Nezapomínejme na příjemce

V situaci, kdy Česká republika zvažuje novou legislativu o whistleblowingu, bych si dovolil navrhnout, že při uvažování o této problematice bychom neměli opomínat ty, na koho se oznamovatelé obracejí. Příjemcem je podle nejběžnější definice používané v sociologických vědách „osoba nebo organizace, která může být schopná jednat“ poté, co obdrží oznámení od whistleblowera.[1] Ačkoliv se legislativci obvykle zaměřují na oznamovatele jako na nejprominentnější a ústřední postavu v celém procesu oznamování, jistě platí, že ten, kdo oznámení přijímá, je druhým nejdůležitějším aktérem, který rozhoduje o tom, co se bude dít. Bude příjemce zprávu ignorovat, nebo ji předá dál? Bude se snažit o nějaká odvetná opatření vůči oznamovateli, nebo se jej naopak bude snažit ochránit?[2]

profesor na University of Nebraska
Foto: Fotolia

Jinými slovy – na příjemcích záleží. Každý zákon o oznamovatelích nebo whistleblowingový program musí vzít v potaz osobu nebo subjekt, který oznámení whistleblowera dostane, a zamyslet se nad tím, jak příjemce motivovat k tomu, aby zastavil nekalé jednání a oznamovatele ochránil. Bohužel zde neexistují žádné jednoduché odpovědi, a to částečně v důsledku toho, jak široká je paleta potenciálních příjemců a možných variant jejich reakcí. Stejné typy příjemců – interní, externí regulační orgány / policie, veřejnost / média – mohou reagovat velmi rozdílně a s různými výsledky, protože se samozřejmě nejedná o monolitické subjekty. Každá taková organizace se sestává z jednotlivců, kteří budou na oznámení z mnoha důvodů reagovat různými způsoby.

Vzhledem k této rozmanitosti potenciálních příjemců je tím nejdůležitějším faktorem zavedení vhodných motivačních pobídek a vytvoření prostředí, v němž jak oznamovatelé, tak příjemci reagují vhodným způsobem. Většina zákonů o oznamovatelích identifikuje možné příjemce, ale definuje pro ně jen velmi málo povinností – kromě té základní, tedy že příjemce by neměl proti oznamovateli podnikat odvetná opatření.

Tento článek se stručně věnuje tématu příjemců oznámení tím, že (1) popisuje, jaké množství různých příkladů potenciálních příjemců existuje, (2) představuje tři nejzákladnější typy modelů legislativy o whistleblowingu a ukazuje, jak do těchto modelů zapadají příjemci, a (3) popisuje osvědčenou praxi, která může mít vliv na příjemce oznámení, a tak ovlivnit celý proces whistleblowingu s cílem ochránit oznamovatele a zastavit nekalé jednání.

Taxonomie příjemců[3]

Klasický popis příjemců oznámení rozlišuje tři úrovně: interní úroveň organizace, ve které působí oznamovatel, externí regulační orgán a veřejnost (nejčastěji média).[4] Každá úroveň má své výhody a zároveň určité nedostatky z hlediska naplňování obou hlavních cílů, tedy ochrany oznamovatelů a zastavení nekalého jednání. Je tomu tak mimo jiné proto, že ne každý příjemce se zajímá o obě stránky věci – některým jde primárně o zastavení nekalého jednání a nikoliv o ochranu oznamovatele, někteří chtějí případ zveřejnit, zatímco jiní by jej raději utajili, a někteří příjemci chtějí především chránit veřejnost, zatímco jiní považují potřeby organizace za důležitější. V rámci těchto kategorií by bylo možné zavést i další jemnější dělení, neboť podrobná typologie osob a subjektů, které mohou přijímat oznámení whistleblowerů, může být prakticky neomezená.

