Jak je to s poctivostí advokátů? Jaká jsou jejich nejčastější kárná provinění?
Myslím si, že je to stejné jako s jakoukoli jinou skupinou lidí. Advokáti jsou v převážné míře poctiví. Ovšem je nás více než 12 tisíc, s advokátními koncipienty přes 15 tisíc. V tomto množství se nepoctivec vyskytnout určitě může. Nejčastější kárná provinění však nezačínají nepoctivostí, ale tím, že advokát něco opomene. Nepodá včas žalobu, opravný prostředek nebo neodstraní jejich vady, když je k tomu soudem vyzván. Stává se, že advokát namísto, aby se snažil své pochybení v mezích možného napravit, případně se s klientem dohodnout na jeho odškodnění či odstranění následků pochybení, zamlčuje skutečný stav, čímž klienta mnohdy poškodí daleko více než prvotním neinformováním o nabytí právní moci rozsudku, podle něhož je klient povinen protistraně uhradit žalovanou sumu nebo náhradu nákladů soudního řízení. Někdy se pak klient takového advokáta o této své povinnosti dozví až od exekutora.
Dalšími častějšími kárnými proviněními jsou porušení povinnosti odmítnout poskytnutí právních služeb pro kolizi zájmů nebo nevydání listin klientovi po skončení zastupování.
Za jaká provinění kárná komise ukládá nejpřísnější tresty – tedy dočasný zákaz výkonu advokacie nebo dokonce vyškrtnutí ze seznamu advokátů? Jak často k takovým trestům přistupujete?
S jistou výhradou, že často je takový advokát jedním kárným rozhodnutím postihován za více skutků, pak nejčastějšími proviněními, za něž jsou ukládána nejpřísnější kárná opatření, jsou porušení povinností při provádění úschov peněz klientů. Advokát například nevyplatí peníze tak, jak by měl, nebo je nevyplatí ani na žádost klienta včas. Nejpřísnější kárná opatření, tedy dočasný zákaz výkonu advokacie nebo vyškrtnutí ze seznamu advokátů, jsou ukládána v jednotkách ročně, během posledních 8 let nejvýše 13 za rok. Ovšem někdy musí být kárné řízení před vynesením takového kárného rozhodnutí zastaveno či přerušeno proto, že kárně obviněný byl v jeho průběhu vyškrtnut ze seznamu advokátů z jiného důvodu. V takovém případě se kárné řízení přerušuje maximálně na dobu 5 let u advokáta, resp. maximálně na dobu 3 let u advokátního koncipienta.
Jak probíhá obnovení zápisu, když dojde k vyškrtnutí ze seznamu advokátů?
Po uplynutí výše zmíněné doby 5 let u advokátů (resp. 3 let u koncipientů) není advokát zapsán znovu automaticky, ale opět se zkoumá, zda splňuje všechny podmínky pro zápis do seznamu advokátů, které stanoví § 5 zákona o advokacii. Je to rozdíl oproti tomu, kdy má advokát pozastaven výkon advokacie, což je mimo jiné v případě, kdy je mu uděleno kárné opatření dočasného zákazu výkonu advokacie. V tomto případě mu je po uplynutí lhůty automaticky obnovena možnost vykonávat advokacii, a to bez potřeby podání žádosti ani doložení či splnění dalších povinností.
Kárné řízení představuje specifický typ řízení. Jak probíhá, jaké jsou jeho jednotlivé kroky?
Kárné řízení se zahajuje kárnou žalobou, kterou je oprávněn podat jen předseda kontrolní rady ČAK a ministr spravedlnosti. Ještě předtím se však podanou stížností v rámci ČAK zabývá její kontrolní rada. Ta má zpravidla 6 měsíců na prošetření a posouzení, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se advokát vytýkaným jednáním či opomenutím dopustil kárného provinění. Pokud dospěje ke kladnému závěru, je podána kárná žaloba, kterou projednává tříčlenný kárný senát složený ze členů kárné komise České advokátní komory. Kárný senát může za určitých podmínek rozhodnout bez jednání kárným příkazem. Tím může jako kárné opatření uložit pouze napomenutí anebo mírnější pokutu. Pokud proti kárnému příkazu podá kárný žalobce nebo kárně obviněný odpor, anebo nejsou pro vydání kárného příkazu splněny podmínky, nařídí předseda kárného senátu ústní jednání, které se koná buď v Praze, nebo v Brně. Po provedení potřebných důkazů vynese kárný senát kárné rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání, o němž rozhoduje tříčlenný odvolací kárný senát složený ze členů odvolací kárné komise ČAK. Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího kárného senátu, jímž se kárné řízení končí, je pak přípustná žaloba podle soudního řádu správního.
