Několik poznámek k argumentu ad absurdum Zdroj: Fotolia

Několik poznámek k argumentu ad absurdum

Ačkoliv argumentum ad absrudum lze považovat za nástroj odstranění sémantických nejasností pojmů užitých v právních předpisech, je možné se zamyslet nad určitou jazykovou neurčitostí i v názvu argumentu samotného. Předložený příspěvek si klade v zásadě jednoduchou otázku: Co je možné považovat za onen absurdní závěr, který při užití tohoto argumentu odmítáme?

Ondřej Málek

Ondřej Málek

Právnická fakulta MU v Brně

Ondřej Málek

Právnická fakulta MU v Brně

1. Úvod

Cestou k poznání právní normy je výklad právního předpisu[1]. Obecně lze interpretaci vymezit jako přiřazování významu, resp. smyslu, znakům[2]. V případě práva je tedy interpretací (nejčastěji) zjišťování smyslu (významu) právního předpisu. Za nástroje interpretace jsou označovány jednotlivé výkladové metody. V užším významu a běžné právní praxi ji ovšem spíše chápeme jako proces odstraňování sémantických nejasností pojmů užitých zákonodárcem v právních předpisech. Takovéto pojetí je ovšem pochopitelné, představíme-li si, že jasné pojmy nemáme důvod podrobovat zvláštním interpretačním postupům, ale jsou nám po prvním přečtení významově jasné. Oproti tomu neurčité pojmy před nás kladou (mnohdy nelehký) úkol, který (minimálně v soudní praxi) musí nalézt jednoznačné řešení.

Předložený příspěvek se pokouší odstranit určitou sémantickou nejasnost v názvu jednoho z argumentů užívaných ve výkladu právních předpisů – argumentu ad absurudum. Kladu si zde zejména otázku, co je možné shledat za absurdní závěr, který tímto interpretačním postupem odmítáme. Jinými slovy, co vlastně znamená „absurdní“? Na základě srovnání přístupu dvou významných právníků druhé poloviny minulého století – Viktora Knappa a Franze Bydlinského – se pokouším dospět k vlastní definici argumentu ad absurdum, za jejíž stěžejní otázku považuji právě vymezení pojmu absurdní, resp. poodhalení, který závěr shledáváme absurdním a musíme jej odmítnout.

Příspěvek byl původně zamýšlen jako spoluautorské dílo s paní JUDr. Karin Brzobohatou, Ph.D., z brněnské právnické fakulty. Z pracovních důvodů se paní Brzobohatá ovšem nemohla na tvorbě příspěvku podílet, ovšem i tak si dovoluji jí poděkovat za prvotní impuls a námět k napsání tohoto příspěvku.

2. Logický výklad a zvláštní argumenty právní logiky

Argumentum ad absurdum je jedním ze základních logických důkazů, který je bohatě rozpracován již v dílech antických myslitelů (např. Démokrita, Euklida, Archiméda a samozřejmě Aristotela)[3]. Hodí se tak na tomto místě upozornit na jeden častý omyl, který lze nalézt zejména v učebnicích právní teorie[4] (snad z důvodu zjednodušení pro pedagogické účely). Argumentum ad absurdum, stejně jako jiné argumenty tzv. „logické metody“ výkladu, bývá označován jako „zvláštní argument právní logiky“. V předchozí větě se tak skrývají hned dva problematické body.

Prvním z nich je otázka, co činí logický výklad „logičtější“ než například výklad jazykový nebo systematický. Logická pravidla a zákony je třeba v prvé řadě chápat jako normy správného myšlení[5]. Základní logickou formou usuzování je úsudek, čili spojení vět, ve kterém jedna věta (závěr) vyplývá z určité skupiny vět (premis)[6]. Hovoříme tedy také o vyplývání. Ona pravidla „správného myšlení“ je třeba ovšem respektovat při každém výkladu a není tedy správné je považovat za samostatnou výkladovou metodu. Přímo na tuto otázku navazuje problém druhý. Argumenty, které jsou užívány v rámci onoho tzv. „logického výkladu“, jsou někdy nazývány „zvláštními argumenty právní logiky“. Na těchto argumentech ovšem není zdaleka nic „zvláštně právního“, kromě toho, že je v procesu právní interpretace hojně využíváme. Nelze ovšem říci, že by je jiné vědní obory nepoužívaly (například zde rozebíraný argument ad absurdum je využívaný mimo jiné také v matematice[7]).