Interním příjemcem je osoba ve stejné organizaci jako oznamovatel, například nadřízený, manažer, zástupce oddělení lidských zdrojů, interní ombudsman nebo člen představenstva. Podpora interního oznamování těmto typům příjemců má celou řadu výhod. Interní oznamování umožňuje organizacím zjistit, že se v nich vyskytuje nějaký problém, a následně ho napravit. Organizace mohou napravit nedorozumění a řešit malé problémy dříve, než stihnou eskalovat. Interní oznamování je efektivnější a pro organizaci i méně rušivé než oznamování externí, protože v reakci na externí vyšetřování je nutné spotřebovávat vlastní zdroje. Zároveň je ale pro organizace jednodušší taková oznámení utajit – interní příjemci mohou zprávu whistleblowera potlačit nebo odfiltrovat, takže se nedostane k nikomu, kdo by mohl nekalé jednání zastavit. Zpráva oznamovatele i nekalé jednání samotné jsou tak pro okolí organizace méně viditelné, což ovšem také znamená menší míru dohledu veřejnosti.

Externím regulátorem je subjekt, který se zodpovídá širší veřejnosti – obvykle jde o vládní, regulační nebo policejní orgán. Klasickým příkladem je americká Komise pro cenné papíry a burzu, která reguluje činnosti společností obchodovaných na burze. Dalšími příklady mohou být orgány činné v trestním řízení, dozorčí agentury, komisaři pro boj s korupcí nebo úřad ombudsmana, jehož povinností je prosazovat právo a vyšetřovat oznámení whistleblowerů. Externí oznamování může být z hlediska veřejného zájmu cennější než interní, neboť umožňuje lepší dohled veřejnosti, zvyšuje transparentnost organizace a podporuje efektivní vymáhání zákona. Zároveň ale může být externí oznámení rušivé pro organizace a může pro ně znamenat také dodatečné náklady, například na vyšetřování a případnou obhajobu ve sporech s vládními agenturami, a to zejména v případě, kdy se ukáže, že zpráva oznamovatele byla mylná nebo založená na nepřesných informacích. Další nevýhodou je potenciální šíření důvěrných obchodních informací na veřejnosti, což by mohlo vést až k průmyslové špionáži a úniku organizačních tajemství. Konečně pak platí, že různé agentury mají různé cíle – například chránit oznamovatele či jim radit nebo především vyšetřovat nekalou činnost a předcházet jí, což může v oznamovatelích vyvolávat nerealistická očekávání.

Posledním typem příjemců je samotná veřejnost, čímž se myslí situace, kdy oznamovatelé předávají své informace přímo veřejnosti namísto interního oznámení nebo oznámení externímu regulačnímu orgánu. Nejčastějším způsobem zveřejnění informací je prostřednictvím médií. Současní oznamovatelé ale stále častěji využívají také netradiční kanály, jako je třeba internetová platforma WikiLeaks, která od Chelsea Manningové obdržela stovky tisíc tajných dokumentů americké vlády a vyvěsila je na internetu, kde k nim měl přístup kdokoliv na světě.[5] Oznamovatelé se mohou na veřejnost obrátit také přímo prostřednictvím blogů a sociálních médií.[6] Výhodou této formy je to, že zasáhne široké publikum, což může zvýšit nátlak na organizaci, aby nekalé jednání zastavila. Kromě toho může být publikace v médiích nejjednodušší cestou pro oznamovatele, kteří chtějí zůstat anonymní, jako byl například slavný whistleblower známý jako „Deep Throat“ během skandálu Watergate v USA v 70. letech.[7] Samozřejmě že i tento typ příjemce má své nevýhody. Pokud se oznamovatel obrátí přímo na média nebo na veřejnost, nedělá tím nic pro to, aby nekalé jednání zastavil nebo potrestal. Pouze na něj přitáhne pozornost veřejnosti v očekávání, že tak vznikne dostatečný nátlak buď na organizaci samotnou, která pak nekalé jednání zastaví, nebo na státní orgány, jež budou nuceny zasáhnout. Oznámení veřejnosti také ze všech tří variant nejméně respektuje důvěrnost informací organizace, což je asi nejzjevnější v případech, kdy se oznámení whistleblowerů týká otázek státní bezpečnosti, a jako takové je tedy velmi riskantní. Je trochu paradoxní, že někdy představuje oznámení učiněné médiím nejlepší způsob ochrany oznamovatele – ve Spojených státech tak média dlouhodobě sehrávají významnou roli v zajištění toho, že oznamovatelé nemohou být umlčeni, a v napravování odvetných opatření učiněných vůči nim. Poradenské organizace jako Government Accountability Project dokonce aktivně využívají média a rozhořčení veřejnosti jako důležité vyjednávací nástroje pro ochránění oznamovatelů.

