Zákon o státní službě vs. zákoník práce: Změny služebního poměru I.

Služební poměr a pracovní poměr jsou dva různé druhy výkonu práce, v odlišných podmínkách, na základě jiných předpokladů, řídící se různou právní úpravou. V některých ohledech je však úprava podobná. V tomto článku se budeme zabývat úpravou změny služebního poměru dle zákona o státní službě v porovnání se změnou pracovního poměru dle zákoníku práce. Zákon o státní službě upravuje změny v ustanovení § 44 až § 70 zákona č. 234/2014 Sb., zákona o státní službě. Zákoník práce upravuje změny pracovního poměru v ustanovení § 40 až § 47 zákona č. 262/2006 Sb. Cílem tohoto článku je porovnat právní úpravu. Nejdříve je nutné se zaměřit na to, na koho jaká úprava dopadá, a v čem je základní rozdíl právních úprav.

Asistentka soudce Krajského soudu v Brně
Foto: Fotolia

Zákon o státní službě vs. zákoník práce

Zákon o státní službě vymezuje základními pojmy, jako jsou státní služba, správní úřad nebo státní zaměstnanec. Státní službu můžeme vymezit jako provádění či výkon státní správy v orgánech státní správy, prostřednictvím osob, které byly na svoji pozici jmenovány a splňují zákonem stanovené požadavky na výkon státní služby. [1] Zákon o státní službě obsahuje negativní výčet subjektů, na které se tento zákon nevztahuje, mezi nimiž můžeme najít členy vlády, vedoucího Úřadu vlády ČR, předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nebo člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v ustanovení § 2. Definice státního zaměstnance je v ustanovení § 6 a zní: „Státním zaměstnancem je fyzická osoba, která byla přijata do služebního poměru a zařazena na služební místo nebo jmenována na služební místo představeného k výkonu některé z činností uvedených v § 5.“ Zákoník práce obsahuje klíčové pojmy, jako je závislá práce, pracovní poměr, zaměstnanec a zaměstnavatel. Zaměstnanec je vymezen jako fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Dle zákoníku práce je možná práce na dobu určitou i neurčitou, v zákoně o státní službě jsou taktéž tyto dvě možnosti, zpravidla je však služba státního zaměstnance na dobu neurčitou.

Změny služebního/pracovního poměru

Změnou služebního či pracovního poměru je myšlena změna vymezeného obsahu práce, tedy změna práv a povinností subjektu (zaměstnance či státního zaměstnance). Možnosti změny pracovního poměru jsou v porovnání se zákonem o státní službě omezené. Zásadní rozdíl je u pracovního poměru v tom, že obsah pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, když si zaměstnanec a zaměstnavatel takové podmínky dohodnou. Konat jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, může zaměstnanec jen výjimečně v případech uvedených v zákoně. V zákoně o státní službě je v ustanovení § 44 uveden taxativní výčet změn služebního poměru, přičemž shodující se se zákoníkem práce je pracovní/služební cesta, přeložení, převedení na jinou práci/jiné služební místo. V zákonu o státní službě je navíc v rámci změn služebního poměru zařazeno zproštění výkonu služby na základě usnesení o zahájení trestního stíhání nebo z důvodu vazby, zařazení na jiné služební místo, změna doby trvání služebního poměru, jmenování, odvolání, zařazení mimo výkon služby, zastupování, vyslání k výkonu zahraniční služby a zařazení po jeho ukončení, přerušení výkonu služby a zkrácení služební doby. Další zásadní rozdíl mezi zákonem o státní službě a zákoníkem práce je, že ke změnám služebního poměru dochází na základě jednostranného právního jednání služebního orgánu. Nejčastěji se tak děje rozhodnutím ve správním řízení nebo v rámci jiného úkonu služebního orgánu dle ustanovení § 159 zákona o státní službě. V rámci řízení ve věcech služby se dle ustanovení § 160 zákona o státní službě, nestanoví-li zákon jinak, postupuje dle správního řádu.

