Povaha a aplikace práva - II. část

Pokud autorita aplikující právo odkazuje na právní normu nebo na právní princip, odkazuje tím samým na abstraktní pravidlo. I právní princip je obecnou normativní větou, byť nikoli právní normou stricto sensu. Jednoduché pojetí práva jako souboru norem obsahujících hypotézu, dispozici a sankci, jakkoli je zjednodušující, má tudíž pravdivé jádro: při aplikaci práva vždy dochází k aplikaci nějakého pravidla; jde o podmínku nutnou (ne ovšem výlučnou) k tomu, aby šlo o aplikaci práva, nikoli o libovůli.

Foto: Fotolia

První část příspěvku naleznete zde

Bude užitečné podívat se na normativní větu blíže, aby bylo možno lépe objasnit, co je vlastně v daném konkrétním případě aplikováno. Tato otázka má význam zejména ve vztahu k obtížným případům (hard cases): jestliže jsou dána předem formulovaná pravidla, jak to, že jsou případy, kde není předem dán výsledek, a to i tehdy, kdy se tato pravidla aplikují? Platí skutečně, že před aplikací neexistuje norma, ale pouze text (přinejmenším u vágních norem), že tedy norma (tj. pravidlo chování) vzniká až okamžikem aplikace, tedy jednáním v konkrétní věci? 

Norma je větou (stejně jako výrok), tedy výrazem s určitým významem; výrazem se rozumí významová jednotka daného jazyka. Význam větného výrazu je abstraktní entitou, kterou Bolzano nazval „věta o sobě“. Skládá se z pojmů, taktéž abstraktních myšlenkových entit. Pro pojem rovněž platí, že k jeho vyjádření je zapotřebí výrazu (jednoslovného nebo víceslovného). 

Tato podobnost vede někdy k tomu, že jsou někdy jako pojmy chápány i celé věty. Zde však, v souladu s tradičním pojetím, budeme za pojmy pokládat jen takové entity, které nic netvrdí, nic nenařizují ani se na nic netáží, naopak však vždy konstruují nějaký předmět, což u vět neplatí. Výraz „Včera pršelo“ je něco jiného než výraz „Včerejší déšť“. První výraz je větou, druhý pojmem. 

Pojetí pojmu a věty o sobě jako myšlenkové entity však může svést k nesprávným závěrům. Nelze totiž připustit, že jednomu výrazu je přiřazeno tolik významů, kolik lidských myslí tento výraz zpracuje, nebo jinak, je třeba nalézt jednotu mezi jednotlivými zpracováními, neboť jinak by nebyla možná komunikace: každý by svými výrazy vyjadřoval jinou myšlenku. Na to reaguje upravená definice myšlenky v objektivním smyslu: „Když mluvíme v logice o myšlence, nejde nám o duševní proces ve vědomí člověka ani o fyziologicky pochod jeho mozku. Chápeme myšlenku, jak se říká, objektivně. Abstrahujeme od fyziologické a psychologické stránky myšlení a přijímáme myšlenku jako určitou významovou strukturu.“[1] Rovněž toto vysvětlení je však třeba rozvést, resp. upřesnit, co se myslí objektivní myšlenkou – myšlenka je totiž vždy spjata s myslícím subjektem a je potud subjektivní. 

S tím se snaží vypořádat pojetí pojmů jako mimomyšlenkových entit existujících mimo prostor a čas, které rozvinul Materna ve svém díle „Svět pojmů a logika“[2]; myšlenkové zpracování skutečnosti je podle tohoto pojetí zároveň myšlenkovým zpracováním pojmu. Pojmy tedy podle tohoto pojetí nejsou aktivně lidskou myslí tvořeny, nýbrž objevovány. 

Pojem i věta o sobě je podle tohoto pojetí abstraktní entitou, proto nejsou vázány na prostor ani čas a existují nezávisle na myšlení, projevují se ovšem ve skutečném světě. Vědomí si je může uvědomovat, ale nevytváří je. 

Model pojímající pojem jako abstraktní entitu mimo prostor a čas má ovšem také své mezery. Realita jistě existuje nezávisle na tom, zda je vnímána, či nikoli; existovala již v době, kdy neexistoval nikdo, kdo by byl schopen ji myšlenkově postihnout a popsat, „pojímat“ ji do myšlení. Je také pravda, že tuto realitu, různé věci a jevy, lze dnes popsat, lze ve vztahu k ní zobecňovat, tj. používat věty typu „vždy, když x, pak y“, používáme tedy jak obecných, tak i jedinečných pojmů k popsání jevů, vztahů či dějů, jichž jsme nebyli svědky (a jež případně neměly žádného svědka, který by je dokázal pomocí pojmů popsat): kupříkladu každá látka se vyznačuje nějakými fyzikálními vlastnostmi, hustotou, tuhostí, skupenstvím atd. Tyto vlastnosti reálně existují, nejsou pouze pomyslné, jejich zobecnění je však výsledkem myšlenkové činnosti. Tento výsledek je právě pojmem. 

