Poznámka k soudcovské tvrobě práva - část II.

O modelech tvorby a závaznosti práva Ústavním soudem, vytváření konstantní judikatury a faktické závaznosti rozhodnutí vyšších soudů, vše rámováno zřetelným příklonem zákonodárce k principu právní jistoty a legitimního očekávání cestou předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

JH
Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika
Foto: Fotolia

Konstantní judikatura

In favorem soudní tvorby práva je třeba dále poukázat na obtížnou problematiku existence a vytváření tzv. konstantní soudní judikatury, resp. tzv sjednocování judikatury vůbec,[15] která pak principiálně ovlivňuje aplikaci včetně interpretace objektivního práva, které je výslovně explicitně vyjádřené v normativních aktech. Rozhodnutí, o něž se tato judikatura opírá, stejně jako ona sama, působí v zásadě obdobně a v přeneseném slova smyslu jako „precedens“.[16] Opětovně se zde objevuje velice specifická otázka – která část rozsudku ji vlastně tvoří. Mnohdy se odkazuje na konstantní judikaturu, aniž by bylo najisto postavené, co se opravdu pod pojem „konstantní“ vlastně exaktně chápe.

Problematika jejího přesného obsahu a šíře, mj. včetně otázky okruhu subjektů, které jsou oprávněny k její tvorbě a obdobně jako které části rozsudku jsou vlastně obecně závazné, je pravděpodobně otázkou dalšího vývoje názorů jak v teorii, tak právní praxi[17]. Snaha cílit na tzv. narativní části ukazuje příklon k některým kardinálním částem odůvodnění s tím, že odkrytí významu, který byl dán do rozsudku jeho tvůrcem může být jednak dosti složité, jednak se případ od případu liší.

Na tomto místě je třeba dodat, že v rámci této otázky považuji za zvláště citlivou problematiku existence jsoucno tzv. právních vět (anotace, abstrakty judikatury), jejichž vznik se postupně ustálil, nejsou ale víceméně prakticky ani formulovány v rámci rozhodování ve věci samé nebo v soudním senátě,jejich smysl spočívá jak v zprostředkování individuálním obsahu znění závazného pravidla, jejich zpřístupnění tj. jakési publikační roli stejně jako jejich technickém zpřístupnění a možnosti nalezení příslušného judikátu. (Jakkoli dle mého mínění informační roli v právní praxi přerůstají).[18] Dokonce lze poukázat i na mínění, že význam judikátu je dán či minimálně umocňován snadností nebo naopak snižován obtížností jeho nalezení a možnostmi právní veřejnosti seznámit se s jeho obsahem.

Závaznost stanoviska právního názoru odvolacího soudu

Právní názor odvolacího senátu a jeho odůvodnění vyjádřený ve zrušujícím usnesení nadřazeného soudu – je nutné víceméně bez dalšího označit jako jasně „právně závazný“, byť „pouze“ pro pokračující řízení, resp. další rozhodnutí v meritu věci, vše samozřejmě za předpokladu, že v pokračování řízení nebudou zjištěny podstatné změny skutkového stavu souzené věci. Tento případ opět implikuje možný názor o závaznosti odůvodnění rozhodnutí, neboť zhusta nastává situace, že pokud by nebylo vzato v úvahu nebylo by možné adekvátně dodržet smysl a podstatu vyjádřeného relevantního stanoviska. Je třeba jedním dechem dodat, že závaznost kasačního rozhodnutí pro další řízení ale není absolutně bezvýjimečná, a to za situace, že soud první instance při dalším řízení zjistí nové skutečnosti (především při respektování zákonnosti jejich možného použití), které souzenou věc dostatečně výrazně odliší od podoby, kterou věc měla v době rozhodování vyšších soudních instancí. Pak dochází k jakési modifikaci této závaznosti (z pohledu objektivního stavu věci logicky vzato jde, jsou-li dostatečně široké odlišnosti, o „jinou“ věc, jiné skutkové okolnosti, které se obsahově odlišuje od předchozího stavu). Na tomto místě dlužno abstrahovat od určující problematiky na téma „změny skutkových poměrů“ včetně míry, rozsahu, znaků a hloubky jejich dostatečného odlišení, včetně jejich eventuálního prokázání, jež by impliko-valo naznačený postup.

Nižší soud je potom naopak povinen tyto nové skutečnost posoudit samostatně, jakoby v této části nešlo o pokračování ale nové řízení.

