Několik poznámek k interpretaci termínů právo, svoboda a dovolení - II. část

Článek se zabývá interpretací normativních modálních výrazů. Jedná se o výrazy povinnost, právo a svoboda, které používá tradiční právní teorie, a výrazy přikázáno, zakázáno a dovoleno, které jsou analyzovány v deontické (normativní) logice. V článku je analyzován modální význam těchto výrazů a jejich vztahy.

Vedoucí oddělení legislativně právního ERÚ
Foto: Fotolia
První část článku naleznete zde.

Srovnání 

Obě dvě výše nastíněné koncepce uvažování o obecných základech práva, tedy koncepce navazující na J. Benthama a deontická logika, vznikaly a rozvíjely se nezávisle na sobě, nakonec však dospěly do podoby formálních axiomatizovaných teorií, které už nesou rysy vzájemného ovlivnění.[1] Obě logické teorie mají společné východisko, v některých aspektech se však odlišují. 

Společným základem jsou vztahy mezi normativní nutností a možností tak, jak byly popsány v předchozí kapitole na normativně-logickém čtverci. Poznatky o těchto relacích mají pevnou oporu v řadě formálních disciplín a tvoří „tvrdé jádro“ obou systémů.[2] Společným znakem je pak také to, že jde o teorie umožňující rozbor norem a hypotéz na jednotlivé slovní výrazy, které je tvoří, tedy se jedná o teorie predikátové. 

Rozdíl je v tom, že obě teorie nahlíží právní jevy z jiné perspektivy. Logika práv a povinností je logickou teorií právních vztahů, zatímco deontická logika je teorií norem. Právní vztah není z normativního hlediska nic jiného než soubor norem, tedy obě teorie jsou v principu převoditelné, nicméně první z nich, která vzešla přímo z analýzy právních textů, dokáže postihnout některé právní jevy výstižněji. Jde zejména o právní vztahy, v nichž má jeden subjekt právo určitým způsobem konat, nebo nekonat, zatímco druhý subjekt má přikázáno toto konání/nekonání strpět. Jednání typu pati je v právu poměrně běžné, takže nemožnost jeho logické formalizace ve standardní deontické logice je její slabinou.[3]  

Pokud totiž dokážeme logicky formalizovat právě vztah charakteru pati, pak získává základní platforma práva jednoznačnou logickou strukturu. Tvoří ji následující čtveřice vztahů. 

Schéma č. 2
POVINNOST KONAT PRÁVO NA KONÁNÍ
POVINNOST NEKONAT PRÁVO NA NEKONÁNÍ
PRÁVO KONAT POVINNOST STRPĚT KONÁNÍ
PRÁVO NEKONAT POVINNOST STRPĚT NEKONÁNÍ

Ještě před jejich popisem uveďme, že u všech uvedených dvojic výrazů (norem) se počítá se dvěma subjekty, které lze označovat A a B.[4] Pokud předpokládáme v levém sloupci v pozici adresáta normy subjekt A a v pozici beneficienta normy subjekt B, pak se v pravém sloupci toto pořadí obrací. Má-li například v prvním řádku subjekt A povinnost konat ve prospěch subjektu B, pak subjekt B má právo na konání od subjektu A. Subjekt A nebo B je možné nahradit množinou subjektů, neboť uvedené relace „fungují“ jak v rámci relativních, tak absolutních práv. 

Ohledně použitých sloves, která vyjadřují jednotlivé typy právního jednání, lze říci, že právní věda tradičně rozlišuje normy regulující jednání aktivní (komisivní), nebo pasivní (omisivní). Jednání aktivní má charakter konání (facere), nebo dání (dare), kde konáním se rozumí nějaká činnost (tzv. plnění prací) a dáním předání určitého práva k věci (tzv. plnění věcí). Jednání pasivní spočívá v nekonání, resp. ve zdržení se práva jednat (non facere, omittere), nebo ve strpění jednání jiného (pati). Toto členění je právně výstižné, formálně však nikoliv správné. Kategorie dare se z logického hlediska neliší od facere, tedy je možné oba typy pozitivního jednání sloučit do jedné kategorie konání. U pati je třeba naopak rozlišovat obě dvě jeho formy, tedy strpění konání a strpění nekonání. Non facere resp. omittere odpovídá nekonání. Výsledkem je pak uvedená základní čtveřice typů právního jednání: konání, nekonání, strpění konání a strpění nekonání.