Intuitivní pojetí pojmu jako objektivizované myšlenky (tj. něčeho „pojatého“ do myšlení) je tedy správné. Myšlenka je informací obsaženou v lidském mozku; jako každá informace má tedy svou hmotnou podstatu. 

To nepopírá objektivnost pojmu. Skutečnost, že konkrétní představy různých lidí se od sebe nutně liší, není důvodem ke konstrukci objektivních pojmů ve výše uvedeném smyslu. Má-li být mysl vůbec schopná činit úsudky, musí být s to uspořádávat vjemy do systému. Toho může být schopna jen tehdy, dokáže-li z vjemů abstrahovat určité znaky, které jí umožní určovat předměty jedinečné (tj. uvědomovat si, že vnímané v přítomném okamžiku je totožné s vnímaným v některém z okamžiků předchozích), i třídy předmětů vyznačujících se určitou společnou vlastností. Ve shodě s tím vysvětlil Kant, co je třeba rozumět pojmem, takto: „…pojem psa představuje pravidlo, podle něhož dokáže má obrazotvornost obecně načrtnout tvar čtyřnohého zvířete, aniž by se omezovala na nějaký zvláštní tvar, který mi poskytuje zkušenost, nebo i na jakýkoli možný obraz, který mohu in concreto znázornit. Tento schematismus našeho rozvažování, pokud jde o jevy a jejich pouhou formu, je uměním skrytým v hlubinách lidské duše, jehož pravých postupů se na přírodě stěží kdy dohádáme a postavíme si je před oči nezakryté.“[3] Takto abstrahované znaky, s nimiž pracuje „schematismus našeho uvažování“, nelze tedy ztotožňovat s žádnou konkrétní představou; jsou objektivizovány v tom smyslu, že se váží k objektu myšlení nezávisle na stavu jedinečného subjektu, jde o znaky společné všem subjektům, které danou myšlenku (tj. informaci) zpracovávají. Pojem je tedy myšlenka vytvořená na základě objektivního soudu (a contrario soudu subjektivního), jak jej popsal Kant: „Jestliže však zkoumám vztah daných poznatků v každém soudu hlouběji a jestliže jej jako náležející k rozvažování odlišuji od vztahu podle zákonů reproduktivní obrazotvornosti (který má jen subjektivní platnost), pak zjišťuji, že soud není nic jiného než způsob, jak dané poznatky uvést do objektivní jednoty apercepce. Na to míří v těchto soudech slůvko jest, aby odlišilo objektivní jednotu daných představ od jednoty subjektivní. Toto slůvko totiž označuje jejich vztah k původní apercepci a jejich nutnou jednotu, i když soud sám je empirický, a tedy nahodilý, jako například „Tělesa jsou těžká“. Tím sice nechci říci, že tyto představy náležejí v empirickém názoru k sobě nutně, nýbrž že k sobě náležejí v důsledku nutné jednoty apercepce v syntéze názorů, tj. na základě principů objektivního určení všech představ, pokud se z nich může stát poznání, a že všechny tytoprincipy jsou odvozeny ze zásady transcendentální jednoty apercepce. Jedině tím se z tohoto vztahu stává soud, tj. vztah platný objektivně, který je dostatečně odlišuje od vztahu týchž představ, jenž by měl pouze subjektivní platnost, tj. platnost na základě zákonů asociace představ. Podle těchto zákonů bych mohl pouze říci: „Pokud nesu nějaké těleso, cítím tlak tíže“; nikoli ovšem „Toto těleso je těžké“. Čímž má být řečeno, že obě tyto představy jsou spojeny v objektu, tj. bez ohledu na stav subjektu, a nejsou pohromadě pouze ve vnímání (byť se jakkoli často opakuje).“

Vztaženo na normativní systémy to znamená, že ta norma, která popisuje vztahy (ať již v hypotéze nebo v dispozici) tak, že každá lidská mysl při použití náležitých postupů tvoření soudů je musí respektovat, by musela dojít ke stejnému závěru, popisuje vztahy objektivně, a je tedy normou absolutně určitou, tudíž neposkytuje subjektu soudu žádný prostor pro uvážení. Ta norma, která ponechává subjektu nadanému mocí aplikovat právo, aby určil třídu vztahů podřazených pod tuto normu, je do té míry, do jaké to činí, normou vágní.