Faktická závaznost judikátů

Judikát vyššího soudu dosud v doktrinálním pojetí dosud častěji označovaný jako formálně právně nezávazný, nicméně se vždy uznává jeho „faktický“, „argumentační“ nebo cum grano salis „morálně-politický“ význam. Procesní předpisy závaznost spojují jen s výrokem rozsudku. Tato závaznost zakládá adresátům určité právní účinky, kterými jsou dle tohoto pravomocného rozsudku povinni řídit. V jednotlivém případě může být závaznost jeho jednotlivých subčástí (např. části týkající se nákladů řízení) různá. Závaznost se ryze formálně vzato týká „jen“ enunciátu rozsudku a nemůže se týkat žádné jiné části, zejména ne jeho odůvodnění.

Je sice pravdou, že jedním ze základních principů soudního rozhodování a postavení soudců je soudcovská nezávislost. Vedle tohoto stěžejního principu však můžeme nalézt jeho jistou modifikaci. Tak není možné především pominout pozitivně-právní ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.“ Z toho lze vyvodit možnost odchýlení se od dříve rozhodnutého jen ve vzácných případech. Obdobně i ve správním soudnictví, pokud senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k odlišnému právnímu názoru než, který byl dříve judikován předloží věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, což mj. implikuje možnost změny původního názoru.[19]

Nicméně je obecně známou skutečností, že v relativně mnoha případech (především v tzv. zvlášť obtížných) se právní praxi běžně řídí právně „nezávazným“ judikátem, vlastně od okamžiku podání žaloby až po rozsudek v odvolacím řízení (jde mj. o sílu fakticity spočívající v nebezpečí neúspěchu s žalobou nestojící v souladu s judikátem, či nebezpečí zrušení prvoinstančního rozsudku v odvolacím řízení, ev. dalších řízeních připadajících v úvahu). Je zde každopádně nutno zdůraznit, že proti druhostupňovému rozhodnutí ve věci není řádné odvolání přípustné. Dovedeno do konce – z důvodů níže uváděných soud nakonec velmi pravděpodobně rozhodne „stejně“, tj. setrvá u původního rozhodnutí – judikátu.

To spolu s pohledem na nepopíratelný význam a podstatu a smysl tzv. argumentační závaznosti (její význam pro interpretaci zákonného znění a smysluplný rezultát je nabíledni. Dodávám, že pod tímto pojmem se konec konců skrývá respekt, úcta či obava z negativních důsledků nedodržení původního rozhodnutí). Z toho je možné vyvodit, že jak precedens, mutatis mutandis i judikatura (při uvědomění všech odlišností obou právních systémů a způsobu rozhodování), jsou ať už pozitivně-právně či via facti – zejména na základě právních principů, někdy označovaných jako tzv. obecných zásad právních, závazné.[20]

Jedinou výjimkou je situace, pokud lze nalézt „lepší“ právní argument vedoucí k jejich změně. Důvody k zaujetí potenciálně možného odlišného stanoviska sumarizuje v naší literatuře Holländer.[21] Hovoří, pokud se pokusím o redukované a mírně zjednodušené vyjádření např. o změny sociálně-ekonomických podmínek, v právních předpisech či v širším smyslu změnách „okolo (všech) působících okolností“ které ovlivňují aplikaci.

Jedná se o konzistentní a promyšlené stanovisko, byť z hlediska striktně logického je nutno ještě včlenit úvahu, zda se obvykle vlastně přece jen nejedná o poněkud změněné, obměněné tj. ve skutečnosti jiné podmínky a okolnosti, které se zobrazí ve skutkovém stavu souzené věci a celkem logicky musí následovat reakci na ně, ze strany rozhodujícího orgánu. Lze si také podle mého mínění, nejen v této souvislosti představit i možnost nápravy určitého nedostatku poznání, omylu, chybného mínění, vadného rozhodnutí, jeho korekci nebo překonání původního názoru, zpřesnění interpretace, a to při posuzování zcela „identické“ věci. (Analogicky jako qvazi novelizace zákonných ustanovení).

Za samostatnou problematiku, která si zaslouží zcela speciální pozornost, však považujeme otázku – kde opravdu leží a v čem vlastně spočívá objektivně posouditelná míra (ne)shody mezi jednotlivými případy vedoucími k dříve proklamované závaznosti judikatury? Jinak řečeno kdy, čím, za jakých okolností a faktorů, jakým počtem odlišností a kterými znaky, jak velkou shodou, (resp. do jaké míry ev. odlišnosti nevadí), je a též musí být charakterizována eventuální shoda či odlišnost souzené kauzy?[22]

Konečně právní závaznost soudcovského práva plyne i ze základních právních principů právního státu, a to:

  • rovnosti před zákonem, resp. právem.

