Právo, ideologie a globální rok 1968 jako konec jedné éry - část I.

Příspěvek se zabývá druhou polovinou 60. let 20. století („dlouhým osmašedesátým“) jako přechodovou fází, jako koncem jedné éry, ve kterém jsou však již obsaženy také zárodky éry nadcházející. 60. léta na Východě i na Západě tehdejšího studenoválečného světa jsou charakterizovány dvěma rovinami – utopickou a anti-autoritářskou, přičemž události roku 1968 znamenají především oslabení utopické roviny ve prospěch roviny anti-autoritářské.

JG
Katedra politologie a sociologie, Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika
Foto: Fotolia

Při srovnání konce 60. a konce 70. let tak příspěvek poukáže na přechod od dřívějších vizí ucelených kolektivistických projektů k zaměření na práva jednotlivce. Jako jedna z příčin tohoto přechodu a zároveň důsledků roku 1968 je zde vnímáno uprázdnění ideologického prostoru v souvislosti s kritikou starého „sociálně-regulativního“ systému a zároveň neúspěšnými pokusy o radikální politickou transformaci.

Úvod 

Na přelomu 70. a 80. let 20. století, již ve švýcarském exilu, napsal polský filozof Bronisław Baczko, že „jeden může nabýt dojmu, že století spíše než desetiletí nás oddělilo od konce 60. let“.[1] V tomto příspěvku se budu snažit tento citát objasnit a popsat, co se z pohledu vztahu práva a ideologie za ono desetiletí změnilo. V obecné rovině můžeme tento rozdíl mezi zmíněnými obdobími vidět například v kontextu střídání „idealistických“ a „realistických“ period od druhé světové války dále, jak jej popisuje Karol Edward Sołtan, přičemž rozmachy idealistického myšlení datuje do období let 1943-1950, 1960-1972 a 1988- 1994.[2] Zaměříme-li se ovšem na srovnání 60. a 70. let konkrétněji, můžeme vyzdvihnout zejména přechod od dřívějších vizí ucelených kolektivistických projektů k zaměření na práva jednotlivce. Tzv. „dlouhý osmašedesátý“, tedy období od poloviny 60. do začátku 70. let zde může sloužit jako jistá zlomová fáze, jako konec jedné éry, ve kterém jsou však již obsaženy také zárodky éry nadcházející či minimálně okolnosti, které nástup nové éry umožní. Jinými slovy, rok 1968 „byl zároveň těhotný svou budoucností a pronásledovaný svou minulostí“.[3]

Hnutí a události symbolizující onen „dlouhý osmašedesátý“ napříč třemi „studenoválečnými světy“ charakterizují dvě roviny. První z nich je rovina „utopická“. Tu ostatně zdůrazňuje Baczko, když srovnává rozmach hesel, jakým byl například slavný slogan pařížského května „Buďte realisté, žádejte nemožné“ v roce 1968, s chápáním konceptu utopie jako obětního beránka, který je zodpovědný za sovětské gulagy, italský terorismus či islámský fanatismus v Íránu, jak tomu bylo v médiích o dekádu později.[4] Druhou rovinu lze nazvat „anti-autoritářskou“. Ač jinak v mnoha ohledech v rozporu, shodli se v rozhovoru z roku 1987 Adam Michnik a Daniel Cohn-Bendit, že právě anti-autoritářská revolta je specifickou zkušeností jejich generace.[5]  Podobně Jan Patočka ve své přednášce z roku 1968 s názvem „Inteligence a opozice“ uznává, že i přes odlišnosti, na které ještě narazíme, byly cíle bojujících intelektuálů na Východě i na Západě „podobné v tom, že vystupují proti establishmentu, proti obecné absenci perspektiv a manipulaci vykonávané elitami“.[6] 

Utopická a anti-autoritářská rovina mohou být kompatibilní a částečně se překrývat, když utopická představa spočívá ve vytvoření nového anti-autoritářského systému. Tak mohl německý studentský vůdce Rudi Dutschke ve svém švédském projevu z března 1968 nazvaném „The Students and the Revolution“ tvrdit, že „revoluce není událost, která trvá dva tři dny a kde se střílí a věší“. Jde spíše o dlouhý proces, který „vytváří novou anti-autoritářskou strukturu s anti-autoritářskými lidmi“.[7] Mezi oběma zmiňovanými rovinami však může panovat i napětí. Rozdíl mezi nimi dále vyplyne také tehdy, pokud je jedna z nich výrazněji oslabena. Hlavní linie tohoto příspěvku bude popisovat především oslabení utopické roviny ve prospěch té anti-autoritářské a důsledky změny této rovnováhy.

