Rozhodnuto dosud není, návrhů je několik, zákon se teprve připravuje, ale například Ministerstvo vnitra už poslalo do připomínkového řízení jím připravované nařízení vlády, které řeší „whistleblowing“ pro účely zákona o státní službě.
Největší diskuse se vedou kolem toho, zda motivovat oznamovatele. Ti by podle některých podporovatelů whistleblowingu měli dostávat odměny. Ty jdou třeba na Slovensku až k hranici 50násobku minimální mzdy. „Jde o citlivé téma, protože na jedné straně máme chránit lidi, kteří splní svoji občanskou povinnost, ale na straně druhé bychom neměli s plněním právě této povinnosti kupčit za třicet stříbrných,“ říká Jakub Morávek z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, člen Komise k whistleblowingu předsedy Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí.
Whistleblowing (z anglického varovného pískání) je chování, které může být na tenké hraně mezi neloajálním udáváním vlastního zaměstnavatele a oprávněnou ochranou společnosti před nelegálními praktikami korporací. J. Morávek varuje, že bychom měli mít právní úpravu, která chrání oznamovatele, ale i druhou stranu: „Stále platí presumpce neviny a zákon o ochraně osobních údajů.“ Whistleblowing se podle něj zdaleka netýká jen vztahů zaměstnanec – zaměstnavatel, ale zahrnuje i malé firmy a živnostníky, kteří by například měli mít možnost bezpečného oznámení podezření na korupci ve veřejných zakázkách. „Na tyto všechny by měl zákon o oznamování, pokud má být přijat, dopadat. Nemělo by se jednat jen o předpis pro vnitřní chod státní správy nebo morální kodex pro firmy,“ upozornil J. Morávek.
Podle Petry Gříbkové dosavadní judikatura v ČR ukazuje, že oznamovatelé se u nás ochrany domáhají nejčastěji u soudu v rámci pracovně právních sporů. V nich se typicky domáhají neplatnosti výpovědi z důvodu „hrubého porušení pracovní kázně“. „Statistika ukazuje, že soudy musí v každém případě vždy vážit na miskách vah soukromý zájem zaměstnavatelů, například image obchodní značky, a veřejný zájem, jakým je zdraví občanů nebo ochrana životního prostředí. Ochrana významných společenských zájmů vítězí,“ říká P. Gříbková. Je tedy nutné, aby se vyjasnily hranice pro whistleblowing a aby existovala jasná právní úprava nebo alespoň všeobecně akceptovaná stanoviska soudů, jak se whistleblowing posuzuje. Oznamovatelé jsou už nyní samozřejmě pod ochranou pracovněprávních předpisů a zákona o ochraně osobních údajů. „Kromě toho u nás máme historicky zakotvenu oznamovací povinnost, pokud jsme svědky trestných činů,“ připomíná P. Gříbková.
Právní ukotvení úpravy whistleblowingu očekává od ČR Evropský parlament. „Zatímco v případě obchodních korporací by to neměl být větší problém, neboť řada z nich má již nyní zaveden určitý systém vyřizování stížností, na který bude možné navázat, v rámci společnosti obecně bude nalezení odpovídajícího řešení o mnoho složitější,“ míní J. Morávek.
Odborníci, kteří o tomto tématu diskutovali naposledy před několika dny v Seči u Chrudimi, se mimo jiné shodli, že předpokladem pro fungování takového systému je morálka a rozvinutá občanská společnost. Právo není samo o sobě schopno ani jednu z těchto oblastí vyřešit. Přehnaně ambiciózní právní úprava by mohla znamenat navenek krásnou, ve skutečnosti ale nefunkční schránku, jakou je třeba zákon o whistleblowingu v Moldavsku, kde je legislativa formálně příkladná, fakticky však zcela neúčinná.
Diskuze k článku ()