Pracovní/služební cesta 

Zásadní rozdíl u služební/pracovní cesty je to, že na služební cestu dle zákona o státní službě může být zaměstnanec vyslán na dobu nezbytně nutnou, a to i bez svého souhlasu. Výjimka se týká těhotné státní zaměstnankyně a státní zaměstnankyně nebo zaměstnance pečující o dítě do 8 let, v takovém případě musí být dán souhlas zaměstnance/kyně. Totéž platí i pro osamělou státní zaměstnankyni a osamělého státního zaměstnance, kteří pečují o dítě, které dosud nedosáhlo věku 15 let, dále v případě, že prokáže, že sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle jiného právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost). Na služební cestu musí státní zaměstnanec nastoupit i ve dnech pracovního klidu, v případě, že je to nezbytné. V ustanovení týkající se služební cesty najdeme i definice člena rodiny či domácnosti. Zákon o státní službě vymezuje člena rodiny pro účely náhrady výdajů v souvislosti se služební cestou manžela, partnera podle zákona o registrovaném partnerství, vlastní dítě, osvojence, dítě svěřené státnímu zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitele, opatrovníka a pěstouna. Jiné osoby jsou postaveny na roveň členu rodiny pouze v tom případě, že žijí se státním zaměstnancem v domácnosti. Zákon ale nevymezuje, po jakou dobu by ona jiná osoba v domácnosti se státním zaměstnancem měla žít, aby byla za člena rodiny považována. Domácnost vymezuje zákon v ustanovení § 46 odst. 4 jako společenství osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. 

U vyslání na služební cestu se nepoužijí ustanovení o řízení ve věcech služby, ani ustanovení správního řádu o správním řízení dle ustanovení § 159 odst. 2 písm. b). Dle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o státní službě může rozhodování o věcech, o nichž se podle tohoto zákona nevede řízení ve věcech služby (výjimkou věcí podle ustanovení § 159 odst. 2 písm. j), vedoucí služebního úřadu přenést služebním předpisem na představené, totéž je možné u státního tajemníka, který může přenést služebním předpisem rozhodování na představené dle ustanovení § 15 odst. 5 zákona o státní službě.

Povinností u služební cesty je přihlédnutí ke zdravotnímu stavu a osobnímu stavu státního zaměstnance a k jeho rodinným poměrům.

Přeložení

I zde, u změny služebního poměru v podobě přeložení, zákon o státní službě umožňuje na dobu nezbytně nutnou přeložit státního zaměstnance bez jeho souhlasu, pokud přeložení trvá maximálně 60 dnů v kalendářním roce. Dobu lze prodloužit, zde však již musí souhlas státního zaměstnance být udělen. Taktéž musí být přihlédnuto ke zdravotním, osobním a rodinným poměrům. I u přeložení je výjimka týkající se těhotných státních zaměstnankyň, zaměstnanců pečujících o děti či o osobu závislou. Pokud se jedná o přeložení do jiné obce, musí být státnímu zaměstnanci uhrazeno ubytování a výdaje jako při služební cestě. Pokud dojde ke snížení platu, přísluší státnímu zaměstnanci doplatek do výše platu před přeložením. Přeložení dle zákoníku práce je upraveno jednoduše, je zde nutný souhlas, je na dobu nezbytně nutnou a pracovní úkoly ukládá přeloženému zaměstnanci příslušný vedoucí složky, na jejíž pracoviště byl zaměstnanec přeložen. Důvodem přeložení dle zákona o státní službě je potřeba zajištění výkonu služby v jiném služebním úřadu nebo jiném organizačním útvaru služebního úřadu a tento důvod musí trvat po celou dobu takového přeložení. Přeložení musí být provedeno v rámci stejného oboru služby.

U změn služebního poměru je zřejmý charakter provádění takových změn, a to formou individuálního rozhodnutí pověřené osoby (vedoucí služebního úřadu, státní tajemník, díky delegaci případně představený), v základní formě bez souhlasu státního zaměstnance. Změny jsou prováděny především na dobu nezbytně nutnou. Je zde možné spatřit direktivní přístup, který je ale regulován nutností přihlédnout k osobním, rodinným a zdravotním poměrům. Oproti požadavkům dle zákoníku práce je viditelná větší náročnost a více podmínek vymezujících změnu služebního poměru. Navíc oproti zákoníku práce je zase naopak vidět znatelná snaha v zákoně o státní službě zmírnit důsledky změny služebního poměru u státního zaměstnance formou náhrady výdajů či případného doplatku platu.   


[1] HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8.vyd. Praha: C. H. Beck. 2012, 826 s. ISBN 978-80-7179-254-3. S. 491 

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články