Korán je svatou knihou pro muslimy. Obsahuje všechna pravidla, která Bůh stanovil a předal proroku Mohamedovi, aby řídila lidské chování. Korán obsahuje 114 súr (kapitol), které zahrnují přibližně 6200 veršů, z nichž asi desetina se zabývá právními otázkami. Přesný počet veršů závisí na počítání té které badatelské školy, pohybuje se mezi čísly 6204 až 6236. Jinými slovy, Korán je zákoník, který řídí náboženský a společenský život lidí. Samo slovo qurán je podstatné jméno slovesné odvozené od slovesa qaraa – „přednášet, recitovat, číst“ – a znamená tedy „přednášení, recitování“, příp. „čtení“, tj. toho, co bylo Mohamedovi zjeveno od Boha.
Korán ovšem není kodexem, tak jako se kodex chápe v kontinentálním právu. Naopak je to slovo Boží, což se v něm tradičně připomíná v úvodu kapitol následovně: „Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného!“ V Koránu se sice nacházejí právní verše, ale obsahuje také celou řadu veršů politické, sociální, morální a náboženské povahy.
Podle islámských učenců (ulamá) existují čtyři základní okruhy Koránu: věci víry, předepsané kultovní věci, morálka člověka a vztahy mezi lidmi. Z právní oblasti upravuje především rodinné vztahy, občanskoprávní a trestněprávní vztahy. Na druhé straně obsahuje méně veršů, které upravují vztahy ke státní moci (některé verše mají také mezinárodněprávní povahu). Striktní a podrobné verše právního charakteru se týkají dědického práva a vztahů mezi manželi.
Jako souhrn Bohem stanovených pravidel je Korán prvním mezi islámskými právními prameny. Pravidla z něj vycházející jsou proto považována za nejvyšší normy a všechna pravidla vycházející z jiných zdrojů by měla být v plném souladu s pravidly Koránu. Odvození praktických, náboženských nebo soudních pravidel z veršů Koránu je úkolem muslimských učenců (ulamá), kteří jsou výlučně kompetentní vykonávat tuto důležitou a odpovědnou práci.
Korán 6:38 – „Není zvířete pozemského ani ptáka na křídlech létajícího, aby netvořili společenství podobné vašim. A nezanedbali jsme v Písmu ničeho; a nakonec u Pána svého budete shromážděni.“
Většina „norem“ obsažených v Koránu má charakter obecného vodítka, byť v některých otázkách je Korán konkrétnější. Veškeré problémy by však měly být řešitelné na základě principů obsažených ve zjeveném textu. Obecné zásady jsou pak konkretizovány v sunně, případně v dalších pramenech práva. Soudí se, že tam, kde má být zajištěna nezměnitelnost určitých ustanovení, je Korán konkrétní a specifický, zatímco v oblastech, kde jsou přípustné změny a modifikace, mluví Korán jazykem obecným a poskytuje pouze základní vodítko.
Pravidla Koránu jsou formulována otevřeným způsobem proto, aby umožnila to, že každý nový případ bude začleněn do islámského práva.
Korán 2:23 – „Jste-li na pochybách o tom, co jsme seslali služebníku svému, tedy přineste súru podobnou této a předvolejte si svědky své kromě Boha, jste-li pravdomluvní!“
Korán připouští, aby muslimové čerpali též z nemuslimských textů. Tento verš činil vykladačům Koránu problémy, protože odkazoval Mohameda k autoritě židů, případně křesťanů. Verš je proto jedním z příkladů nejasnosti interpretace určitých částí Koránu.
Pro porozumění normám obsaženým v Koránu je často důležité znát důvod, účel, resp. ratio legis, příslušných ustanovení. Přestože Korán (jeho seslání, Boží autorita) je sám o sobě dostatečným důvodem pro dodržování norem v něm obsažených, identifikace účelu u normy usnadňuje její lepší porozumění i aplikaci, zvláštní význam pak má účel u dovozování norem na základě analogie, kde se účel původní i odvozené normy musejí shodovat. Ratio legis je tedy nejen předpokladem lepšího pochopení zkoumaných ustanovení a jejich správné implementace, ale umožňuje též dále rozvíjet jejich smysl a jít za doslovné znění normy, což je nezbytnou podmínkou a předpokladem užití qijásu (analogie).
Korán 3:132 – „… a poslouchejte Boha a posla, snad dostane se vám slitování.“
Korán 62:2 – „On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném.“
Korán 4:59 – „Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.“
Sunna je autentickou tradicí proroka Mohameda. Zahrnuje jeho promluvy ve specifických případech a jeho jednání v daných situacích. Jelikož je sunna cestou proroka, jsou muslimové povinni ji následovat.
Sunna, druhý nejvyšší pramen islámského práva, stojí mimo Zjevení, přesto je posvátná a inspirována Bohem. Prorok byl v náboženských otázkách neomylný; nevyjadřoval totiž svou vůli, ale byl inspirován Bohem. Sunna hraje důležitou roli jako pramen islámského práva buď doplněním Koránu, nebo interpretací jeho textu.
Sunna je vyjádřená prostřednictvím příběhů, které se nazývají hadísy. Aby se vyloučil fiktivní charakter hadísů, bylo nejdůležitější zkoumání jejich autenticity právníky. Pro pravdivý a platný hadís byly nejdůležitější dvě části: spolehlivý řetěz tradentů (isnád) a sám výrok nebo čin proroka Mohameda (matn). Velmi důležité bylo i ověření posledního bezúhonného jedince, který slyšel hadís v řetězu tradentů jako poslední.
Rozeznával se hadís sahíh (řetěz tradentů je správný a hadís splňuje všechny požadavky spolehlivosti), hadís hasan (řetěz tradentů je neúplný, chybí jméno prorokova druha nebo druhého tradenta) a hadís daíf (řetěz tradentů je nespolehlivý, hadís tedy nesplňuje požadavky autenticity).
Bez ohledu na to, zda jsou hadísy pravdivé nebo podvržené, sunna byla považována za výklad slov Alláha a stala se vzorem chování pro muslimy. Její přirozená akceptace ze strany muslimů byla daná také tím, že osoba proroka Mohameda byla konkrétní lidská bytost, která byla nejen zprostředkovatelem božího zjevení, ale také autorem poučných historek. O pravdivosti hadísů se obecně nepochybovalo především z toho důvodu, že prorok Mohamed přece nemohl jednat v rozporu s boží vůlí, která je vyjádřena v Koránu.
Kritickým přístupem a výběrem nauky o hadísech vzniklo (většinou v 9. století) šest nejvýznamnějších sbírek hadísů. Nejvyšší autoritě se těší sbírky Abú Abdalláha al-Buchárího a Muslima ibn al-Hadždžádže. Na základě těchto sbírek později vznikla dlouhá řada dalších děl, které představují buď různě koncipované výběry, nebo komentáře dílčích aspektů sunny.
Sunna se stala téměř rovnocenným pramenem práva jako Korán a její úlohou se stalo srozumitelným způsobem doplňovat a vysvětlovat mezery v Koránu. Při této své úloze mu nesmí odporovat. Stejně jako v případě Koránu jsou jejím obsahem otázky politické, kulturní a právní povahy. Sunna měla význam také pro činnost islámských soudů, jelikož její ustanovení se stala normotvorným základem pro rozhodování muslimských soudců.
Pečlivé shromažďování informací o Mohamedově chování a jednání svědčí o tendenci islámu nabídnout vedle Koránu další, tentokrát personalizovaný vzor pro život muslimů.
Diskuze k článku ()