Tři právní modely na podporu whistleblowingu

Upřednostňují aktuální zákony o oznamovatelích některý z vyjmenovaných tří typů příjemců? Zákonodárci se dlouhodobě potýkají s otázkou, jak vyvážit zájmy organizací a veřejnosti, kterou obvykle řeší tím, že některé typy příjemců upřednostňují před jinými. Některé zákony vyžadují, aby oznamovatelé, kteří chtějí požívat dostupných forem ochrany, nejprve učinili své oznámení interně, zatímco jiné vyžadují oznámení externí. Podle některých zákonů musí mít organizace zavedené interní kanály, ale povinnost oznamovat interně nezavádějí, zatímco jiné zákony vyžadují obojí. Konečně některé zákony vyžadují od oznamovatelů postupné oznámení všem třem úrovním, tedy nejprve interně, pak externímu regulačnímu úřadu a nakonec veřejnosti.[8]

Nejdůležitější je, že i v případě, kdy zákon určuje konkrétního příjemce, obvykle není příliš zřejmé, jak by měl tento příjemce na oznámení zareagovat. Je tomu tak proto, že jednotlivé zákony o whistleblowingu mají různé cíle. V každém ze tří modelů nebo přístupů k oznamování, které zde budou popsány, se uplatňuje velmi rozdílný pohled na příjemce a jejich povinnosti.[9]

Nejběžnějším modelem, který nalezneme mezi zákony o oznamovatelích, je ten, jehož hlavním cílem je zabránit odvetným opatřením vůči oznamovatelům, a to obvykle tak, že jim zaručuje určité právní nároky vůči příslušné organizaci.[10] Tento model vnímá příjemce jako ty, kterým může whistleblower své oznámení předat a získat ochranu před případnými odvetnými opatřeními. Pokud oznamovatel svou zprávu předá někomu, kdo v zákoně jmenován není, pak se proti odvetným opatřením nemůže bránit. Tyto zákony sice uvádějí, že zaměstnavatel má povinnost nepodnikat vůči oznamovateli žádná odvetná opatření, ale neříkají už nic o tom, co má příjemce s obsahem oznámení a hlášeným nekalým jednáním dělat.[11]

Jinými slovy tento model řeší jenom jeden ze dvou zmíněných základních cílů legislativy, tedy ochranu před odvetnými opatřeními.[12] Vychází přitom z předpokladu, že dostatečnou motivací k zastavení nekalého jednání budou jiné mechanismy, jako je například trestní právo, fiduciární povinnost, nátlak veřejnosti nebo samotný cíl organizace. V této situaci mohou být využity jiné zákony, které ukládají vyšetřovací povinnost orgánům činným v trestním řízení, případně může nějaké opatření vyžadovat fiduciární povinnost interního příjemce, nicméně ani v tomto případě samotný zákon o oznamovatelích nedokáže příjemce nijak přimět, aby zastavil nekalé jednání, na něž byl upozorněn.

