Objevují se názory, že pravidla asociace FIFA jsou v rozporu s evropským právem, konkrétně Smlouvou o fungování EU. Kde berou tato tvrzení základ?
Jedná se o komplikovanou záležitost. Základ stojí na tom, že FIFA údajně zneužívá dominantní postavení tím, že „vytahuje“ hráče z týmů, aby následně mohli hrát ve svých národních týmech, nicméně neposkytuje za to kompenzaci klubu hráče. V situaci, kdy se hráč vrátí zraněný, klub musí stále hradit sjednané částky navýšené o pojištění, atd. Zde jsou dva různé aspekty. Jednak otázka zneužívání dominantního postavení a jednak otázka případných náhrad. Toto jsou poměrně odtržené oblasti.
Pokud se podíváme na ten soutěžní aspekt, tak otázka zneužívání dominantního postavení předpokládá, že mezi subjekty musí existovat určitá soutěž, což patrně v tomto případě problém nebude. Existují víceméně akceptované názory, z judikatury či rozhodnutí Komise, že evropská soutěžní pravidla zakotvená v primárním právu, článku 101 a 102 Smlouvy o fungování EU, se aplikují bez ohledu na oblast. To znamená, že se použijí, ať už půjde o vztahy podnikatelské, o zdravotnictví nebo třeba právě sport. Nicméně v čem tady patrně bude stěžejní problém, bude otázka vymezení relevantního trhu.
Mohl byste pojem relevantního trhu a důvod jeho existence přiblížit?
Zneužívání dominantního postavení je situace, kdy je nějaký subjekt na relevantním trhu natolik silný, že znemožňuje určité typy chování ostatních subjektů na stejném trhu, nebo tyto subjekty nějakým způsobem znevýhodňuje. Je to ještě trochu komplikováno tím, že soutěžní právo rozlišuje vztahy do dvou skupin. Na vztahy horizontální, kupříkladu soutěž mezi Spartou a Slávií o sponzory, atd. a vztah vertikální, to znamená úroveň klub, ČFA, UEFA, FIFA. Vertikální rovina je vnímána trochu jinak a celkově je o něco komplikovanější než rovina horizontální. Je několik momentů, které jsem dnes s kolegy diskutoval, a to, zda a) se v našem případě opravdu jedná o vztah vertikální, dále b) zda obsahuje více úrovní a c) na jaké z těchto úrovní má být vymezen ten relevantní trh.
Problém spočívá v tom, že struktura, která je nyní nastavena, to znamená, kluby, národní asociace a následně regionální asociace, jedná na bázi dobrovolné záležitosti, což samo o sobě ještě neznamená, že takto nastavená struktura musí být nezbytně nutně v rozporu se soutěžním právem. Abych to trochu nastínil, teoreticky řečeno, nemusí dojít k zneužívání žádného dominantního postavení asociací FIFA. Kdyby se UEFA rozhodla, že se „vykašle“ na FIFA a udělala by si nějakou euroasijskou asociaci, ve které by si vytvořila další soutěž bez FIFA, bylo by to teoreticky možné. Tím pádem by bylo zkonstatováno, že FIFA sice je na své úrovni jedinou, nicméně to nezbytně nutně neznamená, že zneužívá své dominantní postavení.
Pokud bychom dospěli k závěru, že soutěž tady je, s čímž souhlasit můžeme, že jsme schopni vymezit relevantní trh, a že zde FIFA vystupuje v dominantní pozici, tak se dostáváme do dalšího problému. Ten se skrývá v tom, zda FIFA opravdu zneužívá své dominantní postavení, jinými slovy, jestli podmínky, které FIFA nastavuje a za nichž kluby musí své hráče pouštět do národních týmů, jsou nepřiměřené. Nikdo z nás, kdo tu dnes sedíme, nezná tuto problematiku dostatečně podrobně, aby mohl odpovědět na otázku, jestli to přiměřené je nebo není. Rozhodujících aspektů je zde obrovské kvantum. Hledisko času, na který kluby své hráče pouští, dále fakt, že týmy musí hráčům po dobu účasti v národním týmu platit speciální pojištění, otázka televizních práv apod. Tato vazba bude určitě velmi široká a tady vám nikdo automaticky neřekne, zda jsou tyto podmínky nepřiměřené nebo ne.