Specifičnost advokátního kárného řízení lze spatřovat též v tom, že se řídí hned čtyřmi právními předpisy. Některá jeho procesní pravidla stanoví zákon o advokacii, další advokátní kárný řád (vyhláška ministerstva spravedlnosti). Tam, kde tyto předpisy mlčí, se v kárném řízení přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Doručování v kárném řízení se pak řídí řádem správním.
Jaký je dle Vás současný stav české advokacie? Jaké jsou nedostatky a naopak klady či výhody současného systému?
Na tuto otázku je obtížné v celé šíři odpovědět několika větami. Omezím se proto na advokátní etiku.
V době, kdy jsem v advokacii začínal, byla advokátní etika a dodržování mnohdy nepsaných pravidel pro výraznou většinu tehdejších advokátů samozřejmostí. Tehdy bylo ve Středočeském kraji zhruba 60 advokátů a advokátek. Prakticky všechny jsem osobně znal a jen s mírnou nadsázkou mohu říci, že 58 z nich jsem si vážil tehdy a vážím dodnes pro jejich odbornost, etiku i normální lidskou slušnost. Nejsem si jist, zda obdobný poměr platí i nyní.
Při advokátních zkouškách je někdy patrné, že advokátní koncipienti nemají zažité základní etické principy upravující vztahy mezi advokáty a klienty, advokáty a protistranami, advokáty a soudy nebo jinými orgány veřejné správy, jakož i mezi advokáty navzájem. Nemyslím si, že by to bylo principálně jejich vinou, spíše je to naopak zaviněním těch, kdo na ně během jejich koncipientské praxe působí, resp. by působit měli, tedy zejména jejich školitelů, případně dalších advokátů vykonávajících advokacii ve stejné advokátní kanceláři. Je nutné, aby se školitelé více věnovali řádné výchově svých advokátních koncipientů, jak jim to ukládají zákon o advokacii a příslušné stavovské předpisy. Pokud se kolegové až u advokátních zkoušek nebo dokonce až v kárném řízení dozvídají, jak mají z etického hlediska jako advokáti postupovat, je to nepochybně pozdě. Jsem přesvědčen, že to je také tím, že již jejich školitelé nebyli v rámci své koncipientské praxe řádně školeni. Proto považuji za racionální návrh, aby jeden advokát mohl být současně školitelem maximálně tří advokátních koncipientů, přičemž školitelem by se mohl stát nejdříve po třech letech advokátní praxe.
Tato změna je, mimo jiné spolu s novými oprávněními orgánů Komory postupovat proti pochybením advokátů při provádění úschov a prohlášení o pravosti podpisu, součástí návrhu novely zákona o advokacii, kterou před delší dobou ČAK předložila ministerstvu spravedlnosti.
Jaký máte názor na pětiletou koncipientskou praxi na Slovensku? Měla by se prodlužovat i u nás?
Byl jsem u diskuze, když to bylo zvažováno i v rámci komory. Zvedla se proti tomu velká vlna odporu především ze strany koncipientů. Je opravdu těžké říci, zda by to bylo dobře nebo špatně. Záleží v prvé řadě na tom, jak je kvalitní samotná výchova koncipientů. Ta může být nekvalitní při pěti letech stejně jako při třech letech koncipientské praxe. Naopak u kvalitního školitele se koncipient může naučit být advokátem již během tří let. Ono to má i určitý koncepční přesah, kdy právě to, že koncipientská praxe na Slovensku je o dva roky delší, vede k tomu, že slovenští uchazeči o vstup do advokacie se snaží koncipovat v Čechách. Sjednocení délky koncipientské praxe by tak mohlo zčásti sloužit i na ochranu našich koncipientů. Za důležitější však považuji kvalitu samotných školitelů a plnění jejich povinností. Jednou z drobných možností, jak k tomu školitele přimět, je to, co fungovalo dříve, tedy jejich povinná účast při advokátní zkoušce. Věřím tomu, že školitel, který by viděl, že jeho koncipient není řádně připraven nebo vychován, by se pro příště snažil svoji povinnost naplnit lépe.
Zaznamenáváte zvyšující se (či naopak snižující se) počet kárných řízení?
Pokud se zaměříme na období posledních deseti let, pak v posledních třech letech došlo k určitému snížení počtu kárných žalob. V letech 2007 až 2012 bylo podáváno cca 165 žalob ročně, poslední dva roky se jedná zhruba o 125 kárných žalob. V letošním prvním pololetí byl jejich počet obdobný jako ve stejném období loňského roku.
Pravidla profesionální etiky zavazují advokáta k určitému chování nejen při výkonu advokacie. Jak je to s regulací v této oblasti u ostatních právnických profesí (notář, exekutor, soudce)? Jsou jednotlivé regulace vůbec srovnatelné?
