Problematika sdílené ekonomiky a ochrana výkonu závislé práce

Není možné v jednom krátkém konferenčním vystoupení shrnout všechny problematické aspekty, které fenomén, který je označován jako sdílená ekonomika, v současné právní aplikační praxi přináší. Pokusím se ve vymezeném čase přiblížit jen některé dosavadní poznatky vzešlé z prvního ročníku (2017) cyklu konferencí „Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?“ a upozornit zájemce o toto téma druhý ročník, konaný na PF UK v roce 2018 pod názvem “Sdílená ekonomika a delikty“.

vedoucí Katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení PF UK
Foto: Fotolia

K pojmu sdílení, resp. k pojmu ekonomika sdílení

Není tomu z hlediska historie tak dávno, co samo slovo „sdílení“ bylo užíváno nepoměrně vzácněji, než je tomu dnes. Sdílen byl dříve zejména žal či naopak radost a další emoce či city - zejména v literárních dílech či v projevech, které pravidelně provázely především mezní okamžiky života jedince na tomto světě. 

Slovo sdílení hrálo později roli i při tvorbě různých agitačních hesel – „ke sdílení pozitivních zkušeností“ často docházelo v době budování socialismu a bouřící vědeckotechnické revoluce. 

Později, s nástupem pokročilých výpočetních technologií, jsme běžně přivykli sdílení dat, disků, tiskáren apod.; zejména s nástupem chytrých telefonů vstoupily široké možnosti sdílení i do každodenního života; sdílet lze nyní téměř jakékoliv informace a téměř doslova „na každém kroku“. 

Podíváme-li se však na slovní vazbu „sdílená ekonomika“, je zřejmé, že jakkoliv je, v ČR zejména v posledních několika letech, možná až nadužívána, tak i mnozí politici, kteří si tuto slovní vazbu v poslední době oblíbili (často zejména jako vnější znak toho, že dokáží „jít s dobou“), tápou v tom, co a kým by v jejím rámci vlastně mělo být sdíleno a jaké jsou její definiční znaky; možná trochu matoucí je i převažující (již vžitý) český překlad anglického termínu Sharing Economy – „sdílená ekonomika”; osobně považuji spíše pojem „ekonomika sdílení“ za významově „přiléhavější“ z pohledu českého jazyka.

Je ekonomika sdílení ve své podstatě novinkou? Nechci zabíhat až do období kmenových společenství a různých předobrazů kooperací založených na sdílení nástrojů, postupů apod. Podíváme-li se do relativně nedávné minulosti, najdeme tam např. družstevnictví, které má v českých zemích bohatou historickou tradici (rok 1892 je v pramenech zmiňován jako rok vzniku prvního výrobního družstva v Čechách [1]), bylo také do značné míry založeno na principech sdílení, resp. na prvcích, ve kterých bychom dnes rozeznali část znaků kolaborativní ekonomiky a sdílení - nejen nástrojů a zdrojů, ale do značné míry i sdílení výsledků této činnosti - zisku, ztrát a rizik. 

Z tohoto pohledu tedy nejsou prvky ekonomiky sdílení na straně uživatelské či na straně poskytovatelů ve své podstatě „ničím novým“; co je novým prvkem, není skryto v podstatě skutečného sdílení, ale v novodobém „prostředníku - nosiči“ sdílení, kterým se staly v poslední době, v podstatě kdekoliv dostupné, webové aplikace - platformy.

Je to ostatně poměrně přesně řečeno i v jednom z četných pokusů o definici ekonomiky sdílení dostupných na internetu, cit.: „Ekonomika sdílení (anglicky Sharing Economy) je pojem pro ekonomický model založený na sdílení, půjčování, pronájmu či výměnách produktů. Lze říci, že je opakem vlastnictví. Lidé či organizace sdílejí vzájemně své zdroje, které mají k dispozici a které plně nevyužívají (např. auta, kancelářské prostory, nemovitosti, infrastrukturu atd.). Ekonomika sdílení je trendem poslední doby, byla zesílena jednak ekonomickou krizí v roce 2008 a jednak webovými aplikacemi, které umožňují snadné, pružné a rychlé sdílení věcí.“ [2]

