Soudní rozhodnutí versus judikát a jejich zveřejňování

Soudní rozhodnutí nebo judikát či judikatura jsou pojmy, které se vyskytují v českém právním názvosloví dlouhodobě. Odkazů na “konstantní”, “ustálenou” či “dlouhodobou” judikaturu je ve všech českých právních textech nepočítaně. Navazujícím problémem jsou samotná zveřejňování soudních rozhodnutí. V praxi jsou stále většinou používána soudní rozhodnutí v upravené formě, která jsou publikována v oficiálních, neoficiálních listinných sbírkách. Převažující formou se v poslední době stala publikace elektronická.

právník ve státní správě
Foto: Fotolia

1. Pojem „judikát“

Pojem „judikát“, „judikatura“, „soudní judikatura“ či „soudní rozhodnutí“ se stal nenahraditelnou součástí české právní terminologie, a to ve všech jejích koutech od obecných textů, právnické literatury či samotných textů soudních „výstupů“.[1] Používám záměrně prozatím pojem výstup, protože právě k určení správného a korektního termínu z pohledu teoretickoprávního má směřovat vyznění tohoto textu. Zmíněné termíny jsou používány promiscue a z kontextu je více než zřejmé, že autoři mají na mysli stejný význam, i když používají tato různá jazyková vyjádření.

Všechny výše uvedené právnické termíny jsou používány tak hojně a „dlouhodobě“, že jsme si možná přestali klást triviální, ale základní otázku. Co vlastně tyto pojmy znamenají, co vyjadřují a jaká má být jejich sémantická náplň? I když se nejedná o klasický institut z pohledu teorie práva, je absence moderní definice termínu „judikát“ alespoň z hlediska doktrinálního z mého pohledu velkým dluhem. Navíc je samotný pojem judikatura asi nejčastěji používán ve spojení s adjektivy, které mají vyjádřit opakovanou a dlouhodobou rozhodovací praxi soudních instancí jako „konstantní“ či „ustálená“ nebo „dlouhodobá“ judikatura.

O to více může být překvapivé, že v soudobých učebnicích teorie práva či jiných právních textech nelze najít ambici definovat termín judikát či judikatura. Jedním důvodem může být právě jakýsi zaběhlý úzus, kdy jsou tyto termíny používány tak standardně, že se staly určitými notorietami sui iuris a není proto třeba je složitě teoretickoprávně definovat. Dalším důvodem může být obyčejné nerozlišování rozdílu v sémantice těchto pojmů.

Účelem této statě není vypořádání se s precedenčním charakterem soudních rozhodnutí či judikatury v našem právním řádu, ale nastavení jasných pravidel z hlediska čistoty, přehlednosti a jednoznačnosti právní terminologie. Bylo by vhodné se pokusit vrátit ke kořenům a mít ambici na nové a jasné definování těchto velmi využívaných pojmů.

V navazujícím tématu uveřejňování soudních rozhodnutí, s ohledem na to, že v české a kontinentální tradici, kde precedent není primárním pramenem práva, je třeba řešit názorové spory jaké judikáty a v jakém množství publikovat. Případně také pak, zda institut vydávání oficiálních sbírek soudních rozhodnutí není již přežitý.

2. Užívání a výskyt zmíněných termínů

Pokud bychom se zaměřili na výskyt pojmu judikát či judikatura, je třeba zdůraznit, že není možno dohledat v našem právním řádu legální definici těchto pojmů. Na úrovni zákonných předpisů tento pojem není v jejich textech používán, natož definován. V modernější historii jsou dohledatelné pouze dva výskyty těchto termínů (jako vložený text novel) v samotném textu zákona, a to pouze po velmi krátkou dobu, než opět zmizely.[2] Dalšími předpisy na zákonné úrovni s výskytem tohoto termínu byly pouze mezinárodní akty přijaté a vyhlášené ve Sbírce zákonů.[3] V rovině podzákonných předpisů jsou také pouze opět dva dohledatelné předpisy. Ve vnitřním a kancelářském řádu vydaném ministerstvem spravedlnosti se hovoří o dokumentaci judikatury a evidenci judikatury.[4] Na tomto příkladu se zjevně ukazuje, že soudní praxe, resp. státní správa soudů považuje pojmy judikatura a soudní rozhodnutí za synonyma.