A) Povinnost konat – právo na konání. Tato dvojice výrazů, resp. norem, které je obsahují, je při změně pořadí subjektů ekvivalentní, tedy navzájem logicky odvoditelná. Oba modální výrazy reprezentují normativní modalitu nutnosti, jak to správně popsal už J. Bentham, který v této souvislosti používal výrazy obligation to actright to a positive service. S. Kanger zavedl v rámci logiky práv a povinností označení claim.[5] Deontická logika specifikuje povinnost jako příkaz nebo zákaz, pro druhý výraz vlastní označení nemá, neboť s ním standardně nepracuje.[6] 

Kupující má povinnost uhradit prodávajícímu cenu.

Prodávající má právo na uhrazení ceny od kupujícího.

Daný poměr norem lze ilustrovat na uvedeném příkladu. Obsah první normy je možné vyjádřit příkazem hradit cenu. Výraz právo na lze u druhé normy nahradit výrazem nárok na, který se v praxi u tohoto typu norem běžně objevuje, neboť kde je právo, tam by měla být i možnost se ho domáhat žalobou. V daném kontextu nelze použít výraz svoboda nebo dovolení, které souvisí s normativní možností. 

B) Povinnost nekonat – právo na nekonání. Tato dvojice výrazů je při změně pořadí jejich subjektů rovněž ekvivalentní. Jedná se o stejnou relaci jako v předchozím případě, pouze s pasivní formou jednání. V Benthamově terminologii jde o dvojici výrazů obligation not to actright to a negative service, logika práv a povinností používá v tomto případě termín immunity

Vlastník věci má povinnost se zdržet jednání, kterým by obtěžoval sousedy.

Sousedé mají právo na to, aby se vlastník věci zdržel jednání, kterým by je obtěžoval.

Uvedený příklad je z oblasti věcných (absolutních) práv, kde se tato forma jednání objevuje nejčastěji. Pro používání modálních výrazů platí stejné závěry, jaké byly uvedeny výše. K vyjádření pasivní formy konání se v právních textech často používá tradiční výraz zdržet se, který má ekvivalentní význam jako záporka nepřidaná přímo ke slovesu. 

C) Právo konat – povinnost strpět konání. U této dvojice výrazů se nejedná o ekvivalenci, ale implikaci. Z normy obsahující první výraz je možné při současné změně pořadí subjektů odvodit normu s druhým výrazem. Opačný postup odvození však není možný, pokud chápeme výraz právo v duchu anglosaské právní jurisprudence jako konjunkci (kumulaci) dovolení určitého subjektu konat a příkazu udělenému jinému subjektu toto konání strpět. Takto vymezená kategorie práva odpovídá termínu vested liberty to act u J. Benthama, logika práv a povinností používá v této souvislosti termínu power

Oprávněný z věcného břemene má právo vstupovat na pozemek vlastníka.

Vlastník pozemku je povinen strpět vstup na svůj pozemek ze strany oprávněného.

Vztah daných norem je možné opět přiblížit na příkladu. Pokud se v právním předpise objeví první norma, pak ji lze podle logického pravidla eliminace konjunkce rozložit na dovolení oprávněného vstoupit na pozemek a příkaz vlastníku pozemku tento vstup strpět. Dovolující ani přikazovací normu tedy nemusí právní předpis obsahovat výslovně, neboť obě jsou odvoditelné z první normy. 

