Za jakých podmínek mohou být v českých domácnostech chována exotická zvířata? K této aktuální problematice se v rozhovoru vyjádřila advokátka a předsedkyně odborné platformy ANIMAL EYE, JUDr. et PhDr. Zuzana Rennerová.
Do Poslanecké sněmovny míří stěžejní právní předpisy týkající se úpravy související s ochranou zvířat především před týráním. Konkrétně jde o novelu zákona na ochranu zvířat proti týrání a na přelomu února a března by měla být dokončena novela veterinárního zákona. Jaké konkrétní změny připravovaná legislativa zavádí? V jakém přibližném časovém horizontu by mohla nabýt účinnosti?
Obě normy se dostávají do legislativního procesu v souladu s Plánem legislativních prací vlády pro příslušný kalendářní rok, a uvedená situace tak představuje unikátní příležitost vytvořit komplexní a efektivní systém ochrany zájmových chovů zvířat a především psů, který v České republice devětadvacet let tolik chyběl.
Novela zákona na ochranu zvířat proti týrání především upřesňuje, zefektivňuje a zjednodušuje provádění institutů náhradní péče (včetně té předběžné) a dále rovněž zabrání týraného zvířete a propadnutí týraného zvířete. V minulosti se často stávalo, že obecní úřady obcí s rozšířenou působností se obávaly umisťovat týraná zvířata do náhradní péče z finančních důvodů. Nově péči o týraná zvířata proplatí obcím stát, pokud účelně vynaložené náklady na náhradní péči trvající déle než tři měsíce přesáhnou částku 200 tis. korun a chovatel ji neuhradí. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností budou mít také nově možnost uložit, aby se zvíře stalo majetkem státu, i v případě, kdy bylo umístěno do náhradní péče od osoby, která není vlastníkem zvířete. Předloha dále zavádí tolik potřebnou obecnou působnost vyhlášky o stanovení podmínek při chovu psů a koček, která se dnes vztahuje z hlediska subjektů pouze na podnikatele a registrované chovatele a z hlediska předmětu úpravy pouze na chovná a nikoliv na všechna chovaná zvířata, dále zakazuje v souladu se závěry Ústřední komise pro ochranu zvířat prodej psů, koček a primátů v obchodech se zvířaty, snižuje administrativní zátěž krajských veterinárních správ tím, že rozšiřuje výčet výjimek, kdy se ve správním řízení ve věci ochrany zvířat nevydává odborné vyjádření, a v neposlední řadě zavádí zápis přestupků na úseku ochrany zvířat do evidence přestupků vedené Rejstříkem trestů. V rámci druhého balíku norem se počítá například s povoleními a licencemi chovatelů, většími pravomocemi Státní veterinární správy a její flexibilnější spoluprací s Policií a obcemi, povinností začipování štěněte před přechodem k novému majiteli anebo se zavedením registru chovatelů. Úpravy by měly začít platit od roku 2020.
Domníváte se, že by změny právní úpravy v této podobě mohly množírnám provozujícím nekalé praktiky učinit konečnou přítrž?
Pokud se podaří udržet striktně odborný kurz legislativních prací, pak se domnívám, že je zde velká šance zacelit flagrantní legislativní mezeru na úseku zájmových chovů zvířat jednou provždy. Z tohoto pohledu je naprosto nezbytné, aby úprava zapracovala stěžejní instituty, jako jsou výše zmíněné, a dále aby detailně rozvedla parametry chovu psů a koček, a definovala tak množírny v rovině správního práva, vyřešila otázku jednotné celostátní evidence psů, podmínila zcizovací transakce se psy povinností jejich očipování a v neposlední řadě, aby se také určitým způsobem postavila k regulaci internetové inzerce zvířat.
Nová zákonná úprava by tedy měla přinést komplexní systémové řešení problematiky psích množíren se zohledněním podnětů odborníků. Mezi odbornou veřejností se mimo jiné dlouhodobě diskutuje o centrálním registru psů. Počítá novela s takovým registrem, případně v jaké podobě by měl být zaveden?