Shora zmíněný „trend poslední doby“ - snadno dostupné webové aplikace s sebou však nese i určitý paradox. Různé dobové podoby „sdílení“ (strojů apod.) byly na straně jeho aktérů do značné míry často vynuceny tím, že jednotlivci na jejich „vlastnictví“, jako svého druhu pojmový znak opaku „sdílení“ (viz výše), prostě „nedosáhli“ (vůbec či jen za cenu neúměrného hospodářského rizika). Příznačně, právě v případě družstevnictví, bývá za hlavní přínos v době jeho počátků označováno „sdružování drobných podnikatelů s cílem bránit se konkurenci rostoucí hromadné výroby, zvýšit dělbou práce produktivitu, koncentrovat investiční prostředky a vytvářet lepší sociální zázemí svých členů“. [3]

Podíváme-li se na současnou ekonomiku sdílení, je zřejmé, že v jejím masovém rozšíření stojí v  základu - až na ojedinělé výjimky - pohnutky a cíle primárně opačné. Prvky reálného sdílení v některých případech zcela vymizely nebo byly výrazně oslabeny. Hybateli „ekonomiky sdílení“ nejsou „malí a drobní“, kteří se „sdružují“, ať již s úmyslem realizovat své „volné, přebývající kapacity“ a ekonomizovat svoji činnost, či dokonce s cílem „bránit se globálním gigantům“. Hybatelé ekonomiky sdílení jsou dnes naopak sami globálními giganty. Hlavní „hráči na trhu“ tzv. ekonomiky sdílení - platformy, jejichž značky si v této souvislosti každý okamžitě vybaví - jsou však podle mého názoru symbolem tzv. sdílené ekonomiky v podstatě již dlouho „nezaslouženě“.

Jak jsem již uvedl v předkongresovém rozhovoru, od dob „ikonických“ (a z reklamních i morálních důvodů platformami stále ještě vyzdvihovaných) začátků, kdy bylo (zpravidla za nevelké úhrady) opravdu „cosi sdíleno“ (ať již místo spolujezdce v autě např. studentem či řidičem, snažícím se skutečnou spolujízdou ekonomizovat vlastní náklady na cestu do prázdninové destinace, nebo pražský byt – např. důchodci, kteří jsou přes léto na venkově) se prvek sdílení oslabil (ne-li vytratil) a mnohé platformy se staly základnou pro „čistý byznys“ nadnárodních firem s obrovskou tržní kapitalizací, o sdílení v jeho „prapůvodní podobě“ již v podstatě nejde;[4] samo slovo „sdílení“ je dost často již jen fíkovým listem majícím navodit dojem jakési pozitivní pokrokovosti s jistým deregulačním aspektem a ospravedlňovat tak v očích široké veřejnosti skutečnost, že největší hráči na tomto trhu platforem expandují za cenu významného nedodržování právních řádů zemí, kam se rozhodli expandovat se svým - nyní již zcela globálním - byznysem.

Ostatně i Evropská komise ve Sdělení o evropském programu pro ekonomiku sdílení[5] za sdílenou ekonomiku považuje „obchodní modely, v nichž jsou činnosti usnadňovány platformami pro spolupráci, které vytvářejí otevřený trh pro dočasné využívání zboží nebo služeb často poskytovaných soukromými osobami. Ekonomika sdílení zahrnuje tři kategorie aktérů: i) poskytovatele služeb, kteří sdílejí aktiva, zdroje, čas a/nebo dovednosti – může se jednat o soukromé osoby nabízející příležitostně služby (tzv. „peers“, subjekty na stejné úrovni) nebo o poskytovatele služeb jednající v rámci výkonu svého povolání („profesionální poskytovatelé služeb“), ii) jejich uživatele a iii) zprostředkovatele, kteří – prostřednictvím on-line platformy – propojují poskytovatele s uživateli a usnadňují transakce mezi nimi („platformy pro spolupráci“). Transakce v rámci ekonomiky sdílení obecně nezahrnují změnu vlastnictví a mohou být prováděny pro zisk i neziskově.“ 