Naopak, jeden z podzákonných textů ministerstva spravedlnosti jako orgánů státní správy soudnictví již výslovně hovoří korektněji pouze o „rozhodnutích“.[5] Z kontextu je zřejmé, že se může jednat pouze o rozhodnutí soudů a ne o rozhodnutí jiných orgánů (např. správních). V této souvislosti se můžeme vypořádat s jedním ze zmíněných termínů, které se používají jako synonyma ve stejném významu a to je termín „soudní rozhodnutí“. Pokud se tento pojem užívá v souvislosti s rozhodovací praxí soudů, je zřejmé, že je určitým pleonasmem, neboť rozhodnutí soudů může být pouze soudním rozhodnutím.

Na ústavní úrovni lze konstatovat, že od roku 1918 se v našem právním řádu používá v ústavním textu pouze pojem „rozhodnutí“ bez adjektiva „soudní“. Současný hlavní kodex soukromého práva výslovně pracuje s výrazem „ustálená rozhodovací praxe“, což je jistě výrazově neutrálnější a vhodnější.[6] Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že samotná adjektiva jako ustálená, konstantní a dlouhodobá se i z čistě praktického pohledu spíše vztahují k celé mase soudních rozhodnutí (veškerým výstupům ze soudů) a ne pouze k publikovaným judikátům a je proto i vhodnější volit slova jako „konstantní rozhodovací praxe či činnost.“

3. Definice pojmu „judikát“ či „judikatura“

Jelikož jsme si výše dokázali, že na zákonné či ústavní úrovni náš právní řád neobsahuje legální definici diskutovaných pojmů, je třeba se obrátit k jurisprudenci. Nebude zřejmě překvapením, že ani učebnice právní teorie tohoto i minulého století neoplývají ambicí na zmíněnou definici.

I jeden z největších klasiků teorie práva druhé poloviny 20. století ve svém pojednání rezignoval na jakoukoliv definici a používá tyto pojmy v různých variacích a rozlišných kontextech. Dokonce na jednom místě přichází právě s pojmem „soudní judikatura“, což z hlediska kontextu, kdy hledáme shody či rozdíly mezi pojmy judikát versus soudní rozhodnutí, ale vycházíme z výše vyřčené zkušenostní premisy, že tyto pojmy jsou používány jako synonyma, nedává přílišný smysl.[7] Pokud má judikatura být používána ve stejném kontextu jako soudní rozhodnutí a de facto je tak chápana jako synonymum soudního rozhodnutí, pak adjektivum soudní je zjevně nadbytečné ve spojení s pojmem judikatura. Judikatura je totiž vždy rozhodnutím soudů a ne např. správních orgánů. Z kontextu je ale zřejmé, že autor považoval publikovaná rozhodnutí za jednu z částí soudní judikatury, tudíž evidentně nedával rovnítko mezi pojmy judikatura a publikovaná či editovaná rozhodnutí, v některých případech byl používán pojem „soudní výklad“ jako synonymum pro judikaturu.

Vzhledem k předešlé argumentaci by bylo vhodné zasadit tyto pojmy do jazykového kontextu. Výraz Iudicare znamená v latině soudit, Iudex je soudce a Iudicium rozsudek. Z těchto pojmů vychází i starší české výrazy jako judiciální (soudní, soudcovský) a judikát, který je brán jako synonymum pro rozsudek.[8] Je tedy evidentní, že z historického i jazykového výkladu se původně užíval pojem judikát a judikatura jako synonymum rozsudku, resp. soudních rozhodnutí.

Podle současných encyklopedických právnických hesel by měl judikát v širším smyslu znamenat soudní rozhodnutí a ve smyslu užším rozhodnutí vyššího soudu, které má význam pro další rozhodování. Judikaturou jsou pak nazývány judikáty vydané stejným soudem nebo se vztahující ke stejné oblasti práva.[9] Není třeba zdůrazňovat zásadní rozdíl mezi instituty precedentu a judikátu. Pravděpodobně jedním z mála pokusů o definici a určitě pokusem nejkomplexnějším je ten, který judikát charakterizuje jako rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu nebo dokonce sám vytváří takový princip nebo normu. Základním předpokladem, aby se (soudní) rozhodnutí stalo judikátem, je jeho publikace.[10] Judikáty také nejsou rozhodnutí, které nepřesahují svým významem skutkové okolnosti konkrétní kauzy.