Podmínky výkonu těchto právnických profesí jsou do značné míry odlišné. Tomu odpovídají i etická pravidla. V některých aspektech se požadavky kladené na advokáta a soudce musí lišit. Všem uvedeným profesím je však společná povinnost jejich členů či příslušníků jednat a chovat se tak, aby nesnižovali důstojnost a vážnost své profese či stavu. Navzájem bychom si pak měli být vždy vědomi, že přes rozdílnosti našich postavení v konkrétní situaci, jsme všichni kolegové a měli bychom se vůči sobě chovat s respektem a úctou.
Setkáváte se s kárnými provinění spíše u advokátů nebo koncipientů?
Určitě u advokátů, a to i s přihlédnutím k tomu, že advokátů je čtyřikrát více než advokátních koncipientů.
V poslední době se ozývají čím dál tím více negativní ohlasy (především ze strany koncipientů) na současný systém advokátních zkoušek, především kvůli tzv. „zastaralosti“ systému. Jaký je Váš názor na potenciální digitalizaci?
Plně podporuji snahu, aby uchazeči mohli písemnou část advokátní zkoušky psát na počítači a pokud možno k tomu používat elektronické právní systémy. Nezbytnou podmínkou pro tuto změnu je však technicky zabezpečit, aby zkoušku vypracovával skutečně zkoušený uchazeč. Bylo by to lepší i pro zkušební komisaře, jelikož mnohdy je opravdu těžké prokousávat se písemnými pracemi a luštit, co tím měl či neměl koncipient, samozřejmě nervózní a pod tlakem, na mysli. I pro tento účel by bylo daleko lepší a myslím si i důstojnější, kdyby advokátní zkoušky v písemné části mohl koncipient vykonávat na počítači a mít takto také přístup k judikatuře, popřípadě ke komentářové literatuře. S nahrazením ústní advokátní zkoušky písemným testem ale rozhodně nesouhlasím.
Advokátní zkouška není další semestrální či státní zkouškou. Jejím hlavním účelem je ověření schopností uchazeče aplikovat právní nebo jiné předpisy a zjištění, zda během své koncipientské práce získal schopnosti potřebné pro řádný výkon advokacie včetně osvojení si etických norem. Složení advokátní zkoušky a následně advokátního slibu znamená nejen oprávnění vykonávat samostatně advokacii, ale také plnou odpovědnost za svou práci. Jsem přesvědčen, že ústní zkouška je stále nejlepším způsobem, jak zjistit, zda uchazeč tyto předpoklady splňuje, zda umí pohotově reagovat, argumentovat a přípustnými prostředky hájit zájmy klienta. Bohužel často ta zkouška probíhá spíše tak, že se z koncipienta snažíme nějaké znalosti získat a pak se k tomu dalšímu, té nadstavbě, aplikaci a argumentaci, ani nedostaneme.
Objektivitu advokátní zkoušky pak zajišťuje pětičlenný zkušební senát, jehož členy nejsou jen advokáti, ale též soudci (většinou vrcholných stupňů naší soudní soustavy) a příslušníci dalších právnických profesí.
Berou se při zkoušce ohledy na to, že daný uchazeč nemá generální praxi a hůře se tedy orientuje v oblastech, ve kterých koncipientskou činnost nevykonával?
Spíše nikoli, protože právě advokátní zkouška je posledním místem, kde se dá zjistit a případně ovlivnit, jestli koncipient bude schopen poté vykonávat činnost například i mimo kancelář a obor, ve kterém se profiluje.
Jste mimo jiné členem Etického výboru Rady evropských advokátních komor. Jak se regulace a pravidla Etického kodexu advokátů v Evropské unii promítá do vnitrostátních etických kodexů?
Článek 2 odst. 2 Etického kodexu říká, že náš Etický kodex při mezinárodní činnosti advokáta v rámci EU a Evropského hospodářského prostoru platí subsidiárně. Při přeshraničním kontaktu advokátů se postupuje podle Evropského etického kodexu, náš kodex ale stále platí podpůrně. Ustanovení našeho Etického kodexu a Etického kodexu advokátů v EU jsou však do značné míry podobná.
V rámci CCBE pak řadu let probíhají práce na modelovém (vzorovém) etickém kodexu, který by měl být jakýmsi vodítkem pro jednotlivé advokátní komory, pokud jde o stanovení etických pravidel pro jejich členy. Složitost a rozsah diskuse nad jednotlivými ustanoveními modelového kodexu ukazují, že v rámci Evropské unie i v rámci kontinentálního systému práva jsou v některých ohledech takové odlišnosti, že je zřejmě vyloučeno, aby pro všechny komory platil v rámci jejich vnitrostátní regulace jednotný etický kodex, jak bylo také zvažováno.
Jaká je efektivita komunikace a spolupráce CCBE s evropskými institucemi? Jak tuto spolupráci mohou zaznamenat např. čeští advokáti?
CCBE je evropskými institucemi respektována jako významný reprezentant evropských advokacií, ale netroufám si a necítím se být oprávněn vyjadřovat se k efektivitě jejich vzájemné komunikace.
Diskuze k článku ()