Je tedy zřejmé, že i v tomto “unijním“ pojetí je existence zprostředkovatele v podobě on-line platformy považována za určující definiční znak ekonomiky sdílení; a vice versa - budete-li skutečně něco sdílet (místo v autě, pokojík v bytě apod.), ale nebudete-li tak činit prostřednictvím on-line platformy pro spolupráci, pak nebude Váš obchodní model podřazen, ve světle shora uvedeného definičního rámce Evropské komise, mezi modely „ekonomiky sdílení“. 

Původní akcent na skutečné sdílení statků postupně oslabuje a v některých modelech je redukován na pouhé platformové sdílení informací párujících nabídku s poptávkou. I v tomto světle je tedy správnější hovořit namísto o ekonomice sdílení spíše o ekonomice platforem či přístupové ekonomice.[6] Je však zřejmé, že slovo „sdílení“ v této souvislosti asi nebude pro svůj „marketingový potenciál“ hned tak opuštěno; „ekonomika sdílení“ (např. Vašeho bytu přes prázdniny) vzbuzuje ve veřejnosti pozitivnější konotace než odosobněná „ekonomika platforem“ (těch „velkých nadnárodních gigantů“) a pomáhá v „přehlédnutí“ některých negativ či k zakrývání skutečné podstaty – obdobně jako je tomu např. při užívání slova „spolujízda“ pro nelegální výkon taxislužby apod.

Původní étos ekonomiky sdílení zcela mizí v případech, kdy si fyzická osoba koupí x bytů v dokončovaném developerském projektu a udělá z celého patra či domu malý „alternativní hotel“. Sdílena je již jen „námezdní práce“ v případech, kdy pro Vás přijede ukrajinský řidič, který je v ČR na turistické vízum a přes to zde načerno pracuje „od nevidím do nevidím“ jako pražský „taxikář bez licence“ a navíc v autě, které není ani jeho a bylo mu zde „někým“ zapůjčeno za úplatu. [7]

Ekonomika sdílení a závislá práce

Právě závislá práce, resp. její ochrana, čelí v případě ekonomiky platforem četným hrozbám, které do budoucna hrozí otřesy v samých základech právních jistot zaměstnanců. Zájemce o tuto problematiku z pohledu českého pracovního práva si dovolím odkázat na I. část publikace „Sdílená ekonomika – sdílený právní problém?“, která v loňském roce vzešla z prvního ročníku shora uvedené (shodně nazvané) konference na PF UK.[8] Pokud jde o pohled zahraniční, pak si dovoluji odkázat  např. na analýzu prof. S. Hilla, která byla publikována v ČR v roce 2016, u nás pod názvem Kalifornská výzva.[9]

V souvislosti s ekonomikou sdílení se stále více objevuje pojem „uberizace“ práce, jako specifické označení její prekarizace, spojené právě s ekonomikou platforem. Sama prekarizace práce ve spojení s nástupem nových technologií však byla rozpoznatelná ještě před masovým nástupem zprostředkovatelských platforem v jejich dnešní podobě. Již v roce 2006 přednášel generální zpravodaj prof. Lance Compa na XVIII. světovém kongresu pracovního práva a práva sociálního zabezpečení v Paříži svoji zprávu na téma Liberalizace obchodu a pracovní právo, ve které reagoval na některé výzvy, které s sebou přinášela v té době výrazně postupující globalizace a spolu s ní přicházející tlak na větší flexibilitu pracovního práva: „Zaměstnavatelé zavádějí nové technologie bez přijetí adekvátních opatření pro pracovníky. Z nových forem organizace práce plynou benefity zaměstnavatelům, ale vystavují pracovníky novým formám nejistot.“[10] S odstupem 12 let lze konstatovat, že dnešní realita asi předčí i tehdejší možnou představivost, kterou jsme při vyslechnutí zprávy v Paříži roku 2006 mohli mít. Následujícího roku, v lednu 2007, byl totiž na trh uveden první iPhone….