S touto definicí není možno než souhlasit. Je možno dodat, že obecně bývá ambice judikátu výklad tzv. neurčitého právního pojmu. Judikátem by v původním významu nemělo být rozhodnutí, které nepřináší žádnou přidanou hodnotu, nedefinuje žádný zobecněný právní názor či výklad, tedy jakousi tzv. normativní větu ve smyslu právního textu jako takového a ne pouze omezenou na užití v textu právního předpisu. Neměla by to být i rozhodnutí, které řeší právní otázky u konkrétních právních institutů přímo legálně definovaných, nebo u kterých není sporu o jejich výklad. Dále by to také neměla být rozhodnutí, které pouze opakují či kompilují předcházející starší judikáty (rozhodnutí).

Na druhou stranu je jistě relevantní namítat, že právě k častému zaklínání ustálenou a konstantní judikaturou či raději soudní rozhodovací praxí jsou praktická a velmi využitelná právě ta rozhodnutí, která v sobě zahrnují určitou kompilaci právních názorů či výkladů. Z tohoto pohledu by i takové texty naplňovaly výše uvedenou definici judikátu. Není třeba ani rozporovat názor, že judikátem mohou být i prvoinstanční rozhodnutí. Takové uvažování by mělo být považováno v moderní právnické obci za samozřejmé. Není rozhodující, na jakém stupni byl názor vysloven, ale jakou má přesvědčovací výkladovou schopnost a sílu se prosadit.

K samotné definici je třeba shrnout především to, že primárním prvkem judikátu je jeho výkladový zobecněný přesah a druhým základním a nenahraditelným charakterem je právě ona publikace takového textu rozhodnutí.

Bez samotné publikace by se judikát neměl ani nazývat judikátem, ale pouze závažným a významným soudním rozhodnutím. Tím hlavním kritériem je totiž jeho všeobecná dostupnost a rozšířenost mezi právnickou obcí. Nelze přeci odkazovat na dlouhodobou ustálenou judikaturu, pokud nemáme takové texty ani k dispozici a nemůžeme si pak ověřit výklady, které z nich mají vyplývat a jsou citovány. Nejabsurdnější jsou případy, kdy je citován judikát nebo spíše soudní rozhodnutí, a není možno ho ani dohledat nebo se nachází v interní databázi většinou vrcholného soudu. Jakou přesvědčovací schopnost pak může mít takový názor? Náležité uveřejnění a především rozšíření povědomí o existenci takového rozhodnutí a jeho konkrétní dohledatelnosti na určitém místě je nezbytnou součástí definice judikátu.

Kromě výše uvedených dvou primárních vlastností judikátů, bez kterých by nebyl judikátem, ale pouhým soudním rozhodnutím, bych rád navíc přidal a definoval další nutné podmínky či vlastnosti soudního rozhodnutí, které by mělo ambici „postoupit“ či „kvalifikovat se“ do vyšší ligy či přímo extraligy citovaných zdrojů.

Třetí základní vlastností judikátu musí taktéž jeho jistá „známost“ či „opakovanost“ a „citovanost“ (i když tato slova nezní elegantně). Pokud má soudní rozhodnutí plnit tuto vyšší funkci, je třeba, aby bylo v povědomí právnické obce a pravidelně se o něm diskutovalo. Mělo by také být citováno v jiných rozhodnutích či právních textech a to pokud možno dlouhodoběji a opakovaně. Bez těchto podmínek nevidím plné uplatnění kteréhokoliv rozhodnutí ve funkci (roli) judikátu.

Poslední, čtvrtou charakteristiku, kterou bych přisoudil judikátu a tím ho odlišil od „obyčejného“ soudního rozhodnutí, je editace rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno, judikát je možno také odlišit od klasického soudního rozhodnutí právě tím, že jeho text byl odborně zpracován a upraven. Právní názor ve formě právní věty (nebo i bez ní) a další citační indexy byly uměle vytvořeny a přidány. Naopak zbytek textu, který nesouvisel s daným vyjádřeným názorem, byl případně i potlačen či vynechán při jeho publikaci.