Má úvaha nemá vést k otevření otázky, zda existuje právní logika[8], má toliko upozornit na skutečnost, že ony argumenty nelze považovat za vlastní pouze právnímu usuzování. Skutečností, která může vést k myšlence, že by šlo o „zvláštní argumenty“ může být ovšem fakt, že nejde o argumenty formální logiky, ale o argumenty neformální (materiální) logiky. Při těchto argumentačních postupech se již totiž nezajímáme pouze o správnost inference, ale i premisy samotné. Platnost závěru tedy nepodmiňujeme pouhým formalizovaným vyplýváním na základě inferenčního schématu, ale ověřujeme, zda jsou argumenty materiálně platné.

3. Co je absurdní?

Jak jsem již uvedl výše, jedním z argumentů užívaných v procesu právní interpretace je argumentum ad absurdum. Jakým způsobem však lze tento argument definovat? V klasickém (filozofickém) pojetí by bylo nejspíše možné uvést, že jde o sylogismus založený na kontradiktornosti závěru s premisami[9] nebo na vzájemné neslučitelnosti premis[10] (tj. na situaci, kdy premisy budou vzájemně inkonzistentní, čili není možné, aby obě premisy byly pravdivé). Jazykem právní metodologie by tedy výše uvedená struktura mohla být vyjádřena tak, že existují-li dvě možnosti výkladu interpretovaného právního textu (nejčastěji právního předpisu), je třeba odmítnout takový, který se jeví být absurdním, a připustit druhou výkladovou možnost. Argumentum ad absurdum ovšem své uplatnění nenalézá pouze v situaci konkurence dvou výsledků zjištěných jinými výkladovými postupy, ale slouží i k potvrzení správnosti právního výkladu vůbec[11].

Co je ovšem možné chápat jako absurdní výklad? Bydlinski v této souvislosti uvádí, že za nepřípustný je možné považovat takový závěr, který by odmítli takřka všichni lidé, kteří právní řád alespoň základně akceptují, avšak bez ohledu na jejich obecný ideologický názor[12]. Ačkoliv taková myšlenka může znít líbivě, neshledávám ji příliš vhodnou, neboť se zdá, že odstupuje základního požadavku kladeného na právní argumentaci, tj. aby šlo o „racionální (logické a operačně formálně správné) intelektuální poznání (vyjevení) objektivního (správného), jasného a nepochybného smyslu (cíle) praktické právní normy.“[13] Domnívám se, že jde o definici, která nechává otevřenou cestu k účelové aplikaci tohoto argumentu[14] a je otázkou, zda názor, že by šlo o závěr, který by odmítli takřka všichni lidé, avšak bez ohledu na jejich obecný ideologický závěr, v sobě neskrývá něco nereálného[15]. Je dále otázkou, do jaké míry je třeba při právní interpretaci zohlednit (zjednoduším-li Bydlinského definici) názor většiny lidí, kteří právní řád akceptují (a je-li to vůbec možné). Osobou, která má v prvé řadě rozetnout gordický uzel a určit, jaké chování je žádoucí, je zákonodárce, jehož představa se nemusí vždy shodovat s názorem většiny (přičemž zde nechci polemizovat o tom, zda zákonodárce je „moudřejší“ než většina a ví, jaké chování je lepší). Podřizovat právní interpretaci postoji většiny lidí se mi tedy nejeví vhodné.

Knapp oproti Bydlinskému přistupuje k argumentu ad absurdum pragmatičtěji a vychází z „presumpce racionálního konzistentního zákonodárce“[16]: „Důkaz dovedením do absurdních, resp. nemožných důsledků je důkaz, jenž se provádí tím, že se určitá možnost výkladu právního předpisu vyloučí proto, že je nesmyslná nebo nedává rozumný smysl, ale i proto, že vede k rozporu s jinou právní normou nebo že vede k nemožnému (tj. fakticky nebo právně nemožnému) závěru.“[17] Je-li smyslem právní interpretace poznat konkrétní právní normu, je třeba uvést, že interpretace právního textu není myslitelná bez zohlednění práva v jeho celistvosti a vzájemné provázanosti. Je třeba, aby interpretací nedocházelo k narušení vnitřní konzistentnosti práva – objevuje se tedy požadavek jednotnosti právního řádu[18]. Argumentum ad absurdum je pak jedním z prostředků dosažení tohoto cíle, jinými slovy k nalezení takového výkladu, který bude korespondovat s teleologií právní normy, příp. axiologií právního řádu, a utvářet společně s dalšími právními normami „harmonický celek“[19] bez nelogických a nesystematických řešení[20].