  • právní jistoty a předvídatelností práva, zejména rozhodovací praxe Soudní moc (a nejen ona) při své aplikační praxi vytváří kromě autoritativního řešení konkrétní právní kauzy i legitimní očekávání adresátů příslušných právních pravidel jednání. Takováto soudní rozhodnutí jsou významná mj. i pro předvídatelnost řešení obdobných soudních sporů. Za situace, že se jedná navíc o vyšší soudní instanci, máme možnost si z takového soudního rozhodnutí učinit představu, jak vlastně v budoucnu bude uvedenou právní otázku řešit soud, a lze tedy legitimně očekávat při výskytu stejného případu a shodných skutkových znaků postup obdobný – stejný. Jde i o ohledy na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Soud by potom při zachování principu právní jistoty a předvídatelnosti, neměl být oprávněn bezdůvodně, bez řádně a pečlivě uvážené příčiny narušit uvedenou prezumovatelnost soudního rozhodnutí, kterou účastníci očekávají.

Význam soudcovského práva konstatoval i Ústavní soud ve svém rozhodnutí, kde uvedl, že lze aplikovat koncept argumentační závaznosti soudcovského práva bez ohledu na právní stát či specifickou právní kulturu. Řešil taktéž požadavek otázky závaznosti, která není jakoby absolutní, ale má argumentační charakter. Dále uvedl, že soudcovské právo je tedy nejen relevantním pramenem v zemích angloamerickému systému práva, ale rovněž v kontinentálním systému práva, a to včetně České republiky.[23] Obloukem se proto vracím k názoru, že pokud je judikát Ústavního soudu všeobecně závazný, pak současně tento judikát jednoznačně obecně zavazuje všechny ostatní subjekty.

Není možné než znovu připomenout i příklon samotného zákonodárce k těmto vývodům v účinném zákoně č. 89/2012 Sb., Občanském zákoníku, kde v ust. § 10 odst. 2 jsou soudy zavazovány ustálenou rozhodovací praxí, neboť se mohou od již rozhodnutých obdobných případů soudy odchýlit „jen za předpokladu, jestliže a pokud důvod takové odchylky přesvědčivě zdůvodní“. Soudní rozhodnutí nesmí účastníka očekávajícího rozhodnutí stejné či obdobné jaké již v jednou řešeném obdobném právním případě nabylo právní moci, překvapit. Opakem i minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí je jeho překvapivost, jak uvádí ve své ustálené judikatuře i Ústavní soud, jenž je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces.[24] Je ovšem otázkou, o která soudní rozhodnutí v obdobné věci ve smyslu pozdějším půjde.

Zda-li se bude jednat o všechna rozhodnutí všech soudů, či se tímto rozhodnutím má pouze za rozhodnutí instančně vyšších, tj. odvolacích soudů, či dokonce jen soudní rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důvodové zprávě k výše citovanému článku uvádí, že „ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného hmotným právem, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, protože má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní uzuální rozhodovací praxí“.[25]

Určité pochybnosti normotvůrců lze vidět, protože na jiném místě táž důvodová zpráva nekonzistentně uvádí, že je ovšem „rozhodování obecným a normativním způsobem explicitně zakázané.“ Toto „oslabení“ výše uvedeného, je především i k charakteru a smyslu důvodové zprávy silně relativní a ukazuje na rozpaky dosud panující v této problematice.

Výše uvedené úvahy vedou k závěru, že neexistuje racionálně podložitelná argumentace pro stanovisko, že neexistuje soudcovská tvorba práva. Pokud by se jednalo o hlavně znějící námitku, že se jedná neb by se mělo jednat o narušení principu dělby moci v právním státě, je nutné uvést, že model dělby moci je jednak fungující v republice (jak prezidentské, tak parlamentní), zatímco v parlamentarismu je jeho fungování vyvráceno. V historické genezí je empiricky doložitelné, že je funkční a principiálně vede k demokratickému uspořádání státu. Proč tomu tak ale in natura je, není podle mínění autora objektivně prokazatelné a v žádném případě nevylučuje normativní charakter zejména význačných soudních rozhodnutí.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


Literatura:

  • ARISTOTELÉS. Politika. 2. vyd. Praha: Rezek, 1998, 499 s. ISBN 80-86027-10-4.
    BAROŠ, Jiří. Dělba moci jako nástroj konstitucionalismu. Jurisprudence, 2013, Vol. 22, No. 7, s. 11–16. ISSN 1802-3843.
  • BOGUSZAK, Jiří: K teorii tvorby práva (hodnoty, normy, právní principy). In: HENDRYCH, Dušan (ed.). Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 1348–1998: jubilejní sborník. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 1998, s. 164–180.
  • DAVID, Ludvík. Na hranicích práva: soudcovské eseje. Praha: Leges, 2012, 192 s. ISBN 978-80-87576-37-3.
  • FIKENSCHER, Wolfgang: Methoden des Rechts in vergleichender Darstellung. Band IV., Tübingen: Mohr Siebeck, 1977, 707 s. ISBN 978-3166376424.
  • GERLOCH, Aleš. Teoretické problémy práva na prahu 21. století: pocta k 75. narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc. V Praze: Karolinum, 2002, 236 s. ISBN 80-246-0415-9.
  • HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, xvii, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. Holländer, Pavel. Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu. In: KOKEŠ, Marian, POSPÍŠIL, Ivo (eds.). In dubio pro libertate: úvahy nad ústavními hodnotami a právem: pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 89–98. ISBN 978-80-210-4837-9.
  • KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 470 s. ISBN 80-210-2325-2.

    KNAPP, Viktor. Filosofické problémy socialistického práva. Praha: Academia, 1967, 287 s.
  • KNAPP, Viktor. Soudcovská tvorba práva v socialistických zemích. Právník, 1969, roč. 108, č. 2, s. 81–91. ISSN 0231-6625.
  • KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, xvi, 247 s.ISBN 80-7179-028-1.
  • KYSELA, Jan. Ústava mezi právem a politikou: úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, 352 s. ISBN 978-80-7502-022-2.Mates, Pavel. Jiné prameny práva. Jurisprudence, 2013, Vol. 22, No. 1, s. 22–27. ISSN 1802-3843.
  • ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní stížnost. 2. zcela přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2001, 335 s. ISBN 80-7201-308-4.
  • TOMOSZEK, Maxim. Dělba moci jako podstatná náležitost demokratického právního státu. In: JIRÁSEK, Jiří (ed.). Dělba moci. Sborník příspěvků sekce ústavního práva, přednesených na mezinárodní vědecké konferenci Olomoucké právnické dny 2013. 1. vyd., Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o. p. s., 2014, s. 239–250. ISBN 978-80-87382-42-4.
  • WEINBERGER, Ota. Norma a instituce: (úvod do teorie práva). 1. vyd. Brno:
    Masarykova univerzita, 1995, 217 s. ISBN 80-210-1123-8.

[15] Srov. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 318, je ustálená judikatura suma soudních rozhodnutí, která podávají stejný právní názor a svědčí tak o právním názoru přijímaném soudnictvím v daném čase.

[16] GERLOCH, A. Teoretické problémy práva na prahu 21. století: pocta k 75. narozeninám prof. JUDr. Jiřího Boguszaka, DrSc. Praha: Karolinum, 2002, s. 94–95. Srov. KNAPP, V. Soudcovská tvorba práva v socialistických zemích. Právník, 2/1969, s. 81 a násl., kde uvádí řadu příkladů, kdy změna judikatury znamenala fakticky změnu zákona, aniž by bylo dotčeno jeho explicitní slovní vyjádření, jakož i příklady, kdy judikatura v různých zemích dala jiný smysl témuž kodexu Francie a Belgie, Rakousko a Československo.

[17] Např. je otázkou, zda by mělo jít o rozsudek (ev. i usnesení) soudce, senátu, rozšířeného resp. velkého senátu nebo pléna. Závazný je pouze výrok či právní věta odůvodnění, nebo jen některé jeho podstatné části, smysluplné sukusy odůvodnění, tzv. narativní části, či dokonce resp. jen přesvědčivá rozhodnutí jako celek?

[18] Lze uvést autoritativní stanovisko, „že abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí, jejich význam je pouze anotační a informativní“. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08. Zejména vytržené použití právních vět může vést k deformaci smyslu původního a následujícího rozhodování.

[19] Srov. ust. § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

[20] Princip považuji za druh pozitivních právních pravidel s abstraktním obsahem v souladu s názorem uznávaného teoretika. WEINBERGER, O. Norma a instituce. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 81.

[21] HOLLÄNDER, P. Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu. In: KOKEŠ, Marian, POSPÍŠIL, Ivo (eds.). In dubio pro libertate: úvahy nad ústavními hodnotami a právem: pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 89 a násl.

[22] Srov. DAVID, L. Na hranicích práva. Praha: Leges, s r.o, 2013, s. 42 a násl.

[23] Nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 „V obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury lze konstatovat, že již učiněný výklad by měl být, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími, s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).

[24] Nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08, nález Ústavního soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07.

[25] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, Sněmovní tisk 362/0, část 1/2. Zvláštní část, k § 13.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články