Rozhovor: David Uhlíř - Advokát hledá spravedlnost pro svého klienta. Soudce hledá spravedlnost

Odborný kongres Právní prostor 2019 je za dveřmi. A těšit se můžete na řadu významných řečníků, mezi kterými je i soudce Ústavního soudu JUDr. David Uhlíř. V následujícím rozhovoru se mimo jiné dočtete, jaké to je odejít z advokacie na Ústavní soud, jaká je role morálky v právnických profesích a jaké předpoklady by měl soudce pro výkon své profese splňovat.

Foto: Fotolia

V nadcházejícím týdnu proběhne další ročník odborného kongresu Právní prostor 2019, na kterém budete přednášet na téma „Právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivý rozsudek“. Jak je s těmito právy v současné době nakládáno – můžeme říci, že máme tato práva opravdu zaručena?

Právo na řádný proces, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve valné většině ano. Pokud je toto právo v nějakém ohledu porušováno, pak je to v případech protahovaných řízení, opožděného poskytnutí spravedlnosti. Právo na spravedlivý rozsudek je jiná otázka, a o ní budu mluvit hlavně. Právo na spravedlivý rozsudek totiž nikdo nemá, každý ale může legitimně očekávat, že soud bude o jeho dosažení usilovat.

Ve funkci ústavního soudce působíte od roku 2014. Co pro Vás bylo po příchodu na Ústavní soud nejtěžší?

Radši bych řekl, co bylo nejpříjemnější a nejradostnější. Možnost pracovat v inteligentním a vstřícném kolektivu, a to včetně asistentů a administrativy. Možnost soustředit se na právo a nezabývat se účtováním, administrativou kanceláře, daňovými přiznáními a dalším stem maličkostí, které by umořilo osla.

Ve své praxi jste toho „okusil“ poměrně dost. Mimo jiné jste se věnoval také advokacii. Jak se podle Vás liší vnímání spravedlnosti z pozice soudce a advokáta? Lze vůbec o „spravedlnosti“ u advokacie hovořit?

Advokát hledá spravedlnost pro svého klienta. Soudce hledá spravedlnost.

Jaké jsou podle Vás ve funkci Ústavního soudce výhody této Vaší profesní minulosti? 

Dělal jsem obecnou agendu, trestní i civilní právo, korporace, insolvence. Takže jistá všestrannost. Na druhou stranu pokulhávám v teorii ústavního práva. Snažím se to dohnat a až (a jestli) to doženu, tak mi skončí funkční období. Jistý půvab je ve složení Ústavního soudu, můžeme se učit jeden od druhého. Asi mám oproti kolegům profesorům určitou výhodu v tom, že lépe chápu, co je za některými spory skryto, co není ve spise napsáno a při jednání nebylo vysloveno.

Kdybyste měl stručně shrnout současný stav justice tak, jak ho vnímáte z pozice soudce – lišil by se od toho, jak jste náš justiční systém vnímal třeba právě před čtyřmi lety, kdy jste na Ústavní soud teprve nastupoval?

Líbí se mi mladí soudci i státní zástupci, kteří nastupují do své profese. Ti z nich, které znám, jsou profesně dobře připravení a jsou odhodlaní svoji práci dělat poctivě a dobře. Mají určitou stavovskou hrdost. Na druhou stranu jsem se stal o dost shovívavějším k chybám soudců. Jako advokát jsem je nesnášel, dnes vím, že každá lidská činnost se vyznačuje jistou mírou omylu a to je třeba respektovat. Pokud se ta chyba nepromítne dramaticky do lidského osudu nebo nesvědčí o lajdáctví.

Začátkem roku se otevřela otázka nezávislosti soudců a justice jako takové. Jaké základní morální a etické hodnoty by podle Vás měl soudce splňovat?

Měl by naplno chápat odpovědnost své funkce. Měl by se učit ze svých chyb a neopakovat chyby jiných. Měl by mít schopnost empatie. Měl by být pracovitý a vzdorovat profesnímu vyhoření. Jak to tak říkám, napadá mě, že by měl mít taky jednu vlastnost každého dobrého profesionála, ať je to lékař nebo instalatér, a to nespokojenost se špatně vykonanou vlastní prací, protože ta práce o něm vypovídá. O nezávislost justice strach nemám, ta letošní debata naopak jasně ukázala, že justice je sebevědomá a stojí si za svým. Obavu mám z toho, že si jako národ dokážeme zvolit do svého čela lidi, kteří považují nezávislou justici za překážku svému usilování o moc a majetek.

Lze vůbec soudcovskou profesi vykonávat bez víry ve spravedlnost?

Lze, ale výsledky nestojí za nic.

Před několika lety proběhla na Právnické fakultě UK zajímavá přednáška harvardského profesora Michaela Sandela, který přednáší na téma morálky, spravedlnosti a práva. Troufám si říci - i na základě své vlastní zkušenosti - že v této oblasti má výuka práva na právnických fakultách v ČR poměrně velké mezery. Má podle Vás morálka v dnešní době vůbec místo i v jiných právnických profesích, než je profese soudce? Není někdy spíše vnímána jako přežitek a něco, pro co - zejména v advokacii - není místo?

Michael Sandel je skutečně inspirativní postava. Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum vydala jeho knihu Spravedlnost: co je správné dělat. S odkazem na Aristotela v ní rozvádí, že rozličné cnosti nezíská člověk tím, že o nich bude číst nebo poslouchat přednášky. Nikdo se nenaučí hrát na housle tím, že si poslechne přednášku. Musí cvičit, poslouchat lepší houslisty a snažit se je napodobit. S morálkou je to podobné, i v tom se člověk musí cvičit a pozorovat jiné, kteří se chovají správně. I proto je tak důležité, aby zákonodárci vedli obec k mravnosti. Tolik Sandel. Člověka ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybuje. Proto pozor na špatné přátele, na špatné vůdce, na špatné vzory. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal dost dobrých vzorů. Vlastně jsem na všechna morální kázání dost alergický, a teď se toho budu dopouštět na kongresu Právní prostor 2019 sám.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články