Osobně bych si při definici argumentu ad absurudum dovolil čerpat z více autorů, a za absurdní bych označil takový výsledek interpretace právního textu, který:

  • a) vede k rozporu s jinou právní normou[21],
  • b) je v rozporu s právními principy příslušného právního řádu[22],
  • c) vede k (právně nebo fakticky) nemožnému závěru[23] (pak hovoříme o argumentu reductione ad impossibile)[24],
  • d) vede k nepřijatelným následku[25],
  • e) je nesmyslný nebo nedává rozumný (logický) smysl[26] nebo
  • f) je v rozporu s teleologií interpretovaného ustanovení právního předpisu[27].

4. Závěr

V předchozích pár řádcích jsem se pokusil uvést několik mých poznámek k užití argumentu ad absurdum v právu. Věnoval jsem se i dvěma termínům, se kterými se v právní metodologii lze setkat – totiž s tzv. logickou metodou výkladu a s tzv. zvláštními argumenty právní logiky. Pokusil jsem se poukázat na skutečnost, že logická metoda výkladu není v ničem více logická než jakákoliv jiná výkladová metoda. Naopak je třeba u všech výkladových metod třeba dodržovat logická pravidla jako pravidla správného myšlení. Výkladový postup, který by nedodržoval pravidla usuzování by nemohl obstát požadavkům racionální právní argumentace.

Hlavní otázkou předestřenou tímto příspěvkem byla úvaha, co je vlastně absurdní interpretační závěr, který při užití argumentu ad absurum musíme odmítnout. Osobně při tomto argumentačním postupu vycházím zejména z předpokladu racionálního zákonodárce, který ve své činnosti nevytváří nesystematická řešení, která kolidují s jinými právními předpisy a volí nejracionálnější a nejekonomičtější cestu k dosažení chtěného účelu. Při užití argumentu ad absurdum tedy považuji za podstatné volit takové závěry, které v co největší míře přispívají k těmto cílům.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Použitá literatura

  • BYDLINSKI, Franz. Grundzüge der juristischen Methodenlehre. Wien: FOWI, 2003, 107 s.
  • DAUBE, David. Roman  Law.  Linguistic,  Social  and  Philosophical  Aspects. Edinburgh: University press, 1969, 205 s. ISBN 978-08-5224-051-9.
  • GAHÉR, František. Logika pre každého. 4. dop. vyd. Bratislava: IRIS, 2013, 460 s. ISBN 978-80-89256-88-4.
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, ISBN 978-80-7380-454-1. 310 s.
  • HANUŠ, Libor. Glosy k právní argumentaci. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 86 s. ISBN 978-80-210-6417-1.
  • HOLLÄNDER, Pavel. Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, 103 s. ISBN 80-86131-37-8.
  • KALLAB, Jaroslav. Úvod ve studium metod právnických. Kniha druhá. Hlavní směry. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1921, 266 s.
  • KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1.
  • KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex, 2003. ISBN 80-86432-54-8. 
  • KRAMER, Ernst A. Juristische Methodenlehre. 3. vyd. Bern: Stämpfli Verlag AG, 2010. ISBN 978-3-7272-8732-9.
  • KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0483-3.
  • MACHALOVÁ, Tatiana, VEČEŘA, Miloš, HARVÁNEK, Jaromír, et al. Aktuální otázky   metodologie právního myšlení. Praha:  Leges,  2014. ISBN 978-80-7502-060-4.
  • MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-382-0.
  • SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008. ISBN 978-80-904024-5-4.
  • SOBEK,  Tomáš.  Nemorální  právo.  Praha:  Ústav  státu  a  práva,  2010. ISBN 978-80-904024-7-8.
  • ŠTĚPÁN, Jan. Logika a právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, 175 s. ISBN 978-80-7400-373-8.
  • TELEC, Ivo. Metodika  výkladu  právních  předpisů. Brno: Doplněk, 2001. ISBN 80-7239-103-8. 
  • WEINBERGER, Ota. Základy právní logiky. Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN: 80-210-0827-X.
  • GOODSTEIN, Reuben Louis. Proof by reductio ad absurdum. In: The Mathematical Gazette. 1948, č. svazek 32, č. 300, s. 198–204.
  • MACCORMICK, Neil. Argumentation and Interpretation in Law. In: Ratio Juris. 1993, č. 1, s. 26–29.
  • COHEN, Marc S. Methods of Proof for Boolean Logic. In: Introduction to Logic [online]. University of Washington, © 2007 [cit. 6. 6. 2016]. Dostupné z: https://faculty.washington.edu/smcohen/120/Chapter5.pdf
  • Nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1126/07.