D) Právo nekonat – povinnost strpět nekonání. V případě této dvojice výrazů jde o analogický vztah k předchozímu, pouze s pasivní formou jednání. Mezi oběma normami se opět jedná o vztah logické implikace, tedy z první normy je možné odvodit druhou, opačný postup není možný. Tento typ práva odpovídá termínu vested liberty not to act u J. Benthama, logika práv a povinností zde užívá výrazu freedom. Obviněný má právo odepřít výpověď vůči soudu. - Soud má povinnost strpět odepření výpovědi ze strany obviněného. Uvedený příklad je z oblasti ústavního práva, které zaručuje právo obviněného odepřít výpověď. Právo nevypovídat v sobě zahrnuje aspekt normativní možnosti (dovolení), neboť obviněný může tohoto práva využít, nebo nemusí. Pokud se obviněný rozhodne pro variantu nevypovídat, pak je příslušný soud povinen toto rozhodnutí akceptovat. Tuto povinnost může právní předpis výslovně zdůraznit, jak se v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod skutečně děje, nicméně je implicitně obsažena už v právu obviněného nevypovídat. 

Závěr 

V právní praxi většinou nečiní problém interpretace normativních výrazů povinnost, příkaz a zákaz, které vyjadřují normativní modalitu nutnosti. Všechny tři výrazy jsou navzájem převoditelné podle pravidel popsaných na schématu č. 1. Tam uvedené závěry odpovídají tomu, jak je jejich obsah chápan napříč různými právně teoretickými a logickými teoriemi.

Složitější je intepretace normativních výrazů právo, svobodadovolení, které mají více významů. 

Klíčový výraz právo je v právních předpisech nositelem dvou základních modálních významů. Ve tvaru, který odpovídá Benthamovu termínu right to a service, tedy právo na, jde o logickou inverzi příkazu, nebo zákazu. Při změně pořadí subjektů jsou normy, které tyto modální výrazy obsahují, ekvivalentní, tedy odvoditelné jedna z druhé; obě vyjadřují normativní nutnost. Ve tvaru, který odpovídá Benthamovu termínu vested liberty, vyjadřuje výraz právo vztah, v němž je určitému subjektu dovoleno konat, nebo nekonat a jinému subjektu přikázáno dané jednání strpět. V tomto případě vyjadřuje výraz právo kombinaci normativní možnosti a nutnosti. 

Výraz svoboda se v právních (zejména ústavních) předpisech užívá, máme-li na mysli jeho modální význam, jako synonymum výrazu právo ve druhém popsaném smyslu, tedy jako konjunkce dovolení konat, nebo nekonat a příkazu toto konání, nebo nekonání strpět (vested liberty). V druhém významu jde o synonymum prostého dovolení (naked liberty), tedy výraz vyjadřující normativní možnost. Podobně jako v případě prostého dovolení je ale otázkou, zda se v tomto smyslu daný výraz v právních předpisech vůbec objevuje, neboť z hlediska fungování právního řádu postrádá ryzí normativní možnost účel. 

Výraz dovolení vyjadřuje primárně normativní možnost. Jak se však shodují autoři, kteří tvoří linii uvažování navazující na J. Benthama, z prostého dovolení nevyplývá nutnost ho strpět, proto jsou právní řády konstruovány primárně pomocí práv a svobod, které tuto povinnost implikují.[7] https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/nekolik-poznamek-k-interpretaci-terminu-pravo-svoboda-a-dovoleni Příklady vlastních dovolujících norem se hledají v právních předpisech poměrně obtížně a jedná se téměř výlučně o stanovení výjimek ze zákazů.[8] V českém právním řádu vyjadřuje dovolení častěji akt udělení souhlasu jedné osoby druhé osobě, což je odlišný význam, než o který nám zde jde, případně se daný výraz objevuje v záporném tvaru nedovolení, tedy jako synonymum zákazu.

Tolik obecné závěry. Co se týče právního sporu o tzv. lokální spotřebu elektřiny, který byl reálnou inspirací pro sepsání tohoto článku, šlo v něm mimo jiné o ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění do novely č. 310/2013 Sb., podle kterého „Operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla“. Přestože se v tomto případě jednalo o vzorový příklad normy typu right to a positive service, z níž logicky vyplývá povinnost cenu na podporu výroby elektřiny a tepla hradit, operátor trhu svůj soudní spor prohrál[9] Místo dovolání se logických důsledků daného ustanovení totiž zvolil cestu argumentace pomocí jiných explicitních norem v zákoně a v jeho prováděcích předpisech, což nevedlo k úspěchu. Lze samozřejmě uznat, že v dané normě nebyl výslovně uveden výčet subjektů, kteří mají danou složku ceny hradit a objem elektřiny, za kterou se měla cena hradit, nicméně právě tyto mimo-obsahové složky normy šlo identifikovat z jiných ustanovení zákona a prováděcích předpisů. 