I díky masovému rozšíření chytrých telefonů došlo k dosud nevídanému rozvoji technologických řešení, která usnadňují, ale částečně též postupně „ovládají“ náš každodenní život a mají též značný vliv na proměny trhu práce. Mění se podoby výkonu práce, způsoby zprostředkování práce, mnohá pracovní místa se „ztrácejí“ - pokud se tak děje z důvodu nahrazení lidské práce automatizací a technologickým pokrokem, nejedná se o nic, co by tu již v minulosti nebylo. Znepokojující však je, pokud se pracovní místa „ztrácejí“ jen zdánlivě, aby byla nahrazována prací, často desítek tisíců tzv. nezávislých dodavatelů pro jediného „odběratele“. Tito faktičtí zaměstnavatelé se pak plnění i těch nejzákladnějších povinností, které má obvyklý zaměstnavatel vůči zaměstnancům, brání odkazem na fakt, že jsou pouhou „technologickou platformou“. V oblasti daní i financování sociálního zabezpečení nejsou za tyto zaměstnance placeny příslušné platby a tito zaměstnanci (i jejich faktičtí zaměstnavatelé) se tak stávají černými pasažéry systémů sociálního zabezpečení. Evropské i národní politické elity „přešlapují“ a po období, kdy chtěly regulovat téměř vše, je možné od doby „brexitového“ šoku zaznamenat vysílání nejasných „liberálně vstřícných“ vzkazů typu „nelze bránit pokroku“ – investorům do technologických platforem dlouhá doba tápaní jistě nevadí. [11]

V oblasti velkých a globálně působících hráčů jednotlivých segmentů ekonomiky sdílení je dobře patrný vliv mezinárodních investorů i manažerů mezinárodních společností na „flexibilizaci“, či rovnou vyřazení všech druhů regulací. Pokud jde o pracovní právo, pak to je přímému tlaku ze strany „beneficientů” sdílené ekonomiky do jisté míry „ušetřeno“, protože je rovnou - obdobně jako celá řada jiných regulací - zcela obcházeno či ignorováno. [12]

Ztráta pracovněprávních jistot, tj. např. garance minimální mzdy, dovolené, pracovní doby a dalších jsou průvodní jevy, které vstupují na trh práce  - lhostejno, zda budeme (zejména podle typu angažovanosti - míry přímé kontroly) na platformy nahlížet jako na zprostředkovatele práce či dokonce jako na přímé (byť zakryté) zaměstnavatele. Negativní dopady do oblasti pracovněprávních standardů příznačně popisuje na jednom z příkladů z praxe prof. Hill: „Prototypem tohoto nového druhu digitální společnosti je Upwork, který má sídlo v San Francisku. Upwork je něco jako eBay pro pracovní zakázky, přičemž ale přímo zaměstnává pouhých 250 stálých zaměstnanců, kteří jsou s pomocí technologie schopni dohlížet na 10 milionů kontraktorů a lidí na volné noze rozesetých po celém světě.“ [13] a dodává, že dvě stě padesát zaměstnanců v USA používá technologii k dohledu nad deseti miliony pracovníků po celém světě (velmi rozrůzněném co do výše lokálních životních nákladů i ceny práce), kteří „soutěží o práci na internetových aukcích“, čímž se rozpoutává globální „závod ke dnu“ ve snižování mezd v rozvinutém světě.