Utopický a anti-autoritářský osmašedesátý na Západě a na Východě 

Podíváme-li se nejprve na Západ od „železné opony“, tak alespoň na tamější levici se do 60. let vstupuje se snahou změnit fakt, že „ústup utopie a naděje je ve skutečnosti jedním z určujících znaků dnešního společenského života“, jak píší američtí Studenti za demokratickou společnost v jejich Porthuronské deklaraci.[8] Utopickou představivostí bylo nově prodchnuto myšlení mnoha mladých lidí, kteří reagovali na to, jak poznamenává Charles S. Maier, že „byli připravováni pro svět bez překvapení a také bez vyhlídek“. Co jim bylo nabízeno, totiž „byla šeď na druhou“.[9] Příčinou utopických nálad byl v 60. letech ale také technický pokrok, a to i přes četnou kritiku technické racionality a konzumní společnosti. Tak Herbert Marcuse hovoří dokonce o „konci utopie“ v tom smyslu, že utopie podle něj již nedostává svého původního významu jako něčeho nedosažitelného, protože všechny materiální, technické a intelektuální prostředky k opravdové kvalitativní společenské změně jsou poprvé v historii k dispozici a jediné, co brání jejich aplikaci, je současná organizace společnosti a výrobních prostředků.[10] 

Zároveň však Marcuse poukazuje na to, že je třeba „dostat se ke kořenům společnosti v jednotlivci samotném“, protože ten je nastaven tak, že reprodukuje pokračující represi.[11] To již ukazuje na anti-autoritářský individualismus, který byl u protestních hnutí 60. let rovněž přítomen. Proměna jednotlivce totiž nesměřovala k totalitárnímu splynutí jednotlivců v homogenní masu, apelovalo se naopak na nutnost přerušení řetězu poslušnosti autorit, a to na různých úrovních společnosti.[12] Jak poznamenává Jan-Werner Müller, „kvazilibertariánský jazyk subjektivity“, na který kladla důraz hnutí roku 1968, již předznamenává 70. léta jako tzv. „Já dekádu“ a vyjadřuje to, co například Marcuse nazval „politikou v první osobě“.[13] V poukazu na tyto trendy spočívala ostatně i kritika nové levice ze strany o generaci starších autorů již před samotným rokem 1968. Tak třeba Irving Howe popisuje radikalismus nové levice s jeho vyzdvižením odlišností a důrazem na autenticitu a osobní styl spíše jako gesto morálně správného postoje než jako politiku spočívající ve společné akci.[14] Z výše uvedeného tak vyplývá, že zkoumané dvě roviny „dlouhého osmašedesátého“ nemusí být vždy kompatibilní a mohou vytvářet určité napětí. Anti-autoritářství může oslabovat utopismus například i v tom smyslu, že radikální hnutí nepřichází s konkrétnějšími kolektivními projekty a požadavky. Tak i současní autoři Nick Srnicek a Alex Williams vidí v protestech roku 1968 inspiraci hlavně pro ta dnešní hnutí, která odmítají koordinaci skrze odbory či politické strany.[15] 

Kombinace obou zmíněných rovin byla přítomna i na Východě. Rok 1956 s Chruščovovým přiznáním stalinských zločinů a sovětskou invazí do Maďarska sice podle Tonyho Judta zrušil spojení mezi „dějinami, stranou a proletariátem“, avšak marxismus jako takový odmítnut nebyl, byla zde spíše snaha oprostit jej od „stalinských deformací“.[16] Utopickou rovinu tak zde můžeme vidět v pokusu o dosažení ideálu marxistického humanismu, o vytvoření opravdového demokratického socialismu. V „novém modelu socialismu“ mělo jít o schopnost řídit společnost „na základě vědeckých znalostí a socialistické demokratické praxe“, tedy lépe než stalinští dogmatici i než keynesiánští kapitalisté. Ve výsledku tak mělo být dosaženo úspěšné kombinace rovnosti a svobody.[17] 