Zavedení jednotné celostátní evidence psů se diskutuje řadu let. V minulosti většina pokusů ztroskotala s odkazem na údajnou finanční náročnost systému. Postupem času se však z uvedeného argumentu stala spíše floskule. Obecně lze říci, že se zatím nikdy nenalezla vůle k systematické revizi a vyhodnocení stávajícího stavu a racionální diskuzi o přínosech centrálního rejstříku. Statistiky a zkušenosti nejenom ze zahraničí, ale také z českých obcí přitom dávají tvrzení o výhodnosti evidence psů a jejich chovatelů jednoznačně za pravdu. O přeshraničních aspektech nekontrolovaných pohybů domácích zvířat napříč Evropou ani nemluvě.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že se jedná o mezirezortní věc, kterou nelze vyřešit při jediném zasedání a která vyžaduje pečlivou a systematickou práci všech dotčených institucí, v prvé řadě resortů zemědělství a vnitra. Nutno říci, že v minulém volebním období jsme byli nalezení tohoto řešení velmi blízko. Zejména tehdejší vedení Ministerstva vnitra bylo diskuzi o nalezení příhodného modelu velmi otevřeno, mimo jiné kvůli problémům, které stávající stav působí primárně obcím. Dokonce se podařilo dosáhnout konsenzu mezi tehdejším náměstkem ministra vnitra a náměstkem ministra zemědělství o ustavení zvláštní pracovní skupiny, která by se danému tématu systematicky věnovala. Bohužel záměr ztroskotal především na liknavosti Svazu měst a obcí, který nevyslyšel výzvu k zapojení se do této pracovní skupiny a situaci vyřešil tím, že delegoval svého zástupce do Ústřední komise pro ochranu zvířat, v níž do té doby zastoupení místních samospráv zcela chybělo. V posledních měsících volebního období se pak nejenom zástupci Ministerstva zemědělství ocitli pod tlakem různých zájmových subjektů, a to především z řad velkých IT firem a dalších komerčních gigantů, které ve zřízení centrálního rejstříku psů a nové legislativě vycítily – zcela přirozeně – velkou obchodní příležitost. Ostatně to, že se stát nestaví k otázce jednotné evidence psů jednoznačně, jim hraje do karet dodnes. Následovaly rovněž nesystémové pokusy zavést centrální rejstřík psů na poslední chvíli prostřednictvím „přílepků" k tehdejší novele veterinárního zákona. Žádný z těchto konceptů však – s výjimkou jediného, a to návrhu ústředního orgánu státní správy – nesplňoval elementární náležitosti návrhu zákona, a nebyl tak způsobilý relevantně zasáhnout do legislativního procesu. Mediální vyznění bylo ovšem takové, že na straně Ministerstva zemědělství nebyla i přes zmíněné legislativní „snahy" vůle řešit otázku evidence psů. Veřejnost pak na základě těchto dezinformací kritizovala výslednou podobu novely veterinárního zákona, ovšem málokdo věděl, co se dělo v pozadí. Řada politiků a odborníků byla otevřeně vyzývána, nebo dokonce zastrašována, aby se problémem nezabývali a nechali otázku evidence být… Osobně se domnívám, že právě „přetlak" subjektů zasahujících do podoby legislativy z rozličných důvodů a rozličnými způsoby je celé věci enormně na škodu.