Tento prvek souvisí úzce s fenoménem tzv. právních vět. Není bohužel prostor právě v tomto odborném textu se tomuto zajímavému institutu podrobněji věnovat, neboť toto téma si zaslouží samostatný příspěvek. Stručně řečeno, právní názor či výklad obsažený v soudním rozhodnutí je vyjadřován pomocí těchto uměle vytvořených anotací, které mohou být přímo vykopírovány ze samotného textu odůvodnění či vytvořeny dodatečně.

V dnešní době se ale může stát citovaným judikátem i ten, který nebyl upraven, což je ostatně čím dál tím obvyklejší případ, a to z jednoduchého důvodu elektronické publikace soudních rozhodnutí. Tudíž tato vlastnost není stoprocentně nutnou pro naplnění prvků definice.

4. Obecně k uveřejňování soudních rozhodnutí a jeho ústavní základ

Přístupnost a publikace soudních rozhodnutí je nezbytná především při argumentaci a interpretaci práva, a to již jen z hlediska principu rovnosti zbraní. Stává se často, že soud argumentuje ve svém odůvodnění nepublikovanými rozhodnutími, které druhá strana nemá šanci získat a případně také předvídat rozhodnutí soudu, což odporuje principu předvídatelnosti práva a důvěry v právo a zákazu překvapivých rozhodnutí.[11] Stát může používat svůj soudní aparát a svůj vnitřní informační systém, v němž jsou shromážděna rozhodnutí, které mají ale k dispozici jen zase soudci sami.[12]

I první sbírky judikatury z dob rakousko-uherské monarchie i první republiky publikovaly v drtivé většině jen rozhodnutí nejvyšších soudů. Ale rozhodnutí ostatních nižších instancí nikdy nebyla pravidelně a komplexně zpřístupňována a nebyla k dispozici jiným osobám, než které měly právo nahlížet do spisu.

Ústavním základem pro zveřejňování soudních rozhodnutí může být Listina základních práv a svobod, která stanovuje, že „státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“[13] Tímto zákonem je myšlen zákon o svobodném přístupu k informacím. V původním znění stanovil výluku z informační povinnosti, kdy povinný orgán nemusí poskytovat informace o rozhodovací činnosti soudů.[14] Tato pravomoc byla v praxi orgány státní správy soudů vykládána tak, že nemusí zpřístupňovat ani informace o soudních rozhodnutích. Jejich zpřístupňování se řídilo jen příslušnými procesními předpisy a jejich ustanoveními o nahlížení do spisu.

Na druhou stranu opačná argumentace může jazykově vykládat, že rozhodovací činností se má na mysli jen veškerá činnost směřující k vydání rozhodnutí, ale už ne samotné rozhodnutí a jeho vyhlášení. Výjimka se podle této teorie vztahovala jen na proces deliberace soudu, tj. v průběhu řízení shromážděné informace, důkazy, poznámky, koncepty rozhodnutí atd. Právo podle čl. 17 Listiny je právem základním, tudíž výjimka z tohoto práva by měla být co nejužší.[15] Rozhodným důkazem pro tuto teorii je i novela zákona o svobodném přístupu k informacím,[16] která specifikovala konkrétněji výluku o rozhodovací činnosti soudů s tím, že výslovně stanovuje, že pravomocné rozsudky jsou vyjmuty z tohoto zákazu. Zákonodárce tak de facto potvrdil, že rozsudky, striktně řečeno v tomto případě jen pravomocné, nejsou součástí rozhodovací činností soudů podle tohoto předpisu.

V ústavní rovině je třeba vykládat toto objektivní ústavní právo ve spojení s dalším ústavním právem, kdy jednání před soudem má být ústní a veřejné a „rozsudek“ se vždy vyhlašuje veřejně.[17] Výjimky má stanovit pouze zákon.

