Sdílená odpovědnost v proceduře náhradního mateřství

K její osobě by se měl vyjádřit právník, psycholog, gynekolog, praktický lékař, případně další specialista. Náš text je analýzou, zda je velký počet odborníků sdílejících odpovědnost za proceduru zárukou snížení rizik. Jako model nám slouží jev známý pod názvem „efekt přihlížejícího“.

Úvod

Náhradní mateřství (NM) je procedura, kdy asistovanou reprodukci, těhotenství a porod podstoupí žena s cílem vzdát se narozeného dítěte a – vznikají-li pro ni faktem porodu v dané zemi rodičovská práva a povinnosti (matka je žena, která porodila) – pak tato práva a povinnosti převést na někoho jiného, předem domluveného. Procedura byla původně zamýšlena pro heterosexuální páry v reprodukčním věku, mající vlastní gamety, kdy nemoc ženě nedovoluje podstoupit těhotenství a porod. Časem se ale začaly využívat i darované gamety, případně darované embryo; tyto možnosti připouští i European Society of Human Reproduction and Embryology[1] a American Society for Human Reproduction.[2] Tak může být procedura nabízena nejen heterosexuálním párům, ale i párům homosexuálním, či žadatelům-jednotlivcům. Teoreticky by mohla být podle naší analýzy[3] přístupná i žadatelům-organizacím, pokud jediným kritériem pro přístup k asistované reprodukci bude „blaho dítěte“, jak to mají např. ve Velké Británii.[4]

VČR není náhradní mateřství regulováno. Z naprosto ojedinělých případů, odpovídajících původním představám užití procedury (mladý heterosexuální pár s vlastními gametami, bez možnosti donosit a porodit dítě, náhradní matka je někdo blízký, všichni občany ČR), se stalo procedurou, o niž zájem strmě narůstá, objevují se také stále častěji žadatelé mimo původní záměr.[5] Navíc je v současné době v Poslanecké sněmovně ČR vládou schválená novela o. z., garantující homosexuálním párům přístup k rodičovství. Vzniká tedy urgentní potřeba náhradní mateřství regulovat, ať už jasným zákazem, nebo stanovením zákonných podmínek, za nichž může být procedura provedena. K akci vyzývají mnozí odborníci, včetně právníků.[6] Tento článek je další v řadě analýz, vycházejících z výzkumného projektu GA ČR 17-07753S, jeho smyslem je na obecné úrovni analyzovat odpovědnost odborníků, podílejících se na proceduře.

1. Legislativa ve světě

Právní úprava náhradního mateřství je napříč různými legislativami velmi různorodá, od explicitního zákazu přes postoj „mrtvého brouka“, až k velmi liberální regulaci. Předmětem regulace bývá především forma náhradního mateřství (altruistická vs. komerční), status žadatelů (páry vs. jednotlivci, sexuální orientace, partnerský status, občanství či trvalé bydliště, medicínské vs. nemedicínské důvody, věk...), kritéria akceptovatelnosti náhradní matky (medicínská, psychologická, partnerský status, rodičovský status, příbuznost s párem, státní příslušnost či trvalé bydliště), způsoby hledání náhradní matky (např. zda je akceptovatelná inzerce či zprostředkovatelské agentury), status uzavřených smluv (vymahatelné či nevymahatelné) a určení právního rodičovství. Situace se neustále mění, současný stav (říjen 2018) podle našich zkušeností velmi dobře popisuje mapa převzatáz wikipedie:

Obr. č. 1. Právní regulace náhradního mateřství ve světě. Zdroj: Wikipedia[7] (tmavomodrá – altruistická i komerční forma NM je legální, středněmodrá – bez zákonné regulace, světlemodrá – jen altruistická forma NM je legální, fialová – NM dovoleno jen mezi příbuznými do druhého stupně příbuznosti, červená – NM zakázáno, šedá – neregulováno nebo neznámá situace.)

Mapka však neznázorňuje zásadní kritérium, a to je způsob určení rodičovství. V naprosté většině zemí se za právní matku považuje žena, která dítě porodila, bez ohledu na původ gamet. Takto právní matku definuje i Model Family Code, monografie, pokoušející se hledat společná východiska pro rodinné právo v Evropě.[8] Článek 3.4 [Parentage by Birth (Rodičovství dle porodu)]: „Legal parent is the woman who gives birth to the child“ (Právní rodič je žena, která dítě porodila). Za otce se obvykle považuje manžel rodičky, u ženy neprovdané pak muž, jehož ona za otce označí a on s tím souhlasí, nebo muž, který dal souhlas s umělým oplodněním. Určování rodičovství u náhradního mateřství podrobně analyzujeme v článku The Issue of Determination of Parenting in the ,Surrogacyʻ.[9] Převod rodičovských práv je pak minimálně z náhradní matky na žadatelku prostřednictvím osvojení (žadatelse v případě neprovdané náhradní matky obvykle za otce sám přihlásí); někdy se pro to používá termín „přiosvojení“.[10] Ovšem objevují se soudní spory, kdy se náhradní matka rozhodne dítě si ponechat, či se žadatelé rozhodnou dítě nepřevzít; to je jedno z velkých rizik této procedury. Legislativní přístup k řešení situace je různý, ilustrujme si to na dvou velmi rozdílných evropských státech. V Nizozemsku je náhradní mateřství postaveno na přísně altruisticke bázi,[11] kde se jakákoliv komercializace považuje za trestný čin,[12] včetně inzerování nabídky či poptávky. Zprostředkovací agentury neexistují, plnění případných smluv mezi zúčastněnými je právně nevymahatelné. Převod práv je prostřednictvím osvojení, stát pouze deklaruje nezasahování do tohoto procesu, pokud je založen skutečně na dobré vůli a důvěře všech zúčastněných. Na opačném pólu je legislativa v Řecku,[13] která za právní rodiče rovnou uznává žadatele. Existují tu zprostředkovací agentury, dopředu se uzavírají oficiální smlouvy mezi žadatelem či žadateli a náhradní matkou.