Souhrnně lze říci, že pokud jde o evidenci, je stávající stav velmi roztříštěný, nepřehledný a bohužel i nefunkční. Na území České republiky existují primárně dílčí databáze v jednotlivých obcích – jednak (v menším rozsahu) na základě obecně závazných vyhlášek, a jednak (a to prakticky v každé obci) v rámci správy místního poplatku ze psa. Dále zde máme evidence psů s průkazem původu, evidenci petpasů vedenou Komorou veterinárních lékařů ČR a také soukromé databáze, fungující na bázi dobrovolnosti, resp. principu komerčního podnikání. Novela zákona na ochranu zvířat proti týrání reaguje primárně na povinnost plošného čipování psů. Jelikož veterinární zákon, jímž byla zmíněná povinnost zavedena, neupravuje evidenci označených psů ani povinnost přihlásit psy do evidence, zůstává v prvotním textu novely prozatím ponecháno zmocnění obcí k vydání obecně závazných vyhlášek v této oblasti. Problematickou skutečností je, že podle veterinárního zákona budou psi čipováni postupně. Od 1. ledna 2020 má být pes očipován při příležitosti očkování proti vzteklině. Je však třeba si uvědomit, že některé očkovací látky mají účinnost dva až tři roky. Pes, který byl očkován proti vzteklině na konci roku 2019, tak bude podléhat povinnosti označení čipem až v průběhu roku 2022. V obcích, které mají již nyní vydány vyhlášky o povinném označování psů, tedy dojde ke zhoršení situace, kdy pro některé chovatele bude tato povinnost aktuální až po době pozbytí účinnosti očkovací látky.
V Poslanecké sněmovně již od loňského roku leží návrh novely trestního zákona pocházející z pera TOP 09, který citelně navyšuje trestní sazby u trestných činů páchaných na zvířatech. Dle vyjádření strany by navrhovaná konkurenční novela pouze odložila skutečné řešení problému. Odborná veřejnost však krok navýšení trestních sazeb u trestných činů páchaných na zvířatech dlouhodobě kritizuje. Ztotožňujete se s touto kritikou, nebo je podle Vás navrhované zvýšení trestní represe způsobilé potenciální pachatele od týrání odradit?
V prvé řadě je třeba říci, že novela trestního zákona z dílny TOP09 a zmiňovaná vládní legislativa si nekonkurují, neboť každá z nich upravuje naprosto odlišné záležitosti. Zatímco předloha TOP09 představuje toliko dílčí pokus o navýšení trestní represe na úseku ochrany zvířat, v návaznosti na masívní mediální kampaň a s predikcí, že vyšší trestní sazby odradí potenciální pachatele od týrání zvířat, legislativa chystaná vládou, resp. na půdě Ministerstva zemědělství se naopak snaží vyřešit problematiku množíren komplexně, především v rovině správního práva. Bylo by tedy hrubou chybou a velkým omylem považovat navrhovanou novelizaci trestního kodexu za komplexní protimnožírenské opatření, nebo dokonce vyzývat k jejímu přijetí namísto chystané vládní legislativy s odkazem na fakt, že snad byla do Poslanecké sněmovny poslána dříve. Ostatně diskuze o příhodných legislativních změnách na úseku zájmových chovů zvířat byla mimo jiné předmětem obou letošních zasedání Legislativní rady Ministerstva zemědělství, kdy byla problematika množíren v rámci finalizace klíčových novel (tj. zákona na ochranu zvířat proti týrání a veterinárního zákona) dokonce označena za jednu z hlavních legislativních priorit resortu pro první polovinu roku 2019.
Dlouhodobě v tomto směru nezahálejí ani členové Ústřední komise pro ochranu zvířat, stejně jako zemědělský výbor (platí již pro členy z předchozího volebního období). Je naprosto nezbytné, aby obě předlohy – tj. jak vládní, tak opoziční – šly ruku v ruce a vhodně se doplňovaly. Osobní ambice nebo mediální prohlášení o tom, kdo s čím údajně přišel jako první, by měly v zájmu kvality úpravy ustoupit do pozadí. Ostatně pokud slova o „krádeži" tématu nebo rizicích oddalování přijetí legislativy zaznívají z úst politika, který před časem znemožnil konání tolik potřebné celostátní konference určené pro starosty obcí k problematice centrální evidence psů tím, že si ve stejný termín po načerpání externího know-how uspořádal za velkého mediálního ohlasu obdobnou konferenci z evropských peněz, ovšem pro problematiky znalé a nepříliš početné publikum a bez jakéhokoliv relevantního přínosu pro řešení problému, působí to více než nepatřičně.