Pojem rozsudek je potřeba vykládat rozšiřujícím způsobem a za rozsudek podle tohoto ustanovení by se měla pokládat jakákoliv soudní rozhodnutí a ne jen ta ve formě „rozsudku“. Také příslušný článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podporuje tento výklad, kdy v rámci práva na spravedlivý proces je řečeno, že „rozsudek musí být vyhlášen veřejně“[18] a za rozsudek jsou považována i rozhodnutí, která nemají formu nebo název rozsudku, což je podpořeno i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.[19] Ten ve svých rozhodnutích rozlišuje právo na veřejnost řízení, jež může být za určitých podmínek omezeno a právo na veřejné vyhlášení rozsudku, které nemá být omezováno.[20]

Praktickou otázkou může být i to, co je třeba rozumět pod pojmem veřejného vyhlášení, zda to je opravdu jen doslovně podle jazykového výkladu samotné přečtení rozhodnutí v soudní síni, jež je spojeno s historickým výkladem vyhlašováním rozhodnutí na veřejných prostranstvích. Druhá varianta může za veřejné vyhlášení považovat i vyvěšení ve formě papírových kopií na určených nástěnkách nebo v elektronické formě na internetových stránkách. Ostatně i ve starších dobách se rozhodnutí vyvěšovala na veřejně přístupných místech, aby se s nimi mohli seznámit ostatní občané. Dalším způsobem může být založení do soudního registru, který je veřejně přístupný a každý může získat kopii.

V nejnovější rozhodovací praxi vrcholných soudů nastal další významný posun v otázce uveřejňování soudních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dovodil, „že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak).“[21] Ústavní soud mu dal za pravdu a zrušil v příslušném ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, slovo „pravomocných“.[22] Měla by se tedy uveřejňovat úplně všechna rozhodnutí, i když nejsou ještě v právní moci.[23]

Pokud se na institut zveřejňování soudních rozhodnutí podíváme ze strany druhé, tj. v jakých případech je výslovně ze zákona zakázáno publikovat rozsudky, můžeme zmínit např. normy současného trestního práva, kdy ve specifických případech je vyloučeno zveřejnění rozsudku a to výslovně pouze ve „veřejných sdělovacích prostředcích.“[24]

V dalších specifických případech mohou být naopak přímo ze zákona vyplývat právo či povinnost zveřejnit soudní rozhodnutí. Jako zákonný nárok je výslovně uvedeno právo úspěšného účastníka na zveřejnění rozsudku, kdy náklady jdou za druhou stranou.[25]

5. Elektronická publikace soudních rozhodnutí

Státní správa soudů by mohla z hlediska principu hospodárnosti v debatě o zpřístupňování soudních rozhodnutí vznést námitku z důvodů zvýšených nákladů, které by vznikly při plošném kompletním elektronickém publikování všech soudních rozhodnutí. To ale lze vyřešit s minimálními náklady cestou právě publikováním rozhodnutí v internetových databázích na webových stránkách soudů či ministerstva spravedlnosti. Odpadly by tak náklady na zveřejňování při žádostech o poskytnutí informací podle zvláštního zákona. Vedlejší náklady tedy mohou vzniknout především v souvislosti s případným procesem anonymizace soudních rozhodnutí pro potřeby jejich zpřístupnění veřejnosti.

Uveřejňování textů soudních rozhodnutí v elektronické podobě na internetových stránkách soudů,[26] poté co se splní všechny zákonné požadavky na jejich správnou formu, by mělo být základní náležitostí dnešní společnosti a přispělo by ke zvýšení důvěry v rozhodovací činnost justice a celkové vyšší důvěře v právní stát.

Na rozdíl od USA, kde se publikují jen rozhodnutí mající precedenční význam (tzv. leading cases), u nás je normální praxí publikovat opakující se obdobné případy se stejným skutkovým a právním problémem. V našich podmínkách je naopak účelem opakující se publikace, aby se připomínalo, že soud je ve svém rozhodování konzistentní a neodchyluje se od své judikatury. Samozřejmě, v případě, že by se odchýlil od své ustálené judikatury, musí takové rozhodnutí být opublikováno. K elektronické publikaci lze na okraj zmínit argument, který byl opakovaně v soudním diskursu zmíněn v analogické oblasti, a to tématu publikace právních předpisů. Silně zaznívá názor, že v dnešní době velmi dynamických a „tekutých“ změn právního řádu se zásada neznalost práva neomlouvá, nedá vykládat jednostranně v neprospěch adresáta norem. Je povinností státu (veřejné moci), aby řádně publikoval právní předpisy.[27] Výslovně je zdůrazňováno, že bez použití elektronických informačních prostředků (systémů) se nelze orientovat v současném právním řádu a aplikovat řádně platné normy.[28]