I v případě přímého zaměstnávání prof. Hill upozorňuje na firmy využívající v USA s oblibou „ne-stálých zaměstnanců“ čímž snižují mzdové náklady až o třicet procent, protože jim nemusí přispívat na zdravotní pojištěni, důchody, kompenzace v případě zranění či nezaměstnanosti, ani poskytovat placenou nemocenskou nebo dovolenou. „Na pracovníky tohoto typu se také vztahuje jen málo opatření na ochranu práce a lze je snadno propustit. Ve Spojených státech nemají dokonce ani zákonné právo vstupovat do odborů nebo je zakládat. Pravě tito lidé představují z pohledu lídrů Silicon Valley a jejich hyper-neoliberalismu perfektní typ pracovníků. Generální ředitelé požadují maximální „flexibilitu pracovní síly“, což znamená takový její přísun, který lze pouštět a vypínat jako u zahradní hadice.“  [14]

Pokud se podíváme do současné české reality, je zřejmé, že také nejsme ušetřeni některých negativních projevů ekonomiky sdílení na trhu práce. Na straně jedné, se vší vážností řešíme na vládní úrovni kolik navíc (jednotek) tisíc zaměstnanců může přijmout náš, již zcela vyprahlý, trh práce z Ukrajiny – na straně druhé, po zadání různých variant hesel „práce v Praze“ (nejlépe v ruštině) zjistíme, že existuje několik „náborářských firem“, které mají např. pro mladé muže ze zemí bývalého Sovětského svazu, chtivé práce v oblasti „spolujízdy“, v zásadě podobný vzkaz: „ … přijeďte do Prahy na turistické vízum; stačí, pokud máte řidičák a chytrý telefon, auto Vám zajistíme a budete jezdit …“. 

Na platformy, které profitují na zprostředkování „spolujízdy“ (přesněji na nelegálním taxikaření), se tak „nabalují“ další subjekty, které se snaží získat levné zahraniční řidiče pro svoje flotily připravených „alternativních taxíků“ a nepokrytě se tak podílejí nejen na porušování předpisů v oblasti taxislužby, ale přímo organizují porušování předpisů v oblasti zaměstnanosti, v oblasti vízové apod. Ostatně, kdo služby „spolujízdy“ využívá, asi potvrdí, že již měsíce pro něho v Praze česky mluvící „spolujezdec-řidič“ přijel spíše výjimečně.   

Ani Lex U či A ani Memorandum 

Z našich dosavadních poznatků (v rámci shora uvedeného projektu) mohu shrnout, že u některých oborů a platforem jsou opakovaně popisovány výskyty neplnění či obcházení předpisů finančního práva (zejména neplnění daňových povinností); nerespektováním předpisů správního práva (běžné je podnikání bez příslušných živnostenských oprávnění i neplnění zvláštních předpisů vztahujících se k určitému druhu podnikání – např. zákona o dopravě i dalších). Z pohledu oboru mého hlavního zájmu - pracovního práva - je pak zřejmé, že dochází k porušování předpisů pracovního práva a předpisů z oblasti zaměstnanosti (viz výše), a to nejen ze strany platforem, ale již i dalších subjektů využívajících anonymitu platforem a jejich neochotu sdílet data se státními orgány. 

To vše, jednotlivě i ve svém souhrnu, generuje na straně mnohých aktérů sdílené ekonomiky „neoprávněné výhody“ oproti ostatním subjektům, kteří v daném segmentu trhu působí, avšak právní řád plně respektují, často hovoří o tom, že čelí nekalosoutěžním praktikám. [15]

Platformy jistě děkují za „každé nové ráno“, kdy se mohou věnovat rozšiřování svého podnikání v kouřové cloně tvrzených neslučitelností jejich obchodních modelů se stávající „nevyhovující“ legislativou, unikat bezzubým kontrolním mechanizmům a díky tápaní výkonné moci expandovat – často na úkor těch konkurentů na trhu, kteří „tu zastaralou“ legislativu (ještě) dodržují.

Disruptivní modely podnikání tak vedou ve svých důsledcích k destrukci právních jistot a hodnot, na kterých je postaven právní stát. Přitom je zjevné, že pokud např. kdysi - v souladu s naším právním řádem - byly samostatně některými českými taxikářskými společnostmi vyvinuty jejich vlastní aplikace s podobnou funkcionalitou a jsou dosud v plném souladu se zákonem také provozovány, není postup právo nerespektujících nadnárodních platforem v tomto segmentu omluvitelný ničím jiným než „zákonem“ maximalizace zisku za cenu porušování práva. Relativizována je v tomto ohledu i tvrzená novost zahraničních modelů – aplikace, díky kterým si bylo možné přivolat skutečné taxi stisknutím jediného knoflíku, mělo několik českých dispečinků taxi v provozu dlouho před příchodem dnes celosvětově známých platforem pro „spolujízdu“, které si dnes - vědomé si své globální síly - vynucují „zvláštní“ zacházení. 