Zákony také mohou vyžadovat, aby organizace provedly určité strukturní změny a vytvořily jasně definované kanály pro oznamovatele – tento model jsem ve své typologii dříve označoval jako strukturní model.[13] Cílem tohoto modelu je specifikovat kanály pro oznamovatele, díky nimž je možné zabránit tomu, že by zprávu zachytila a odfiltrovala některá z výše postavených osob v organizační hierarchii. Zákon může podpořit vznik interních struktur, které identifikují vhodné příjemce (např. telefonní linky, kancelář interního ombudsmana nebo inspektora) a stanovují pro ně povinnost přijímat oznámení, aktivně chránit oznamovatele a vyšetřovat nekalé jednání, které je předmětem oznámení. Alternativní variantu představují zákony, které posilují roli externích orgánů, jako je například australský zákon o zveřejnění informací ve veřejném zájmu, který vyžaduje od všech federálních agentur zavedení speciálních postupů pro nakládání s oznámeními ve veřejném zájmu; tyto postupy musí dodržovat standardy hlavního dozorčího orgánu, kterým je úřad ombudsmana pro Commonwealth.[14] Struktury stanovené tímto modelem mohou mít různou podobu v závislosti na konkrétních systémech dané země, což znamená, že se v tomto modelu na příjemce nemusí nutně vztahovat žádná povinnost případ prošetřit nebo oznamovatele ochránit, ale není to vyloučeno. Jinými slovy strukturní kanály určené ze zákona zajistí, že oznamovatelé budou své informace předávat těm, kteří mají možnost je vyřešit. Negativní stránkou je ale to, že tito příjemci nemusí brát žádný ohled na potřebu oznamovatele chránit.[15]

Poslední model, nazývaný model odměny, se používá především ve Spojených státech, kde je pro motivování oznamovatelů zavedena možnost získat určitý podíl z částky získané v důsledku prošetření jejich oznámení a zastavení nekalého jednání.[16] Příjemcem v tomto modelu odměny je téměř vždy určený úřad, který oznámené nekalé jednání prošetřuje v rámci své obecné povinnosti prosazovat dodržování zákonů. Tento úřad ale nemá žádnou zvláštní povinnost zamezovat odvetným opatřením. Na druhou stranu ale platí, že zákony tohoto typu nezřídka obsahují i ustanovení o odvetných opatřeních, takže oznamovatele do určité míry chrání hrozba potenciálních postihů ex post.[17]

Popis představených modelů vede k určitým závěrům z hlediska zmíněných dvou cílů, tedy ochrany před odvetnými opatřeními a zastavení nekalého jednání. Každý model nabízí z hlediska příjemců určité výhody, ale žádný z nich není zcela dokonalý. Model, jehož cílem je zastavit odvetná opatření (první z představených modelů), přinejmenším v teoretické rovině chrání oznamovatele, ale poskytovaná podpora není nijak velká a samotné nekalé jednání zákon vůbec neřeší. Strukturní model (druhý z modelů) dokáže řešit zjištěné problémy (za předpokladu, že určený příjemce má dostatečné pravomoci jednat), ale ochrana oznamovatelů je v něm značně omezená; v závislosti na tom, jak vypadá konkrétní zavedená struktura, může tento model také oznamovatelům poskytovat jenom málo podpory a poradenství. Model odměny (poslední z modelů) sice staví na nejvyšší motivaci pro zastavení nekalého jednání i pro učinění samotného oznámení, ale v praxi je poměrně vzácný a jeho uplatňování je často značně zdlouhavé, takže celý proces dotáhnou do konce jenom mimořádně svědomití a motivovaní oznamovatelé. Pokud také není model odměny spojen s nějakým ustanovením o zastavení odvetných opatření, je nabízená ochrana oznamovatelů jenom minimální.

Osvědčené postupy

Pokud tedy víme, že každý z těchto modelů má své chyby, co bychom udělali, kdybychom měli možnost začít s budovním systému od nuly – jako tomu je v České republice? Kdo by měl přijímat oznámení whistleblowerů?