6. Tzv. „výběrové řízení na (správný) judikát“

Na rozdíl od legislativy výkonné moci nemá publikace soudních rozhodnutí svá „legislativní pravidla“, která by formulovala jasné požadavky a postupy, jak tvořit a publikovat judikaturu. Neexistují především pravidla závazná a ani jednotná. Vzhledem k tomu, že s vydáváním oficiálních sbírek výslovně počítají dnes i zákonné normy upravující poměry vrcholných soudů, je absence určitých uniformních pravidel vcelku překvapivým a nemilým jevem v našem právním prostředí.

Možnou příčinou, kromě možnosti jakéhosi legislativního opomenutí může obyčejný fakt, že zde jednoduše chybí poptávka po takových pravidlech. Obecným důvodem pro nejednotné formy publikování, neuveřejňování veškerých soudních rozhodnutí či alespoň upravených judikátů může být nechuť soudního stavu, aby byla jejich rozhodovací praxe veřejně známa a kontrolována. Velmi jednoduše by pak mohla na povrch vyplout případná kontradikce v rozhodovací činnosti stejného soudu. Strach z publikace „špatného“ judikátu podle některých názorů převládá i v nové době.[29]

Někteří soudci Nejvyššího soudu stále protestují proti publikaci jejich rozhodnutí, dokud nejsou tato rozhodnutí probrána a schválena na společných plenárních zasedáních či kolegiích soudu. Mladší generace soudců i akademiků tedy volá po co největší publikační svobodě, otiskování a zpřístupňování pokud možno všech rozhodnutí. Hlásají názor, že je nutno nechat na odborné veřejnosti, která rozhodnutí, případně okomentované judikáty, projdou testem použitelnosti v aplikační praxi.

Proti takovému přístupu stojí naopak stále velmi významná část soudních funkcionářů a soudců vrcholného soudnictví, ale i nižších soudů (v drtivé většině starší generace), která byla odkojena jiným právnickým myšlením. Z pohledu starší, a logicky mnohem konzervativnější generace, je nutno regulovat publikaci soudních rozhodnutí. Měly by se vytvářet univerzální právní věty, kdy by byla zaručena a poskytnuta nejen soudcům, ale i ostatním praktikujícím právníkům, jakási obecná opora při aplikaci. Kolektivně schválený a „seshora posvěcený“ výběr zaručeně „správných“ judikátů by měl být zárukou řádné praxe.[30]

Takový tzv. textuální pozitivismus stále převládá v mentalitě průměrných českých právníků, kdy jen psané právo a text právních předpisů je jediným zdrojem právních norem. Zároveň ale také upadla stará rakousko-uherská tradice citací, ať už v právnických učebnicích, či odborných textech, ale i ze soudních rozhodnutí. Podle některých názorů to může být znakem zásadního úpadku kvality právní kultury a jejího konceptu právních odůvodnění a právní argumentace.[31]

7. Závěr

V otázce užívání právních termínů týkajících se soudních rozhodnutí je možno shrnout jednoznačný závěr a to ten, že z hlediska řádného rozlišení pojmů by bylo nejvhodnější užívat termín „soudní rozhodnutí“ obecně pro veškeré výstupy v rozhodovací praxi soudů. Naopak termíny jako „judikát“ či „judikatura“ by bylo vhodnější ponechat speciálně pro užší skupinu upravených, publikovaných a citovaných soudních rozhodnutí. Dále by bylo možno konstatovat, že je určitým způsobem nadbytečné používat frázi „soudní judikatura.“ Taktéž výrazy jako „ustálená“, „dlouhodobá“ a „konstantní“ judikatura by bylo jistě teoretickoprávně čistější užívat pro opakovaně citovanou a dohledatelnou skupinu soudních rozhodnutí či judikátů.