To je však skutečně nezbytné jen zcela vzácně, v případě ve kterém se ukáže, že na daný obchodní model nelze stávající právní rámec aplikovat. V ostatních případech je třeba vyžadovat, aby „všichni hráči na trhu hráli podle stejných pravidel.“ Tragické by bylo podlehnout tlakům nejrůznějších lobbistů a přijímat pro jednotlivé platformy zákony „šité jim na míru“; cestou k nápravě však podle mého přesvědčení nesmí být ani žádné „memorandum“, ve kterém by si jakákoliv firma (ať zahraniční či domácí) mohla s ohledem na svoji silnou pozici vybírat, co bude a co nebude z našeho právního řádu dodržovat. 


Kongres Právní prostor 2018

Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.


[1] „V roce 1892 došlo ve Věšíně, obci vzdálené necelé 2 km od Starého Rožmitálu, k průkopnickému činu. Dne 24. července před 120 lety zde 39 dělníků založilo vůbec první výrobní družstvo v Čechách s názvem První výrobní družstvo cvočkařské pro Věšín a okolí.“ cit z http://www.staryrozmital.cz/news/pred-120-lety-bylo-zalozeno-ve-vesine-prvni-vyrobni-druzstvo-v-cechach/

[2]Ekonomika sdílení (Sharing Economy)“; cit z https://managementmania.com/cs/ekonomika-sdileni

[3]  DVOŘÁK, R.  60. výročí Svazu českých a moravských výrobních družstev. Výrobní družstevnictví. 2/2013, str. 4

[4] Rozhovor: prof. Jan Pichrt - Nedodržování pravidel generuje na straně aktérů sdílené ekonomiky neoprávněné výhody; 13.04.2018,  https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/rozhovor-prof-jan-pichrt-pravni-prostor-2018

[5] Viz Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. Evropský program pro ekonomiku sdílení COM (2016) 356 dostupné na: http://ec.europa.eu/DocsRoom/documents/16881  

[6] Srov. např. Dařílková, L., Obchodní modely založené na přístupu a disrupce pracovního práva in Pichrt, J., Boháč, R., Morávek, J. (eds.), Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Praha, Wolters Kluwer ČR, 2017, str. 122 an.

[7]  Pichrt, J. (2018).

[8] Pichrt, J., Boháč, R., Morávek, J. (eds.), Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Praha, Wolters Kluwer ČR, 2017, str. 336 s.

[9] Hill, S.  Kalifornská výzva. Jak (ne)regulovat disruptivní modely podnikání. 1. vyd. Praha: Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupení v České republice, 2016. ISBN 978-80-87748-29-9 (online), dostupné na http://www.fesprag.cz/fileadmin/public/pdf-publikace/Kalifornska_vyzva.pdf

[10]  “Employers introduce new technologies without adequate adjustment measures for affected workers. New forms of work organization benefit firms, but put workers into new forms of precariousness.“  Compa, L. Trade Liberalization and Labour Law. General Reports. The XVIII. World Congress of Labour Law & Social Security Law, Paris, 2006.  

[11] Blíže k tomu Pichrt, J., Current challenges in Czech Labour and Social Security Law in historical context (opening address),  The Lawyer Quarterly, 4/2017, Praha, str. 305 an.

[12] Pichrt, J. Několik tezí k tématu : Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? in Pichrt, J., Boháč, R., Morávek, J. (eds.), Sdílená ekonomika – sdílený právní problém? Praha, Wolters Kluwer ČR, 2017, str. 13 a násl.

[13]  Hill, S. (2016), str. 4.

[14] Tamtéž.

[15]  Blíže viz Pichrt, J. (2018).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články