V poslední době nás v oblasti diskriminace zaujala následující dvě rozhodnutí SDEU a jedno stanovisko generálního advokáta ve věci, která dosud nebyla rozhodnuta (s ohledem na jeho argumentační přesvědčivost je pravděpodobné, že rozsudek bude uvedené stanovisko respektovat). Níže nastiňujeme jejich možný přesah do právní praxe.
Každé ze tří níže zpracovaných rozhodnutí (respektive stanoviska) vychází z jiné oblasti diskriminace. Zastoupené oblasti diskriminace jsou uvedeny v následujícím pořadí: 1) diskriminace na základě věku, 2) diskriminace na základě pohlaví a 3) diskriminace na základě náboženské víry a přesvědčení.
1. Rozsudek Soudního dvora ve věci pilota Lufthansy W. Fiese (C-190/16)
Popis případu
Werner Fries byl od roku 1986 do konce roku 2013 zaměstnán u společnosti Lufthansa jako kapitán letadla. Podílel se rovněž na výcviku dalších pilotů.
V říjnu 2013 dosáhl věku 65 let. Dne 31. prosince 2013 skončila jeho pracovní smlouva, jelikož dosáhl věku, v němž v souladu s platnou kolektivní smlouvou vzniká nárok na pobírání řádného důchodu v rámci veřejného důchodového systému.
Společnost Lufthansa ho však přestala zaměstnávat již 31. října 2013. Domnívala se totiž, že podle unijního práva není W. Fries od tohoto data oprávněn vykonávat funkci pilota v obchodní letecké dopravě.
Werner Fries se před německým soudem dovolával protiprávnosti odmítnutí společnosti Lufthansa zaměstnávat ho jako pilota a zároveň se domáhal, aby mu Lufthansa zaplatila mzdu za listopad a prosinec 2013.
Německý soud se rozhodl přerušit řízení a položit SDEU předběžné otázky.
Právní pozadí případu
Pro spor v předmětném řízení je klíčová otázka, zda nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1178/2011[2], konkrétně pak Bod FCL.010 přílohy I, které stanoví omezení práv držitelů průkazu způsobilosti ve věku 60 let a více v obchodní letecké dopravě[3] je slučitelné s Listinou základních práv Evropské unie, a to zejména s článkem 15 (právo svobodné volby povolání) a článkem 21 (rovné zacházení).
Argumentace SDEU
Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou základních práv EU (dále jen „LZP EU“) musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.[4]
SDEU tedy musí při posuzování, zda je či není dané ustanovení diskriminační, provést test proporcionality, a zkoumat tak právní úpravu ze tří hledisek:
1. Vhodnost:
Stávající právní úprava naplňuje dle SDEU první kritérium testu proporcionality, které spočívá v otázce, zda je daná úprava způsobilá dosáhnout sledovaného cíle. Výše uvedené opatření se snaží zabránit leteckým nehodám tak, že klade důraz na fyzickou způsobilost a zdatnost pilotů, čímž předchází nehodám, jejichž příčinou mohou být lidská selhání. Je tedy vhodné k zajištění veřejného zájmu v podobě bezpečnosti letového provozu.[5]
SDEU se v této souvislosti rovněž vyjádřil k námitce, že věková hranice 65 let neplatí v oblasti neobchodní letecké dopravy. Unijní normotvůrce tím, že uložil věkovou hranici pouze v obchodní letecké dopravě, zohlednil rozdíly mezi tímto druhem dopravy[6] a neobchodní leteckou dopravou. Tyto rozdíly odůvodňují, aby byla za účelem zajištění bezpečnosti letového provozu u těchto dvou typů dopravy zavedena rozdílná pravidla.[7]
2. Nezbytnost:
Přijetí opatření, které zajišťuje, že letadla jsou oprávněny pilotovat pouze osoby určitých fyzických schopností, splňuje dle SDEU rovněž druhé kritérium testu proporcionality v podobě nezbytnosti takové právní úpravy. Unijní normotvůrce není dle SDEU povinen zavádět individuální posuzování fyzických a psychických schopností každého držitele průkazu způsobilosti pilota ve věku nad 65 let.[8] Unijní úprava rovněž zakazuje vykonávat povolání pilota osobám ve věku 60-64 let, pro tuto věkovou kategorii však zavádí výjimku. V případě, že se na palubě letadla nachází více pilotů a pouze jedinému je 60-64 let, může tato osoba navzdory obecnému zákazu zastávat práci pilota. Tato úprava tak představuje jistý korektiv jinak ostré věkové hranice.