Systémy, které si vybírají mezi více příjemci, se potýkají se zásadní otázkou celého tématu whistleblowingu, kterou je hledání správné rovnováhy mezi ochranou veřejného zájmu a ochranou zájmů organizace. Pokud máme obavy, že se jednotlivé organizace budou nekalé jednání spíše snažit zamést pod koberec, můžeme zkusit motivovat oznamovatele k tomu, aby svá oznámení podávali externě. Pokud se bojíme, že organizace ztratí kontrolu nad svými důvěrnými informacemi a procesy, a zároveň jim věříme, že jsou schopné nekalé jednání řešit samy, pak můžeme podporovat oznamovatele v tom, aby podávali hlášení interně.[18]

Studií, které by se věnovaly jednání příjemců a reakcím organizací na vystoupení oznamovatelů, je v porovnání s počtem studií věnovaných samotným oznamovatelům jenom velmi málo. Pokud ale vyjdeme z toho, co o problematice oznamovatelů víme, a zapojíme zdravý rozum, pak můžeme dojít k poměrně dobrým doporučením toho, jak by měly vypadat základní rysy zákonů o oznamovatelích z hlediska příjemců, ať už je těmito příjemci interní nebo externí subjekt. Pokud uvažujeme nad tím, které příjemce by měl zákon upřednostňovat, můžeme vyjít z informací o tom, co oznamovatelé skutečně dělají – na koho se obracejí, pokud odhalí nějaké nekalé jednání? Výzkum ukazuje, že valná většina oznamovatelů upřednostňuje interní oznámení oproti externímu, které si vybírá jenom malý počet z nich – méně než 10 %. A i mezi těmi, kteří svou informaci oznámili nějakému externímu úřadu, se jich většina nejprve pokusila problém řešit interně, ovšem bez výsledku.[19]

Badatelé, kteří se tímto tématem zabývají systematicky, docházejí k názoru, že k externímu oznámení sahají whistlebloweři až jako k poslední možnosti.[20] Některé studie zjistily, že oznamovatelé svou zprávu často předávají většímu počtu příjemců. Jedna australská studie například tvrdí, že 50–60% oznamovatelů předalo svou zprávu ještě někomu jinému než jenom původnímu příjemci. Průměrný počet osob, na něž se oznamovatelé obracejí, se v jednotlivých výzkumech pohybuje mezi 1,9–4,3. Podle australské studie oznamovatelé oslovují široké spektrum příjemců proto, že „hledají někoho, kdo by dokázal vyřešit problém, jejž oznamovatelé podle svého mínění odhalili“. [21]

Na základě uvedených informací o oznamovatelích a různých právních systémech, které mohou sloužit k podpoře whistleblowingu, lze formulovat tyto následující doporučené postupy, které mohou pomoci zajistit to, že příjemci oznámení whistleblowerů budou motivováni jak k tomu chránit oznamovatele, tak zastavit odhalené nekalé jednání.

Za prvé, ačkoliv každý systém musí nepochybně obsahovat nějakou ochranu před odvetnými opatřeními, je třeba říct, že model, který se soustřeďuje výhradně na tuto ochranu, je sám o sobě často neefektivní nebo nabízí úlevu pouze ex post. Důležitější je zde aktivní ochrana, která by příjemce motivovala k tomu, aby se snažili chránit oznamovatele před případnou odvetou ze strany organizace preventivně, a nikoliv pouze zajišťovat kompenzaci pro oznamovatele, proti kterému již byla odvetná opatření vedena.[22]

Za druhé je vhodné identifikovat širokou paletu potenciálních příjemců,[23] a to jak interních, tak externích, včetně horkých a poradenských linek, ombudsmanů, dozorčích orgánů, zvlášť určených osob nebo regulačních úřadů. Upřednostňování interních příjemců je realistické opatření především proto, že tuto možnost preferuje valná většina oznamovatelů; to, že mají oznamovatelé k dispozici více různých možností, jim umožňuje vyhnout se situaci, v níž jejich oznámení zachycuje nebo potlačuje nadřízený nebo jiný interní příjemce. Vedle toho by oznamovatelé měli mít k dispozici i externí možnosti, a to proto, aby bylo možné zabránit zametání jejich případu pod koberec. Oznamovatelé musí mít přístup k osobě, která stojí mimo organizaci samotnou, pro případ, že jejich interní oznámení není nijak uspokojivě řešeno nebo jsou proti nim podnikána odvetná opatření.