Pokud shrneme poznatky o systému publikace soudních rozhodnutí v naší právní kultuře, můžeme konstatovat, že se nedá především hovořit o jednotné a standardní formě publikace. Uveřejňování judikatury probíhá formou sbírek rozhodnutí, ať už oficiálních nebo neoficiálních. Dále mohou být jednotlivé judikáty otiskovány samostatně v odborných periodicích. Druhou variantou se stalo, v poslední době, uveřejnění v elektronických databázích či na internetových stránkách.

Vzhledem ke sporům, co má být zařazeno do oficiálních sbírek mezi jednotlivými soudci a případné nedostatečné informovanosti odborné veřejnosti, která je pak závislá na tom, co vyberou soudci ve svých uzavřených „výběrových řízeních na ideální judikát“, by bylo záhodno stanovit jasná „legislativní“ pravidla uveřejňování soudních rozhodnutí. Ta by měla stanovit, jaká rozhodnutí mají být publikována a zpracována do právních vět v oficiálních sbírkách a jak mohou být rozhodnutí upravována v rámci procesu.

I jednotlivá soudní rozhodnutí např. vytvářejí určité algoritmy, jak posuzovat konkrétní sporné skutkové a právní situace, jejichž použitím by se mělo dojít k příslušnému právnímu závěru. To samé by se mohlo aplikovat na proces výběru judikátů do oficiálních sbírek. Rozhodnutím by mohly být přiřazovány určité parametry, z jejichž posouzení by nakonec objektivně vyplynula potřeba publikovat či nepublikovat judikát. Mohlo by to být např. formou přiřazením jejich aplikační závažnosti, jak to činí informační systém např. Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva. Nastavení jasných pravidel, jak a v jakém rozsahu mohou ostatní soudci zasahovat do textu odůvodnění či vytvořených právních vět soudcem zpravodajem, či jak mohou pověření analytičtí pracovníci soudu editovat texty odůvodnění, by zásadně prospělo transparentnosti výběru těchto „VIP“ judikátů.

Uveřejňování textů soudních rozhodnutí v elektronické podobě na internetových stránkách soudů, poté co se splní všechny zákonné požadavky na jejich správnou formu, by mělo být základní náležitostí dnešní společnosti a přispělo by ke zvýšení důvěry v rozhodovací činnost justice a celkové vyšší důvěře v právní stát.

Je potřeba vyvolat zásadní odbornou diskusi, zda koncepce oficiálních sbírek rozhodnutí, zřízených zákonem, není již v dnešní informační době poněkud přežitá. Pokud budou všechna možná rozhodnutí publikována v rámci elektronických databází a budou k nim případně vytvářeny právní věty, což už se dnes v některých případech děje, tak není moc důvodů pro to udržovat fenomén listinných sbírek naživu.

V elektronické verzi sbírek rozhodnutí by nemusela probíhat skoro žádná náročná editace, jež by zatěžovala příslušní pracovníky nebo soudce. Stačilo by splnit zákonné požadavky na anonymizaci. Texty rozhodnutí by se vyvěsily na internet a mohly by se k nim jen zpracovat základní indexační informace, což se ostatně činí už dnes. Otázkou do odborné diskuse už je, zda by se měly vyrábět ještě právní věty. Každé rozhodnutí by v lepším případě mohlo nabízet určitou tzv. anotaci. Mohl by to být krátký zvlášť připojený text, vytvořený speciálními odbornými analytickými pracovníky soudů. Inspirací by mohl být např. tzv. abstrakt, nabízený elektronickou databází Ústavního soudu nebo institut tzv. casenotes v zahraničí.

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Termín „judikát“ je citován např. 5273x v databázi právních informací ASPI, poddatabázi Judikatura, 1272x v poddatabázi Literatura, 29x v poddatabázi Předpisy (vše ve stavu k 28. 5. 2015), dále 6360x databázi právních informací Beckonline, poddatabázi Judikatura, 1838x v poddatabázi Literatura a 86x v poddatabázi Předpisy (vše ve stavu k 1. 6. 2015). Pojem „judikatura“ je používán ještě hojněji a to např. jen v poddatabázi Judikatura ASPI celkem 65535x.