3. Přiměřenost:
Výše uvedené opatření splňuje dle SDEU i třetí kritérium testu proporcionality. S ohledem na důležitost lidského faktoru v oblasti civilního letectví převažuje zájem na odpovídající úrovni bezpečnosti civilního letectví v Evropě nad možným zásahem do práv v důsledku stanovení věkové hranice pro výkon funkce pilota v obchodní letecké dopravě.[9]
Shrnutí a dopad rozsudku
SDEU v tomto rozsudku postavil najisto, že nařízení, které stanoví omezení práv držitelů průkazu způsobilosti ve věku 60 let a více (viz výše v části věnované kritériu nezbytnosti) v obchodní letecké dopravě, je slučitelné s LZP EU. Vzhledem k tomu, že úspěšně „prošlo“ testem proporcionality, není tato právní úprava diskriminační.
Diskutabilní se nicméně jeví výše věkových hranic v obchodní letecké dopravě v podobě 60 (s výjimkami), respektive 65 let (bez výjimek). Od přijetí Chicagské úmluvy, na které se uvedená úprava zakládá, uplynulo již více než sedmdesát let.[10] Od té doby se radikálně zvýšila kvalita zdravotní péče, přičemž zcela pominout nelze ani obecné prodloužení délky lidského života. Do budoucna tedy bude zajímavé sledovat, zda se výše uvedená hranice udrží i nadále na současné úrovni či dojde k jejímu zvýšení.
Vyjasnila se rovněž otázka dalšího působení pilotů v neobchodní letecké dopravě, kde se věkové hranice stanovené nařízením neuplatní, nicméně i tito „neobchodní piloti“ musejí úspěšně projít pravidelnými zdravotními vyšetřeními - čili i u nich je zajištěna nezbytná míra zdravotní způsobilosti. V souladu s testem proporcionality však není tak striktní jako v případě obchodní letecké dopravy, kde hrozí v případě lidského selhání daleko závažnější následky.
V obchodní sféře mohou potom piloti bez jakýchkoli omezení působit jako instruktoři či examinátoři, neboť tato jejich činnost nemůže ovlivnit bezpečnost průběhu letu.
2. Rozsudek Soudního dvora ve věci přijímacího řízení řecké policie (C-409/16)
Popis případu
V souladu s nařízením prezidenta republiky bylo rozhodnutím vedoucího řecké policie zveřejněno oznámení o přijímacím řízení do škol pro důstojníky a příslušníky řecké policie pro akademický rok 2007-2008.[11] Podle tohoto oznámení museli uchazeči o účast v tomto přijímacím řízení měřit nejméně 1,70 m bez bot.[12]
M.-E. Kalliri podala policejnímu komisariátu ve Vrachati (Řecko) žádost o účast v uvedeném přijímacím řízení, výběrového řízení se však nemohla účastnit, neboť nedosahovala požadované minimální výšky 1,70 m.[13]
M.-E. Kalliri toto rozhodnutí zpochybnila. Přestože jí řecký soud první instance vyhověl, případ v důsledku opravných prostředků dospěl až k řecké Státní radě, která se rozhodla položit předběžnou otázku.
Právní pozadí případu
Pro spor v předmětném řízení (Řecko), je klíčová otázka, zda Článek 2 odst. 1 písm. f) nařízení prezidenta republiky č. 4/1995, který se týká přijímání důstojníků a příslušníků policie do škol prostřednictvím systému obecných zkoušek (FEK A’ 1), ve znění čl. 1 odst. 1 nařízení prezidenta republiky č. 90/2003 (FEK A’ 82)[14], je slučitelné se směrnicí Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky.
Argumentace SDEU
V projednávaném případě samotný předkládající soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že značně větší počet žen než mužů měří méně než 1,70 m. Podle této právní úpravy jsou ženy, pokud jde o účast v přijímacím řízení škol pro důstojníky a příslušníky řecké policie, v porovnání s muži velmi výrazně znevýhodněny. Právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, tak zakládá nepřímou diskriminaci.[15]
Plnění úkolů policie v rámci ochrany osob a majetku, zatýkání pachatelů trestné činnosti a dohledu nad nimi sice může vyžadovat použití fyzické síly a zvláštní fyzickou zdatnost, pomoc občanům, regulace dopravy a další podobné úkoly však nevyžadují významné fyzické úsilí. I kdyby veškeré úkoly vykonávané řeckou policií vyžadovaly zvláštní fyzickou zdatnost, nemusí být taková zdatnost nutně spojena s určitou minimální tělesnou výškou.[16]
Cíl sledovaný právní úpravou, o kterou se jedná v původním řízení, by každopádně mohl být dosažen opatřením, jež méně znevýhodní osoby ženského pohlaví. Takovým opatřením může být například předběžný výběr uchazečů v přijímacím řízení škol pro důstojníky a příslušníky policie založený na zvláštních zkouškách umožňujících ověřit jejich fyzickou zdatnost.[17]
Shrnutí a dopad rozsudku
SDEU judikoval, že v případě přijímacího řízení k policii je nepřípustná diskriminace spočívající v posuzování uchazečů na základě jejich výšky, která je pro obě pohlaví stanovena stejně. V uvedeném případě se potom jednalo o nepřímou diskriminaci žen. Je totiž nesporné, že ženy obecně nedosahují takového vzrůstu jako muži, a tudíž jsou logicky vůči mužským uchazečům znevýhodněny.