Za třetí – v každém dobrém systému pro whistleblowing musí příjemci poskytnout oznamovatelům možnost zachování anonymity; pokud nejsou oznamovatelé anonymní, musí být příjemci alespoň ochotni zachovávat důvěrnost. Všechny modelové zákony navrhované americkým projektem Government Accountability Project, Transparency International i organizací Blueprint for Free Speech vnímají možnost anonymity jako základní složku kvalitní legislativy.[24]

Za čtvrté by měl právní systém určit způsob, jakým mohou příjemci informovat oznamovatele o tom, jaké kroky podnikají pro to, aby jejich oznámení prošetřili.[25] Nevýhodou anonymního oznamování je to, že je obtížné oznamovatele informovat o tom, jakého pokroku bylo během vyšetřování dosaženo. Tato zpětná vazba je přitom pro integritu celého systému významná, neboť často umožňuje kontrolovat, zda příjemce skutečně koná svou povinnost a případ vyšetřuje. Z tohoto důvodu se tento požadavek v řadě nových zákonů začíná objevovat. Například doporučení Rady Evropy z roku 2014 výslovně prosazují legislativu, v níž mají příjemci povinnost informovat oznamovatele o tom, jaké kroky jsou v reakci na jejich oznámení podnikány.[26]

Za páté – pro příjemce musí platit zásada transparentnosti a zodpovědnosti. Většina modelových zákonů zaručuje transparentnost procesu a zodpovědnost zvenčí.[27] Výsledky vyšetřování nelze utajovat, a to zejména v případech, kdy se oznámení týká činnosti vlády. S výjimkou situací, kdy se oznamovatel rozhodne zachovat si svou anonymitu, by měla být konečná zpráva spolu s komentáři oznamovatele součástí zveřejněných materiálů.[28]

Za šesté – příjemce by měl oznamovateli předat kontakt na někoho, kdo je schopen mu poskytnout nezávislé poradenství.[29] Tento požadavek většina zákonů neobsahuje (i když některé z nich ano, zpravidla prostřednictvím úřadu ombudsmana nebo inspektora). Někdy tuto roli plní nevládní organizace, jako je britská Public Concern at Work. V určitý moment by měli příjemci oznámení whistleblowerovi poskytnout informace o tom, jak může nejlépe ochránit svá práva, jak může svou zprávu podat bezpečně a jak zajistit, že nekalé jednání bude napraveno.

Závěr

Mistr Jan Hus, výjimečná postava českých dějin, v patnáctém století napsal: „hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“[30] Cílem zákonů o whistleblowingu je zastavit nekalé jednání tím, že pravda bude odhalena, aniž by oznamovatelé museli plnit svou povinnost bránit pravdu až do smrti. Ukazuje se, že jedním z klíčových aktérů rozhodujících o tom, zda pravda vyjde najevo, nebo ne, zda bude nekalá činnost zastavena a zda bude oznamovatel ochráněn, je příjemce jeho oznámení. Na příjemcích záleží.

Neexistují zde ale žádné snadné odpovědi. Nalezení těch správných motivačních pobídek, které zajistí, že příjemci budou jednat správným způsobem, je obtížné a často závisí na interní kultuře příslušné organizace a stávajících strukturách. Máme dobrou představu o tom, jak by měla vypadat ideální praxe, ale o kvalitě každého whistleblowingového systému rozhodují detaily – jak je realizován v praxi, kdo je za něj zodpovědný, jak k němu přistupuje vedení organizací, zda se nekalé jednání a odvetná opatření tolerují, nakolik je celý systém transparentní a jaká je v něm úroveň individuální zodpovědnosti.

Každý příjemce bude reagovat na ten systém, který má k dispozici. Tento systém by měl rozlišovat mezi co nejvíce nejrůznějšími typy oznamovatelů a následně jim poskytnout tolik informací a pravomocí, kolik potřebují, aby mohli prošetřit oznámené jednání a ochránit ty, kteří na něj upozornili.

