Nestrannost vykonavatelů soudní moci je zakotvena v několika ustanoveních napříč právním řádem České republiky. Nejpodstatnějším je však ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje a umožňuje domáhat se určitým způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu[1]. Dalším podstatné ustanovení je ustanovení § 79 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v aktuálním znění (dále jen „zákon o soudech a soudcích), které ve svém prvním odstavci stanoví povinnost soudců rozhodovat nestranně.[2] Vážnost funkce soudce, resp. nezbytnost nestrannosti však není omezena pouze na prostor jednací síně či budovu soudu, nýbrž přesahuje i do sféry soukromého života soudce. Poslední argument není pouhou domněnkou či teorií, neboť ustanovení § 80 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. f) zákona o soudech a soudcích přímo stanovuje povinnost soudce se nejen při výkonu funkce, ale i ve svém občanském životě „zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“[3]
Není pochyb, že funkce soudce je vysoce vážená a respektovaná pozice ve sféře justice, přičemž i dle průzkumu[4] veřejného mínění se důvěra v soudnictví České republiky přehoupla přes 60 procent obyvatel České republiky. Obraz a důvěra v soudnictví samozřejmě odráží odvedenou práci jednotlivých soudců. Nestrannost jako kvalitu soudce je možno postavit na první příčky pomyslného hodnotového žebříčku, podle něhož se důvěra v soudce hodnotí. Vzhledem k této důležitosti je tak nezbytné, aby soudci nestranní byli, a to nejen pouze na základě svého vlastního vnitřního přesvědčení, ale rovněž na základě objektivního dojmu. Objektivní dojem vyjadřuje pocit vnějšího pozorovatele, který danou kvalitu soudce hodnotí.[5] Rozšíření pojetí nestrannosti o objektivní složku vysvětlil Ústavní soud v jednom ze svých nálezů, kde konstatoval, že „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu..., o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto potřeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“[6]
Soudce tak jako vykonavatel soudní moci, jež mu byla svěřena jmenováním do této funkce, je povinen svým jednáním a chováním nezavdat příčinu tomu, aby byla narušena důvěra v jeho funkci na základě objektivního posouzení vnějšího pozorovatele. Jednáním a chováním se tedy myslí jednak výkon jeho funkce, jednak jednání a chování v jeho soukromém občanském životě. Tento názor zastává i bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu ČR a současná senátorka Eliška Wagnerová, která tvrdí, že je nezbytné, aby byl soudce ostražitý v tom, kam jde a s kým se stýká.[7] V praxi by totiž mohlo dojít ke zcela jednoduchému scénáři, kdy by se soudce dostal mezi mlýnská kola, pokud by měl rozhodovat případ či spor mezi subjekty, s nimiž se seznámil, vídal, vídá apod. Na jedné straně by totiž jeho nejlepší vědomí a svědomí, podle kterýchžto vykládá zákony a rozhoduje, bylo ovlivněno právě subjektivním vztahem k subjektům řízení, kdy by jej tento vnitřní konflikt spíše přikláněl k rozhodnutí ve prospěch daného subjektu. Na druhé straně by pak mohlo stát legitimní očekávání druhého subjektu či veřejnosti, které by případné rozhodnutí ve prospěch „známých“ subjektů vnímalo jako nespravedlivé a učiněné na základě vnitřního vztahu soudce k tomuto subjektu.
Výše uvedený fiktivní případ samozřejmě není aplikovatelný na všechny soudce či zmíněné případy, nicméně v tom ani nespočívá podstata nestrannosti soudce či sdělení plynoucího z tohoto článku. Tato podstata spočívá ve skutečnosti, že soudce by měl být zcela oproštěn od úvah, které byly v případu popsány, neboť mu nedovolují vykonávat svou funkci tak, jak mu ukládá zákon. Bude-li zcela oproštěn od takových úvah a situací, pak jej lze vyhodnotit jako soudce nestranného. Při svém rozhodování je soudce povinen zvažovat a zabývat se pouze okolnostmi a skutečnostmi týkajícími se záležitosti, o níž rozhoduje. Subjektivní aspekt „známosti“ některého ze subjektů účastnícího se na řízení by mohl mít negativní vliv na nespravedlivé rozhodnutí ve věci, čímž by došlo k porušení povinnosti býti nestranný na základě vnitřního přesvědčení či ovlivnění. Objektivní aspekt takové „známosti“ by na druhou stranu mohl způsobit narušení důvěry v nestrannost soudce, čímž by v konečném důsledku došlo k totožné situaci. Rozhodnutí ve věci by ani v jednom z případů nemohlo být považováno za rozhodnutí v souladu s povinnostmi soudce a rozhodování soudu.
Nestrannost je tedy jedním z nejdůležitějších kvalitativních vlastností soudců, která je navíc upravena jako zákonná povinnost. Nelze souhlasit s tvrzením, že není důležité, s kým se soudce stýká, ale jak rozhoduje. Výkon funkce, která člověku svěřuje do rukou dispozici jednou ze složek státní moci, při níž navíc dochází k rozhodování o právech a povinnostech, do určité, avšak legitimní míry omezuje takového vykonavatele v jeho občanském životě. Při přípravě na práci soudce jsou však kandidáti na tuto skutečnost nespočetněkrát přímo, či nepřímo upozorněni, tudíž s ní musejí počítat. Je tedy důležité nejen, jak soudce rozhoduje, ale rovněž s kým se stýká. Pro komplexnost argumentace pak konečně důležitost této kvality soudců a soudnictví doplňuje skutečnost, že právní řád České republiky zná trestný čin zasahování do nezávislosti soudu[8], jež právně zajišťuje ochranu před možnými zásahy do nezávislosti a nestrannosti moci soudní a před jejím možným ovlivňováním, a v rovině trestněprávní represe tak zajišťuje dodržování práva na spravedlivý proces[9].
[1] Aktuální znění: čl. 36 odst. 1 usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.
[2] Aktuální znění: § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.
[3] Aktuální znění: § 80 odst. 1, 2 písm. f) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.
[4] ČTK. Armádě, policii a soudům věří nejvíce lidí od roku 1993 [online]. Týden.cz. 29. 10. 2014 [cit. 27. 3. 2015]. Dostupné na: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/armade-policii-a-soudum-veri-nejvice-lidi-od-roku-1993_322601.html#.VRWxSlySfGo.
[5] Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek , T. Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 369.
[6] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004.
[7] SYROVÁTKA, Tomáš. Wagnerová: Soudce na večírku? V USA nemožné [online]. Neovlivní.cz. 25. 3. 2015 [cit. 27. 3. 2015]. Dostupné na: http://neovlivni.cz/wagnerova-soudce-na-vecirku-v-usa-nemozne/.
[8] Aktuální znění: § 335 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[9] Aktuální znění: čl. 36 odst. 1 usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Diskuze k článku ()