[2] Viz zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v § 32a odst. 4 písm. b) a § 32f odst. 1 termín “znalost judikatury” (vložen novelou č. 14/2002 Sb. a to od 1.3.2012 do 30.6.2013) a zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v § 136 odst. 1 písm. a).

[3] Vyhlášení Evropské úmluvy o lidských právech (publ. pod č. 209/1992 Sb.) a Lisabonská smlouva (sdělení č.111/2009 Sb.m.s.).

[4] Vydaný pod č. 505/2001 Org. (MS).

[5] Instrukce Min. spr. č. j. 20/2002 – SM, “o evidenci judikatury“.

[6] § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[7] KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 49.

[8] Viz Ottův slovník naučný, 13. díl. Reprint. Praha: Argo, Paseka, 1998. s. 651.

[9] PECINA, Tomáš. Judikát [online]. [cit. 1. 6. 2015]. Dostupné z: http://iuridictum.pecina.cz/w/Judikát

[10] KÜHN, Z. Role judikatury v českém právu. In: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. (eds.) Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 108.

[11] Nález sp. zn. III. ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 166/20 SbNU 181).

[12] Obzvlášť u rozhodnutí nižších soudů je velký problém, jelikož ty nejsou už vůbec, až na výjimky k dispozici. Příkladem toho, že jen právo nahlížet do spisu a získat kopii rozhodnutí je nedostatečné pro princip publicity soudních rozhodnutí, může být rozhodnutí ESLP Szuecs v. Rakousko ze dne 24. listopadu 1994, stížnost č. 20602/92, kdy soud shledal tuto praxi nedostatečnou, i když je přiznávána každému právnímu systému a státu diskrece, jakým způsobem zpřístupňuje soudní rozhodnutí.

[13] Článek 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, publ. pod č. 2/1993 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[14] § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[15] LANGÁŠEK, T. Zveřejňování rozhodnutí Ústavního soudu, In: Kysela, J. (ed.) Zákon o ústavním soudu po třinácti letech: vznik, vývoj, problémy a úvahy de lege ferenda (sborník). Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 151-153.

[16] Zákon č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[17] Podle čl. 96 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

[18] Čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publ. pod č. 2/1993 Sb.

[19] Rozhodnutí ESLP Axen v Německo ze dne 8. prosince 1983, stížnost č. 8273/78.

[20] Stejně tak sedají vykládat ustanovení Ústavy (čl. 96 odst. 2) a Listiny (čl. 38 odst. 2).

[21] Rozsudek NSS ze dne 29. 4.2009, čj. 8 As 50/2008 - 75, publ. pod č. 1880/2009 Sb. NSS.

[22] § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

[23] Nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010 (publ. pod č. 123/2010 Sb.), - „K svobodnému přístupu k informacím“.

[24] Viz § 8b odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[25] Viz § 17 odst. 3 zákona č. 693/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který měl již předchůdce v prvorepublikovém zákoně č. 111/1927 Sb., o ochraně proti nekalé soutěži, v jeho § 18, resp. § 40 odst. 1. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 5. 2015].

[26] Např. směrnice č. 6/2005, o uveřejňování rozhodnutí na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

[27] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09 (publ. pod č. 131/2009 Sb NU), odstavec 24.

[28] Zejména nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (publ. pod č. 37/2007 Sb,), odstavec 39 - „Legislativní přílepky a jejich ústavnost“ a dále také nález ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07 (publ. pod č. 26/2008 SbNU), separátní vótum E. Wagnerové.

[29] KÜHN, Z. Precedent in the Czech Republic, In: HONDIUS, E. (ed.). Precedent and the Law. Reports to the XVIIth Congress of International Academy of Comparative Law, Bruylant: Bruxelles, 2007, s. 379

[30] HASCH, K. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek a její místo v praxi soudů České republiky. Trestní právo. 1996, roč. 1, č. 1, s. 13.

[31] KÜHN, Z. Precedent in the Czech Republic, In: HONDIUS, E. (ed.). Precedent and the Law. Reports to the XVIIth Congress of International Academy of Comparative Law, Bruylant: Bruxelles, 2007, s. 384.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články