Rovina anti-autoritářská byla zvláště v Československu vidět především v důrazu na svobodu projevu. V pojetí reformních komunistů se měla doplňovat s rovinou utopickou, kdy i kritické názory měly vlastně v konečném účelu směřovat k cílům demokratického socialismu. Podle Jiřího Pelikána ostatně svoboda projevu v demokratickém socialismu není pouze „požadavkem intelektuálů“, ale „základní podmínkou pro účast dělníků a rolníků v politice“.[18] Zrušení cenzury tak mělo být nedílnou součástí reformního projektu. Jak ovšem poznamenává Matěj Stropnický v knize Myslet socialismus bez tanků, tak reformátoři jaksi opomenuli počítat „dopředu s možností, že ve sdělovacích prostředcích převládne názor, že reformní politika není dobrá a pokroková, nebo že taková není dost“.[19] I na československém příkladě tedy lze mezi utopickou a anti-autoritářskou rovinou vidět určité napětí. Stropnický ukazuje, jak někteří autoři varovali před „neodpovědností“ svobody slova, která mohla za daných geopolitických podmínek vést až k pádu pražského jara. To, že intelektuálové nemají jen „odpovědnost vůči pravdě svého psaní“, ale také odpovědnost politickou „k důsledkům svého psaní“ představuje Stropnický například jako jednu z tezí knihy Petra Pitharta Osmašedesátý.[20] Podobně Václav Havel v dobovém článku „Na téma opozice“ varuje před situací, kdy „soutěž názorů“ supluje úlohu „soutěže o moc“. Svoboda projevu tedy podle Havla nemůže být jedinou kontrolou moci a musí být doplněna i o systém dvou konkurenčních stran.[21] 

Závěrem této části příspěvku se ještě zaměřme na přímé srovnání rozdílů mezi Východem a Západem, které i přes mnohé podobnosti, díky nimž byl osmašedesátý globálním rokem, přeci jen vyplývaly z rozdílných povah režimů, kterým hnutí roku 1968 čelila. Vcelku výstižné srovnání nabízí Hannah Arendt ve svém díle O násilí. Tak zatímco podle Arendt „disidenti a opozičníci na Východě požadují svobodu projevu a myšlení jako předběžný předpoklad politické činnosti; rebelové na Západě žijí v podmínkách, kde již tyto předpoklady neotvírají cestu k činu, ke smysluplnému využití svobody“.[22] Na Západě tak u levicových radikálů převažoval prvek změny systému jako celku. Vrátíme-li se k jejich ideovému inspirátorovi Marcusemu, masová demokracie propojená s monopolním kapitalismem podle něj „zformovala práva a svobody, které garantuje, k obrazu svému a svých zájmů“. Proto tedy opozice, jelikož cílí na systém jako celek, pokračuje Marcuse, „nemůže změnit stav věcí právě těmi prostředky, které tento stav věcí chrání a udržují“. Jinými slovy, nemůže být legální.[23]

Naopak Jan Patočka je k tomuto aspektu západního radikalismu spíše kritický. Boj proti „pozdně buržoazní společnosti“ a „lžiliberální ideologii“ pociťuje západní inteligence podle Patočky „jako naléhavější než uvědomění a organizaci vlastních zájmů jakožto předvoje transformované pracující třídy vůbec“, přičemž tuto bojovou tendenci rozvíjí nejen do protikladu vůči dosavadnímu establishmentu ale až do „rozporu se svými nejvlastnějšími zájmy“, kterými jsou pro inteligenci zájmy všeobecné. Postavení východních intelektuálů je proto pro Patočku výhodnější, protože „nepovažují základní demokratická práva za pouhý prostředek k účelu, nýbrž za vlastní účel o sobě“. To jim umožňuje „možná větší otevřenost pro pravdivou bytnost inteligence“.[24] Z uvedených pasáží vyplývá, že Patočka nekritizuje realitu základních práv jako falešnou ve stylu některých západních myslitelů ani se nesnaží práva a svobody chápat jako pouhou součást projektu demokratického socialismu po způsobu reformních komunistů. Tím, že práva chápe jako „vlastní účel o sobě“ již předznamenává pojetí lidských práv, které se stalo klíčovým v 70. letech. Procesy, které k vítězství tohoto přístupu vedly, označme jako deutopizaci a transnacionalizaci.

