Otázka vztahu povahy práva a jeho aplikace, ačkoli se na první pohled může jevit jako akademická, má zásadní význam pro aplikační praxi. S tím, jak je právo pojímáno, je spojena jeho rigidita, nebo naopak flexibilita. Právní řád, jehož pojetí vychází z představy, že je celý nebo alespoň ve svém základu dán božskou mocí, přírodou nebo jakkoli jinak nezávisle na lidské vůli, tenduje k podstatně větší rigiditeě než právní řád, který je považován za lidský výtvor; jinak budou aplikovány právní normy někým, kdo zastává názor, že obecná norma existuje před svou aplikací, jinak někým, kdo vychází z názoru opačného, tj. před aplikací, jiný z názoru, že norma vzniká až svou aplikací na konkrétní případ. Čím větší důraz je přitom kladen na slovní vyjádření obecných, a priori formálně formulovaných, norem, tím větší mocí je nadána legislativa; naopak čím větší význam mají nadstandardní metody výkladu, tím větší roli hraje judikativa, případně exekutiva.
Tato otázka, přestože stojí v základu každé aplikace práva, není jednoznačně rozřešena. Právo je totiž pouze zdánlivě pojmem jasným. Ze zkušenosti víme, že v určitých případech nelze předem odpovědět na otázku, jak vlastně budou právem řešeny, tj. jaký dopad bude v rovině aplikace práva mít to které jednání, resp. ta která skutečnost. Veškeré situace, které mohou v reálném světě nastat, není možno předem pojmout do normativního systému; totéž platí také o reakcích na tyto situace. Jinými slovy, stává se, že není dána jednoznačná odpověď na otázku, zda se na daný případ pravidlo chování vůbec vztahuje, jakož i to, že není jednoznačná odpověď na otázku, jaké chování je v dané situaci předepsáno. Vyjádřeno terminologií právní teorie, vágní může být hypotéza i dispozice normy.
Na předestřenou problematiku je nutno nahlížet v souladu s účelem práva. Tím je v prvé řadě regulace. Předpokládá tedy podřizování chování pravidlům. Pravidla předpokládají někoho, kdo je formuluje, a mají-li být účinná, je nutno také jejich sdělení. Sdělení pak předpokládá vzájemné porozumění mezi tím, kdo sděluje, a tím, kdo sdělení přijímá.
Nejjednodušší model práva spočívá v představě předem známých pravidel chování (norem, principů), jejichž nedodržení je sankcionováno. Uvedený model vychází z představy celkem jasně definovaného normotvůrce, právní normy jsou projevem jeho vůle a úloha orgánů aplikujících právo spočívá v naplňování normotvůrcovy vůle. Výklad práva vychází z jazykového vyjádření právní normy, jde o výklad jazykový neboli gramatický, přiřazující slovnímu vyjádření normy význam v souladu s pravidly jazyka, jehož je k vyjádření normy použito, dále jde o výklad systematický, který odvozuje význam normy ze systematického zařazení v rámci právního systému nebo právního předpisu, a výklad logický, tedy založený na logických zákonitostech. Tyto metody výkladu vyvozují normu z „vlastního smyslu slov,“ jimiž je norma vyjádřena, „v jejich souvislosti“ a jsou označovány jako standardní metody.
Myšlenkově pojmout existující svět v jeho úplnosti však není v lidských silách. Myšlenkové zpracování okolního světa bude vždy zatíženo nepřesností a jazykové vyjádření nepřesností ještě větší, protože jazyk veškerou myšlenkovou činnost vyjádřit nedokáže.
Jedním z důsledků této nedokonalosti je neurčitost. Neurčitost pojmů způsobuje neurčitost vět je obsahujících, tedy i normativních vět (právních norem nebo právních principů). Normativní věty totiž obsahují právě takto (abstraktním znakem) určené pojmy (např. „místo plnění“). Zkušenost navíc ukazuje, že normotvůrce si nedokáže poradit s popisem svých představ bez použití pojmů velmi vágních (dobré mravy, péče řádného hospodáře apod.). K problému neurčitosti lze počítat také aplikaci právních zásad v případě, kdy je sice nepochybné, že se na daný případ vztahují, je zde však jejich konkurence a neexistuje jednoznačné pravidlo určující, aplikace které z nich má přednost (jde tedy o použití metody poměřování, která je sama o sobě neurčitá, a nevede proto k předem jasnému závěru).
