stránce systému vlády, tzn. že je určena právními předpisy právní relevance ve státě.
Právně charakterisuje povahu a strukturu nejvyšších státních orgánů, vzájemné vztahy mezi těmito orgány a vztahy ústavních orgánů k nižším státním orgánům.“[45] Naproti tomu forma vlády jako kategorie politická „vyjadřuje způsob faktického rozhodování státních záležitostí.“[46] Z tohoto hlediska lze dělit formy vlády na formy demokratické a nedemokratické,[47] resp. na autokratické a demokratické.
Autokratické lze členit na monokratické a polykratické, demokratické jsou členěny dle významu role nejvyššího orgánu. Je tak známá mj. demokracie parlamentní, presidentská, kancléřská, kabinetní, ale také přímá a nepřímá.[48] Všechny tyto formy vlády mohou být dále členěny, není však účelem této stati podat detailní přehled variant tohoto členění. Je třeba v této souvislosti také konstatovat, že členění forem vlády jako politické kategorie v zásadě kopíruje členění forem státu jako politické kategorie.
Směšování pojmů forma státu a forma vlády
Jak už bylo řečeno, pojmy forma státu a forma vlády se různými způsoby směšují. Rozlišení, které učinil Jean Bodin, nebylo definitivní, a i po něm se někteří autoři tohoto míšení dopouštěli. Důvodů pro to je jistě celá řada. Již bylo zmíněno, že forma vlády je jednou ze složek formy státu, a jako taková je s ní nerozlučně spjata. Důvodů pro toto směšování však existuje více. V následujícím textu bude učiněn pokus o identifikaci alespoň některých z nich. První z těchto důvodů je patrně skutečnost, že pro členění forem státu a vlády se používá pojmové instrumentárium, které státovědě poskytla řecká filosofie, v menší míře pak římská. Co neodlišovali ostře Řekové či Římané, nelze jejich jazykem odlišovat zcela přesně ani dnes. Řecká slova demokracie, aristokracie, monarchie, autokracie či monokracie a další varianty mají stejné kořeny – kratein, resp. arché. Obě tato slova znamenají vládu. Demokracie je vládou lidu, aristokracie vládou nejlepších, monarchie vládou jednoho (obdobně monokracie). Podle tohoto vzoru jsou rozlišovány další pojmy – oligarchie, timokracie, plutokracie; slovo kratein je používáno i při vytváření moderních neologismů, jakými jsou např. partiokracie či soudcokracie. Co nerozlišovala zřetelně řecká státověda, rozlišil pregnantně Niccolò Macchiavelli. I ten ale hovoří o monarchii a republice, čímž se alespoň v jedné části nevyhnul řecké zavádějící terminologii. Naproti tomu latinské res publica v sobě slovo „vláda“ nezahrnuje; to však nebrání tomu, aby i tak slovo republika bylo používáno jak jako forma státu, tak jako forma vlády.[49]
Lze se domnívat, že určité jazykové pročištění by lepší diferenciaci pojmů forma státu a forma vlády prospělo. Bylo by např. lze vyčlenit termíny obsahující slova arché či kratein, tedy vládu, jen pro označení forem vlády. To však nelze za stávajícího stavu učinit bezezbytku, už jen proto, že z existujících termínů by zůstal jen termín republika, a toto řešení by tak nutně muselo spočívat ve vytvoření terminologie nové. Řešením nikoli tak radikálním by však mohlo být hovořit o formě státu vždy v kontextu všech jejích složek. Formu konkrétního státu by tak např. bylo možno označit jako unitární republika s demokratickým režimem. Druhým možným důvodem směšování obou pojmů, alespoň v historické státovědě, je skutečnost, že moderní pojem státu, který by odlišoval stát od postavy panovníka či od vlády obecně, až do novověku v zásadě neexistoval. Již bylo řečeno, že dlouhou dobu neexistoval samotný termín stát a moderní pojem státu se vyvíjel až s Macchiavellim a Hobbesem. Jestližepak se státem (či obcí atd.) byla vláda spojována, nebylo patrně důvodu rozlišovat mezi formou státu a formou vlády. Proto již Platón píše o polis, o ústavě či zřízení, přičemž všem se dostává označení dle vlády, podle jejíhož uspořádání se člení. Rozlišování forem státu a forem vlády tak jako problém neexistovalo.
Zčásti důsledkem, z části příčinou uvedeného zmatení pak je neujasněnost pojmů v theorii a nejednoznačné používání terminologie, zejména v politologické či politické rovině. Jak bylo řečeno, politické formy státu se člení základně na autokracii a demokracii, politické formy vlády se rovněž člení na autokracii a demokracii. Zejména s demokracií je to tak říkajíc těžké – objevuje se jak mezi formami státu, tak mezi formami vlády. Tato shoda má k zaměňování pojmů forma státu a forma vlády dvojí vztah. Jednak je důsledkem tohoto zaměňování, neboť protože nejsou odlišeny tyto pojmy, je jaksi bezpečnější hovořit o demokracii či autokracii prostě. Jednak ji však lze chápat i jako příčinu tohoto zaměňování, protože na první pohled není rozumného důvodu pro používání stejných termínů pro odlišné pojmy a v odlišných významech,[50] a o demokracii či autokracii tak je řeč ve významu jaksi povšechném. Problémem, který z tohoto však vzniká, je, že když je hovořeno např. o demokracii, není vždy jasné, o čem je řeč. V současné době je mj. moderní mluvit o krisi demokracie, o potřebě bránit demokracii a podobně. Co však je v krisi? Co je však třeba bránit? To nikdo neví.