Z uvedeného je zřejmé, že charakteristiku objektivnosti pojmu je třeba vztáhnout také na větu o sobě. Vlastností takovéto objektivní myšlenky je, že může být sdílena více myslemi, což je koneckonců shodné s každodenní zkušeností. Tato shoda se ovšem týká právě a pouze takto pojímaného objektu, nikoli konkrétní myšlenky, konkrétního názoru, resp. konkrétního vjemu, jež jsou vždy jedinečné pro každou jednotlivou mysl v daném čase. Díky této shodě jsou lidé schopni týž předmět pojmout do své mysli týmž způsobem a – pokud hovoří stejným jazykem – tentýž pojem označit týmž výrazem. Je tedy zřejmé, že je možno hovořit o totožnosti myšlenky (jde o myšlenku ve výše vyloženém objektivním smyslu), i když je myšlena různými lidmi, právě tak jako lze hovořit o totožnosti informace, i když je zapsána na různých nosičích. Právě tak lze hovořit o totožnosti jevů v abstraktním smyslu (také každý konkrétní jev je jedinečný, ale může se vyznačovat abstraktními znaky společnými více jevům).

Platí tedy: má-li být možno výrazem jazyka něco adresátovi sdělit, je třeba, aby existovala alespoň v určité míře totožnost ve významu mezi zprávou předávanou a přijímanou. Je-li vyslovena věta „Včera pršelo.“, pak aby jí bylo rozuměno, je nutno, aby význam, který je přiřazen těmto výrazům (resp. této větě jako celku), byl totožný u toho, kdo sdělení činí, i u toho, kdo je přijímá. Pokud by tato sdělení označovala pouze význam, který jim přiřazuje mysl určitého jedince, nebylo by sdělení tohoto významu možné. 

Jestliže tedy například uvede soud ve svém rozhodnutí, že pojmovým znakem nenahraditelné újmy je její nezhojitelnost, nevztahuje se výraz „nezhojitelnost“ ke konkrétní myšlence soudcově, tj. neznamená to, že soudce říká „pojmovým znakem nenahraditelné újmy je to, co si představuji pod pojmem „nezhojitelnost““, ale vztahuje se k objektivní entitě – myšlence v objektivním smyslu, tedy k souboru myšlenkových znaků, které jsou společné konkrétním myšlenkám různých individuí. 

Pojem a věta o sobě jsou tedy abstraktní objektivní entity. Zkušeností se jim člověk učí. Prvotní proces takovéhoto učení se lze popsat tak, že člověk své vjemy uspořádává ve vyšší a vyšší syntetickou jednotu – tak vznikají nebo jsou osvojovány pojmy. I pro osvojení si pojmu, který někdo jiný vytvořil a nazval výrazem jazyka, je nutná demonstrace, uvedení příkladů toho, co je pojmem myšleno. Jen tak nastane situace, kdy abstraktní znaky dvou či více různých myšlenkových zpracování budou totožné a různé mysli tedy budou pojímat tentýž pojem. Je tedy nutno souhlasit s Kantem i s výše uvedeným Schopenhauerovým míněním, že pro osvojení pojmu je nutné názorné poznání. Pojmy vůbec je možno pojmout do vědomí pouze na základě zkušenosti (pomineme-li kantovské kategorie, tedy předpokládané pojmy, jimiž musí být každá mysl vybavena, aby vůbec mohla cokoli zpracovat). Na tomto základě se uskutečňuje podřazení určitého předmětu, stavu nebo jevu pod určitý pojem a stejně je tomu také například v případě podřazení nějakého jednání pod určitou normu. 

Pojmy jsou tedy vždy obecné, vždy vyvářejí syntetickou jednotu ať již z pojmů nižších nebo, ty nejjednodušší pojmy, z jednotlivých smyslových vjemů. Právě proto mohou být sdíleny, na rozdíl od individuálního vnitřního prožitku. Proto lze také hovořit o sdílené zkušenosti: ačkoli každý jednotlivec má své vlastní individuální nepřenositelné prožitky, prožitky několika jednotlivců se sobě mohou něčím podobat: toto „něco“ je znakem, díky němuž lze prožitek zobecnit v pojem a sdílet. Provádí-li někdo podřazení konkréta pod své mentální zpracování pojmu či věty o sobě, provádí zároveň podřazení i pod daný pojem (větu o sobě), nakolik existuje možnost sdělení tohoto pojmu (věty o sobě). Vztaženo do oblasti aplikace práva to znamená, že právník, který provádí aplikaci práva, na základě svých zkušeností (na základě poznaných norem a pojmů jako objektivních entit) dokáže určit, jak by daný případ měl být řešen podle představ normotvůrcových, případně jak by případ vyřešili ti, kterým náleží moc aplikovat právo.