Pokračování článku naleznete zde.


[1] BACZKO, Bronisław. The Shifting Frontiers of Utopia. The Journal of Modern History, 1981, Vol. 53, no. 3, s. 468. 

[2] SOŁTAN, Karol Edward. The Divided Spirit of the Sixties. In: TISMANEANU, Vladimir (ed.). Promises of 1968: Crisis, Illusion, and Utopia. Budapest: Central European University Press, 2011, s. 131. 

[3] TISMANEANU, Vladimir. Introduction. In: TISMANEANU, op. cit., s. 1.Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 185 

[4]  BACZKO, op. cit., s. 468. 

[5] MICHNIK, Adam a Daniel COHN-BENDIT. Anti-authoritarian Revolt: A Conversation with Daniel Cohn-Bendit. (1987) In: MICHNIK, Adam a Irena GRUNDZIŃSKA GROSS (eds.). Letters from freedom: post-cold war realities and perspectives. Berkeley: University of California Press, 1998, s. 37. 

[6] PATOČKA, Jan. Inteligence a opozice (1968). In: PATOČKA, Jan, Karel PALEK a Ivan CHVATÍK (eds.). Češi: [soubor textů k českému myšlení a českým dějinám] I. Praha: OIKOYMENH, 2006, s. 243. 

[7] Citováno z MAIER, Charles S. Conclusion: 1968 – Did It Matter? In: TISMANEANU, op. cit., s. 426.186 

[8] The Port Huron Statement (1962). New York: Students for a Democratic Society, 1964, s. 6. Dostupné také z: http://www.progressivefox.com/misc_documents/ PortHuronStatement.pdf 

[9] MAIER, op. cit., s. 425. 

[10] MARCUSE, Herbert. The End of Utopia. 1967. Dostupné z: https://www.marxists.org/ reference/archive/marcuse/works/1967/end-utopia.htm 

[11] MARCUSE, Herbert. Liberation from the Affluent Society. In: COOPER, David (ed.). The Dialectics of Liberation. (1968) London: Verso, 2015, s. 145 (e-book verze). 

[12] LAING, R. D. The Obvious. In: COOPER, op. cit., s. 23 (e-book verze).Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 187 

[13] MÜLLER, Jan-Werner. What Did They Think They Were Doing? The Political Thought of (the West European) 1968 Revisited. In: TISMANEANU, op. cit., s. 99. 

[14] HOWE, Irving. New Styles in ‘Leftism‘. Dissent, Summer 1965, Vol. 12, s. 297. 

[15] SRNICEK, Nick a Alex WILLIAMS. Inventing the future: postcapitalism and a world without work. Revised and updated edition. London: Verso, 2016, s. 16. 

[16] ABRAMS, Bradley. From Revisionism to Dissent: The Creation of Post-Marxism in Central Europe after 1968. In: TISMANEANU, op. cit., s. 183. 

[17] SUK, Jiří. The Utopian Rationalism of the Prague Spring of 1968. The American Historical Review, 2018, vol. 123, no. 3, s. 765, 767.188

[18] PELIKÁN, Jiří. The Struggle for Socialism in Czechoslovakia (interview). (1971) In: MULHERN, Francis (ed.). Lives on the Left: A Group Portrait. London: Verso, 2011, s. 71 (e-book verze). 

[19] STROPNICKÝ, Matěj. Myslet socialismus bez tanků: svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968. Praha: Scriptorium, 2013, s. 68. 

[20] Ibid., s. 79. 

[21] Ibid., s. 99–100. 

[22] ARENDT, Hannah. O násilí. (1970) 2. vyd. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 60.Sekce: Právo, ideologie a politická kultura 189 

[23] MARCUSE, Herbert. An Essay on Liberation. Boston: Beacon, 1969, s. 64–71.  

[24] PATOČKA, op. cit., s. 248–249, 244. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články