[1] Jak upozorňuje Knapp, v hovorové řeči se někdy mluví i o interpretaci právní normy, nicméně jde o označení chybné, neboť „právní norma je jako předmět poznání výsled-kem interpretace právního předpisu.“ KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 168. Shodně pak též SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 120–122.

[2] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 128. MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 78. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 168. HOLLÄNDER, Pavel. Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s. 53.

[3] DAUBE, David. Roman Law. Linguistic, Social and Philosophical Aspects. Edinburgh: University press, 1969, s. 176–177.

[4] Např. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 171.

[5] GAHÉR, František. Logika pre každého. 4. dop. vyd. Bratislava: IRIS, 2013, s. 27.

[6] ŠTĚPÁN, Jan. Logika a právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1.

[7] COHEN, Marc S. Methods of Proof for Boolean Logic. In: Introduction to Logic [online]. University of Washington, © 2007 [cit. 6. 6. 2016]. Dostupné z: https://faculty.washing-ton.edu/smcohen/120/Chapter5.pdf

[8] K otázce existence právní logiky v české literatuře dále viz SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008. S. 43 a násl.

[9] DAUBE, David. Roman Law. Linguistic, Social and Philosophical Aspects. Edinburgh: University press, 1969, s. 177.

[10] GOODSTEIN, Reuben Louis. Proof by reductio ad absurdum. In: The Mathematical Gazette. 1948, č. svazek 32, č. 300, s. 198–204.

[11] HANUŠ, Libor. Glosy k právní argumentaci. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 42.

[12] BYDLINSKI, Franz. Grundzüge der juristischen Methodenlehre. Wien: FOWI, 2003, s. 32.

[13] TELEC, Ivo. Metodika výkladu právních předpisů. Brno: Doplněk, 2001. S.13.

[14] Je nutné připomenout, že právě argumenty založené na teleologii a axiologii skýtají největší příležitost ke svému zneužití k odůvodnění prakticky jakéhokoliv závěru. (Srov. MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 155-158. SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Ústav státu a práva, 2010, s. 258-276.)

[15] Stejně tak je možné se v této otázce zamyslet nad vztahem Bydlinského definice a diskursivního dilematu.

[16] HANUŠ, Libor. Glosy k právní argumentaci. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 43.

[17] KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex, 2003, s. 60.

[18] KALLAB, Jaroslav. Úvod do studia metod právnických. Kniha druhá. Hlavní směry. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1921, s. 178-181.

[19] KALLAB, Jaroslav. Úvod do studia metod právnických. Kniha druhá. Hlavní směry. Brno: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1921, s. 178-179.

[20] HLOUCH, Lukáš. Systematické nástroje řešení střetu právních norem. In: MACHALOVÁ, Tatiana, VEČEŘA, Miloš, HARVÁNEK, Jaromír, et al. Aktuální otázky metodologie právního myšlení. Praha: Leges, 2014, s. 162-165.

[21] KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex, 2003, s. 60.

[22] BYDLINSKI, Franz. Grundzüge der juristischen Methodenlehre. Wien: FOWI, 2003, s. 32.

[23] KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex, 2003, s. 60.

[24] TELEC, Ivo. Metodika výkladu právních předpisů. Brno: Doplněk, 2001, s. 25.

[25] HANUŠ, Libor. Glosy k právní argumentaci. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 43.

[26] KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex, 2003, s. 60.

[27] KRAMER, Ernst A. Juristische Methodenlehre. 3. vyd. Bern: Stämpfli Verlag AG, 2010, s. 165. Dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1126/07.

teorie práva Weyrův den právní teorie

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Problémy s přihlašováním?
Nápověda


Vytvořit nový účet

Výhody registrace

Zásady ochrany osobních údajů

X