K Vašemu dotazu je třeba dále říci to, že argumentace o tom, že pouhé navýšení trestních sazeb u trestných činů na úseku ochrany zvířat umožní bez dalšího ukládat pachatelům nepodmíněné tresty, je mylná, odborně nesprávná a širokou veřejnost, neznalou práva, toliko mate. Nejde přitom o porovnávání trestních sazeb v rámci základních a kvalifikovaných skutkových podstat, ale o obecná pravidla a metodiku ukládání trestů. To přeci musí každý právní profesionál dobře vědět.
Česká republika je nositelkou ne zcela lichotivé nálepky „množírny a vývozovny psů pro Evropu”. V čem tkví hlavní příčiny tohoto problému? Je to například příliš vágní právní úprava podmínek chovu na úseku zájmových chovů zvířat?
Z pohledu mezinárodního obchodu s domácími zvířaty a ilegálních transportů je Česká republika spíše transportní zemí nežli hlavní množírnou, resp. vývozovnou pro Evropu, nicméně pravdou je, že pokud jde o legislativní standardy týkající se zájmových chovů zvířat, patří naše úprava v rámci Evropské unie ještě stále mezi nejhorší. V zásadě lze hovořit o legální beztrestnosti množitelů. Právo chovat psy a kočky má u nás prakticky kdokoliv, a pokud dodrží naprosto elementární pravidla stanovená vágními ustanoveními zákona na ochranu zvířat proti týrání a strohou a naprosto nedostatečnou prováděcí vyhláškou o stanovení podmínek při chovu psů a koček, je jakýkoliv postih množírenství v zásadě nemožný. Právě proto se v praxi kontroly veterinární správy redukují toliko na základní zdravotní a výživový stav chovaných zvířat, což bývá často kritizováno. Nelze než zopakovat, že je naprosto nezbytné zacelit legislativní mezeru týkající se zájmových chovů zvířat v oblasti správního práva a pamatovat při sepisu i na další druhy těchto zvířat, jako například na kočky, u nichž je situace dlouhodobě žalostná.
Stejně tak je třeba dbát na důslednou aplikaci platného práva. V této souvislosti nemohu nezmínit naši dlouhodobou snahu o využívání § 253 trestního zákoníku, tedy skutkové podstaty trestného činu poškozování spotřebitele, a důsledný postih podvodné a klamavé činnosti množitelů a překupníků spočívající v uvádění vědomě nepravdivých informací, falšování očkovacích průkazů a vakcín, zatajování vad zvířete, odpírání práv spotřebitele apod. Jsme proto nesmírně rádi, že i v této oblasti se – jak se říká – ledy hnuly a nedávná rozsáhlá kauza překupnice z Prahy 4 se zlomově opírá právě o tuto právní kvalifikaci.
Problematika nedovoleného zacházení se zvířaty se však netýká pouze psů. Koncem loňského roku například společnostní rezonoval případ mamby zelené uprchnuté v pražských Hlubočepích, poměrně časté jsou i inzerce exotických zvířat na webových stránkách.[1] Veterinární správa udělí žadateli povolení při splnění stanovených podmínek pro chov exotických zvířat, jestli se o ně žadatel umí starat, už ale nikdo nekontroluje. Za jakých podmínek mohou být v českých domácnostech chována exotická zvířata a je tato právní úprava dle Vašeho názoru dostačující? Řešila jste v rámci své právní praxe nějaký podobný případ?