Vágní normativní věty, tj. takové, u nichž není předem jednoznačné, zda se na daný případ vztahují, jsou tak prvním případem, kdy nelze vystačit se standardními metodami výkladu.
Ze zkušenosti dále plyne, že v některých situacích právo sice stanoví povinnost určitou situaci řešit, a potud daný případ je regulován právem, nestanoví však žádné jediné pravidlo, jak má toto řešení vypadat. Také zde je nutno přistoupit k dalším metodám výkladu práva.
A konečně může vést aplikace právní normy k výsledkům, jež jsou v rozporu s chápáním spravedlnosti v dané právní kultuře, a právo tak přestává plnit svůj společenský účel. Nezbývá než přímo aplikovat princip, jenž vyjadřuje základní hodnoty chráněné daným normativním systémem, s nímž se daná právní norma dostala do rozporu. Jako příklad může posloužit známá aplikace zásady „nemo turpitudinem suam allegare potest“, aby vrah se nemohl stát dědicem své oběti, když právní norma, která by takovouto dědickou posloupnost vylučovala, nebyla žádným (jiným) pramenem práva vyjádřena.
Lze tak shrnout, že použití výkladových metod, které mají překlenout nutnou nedostatečnost slovního vyjádření, tedy metod nadstandardních, přichází v úvahu v těchto případech:
- použití vágních normativních vět; vágnost nemusí být dána pouze vágností svých pojmů, postačí, pokud normotvůrce vyměří orgánu aplikujícímu právo prostor pro uvážení, byť by to učinil pojmy zcela určitými (např. když stanoví rozmezí, v němž je možno uložit sankci za delikt); rozhodné je, že následky použití této normy lze a priori předvídat jen s větší nebo menší mírou neurčitosti,
- vyplňování mezer v zákoně(tedy případy, kdy právo ukládá povinnost určitý případ řešit, aniž však stanoví, jak jej řešit),
- vyplňování mezer v právu; to se děje aplikací právních principů mimo text zákona nebo dokonce proti němu (jestliže by prostá aplikace textu právní normy vedla k absurdním nebo neúnosně nespravedlivým závěrům).
Nadstandardní metody výkladu práva jsou někdy v zákonech výslovně uvedeny, jako příklad lze uvést § 10 občanského zákoníku. Nadstandardní metodou výkladu je zejména metoda teleologická neboli metoda výkladu z účelu zákona, resp. z účelu právní úpravy. Metoda teleologická může být použita jako doplnění jiných metod výkladu, například v určení významu v právní normě použitelného vágního pojmu; použití metody per analogiam pak určení účelu právní úpravy implicite předpokládá. Další nadstandardní metody jsou vlastně jen konkretizací metody teleologické, například metoda historická, která dovozuje význam normy (úmysl normotvůrce) z historických souvislostí vzniku normy.
Použití nadstandardních metod výkladu však znamená, že nedochází k prosté aplikaci předem projevené normotvůrcovy vůle. Dochází nutně k aposteriorní formulaci právního pravidla, a tím i k aposteriornímu vymezení právní povinnosti, jinými slovy vznik subjektivního práva nebo povinnosti v důsledku určitého chování nebo jiné skutečnosti je konstatován až poté, co k tomuto chování (této skutečnosti) došlo.
Tím je však porušena právní jistota, neboť chování nelze přizpůsobit pravidlu, které teprve bude formulováno. Zároveň navozuje nebezpečí libovůle orgánu aplikujícího právo.
Z výše uvedeného vyplývá potřebnost provést analýzu povahy práva zejm. s důrazem na popis charakteru normativní věty (právní normy nebo právního principu) a s tím souvisejícího omezení možnosti regulace a priori známými normami, důsledky (ne)aplikace práva opřeného nikoli o explicitní normy, a s přihlédnutím k požadavkům, jež je třeba klást na normotvornou činnost. Výsledek této analýzy nemůže vyústit v návod správné tvorby a aplikace práva, prostřednictvím pochopení podstaty práva však může posloužit k orientaci v pojmech a dílčích poznatcích, které s problémem souvisejí, a tím k náležité aplikaci i tvorbě práva může alespoň přispět.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Literatura:
KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001, 568 s. ISBN 80-7298-035-1.
MATERNA, Pavel, Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia, 2000, 136 s. ISBN 80-7007-085-4.
WEINBERGER, Ota. Logika pro právníky. Praha: Státní pedagogické nakladatelstvi, 1958, 277 s.
Diskuze k článku ()