SDEU rovněž ve svém rozsudku uvedl, že vztah mezi fyzickou zdatností a výškou není přímo úměrný. Nikde není stanoveno, že nižší osoba nemůže být fyzicky zdatnější než osoba vyšší.
Důsledky tohoto rozsudku tedy cílí na vnitrostátní právní úpravy, ve kterých se v příjímacím řízení nerozlišuje zvlášť nezbytná výška pro muže a ženy. V České republice se podmínka výšky v příjímacím řízení k bezpečnostním sborům neuplatňuje. Náš zákonodárce šel v souladu s tímto rozsudkem prozíravě cestou stanovení podmínky fyzické a zdravotní způsobilosti k výkonu služby.[18]
Příklad, kde bychom mohli najít možný nesoulad s tímto rozsudkem a českou praxí je nábor k Hradní stráži, kde je jednou z podmínek kvalifikačních předpokladů rovněž nezbytná výška stanovená shodně pro muže i ženy (178 až 188 cm).[19] S ohledem na tento rozsudek by se tato hranice mohla jevit jako nepřímá diskriminace. Je však otázkou, jak by případnou předběžnou otázku Soudní dvůr posoudil s ohledem na nutnost reprezentativnosti členů hradní stráže, pro kterou je bezesporu i výška důležitým faktorem.
3. Stanovisko generálního advokáta ve věci výpovědi primáře JQ, z důvodu uzavření nového sňatku
Popis případu
Předmětem činnosti společnosti IR je plnit poslání organizace Caritas (mezinárodní konfederace katolických humanitárních organizací), a to zejména provozováním nemocnic.[20]
JQ je katolického vyznání. Je vzděláním a povoláním lékař a od roku 2000 zastává funkci primáře interního oddělení nemocnice IR se sídlem v Düsseldorfu (Německo). Pracovní smlouvu s nemocnicí IR uzavřel v roce 1993.[21]
JQ uzavřel manželství podle katolického ritu. Poté, co bylo v roce 2008 jeho manželství s první manželkou prohlášeno za rozvedené v souladu s německým občanským právem, uzavřel občanský sňatek se svou novou přítelkyní. Ke dni uzavření svého druhého sňatku však nebylo ještě první manželství prohlášeno za neplatné (anulováno), alespoň podle církevního práva.[22]
Poté, co se nemocnice IR dozvěděla o jeho druhém sňatku, dala dne 30. března 2009 JQ řádnou písemnou výpověď z pracovního poměru s účinností ke dni 30. září 2009.[23]
JQ napadl své propuštění žalobou s odůvodněním, že jeho druhý sňatek nepředstavuje platný důvod k jeho propuštění. Takové propuštění je podle něj v rozporu se zásadou rovného zacházení. Pokud by totiž nový sňatek uzavřel vedoucí zaměstnanec protestantského vyznání nebo bez vyznání, neměla by tato skutečnost v souladu s nařízením GrO [24] 1993 žádný vliv na jeho pracovní poměr se společností IR.[25]
Společnost IR naopak tvrdí, že předmětné propuštění je důvodné. Vzhledem k tomu, že JQ byl vedoucím zaměstnancem ve smyslu čl. 5 odst. 3 GrO 1993, porušil uzavřením manželství neplatného dle kanonického práva své povinnosti vyplývající z jeho pracovního poměru se společností IR.[26]
Německý soud se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky.