Vzhledem k tomu, že naše právní poradna je primárně určena pro dotazy týkající se zájmových chovů zvířat, setkáváme se s případy exotických zvířat pouze okrajově. V současnosti je krajská veterinární správa, která vydává povolení pro chov tzv. zvířat vyžadujících zvláštní péči, povinna alespoň jednou za rok provádět dozor nad dodržováním podmínek chovu. Záznamy o provedené kontrole se pak uchovávají po dobu pěti let. Je pravda, že podmínky pro chov těchto druhů zvířat skutečně nejsou kdovíjak přísné a v žádosti stačí uvést stručný popis chovu a jeho vybavení. Zmiňovaná novela zákona na ochranu zvířat proti týrání proto zpřísňuje právní úpravu chovu druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči a mimo jiné zavádí na základě podnětu Kanceláře veřejného ochránce práv povinnost přiložit k žádosti pro veterinární správu kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí pro stavbu pro chov vydané stavebním úřadem, pokud má být pro dané zařízení vydáno. Na základě podnětu Státní veterinární správy budou nově v prováděcí vyhlášce č. 411/2008 Sb. upraveny také požadavky týkající se péče a požadavky na prostory a vybavení pro chov vybraných druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči.
Jste předsedkyní celostátní nezávislé organizace ANIMAL EYE. Hlavním účelem tohoto spolku je hájit a prosazovat práva a zájmy zvířat - především zvířat v zájmovém chovu, pojmenovat problémy v oblasti týrání domácích zvířat, snaha o řešení a zabránění vzniku těchto problémů. Organizace poskytuje i bezplatnou právní poradnu na bázi pro bono ve spolupráci s advokáty ČAK. Spolupracujete za účelem ochrany zvířat s nějakými dalšími institucemi? S čím konkrétně ANIMAL EYE pomáhá nejvíce?
ANIMAL EYE je odbornou platformou, která sdružuje nejenom právníky a advokáty, ale také odborníky z dalších oblastí (veterinárního lékařství, diplomacie, obchodu, IT, marketingu, PR…) zabývající se na dobrovolnické bázi problematikou ochrany domácích zvířat. Již pátým rokem je naším hlavním úkolem nastavení legislativních standardů týkajících se ochrany zájmových chovů zvířat a především psů. Z pozice připomínkového místa přiznaného rozhodnutím Ministerstva zemědělství se podílíme na přípravě legislativy v této oblasti, z titulu členství v EU Dog & Cat Alliance se v součinnosti s našimi zahraničními partnery snažíme o totéž na úrovni Evropské unie. Spolupracujeme s relevantními zástupci státní a veřejné správy, stejně jako s českými i zahraničními politiky. Iniciujeme výkladová stanoviska, zpracováváme metodické příručky, pořádáme semináře a jiné odborné či tematicky osvětové akce. Uzavřeli jsme partnerství s inzertní společností ANNONCE, která začala již před třemi lety jako první komerční subjekt v Česku blokovat závadnou inzerci množitelů a překupníků psů. Společně se pak snažíme o očistu inzertního prostředí. Této aktivitě se hodláme intenzivně věnovat, a to v daleko větším rozsahu, i v budoucnu.
Při veškerých svých aktivitách si přitom přísně zakládáme na tom, že neagitujeme – nepořádáme nátlakové akce na politiky, veřejnou správu ani na justici, nespouštíme emočně laděné kampaně, neopíráme argumentaci o průzkumy veřejného mínění. Naše činnost spočívá v partnerském dialogu a konstruktivní spolupráci. Stejně tak je třeba říci, že jsme přísně apolitičtí a při své činnosti zcela nezávislí. Trend, kterého jsme v ochraně zvířat v posledních letech svědky, kdy řada formálně neziskových organizací je finančně podporována konkrétním politickým subjektem a stává se tak zastřenou PR platformou a faktickým vykonavatelem požadavků těchto politiků, považujeme za nepřijatelný a z celospolečenského hlediska navíc za velmi nebezpečný.
[1] Viz např. http://ostatni.zooburza.eu/cz/exoticka-zvirata/
Diskuze k článku ()