Conclusio
Účelem tohoto textu bylo poukázat na skutečnost, že stát a vláda jsou rozdílné věci, a tak i v případě formy státu a formy vlády se jedná o dva různé pojmy, které jsou nesprávně směšovány. Není přitom nutné listovat konkrétními publikacemi a ukazovat v nich špatná užití obou pojmů – ostatně zdaleka nikoli ve všech státovědných publikacích jsou tyto pojmy vůbec nějakým způsobem definovány, natož aby mezi nimi byl činěn nějaký rozdíl. Přesto však každá z učebnic státovědy obě formy používá, přinejmenším když popisuje Aristotelovo dělení dobrých a špatných ústav. Je tedy zřejmé, že k uvedenému míchání dochází. Lze přitom konstatovat, že zatímco ve sféře vědecké je alespoň v nějaké míře rozlišení obou pojmů známé, sféra politiky a žurnalismu na ně v podstatě resignovala. Cílem příspěvku bylo na pozadí základních pojmů oba pojmy rozlišit. Bylo ukázáno, že zatímco forma státu popisuje způsob organisace a režim fungování státní moci, forma vlády je toliko dílčím aspektem formy státu a jako taková vyjadřuje, jak je právně upraven výkon moci ve státě. Příspěvek se konečně pokusil identifikovat některé důvody, proč jsou oba pojmy zaměňovány. Ukázalo se, že zatímco některé jsou historicky podmíněné a v současném stavu poznání je již není třeba brát na zřetel, s jinými, jako je nedostatečnost pojmového instrumentária, je dosud třeba počítat a správné poznání ztěžují.
První část článku si můžete přečíst zde.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Literatura:
- ARISTOTELÉS. Politika. Praha: J. Otto, 1895.
- ARISTOTELÉS. Politika I. Praha: Oikoymenh, 1999. ISBN 8086005925.
- BODIN, Jean. Les six livres de la République. Un abrégé du texte de l‘édition de Paris
de 1583. Paris: Librairie Génerale Française, 1993. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://classiques.uqac.ca/classiques/bodin_jean/six_livres_republique/bodin_six_livres_republique.pdf - BOGUSZAK, Jiří. Teorie státu a práva. I. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969.
- GUMPLOWICZ, Ludwig. Dějiny theorií o státu. I. Doby starší. Praha: Karel Stanislav Sokol, 1911.
- HÉRODOTOS. Dějiny. [cit. 14. 7. 2017]. Dostupné online na http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0125
- HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009. ISBN 978072981069.
- JELLINEK, Georg. Všeobecná státověda. Praha: Jan Laichter, 1906.
- MACCHIAVELLI, Niccolò. Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha: Argo, 2005. ISBN 8072033913.
- MONTESQUIEU, Charles Luis. O duchu zákonů. Praha: Oikoymenh, 2010.ISBN 9788072984053.
- NEUBAUER, Zdeněk. Státověda a theorie politiky. Praha: Jan Laichter, 1947. Ottův slovník naučný. Díl 26. Praha: J. Otto, 1907.
- PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda. Praha: Linde, 2007. ISBN 8072011413.
- PINZ, Jan. Přirozenoprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010. ISBN 9788087269084.
- PINZ, Jan. Úvod do právního myšlení a státovědy. Praha – Nymburk: OPS, 2006. ISBN 8090377327.
- PLATÓN. Ústava. Praha: Oikoymenh, 2005. ISBN 8072981420.
- PLATÓN. Zákony. Praha: Oikoymenh, 2016. ISBN 9788072982141.
- SEARLE, John. Construction of Social Reality. New York: The Free Press, 1995. ISBN 9780140235906.
- SKINNER, Quentin. O státě. Praha: Oikoymenh, 2012. ISBN 9788072984466.
- WEYR, František. Teorie práva. Praha: Orbis, 1936.
[39] Tamtéž, s. 141.
[40] PINZ, Jan, 2010, op. cit., s. 78.
[41] BODIN, Jean, op. cit., s. 202–203.
[42] Viz k tomu PINZ, Jan, 2010, op. cit., s. 78.
[43] K vývoji fenomenu formy vlády viz tamtéž, s. 80 an.
[44] Viz BOGUSZAK, Jiří, op. cit., s. 162.
[45] PINZ, Jan, 2006, op. cit., s. 144. Viz také BOGUSZAK, Jiří, op. cit., s. 194 an. Srov. také PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. I. díl. Obecná státověda. Praha: Linde, 2007, s. 104 a 108 an. ISBN 8072011413.
[46] PINZ, Jan, 2006, op. cit., s. 142.
[47] Viz BOGUSZAK, Jiř, op. cit., s. 162.
[48] Viz PINZ, Jan. 2006, op. cit., s. 142; také BOGUSZAK, Jiří, op. cit., s. 162 an. K členění demokratických forem vlády srov. také Pavlíček, Václav, op. cit., s. 108 an., kde je rozlišen prezidentský systém na straně jedné a parlamentní republika a konstituční monarchie na straně druhé.
[49] Tak např. Václav Pavlíček mezi demokratické formy vlády řadí parlamentní republiku a konstituční monarchii. Viz PAVLÍČEK, Václav, op. cit., s. 108.
[50] Termín demokracie tak sdílí osud termínu kohoutek, který dle kontextu znamená malého samce kuru domácího či závit u vodovodní baterie.
Diskuze k článku ()