 

Příspěvek byl přednesen na konferenci Výzva pro Českou republiku: Whistleblowing jako ochrana finančních zájmů občanů EU.


[1] Janet P. Near & Marcia P. Miceli, Organizational Dissidence: The Case of Whistle-Blowing, J. BUS. ETHICS 1, 4 (1985).

[2] Obecně viz Richard Moberly, To Persons Or Organisations That May Be Able To Effect Action: Whistleblowing Recipients, in INTERNATIONAL HANDBOOK ON WHISTLEBLOWING RESEARCH 273, 273–97 (2014).

[3] Tento oddíl shrnuje výsledky mé předchozí práce. Ibid. 274–78.

[4] Viz Wim Vandekerckhove, European Whistleblower Protection: Tiers or Tears? in A GLOBAL APPROACH TO PUBLIC INTEREST DISCLOSURE 15, 17–18 (2010).

[5] Viz Richard Moberly, Whistleblowers and the Obama Presidency: The National Security Dilemma, 16 EMPLOYEE RTS. & EMP. POL’Y J. 51, 77–78 (2012).

[6] Obecně viz Rachelle Bosua, et al., Going Public: Researching External Whistleblowing in a New Media Age, in INTERNATIONAL HANDBOOK ON WHISTLEBLOWING RESEARCH 250, 250–72 (2014).

[7] Viz Michelle C. Gabriel, Plugging Leaks: The Necessity of Distinguishing Whistleblowers and Wrongdoers in the Free Flow of Information Act, 40 LOY. U. CHI. L. REV. 531, 531 n. 2 (2009).

[8] Viz Moberly (2014), s. 278–81.

[9] Ibid. 280–81.

[10] Viz Richard E. Moberly, Sarbanes-Oxley’s Structural Model to Encourage Corporate Whistleblowers, 2006 BYU L. REV. 1107, 1109.

[11] Viz Janet P. Near, et al., Explaining the Whistle-Blowing Process: Suggestions from Power Theory and Justice Theory, 4 ORG. SCI. 393, 409 (1993).

[12] Nicméně ani splnění tohoto cíle nemusí být zcela úspěšné, protože tento mechanismus poskytuje nápravu pouze ex post s předpokladem, že tato možnost může mít preventivní účinek. Vzhledem k tomu, jak obtížné může být v případném soudním řízení vyhrát – neboť v případech založených na americkém zákoně Sarbanes-Oxley Act z roku 2002, který je považován za kvalitní, soudy rozhodují ve prospěch oznamovatelů v méně než 7 % sporů –, nemusí být tato preventivní motivace příliš silná. Viz Richard Moberly, Sarbanes-Oxley’s Whistleblower Provisions – Ten Years Later, 64 S.C. L. REV. 1, 28–29 (2012).

[13] Viz Moberly (2006), s. 1131–32.

[14] Viz A. J. Brown, Towards „Ideal“ Whistleblowing Legislation? Some Lessons from Recent Australian Experience, 2 E-J. INT’L & COMP. LAB. STUD. 1, 23 (2013).

[15] Významnou výjimkou z tohoto pravidla je australský Federální zákon o zveřejnění informací ve veřejném zájmu, který podrobně určuje povinnosti osob, které oznámení přijímají. Viz Public Interest Disclosure Act 2013 (Cth).

[16] Viz Elletta Sangrey Callahan & Terry Morehead Dworkin, Do Good and Get Rich: Financial Incentives for Whistleblowing and the False Claims Act, 37 VILL. L. REV. 273, 278–82 (1992). 17 Viz Moberly (2012), s. 47–50

[17] Viz Moberly (2012), s. 47–50.

[18] Viz Moberly (2014), s. 281–82.