Pokud by však opravdu byly nepřiměřené, můžeme teprve začít uvažovat, zda FIFA zneužívá své dominantní postavení a tím porušuje soutěžní právo. Ve výsledku by to znamenalo, že FIFA by mohla dostat na evropské úrovni od Komise pokutu. To ale nijak nepomůže klubům samotným. Teď se dostáváme do poměrně zajímavé oblasti. Hospodářská soutěž je totiž v našich evropských podmínkách vnímána jako oblast veřejnoprávní, zatímco nároky klubů jsou nároky soukromoprávními. Dostáváme se do situace vymáhání porušení veřejného soutěžního práva soukromými subjekty, a uplatňování soukromoprávních nároků z porušování veřejného práva, konkrétně práva soutěžního. To je v současné době obrovský trend. V některých státech na to už existují zákony, například v Maďarsku nebo Velké Británii. A zcela nově v dubnu (2014, pozn. red.) Evropský parlament schválil směrnici o soukromoprávním vymáhání porušení soutěžního práva. Česká republika byla údajně velice aktivní ve vyjednávacích pohovorech a práce ÚOHS v rámci této sítě byla hodnocena velice dobře.
V listopadu roku 2004 se po splnění svých reprezentačních povinností vrátil do svého klubu Charleoi vážně zraněný marocký záložník Oulmers. Bez mladé hvězdy se klubu nedařilo, ale přesto musel hradit vysokou mzdu i pojištění. Jakou cestou se klub mohl dát, aby získal alespoň nějaké zadostiučinění?
Z hlediska soukromoprávních nároků z porušování soutěžního práva jich existuje mnoho, kterými je možné tuto situaci řešit. První možností je vyčkat až národní soutěžní úřad, respektive Komise, případ zhodnotí a zkonstatuje, zda došlo či nedošlo k porušení soutěžního práva. Z tohoto titulu se můžete následně domáhat soukromoprávního nároku. Vedle toho se ale odborníci shodují na tom, že je možné zahájit soukromoprávní řízení přímo u soudu, kdy si soud porušení soutěžního práva posoudí jako předběžnou otázku. Pokud zkonstatuje, že došlo k porušení, začne řešit, jestli je nárok žalobce adekvátní.
Ve zmíněné situaci s belgickým klubem byla upřednostněna varianta uplatnění soukromoprávního nároku u soudu. Tady si dovolím jen malou odbočku. Tato možnost je sice uznávaná jako realizovatelná, obratem se však říká, že pro soudy to bude obrovský problém. Za a) soutěžní úřady disponují právními a ekonomickými odděleními, tedy aparátem, který je schopen zpracovávat obrovské průzkumy trhů, a jsou schopny pracovat se zhodnocením toho, co je relevantní trh. Na druhé straně, jeden soudce by tímto strávil obrovské množství času a v podstatě na to ani nemá aparát a znalosti. Otázkou tedy je, do jaké míry je soud schopen se s tím vypořádat. Za b) pokud by se s tím soud vypořádal, tak teprve poté může přistoupit ke konstatování, kolik by eventuálně FIFA měla platit klubu samotnému. Ve zmíněné situaci došlo k tomu, že žaloba byla vzata zpět. Je vůbec otázkou, zdali se strany dohodly mimosoudně či došlo k výhružkám, ať už ze strany UEFA nebo FIFA, a žalobce tak vzal svou žalobu zpět z tohoto důvodu.
Přece jenom nejde o malé částky. Dle BBC žalovalo G14 za posledních 10 let FIFA o 860 milionů eur. Myslíte si, že do budoucna, čistě za účelem argumentace, dojde k meritornímu rozhodnutí v podobné věci?
Tak to je nádherná otázka pro právníka. Určitě už jste slyšeli, že pokud se někdo na něco podobného právníka zeptá, tak nikdy nedostane přímou odpověď. Nicméně pokud je to postaveno způsobem, jestli se to „někdy“ k soudu dostane, tak pravděpodobnost je poměrně vysoká, protože už se to k němu jednou dostalo. Pokud to bude silnější klub, než pro nás relativně neznámý belgický, bude větší a bohatší, který má i vyjednávací pozici výraznější, bude ta možnost o to větší. Jak to dopadne? Do toho už bych se v žádném případě nechtěl pouštět.
Doktor Jiří Valdhans obdržel naše díky za přijetí pozvání do našeho diskuzního pořadu Právo o páté. Zvukové záznamy všech dílů najdete v archivu pořadu (https://www.facebook.com/pravoopate/app_49631911630). Diskuse jsou rozděleny do časových bloků, a vy si tak můžete samostatně zvolit otázku, která Vás konkrétně zajímá.
Pro vaše dotazy, připomínky, ale i pro přehled připravovaných dílů jsme k dispozici na https://www.facebook.com/pravoopate.
Jsme rádi, že nás sledujete,
Diskuze k článku ()