Na základě ústavní stížnosti dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, byl Ústavní soud postaven před otázku, zda jsou insolvenční soudy povinny zkoumat, za jakým účelem a s jakou motivací byl insolvenční návrh podán. Dlužník ve své stížnosti namítal, že v jeho případě byly ze strany několika subjektů jednajících ve vzájemné shodě zcela účelově vytvořeny podmínky pro prohlášení úpadku (mnohosti věřitelů bylo dosaženo rozdělením a několikanásobným postoupením jedné pohledávky vůči dlužníkovi) a že insolvenční navrhovatelé zahájili insolvenční řízení proto, aby dlužníkovi znemožnili uplatňovat pohledávky vůči jeho dlužníkům, se kterými byli insolvenční navrhovatelé majetkově a personálně propojeni.
Jako soud prvního stupně v dané věci rozhodoval Městský soud v Praze, který i přes námitky dlužníka o úmyslném rozdělení jediné pohledávky za účelem dosažení mnohosti věřitelů a o několikanásobném účelovém postoupení částí této pohledávky na osoby propojené s dlužníkovými dlužníky rozhodl o úpadku dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.[1] S námitkami dlužníka, že insolvenční řízení bylo vůči jeho osobě zahájeno výlučně s motivací zabránit tomu, aby dlužník vymáhal pohledávky vůči svým dlužníkům, se nevypořádal ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.[2] Dovolání dlužníka bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.[3] Ústavní soud se se závěry uvedených obecných soudů neztotožnil a na základě ústavní stížnosti dlužníka jejich rozhodnutí nálezem ze dne 13.10.2016, sp. zn. III. ÚS 1589/15, zrušil.
Ústavní soud dal dlužníkovi za pravdu, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces[4], když se soudy s jeho námitkami a předkládanými důkazy ohledně nepoctivého záměru insolvenčních navrhovatelů dostatečně nevypořádaly. Ústavní soud v nálezu uvádí, že ačkoliv je v insolvenčním zákoně kladen důraz na rychlost, efektivitu a hospodárnost insolvenčního řízení[5], musí být tyto požadavky vždy vyváženy spravedlností a ochranou nejen věřitelů, ale i samotného dlužníka. Upřednostnění formálních aspektů a formální pravdy vedlo v daném případě k potlačení spravedlnosti, jakož i povinnosti insolvenčního soudu provést také jiné důkazy k osvědčení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka, než jaké byly účastníky navrženy[6]. Tyto prvky vyšetřovací zásady mají za úkol v rozumné míře bránit šikanózním a účelovým insolvenčním návrhům. Insolvenční soud je ze zákona oprávněn zvažovat možnost zamítnutí insolvenčního návrhu[7] či jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost[8]. K tomu Ústavní soud uvedl, že insolvenční zákon pro odmítnutí insolvenčního návrhu nabízí pouze demonstrativní výčet důvodů, a je proto úkolem insolvenčního soudu, aby spravedlivě vyhodnotil situaci a vypořádal se s námitkami dlužníka, které směřují k dokázání této bezdůvodnosti. Podle Ústavního soudu je také povinností insolvenčního soudu zajistit, aby nedocházelo ke zneužívání a obcházení účelu práva v rozporu s dobrými mravy. Pokud tedy dlužník předloží argumenty, že existence podmínek pro jeho úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvečního řízení, ke kterým nebylo vytvořeno, a které se jeví v příkrém protikladu k požadavku zachovávat dobré mravy v insolvenčním řízení, je na insolvenčním soudu, aby se těmito argumenty zabýval, a vypořádal se s nimi.
V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nedodržely výše uvedené zásady a že jejich postup tak „představoval extrémní vychýlení ze zásad spojených s insolvenčním řízením ve prospěch formálních kritérií, bez přítomnosti nutného korektivu vyjádřeného požadavky spravedlivého šetření práv účastníků řízení a zákazu zneužití práv.“[9]
Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nepochybně představuje další posun v boji proti šikanózním insolvenčním návrhům, a to především v tom smyslu, že deklaruje nezbytnou korekci zákonem předepsaných formálních kritérií pro zjištění úpadku dlužníka požadavky spravedlivého šetření práv účastníků řízení a zákazu zneužití práv jednáním v rozporu s dobrými mravy.
Palác Myslbek I Ovocný trh 8 I 117 19 Praha 1
T: +420 221 411 511 I F: +420 222 244 469
www.giese.cz
[1] Usnesení Městského soudu v Praze dne 12. 2. 2013, č.j. MSPH 79 INS 24023/2011-A-39.
[2] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č.j. 3 VSPH 383/2013-A-51.
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2015, č.j. 29 NSČR 73/2013-A-59.
[4] Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
[5] § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“).
[9] Bod 28. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15 ze dne 13. října 2016.
Diskuze k článku ()