Literatura

  • BENTHAM, Jeremy. Limits Of Jurisprudence Defined Being Part Two Of An Introduction To The Principles Of Morals And Legislation. New York, Columbia University Press, 1945, 358 s. Dostupné z: https://archive.org/ details/in.ernet.dli.2015.34299.
  • BENTHAM, Jeremy. Of Laws in General. London: University of London, Athlone Press, 1970, 342 s. ISBN 0485132109. 
  • BENTHAM, Jeremy. The Works of Jeremy Bentham, vol. 3. (Usury, Political Economy, Equity, Parliamentary Reform). London, 1843, 622 s. Dostupné z: http:// oll.libertyfund.org/titles/bentham-the-works-of-jeremy-bentham-vol-3
  • HOHFELD, Wesley Newcomb. Fundamental legal conceptions as applied in judicial reasoning and other legal essays. New Haven: Yale University Press, 1919 , 124 s. Dostupné z:https://archive.org/details/fundamentallegal00hohfuoft
  • LINDAHL, Lars. Position and Change. A Study in Law and Logic. Dordrecht / Boston: D. Reidel Publishing Company, 1977, 299 s. ISBN 9027707871.
  • SVOBODA, Vladimír. Logika pro Pány, Otroky a Kibice. Filosofický průvodce světem deontické logiky. Praha: Filosofia, 2013, 320 s. ISBN 978-80-7007-396-4. 
  • ŠTĚPÁN, Jan. Logika a právo. 2., dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 128 s. ISBN 80-7179-872-X. WEINBERGER, Ota. Alternativní teorie jednání. Praha: Filosofia, 1997, 278 s. ISBN 80-7007-096-X. 
  • Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 8 Co 136/2017. 
  • Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Text vznikl jako výstup z konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srovnání provádím mezi teorií práv a povinností L. Lindahla, viz: LINDAHL, op. cit., s. 66–192 a individualizovanou normativní logikou J. Štěpána, viz: ŠTĚPÁN, op. cit., s. 81–85. 

[2] Deontická logika používá standardně tři modální operátory: O – Obliged, F – Forbidden, P – Permitted. Logika práv a povinností pracuje se dvěma: Shall a May, které zastupují normativní nutnost a možnost. V obou teoriích není problém zavést speciální operátor, který reprezentuje Benthamův termín Right to a service, viz ŠTĚPÁN, op. cit., s. 113. 

[3] Daný „trik“ provádí logika práv a povinností pomocí speciálního faktického operátoru sees to it that (formálně Do), což lze překládat jako dohlédnout nebo docílit. Existuje-li například norma dovolující konání hudebního festivalu, je možné ji formalizovat třemi formálními výrazy: modálním operátorem (May – dovoleno), faktickým operátorem (Do – docílit) a výrazem vyjadřujícím cílový stav světa (A - konání koncertu). Jejím protějškem je pak norma, která jinému subjektu zakazuje danému jednání bránit, resp. docilovat opačného stavu světa, tj. nekonání koncertu. Tedy: modální operátor (May not – nedovoleno), faktický operátor (Do – docílit) a cílový stav světa (Not A – nekonání koncertu). Viz: LINDAHL, op. cit., s. 71–73.

[4] Varianty norem se třemi a více subjekty zde ponecháváme stranou, neboť v principu nejsou odlišné.

[5] Srovnání terminologie používané J. Benthamem a S. Kangerem viz: LINDAHL, op. cit., s. 47. 28 Což neznamená, že ho nelze i tam definovat, viz: ŠTĚPÁN, op. cit., s. 113.

[6] Což neznamená, že ho nelze i tam definovat, viz: ŠTĚPÁN, op. cit., s. 113.

[7] LINDAHL, op. cit., s. 127.

[8] Nejvíce příkladů dovolujících norem poskytuje patrně z aktuálně platných zákonů v ČR zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. 

[9] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 8 Co 136/2017.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články