Ani kvůli vysvětlení neurčitosti pojmů a následně vět o sobě, včetně norem, se není třeba uchylovat ke konstrukci, že norma vzniká až svou aplikací. Již intuitivně přijímané pojetí, že norma, pravidlo, existuje nezávisle na konkrétní aplikaci, je obhajitelné. Před aplikací normy není jen její text: je zde i význam tohoto textu. 

Vágnost, neurčitost pojmu, je znakem tohoto pojmu, který je sdílen všemi, kdo daný pojem myslí (např. „spravedlnost“). Imanentní vágnímu pojmu je pochybnost ohledně toho, zda podřazení provést, nebo nikoli. Zdrojem neurčitosti pojmu je skutečnost, že pojmy jsou vždy vnímány v souvislostech s jinými pojmy a poměřovány se zkušenostmi i se sebou navzájem. Vlastností vágního pojmu je tedy možnost, že jedna a táž mysl provede podřazení téhož konkrétnějšího pojmu nebo vjemu jinak v budoucnu, pod vlivem dalších zkušeností nebo jiných souvislostí konkrétního prožitku v okamžiku subsumpce, aniž by byla porušena totožnost tohoto pojmu, nebo možnost, že toto odlišné podřazení při zachování totožnosti pojmu provedou různé mysli různě. Jinými slovy, jedním ze znaků takového pojmu je to, že nemusí nabývat stejné hodnoty u každé mysli. Někdo může mít docela konkrétní představu toho, co je spravedlivé, ale zároveň si uvědomuje, že někdo jiný může spravedlivost chápat jinak, nebo že on sám v budoucnu toto chápání může změnit. Připouští tedy, že obsah a tím ani rozsah tohoto pojmu není v tomto smyslu jednoznačný. 

Otázkou jinou ovšem je právě skutečnost, že pojem, a tím i věta včetně věty normativní, je složitým jevem, který je osvojován prostřednictvím názorného poznání. Osobní zkušenost tedy může velmi výrazně ovlivnit to, k jakému výsledku ta která autorita nadaná pravomocí aplikovat právo dospěje. Jinými slovy, autorita aplikující právo bude mít tím více možností do svých aktů své vlastní subjektivní hodnoty, čím více prostoru jí k tomu normativní systém poskytne. 

Možné modely právních systémů se pohybují mezi dvěma ideálními krajnostmi (které ovšem v čisté podobě reálně neexistují): na jedné straně je právní řád, kde normotvůrce apriorními normativními větami obsáhne veškerou regulaci, na druhé straně stojí právní řád, který svěřuje moc orgánům, jež stanovují práva a povinnosti vždy ad hoc v každém konkrétním případě. 

Popření ani relativizace objektivní existence norem není namístě. Koneckonců, mají-li vůbec být stanovena práva a povinnosti, musí být objektivně určena autorita, která je nadána příslušnou mocí (toto určení nelze ponechat na subjektivním úsudku) a musí existovat také shoda na významu projevu vůle této autority v konkrétní věci. Je-li popřena objektivita obecné normy, je popřena objektivita normy každé. Absolutně konkrétní norma totiž neexistuje, stejně jako neexistuje absolutně konkrétní pojem; jak bylo vyloženo výše, konkrétní jsou jen jednotlivé vjemy, resp. jejich představy. I výkon konkrétního příkazu vyžaduje interpretaci, tedy podřazení konkrétních entit vnějšího světa, na něž se má příkaz vztahovat, pod pojmy v tomto příkazu obsažené a tato interpretace musí být shodná u toho, kdo příkaz vydal, i u toho, kdo se jím má řídit.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Literatura:

KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001, 568 s. ISBN 80-7298-035-1. 

MATERNA, Pavel, Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia, 2000, 136 s. ISBN 80-7007-085-4. 

WEINBERGER, Ota. Logika pro právníky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, 277 s.


[1] WEINBERGER, Ota. Logika pro právníky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, s. 10. 

[2] MATERNA, Pavel.Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia, 2000.

[3] KANT, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001, s. 133.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články