[19] Organizace Ethics Resource Center každé dva roky provádí šetření mezi tisíci amerických zaměstnanců a má dlouhodobě velmi konzistentní výsledky. V roce 2013 výzkum zjistil, že valná většina oznámení byla podána manažerům, a to buď přímým nadřízeným (82%), nebo vyššímu managementu (52%) (v tomto dotazníku mohou respondenti zaškrtnout každou hodící se možnost). Počet oznamovatelů, kteří předali informaci vládnímu nebo regulačnímu orgánu, se soustavně drží pod 10%. Viz ETHICS RESOURCE CENTER, NATIONAL BUSINESS ETHICS SURVEY (2013). Výzkum mezi více než sedmdesáti tisíci federálními zaměstnanci americké vlády z roku 2010 zjistil, že 89,2% oznamovatelů šlo za svým kolegou, přímým nadřízeným nebo manažerem na vyšší úrovni, zatímco pouze 6,2% oslovilo externí regulační orgán, jako například inspektorát nebo specializovaný úřad. MERIT SYSTEMS PROTECTION BOARD, BLOWING THE WHISTLE: BARRIERS TO FEDERAL EMPLOYEES MAKING DISCLOSURES 8–9 (2011). Tyto výsledky z USA potvrzuje i australský projekt Whistling While They Work, podle jehož údajů valná většina případů whistleblowingu „začala (97%) a skončila (90%) jako interní proces“. Marika Donkin, et al., How Do Officials Report? Internal and External Whistleblowing, in WHISTLEBLOWING IN THE AUSTRALIAN PUBLIC SECTOR 83, 83 (2008). Interním příjemcem byl téměř ve všech případech nadřízený oznamovatele (65,7%); z ostatních možností bylo nejčastěji zastoupeno oznámení někomu z vyššího vedení organizace. Ibid. s. 87–91. Překvapivým závěrem australské studie může být zjištění, že méně než 4% všech oznamovatelů podalo své oznámení nějaké specializované neziskové organizaci. Ibid. s. 83.

[20] Viz Marcia P. Miceli & Janet P. Near, BLOWING THE WHISTLE: THE ORGANIZATIONAL AND LEGAL IMPLICATIONS FOR COMPANIES AND EMPLOYEES 194 (1992).

[21] Donkin et al. (2008), s. 83–91.

[22] Viz Wim Vandekerckhove, et al., Managerial Responsiveness to Whistleblowing: Expanding the Research Horizon, in INTERNATIONAL HANDBOOK ON WHISTLEBLOWING RESEARCH 298, 321–323 (2014).

[23] Viz Mark Worth, Standards for comprehensive Whistleblower Legislation 4 (2015) (k dispozici u autora); TRANSPARENCY INT’L, INTERNATIONAL PRINCIPLES FOR WHISTLEBLOWER LEGISLATION 7 (2013), dostupné na http://www.transparency.org/whatwedo/publication/international_principles_for_whistleblower_legislation.

[24] Viz Tom Devine & Shelley Walden, INTERNATIONAL BEST PRACTICES FOR WHISTLEBLOWER POLICIES 5 (2013), k dispozici na adrese http://www.whistleblower.org/sites/default/files/Best_Practices_Document_for_website_revised_April_12_2013.pdf; TRANSPARENCY INT’L (2013), s. 7; WORTH, (2015), s. 3.

[25] Donkin et al. (2008), s. 83–91.

[26] Viz COUNCIL OF EUROPE, PROTECTION OF WHISTLEBLOWERS 37 (2014).

[27] Viz DEVINE & WALDEN (2013), s. 12; TRANSPARENCY INT’L (2013), s. 7.

[28] Viz DEVINE & WALDEN (2013), s. 12.

[29] Viz WIM VANDEKERCKHOVE & DAVID LEWIS, The content of whistleblowing procedure: a critical review of recent official guidelines, 108 J. BUS. ETHICS 253, 256 (2012) (s poznámkou, že „řada autorů uvádí, že poskytnutí nezávislého poradenství oznamovatelům je důležitou součástí efektivních a spravedlivých postupů pro whistleblowing“).

[30] Viz RICHARD D.E. BURTON, PRAGUE: A CULTURAL HISTORY 16 (2013).

 

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články