Právní pozadí případu
Pro spor v předmětném řízení je klíčová otázka, zda dodržení pojetí manželství podle doktríny a církevního práva katolické církve představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, který by mohl odůvodňovat rozdílné zacházení mezi zaměstnanci katolického vyznání na jedné straně a zaměstnanci jiného vyznání (případně bez vyznání) na straně druhé, pokud jde o propuštění.[27]
Argumentace SDEU
Rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání či víry určité osoby nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčných pracovních činností nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace.[28]
Zákonnost rozdílného zacházení je podmíněna existencí objektivně ověřitelné přímé souvislosti mezi profesním požadavkem stanoveným zaměstnavatelem a dotyčnou činností.[29]
Je zjevné, že taková věrouka nepředstavuje v projednávané věci profesní požadavek, tím spíše nepředstavuje profesní požadavek podstatný a náležitě odůvodněný. Z pohledu pacientů nebo ostatních lékařů není podmínkou, aby byl primář interního oddělení katolického vyznání. Tím méně je relevantní, že uzavřel neplatné manželství z pohledu doktríny a církevního práva katolické církve. Důležitá je pro ně především jeho kvalifikace a lékařské dovednosti, jakož i dobré organizační schopnosti.[30]
Shrnutí a dopad stanoviska
Výše uvedený rozsudek odpovídá na otázku, za jakých podmínek lze uplatnit odlišný způsob v zacházení vůči zaměstnancům, kteří jsou věřící. K tomu, aby představovala pracovní činnost věřících zaměstnanců podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek, je nezbytné, aby činnost společnosti byla rovněž v souladu s věroukou církve nebo jiné náboženské společnosti.
Ve výše uvedeném případě by tak činnost nemocnice a zákroky v ní prováděné musely být rovněž v souladu s věroukou katolické církve. V takové nemocnici by tedy nebyly prováděny potraty, euthanasie nebo předepisovány antikoncepce či prováděny jiné zákroky ke kontrole reprodukce.[31] Pracovní pozice takových zaměstnanců by pak musely být přístupné rovněž pouze zaměstnancům daného vyznání. Tak tomu nicméně ve výše posuzovaném případu rozhodně nebylo, v nemocnici se na pozicích primářů nacházely i osoby, které nebyly katolického vyznání.
Jednání nadřízených vůči zaměstnancům by dále musela odpovídat dané církevní nebo náboženské etice. Pokud nadřízení primáře věděli o tom, že již za trvání předchozího manželství žil s jinou přítelkyní (což je z hlediska věrouky mimořádně pobuřující) a ani ho na tento stav neupozornili, pak mu těžko na základě neanulování dřívějšího manželství před uzavřením nového mohou dát výpověď.
V praxi se asi podobných případů mnoho nevyskytne, nicméně církevní nemocnice ve všech členských státech EU by se tímto rozsudkem měly řídit a v případě rozdílného zacházení s personálem se vyvarovat postupu z výše uvedeného případu.
***
Tzv. evropská pracovněprávní judikatura je inspirativní nejen pro právníky, ale i pro všechny osoby, které pracují s pracovním právem - snad jste nalezli nějakou inspiraci v popsaných judikátech i Vy sami.
[2] Obsah výše zmíněného nařízení vychází z Úmluvy o mezinárodním civilním letectví z 7. 12. 1944 (Chicagská úmluva), která byla ratifikována všemi státy EU, nicméně EU sama o sobě stranou této úmluvy není.
[3] a) Věk 60–64 let. Letouny a vrtulníky. Držitel průkazu způsobilosti pilota, který dosáhl věku 60 let, nesmí vykonávat funkci pilota letadla v obchodní letecké dopravě, s výjimkou případu: 1) kdy je členem vícepilotní posádky a 2) za předpokladu, že tento držitel je jediným pilotem v letové posádce, který dosáhl věku 60 let.
b)Věk 65 let. Držitel průkazu způsobilosti pilota, který dosáhl věku 65 let, nesmí vykonávat funkci pilota letadla v obchodní letecké dopravě.
[4] Čl. 52 odst. 1 LZP EU.
[6] Obchodní leteckou dopravou se dle bodu FCL.010 přílohy I nařízení č. 1178/2011 rozumí přeprava osob, nákladu či pošty za úplatu nebo nájemné.
[10] Přijetí Chicagské úmluvy dne 7.12.1944.
[14] Které stanoví, že civilní uchazeči, muži a ženy, o školy pro důstojníky a příslušníky policejní akademie musí měřit nejméně 1,70 m bez bot.
[16] Bod 38 a 39 Rozsudku.
[18] § 13 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
[19] Nábor k Hradní stráži [cit. 31. 7. 2018] Dostupné z: http://www.hrad.army.cz/nabor-k-hradni-strazi.
[24] Grundordnung des kirchlichen Dienstes im Rahmen kirchlicher Arbeitsverhältnisse (základní nařízení použitelné pro církevní službu v rámci pracovněprávních vztahů v církvi).
Diskuze k článku ()