Aktivita procesních stran Zdroj: Fotolia

Aktivita procesních stran

V posledních desetiletích lze pozorovat zvyšující se náročnost civilního procesu a s tím i odpovědnost účastníků řízení za jeho průběh a výsledek. Ve sporném řízení nemůže procesní strana očekávat, že spor vyhraje, bude-li pasivní. Aktivní role sporných stran, spojená s procesní odpovědností za výsledek řízení (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) je dnes všeobecně uznávanou nezbytností.

JUDr. Miroslav Sedláček, Ph.D., LL.M.

Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika

JUDr. Miroslav Sedláček, Ph.D., LL.M.

Právnická fakulta, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika

Úvod do zkoumané problematiky

Jedním z druhů soudního řízení je civilní proces, který je a priori zaměřen na soudní ochranu vztahů soukromoprávní povahy. Právní ochrana však může být nadto poskytnuta i jiným vztahům než soukromoprávním, jestliže je poskytnutí takové ochrany vhodnější než jiná procesní řešení.

Tento příspěvek soustředí svoji pozornost na aktivitu procesních stran v rámci civilního procesu, neboť právě jejich aktivní přístup v průběhu každého civilního řízení patří k problematice aktuální, zároveň však teoreticky i prakticky složité.

Předkládanou analýzou platného civilněprocesního stavu, jeho teorie a soudní praxe, má tento příspěvek ambici přispět k nalezení přiměřené aktivní role procesních stran v systému soudní ochrany práv, jejímž cílem je zajištění účinné a zároveň dostatečně rychlé ochrany práv a právem chráněných zájmů jednotlivých osob.[1]

K takto pojímanému účelu civilního řízení je třeba přistupovat tak, že je třeba brát v úvahu jak požadavky na efektivní a rychlý průběh procesu, který si žádá aktivní přístup a procesní odpovědnost stran, tak požadavky další, zejména spravedlnosti, ochrany slabší strany, právní jistoty aj., které jsou vyžadovány demokraticky a kulturně vyspělou společností.[2]

Ve svém příspěvku vyjadřuji přesvědčení, že se moderní civilní proces s ohledem na oprávněný společenský a právní požadavek efektivního projednání a rozhodnutí civilních věcí bez přiměřené aktivity procesních stran jen těžko obejde. Zejména pro sporné strany se totiž v tomto ohledu negativně projevuje tzv. hypertrofie práva, tedy jev spočívající v čím dál podrobnější, obsáhlejší a kazuističtější právní úpravě. Rozštěpení právní úpravy do více předpisů, čím dál detailnější rámec pro jednotlivé právní instituty, činí právní řád nepřehledným. I přes tuto skutečnost je soud povinen postupovat v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby soudní ochrana práv byla efektivní a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny; přitom ustanovení zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužití (§ 6 OSř[3]).

S ohledem na uvedené by se tak aktivita procesních stran v civilním řízení měla prosazovat vždy tak, aby svoji činností byl naplněn prvotní účel sledovaný civilním procesem, tj. zajištění efektivní soudní ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů.

Povinnost pečovat o rychlý postup řízení za současného splnění procesních podmínek však nadále zůstává na straně soudu a aktivní role soudce je dnes všeobecně uznávanou nezbytností. Aktivní role sporných stran rovněž. Výsledkem je v moderním civilním procesu kompromis vymezující jejich procesní aktivitu navzájem.[4]

Vymezení civilního procesu

Civilní proces se postupně dotvořil ve složitý útvar, který se v průběhu svého vývoje osvědčil jako účinný, současně demokratický a humánní prostředek k řešení právních kofliktů ve společnosti. Dokonalejší způsob ochrany subjektivních práv se doposud nepodařilo vytvořit.

Pojem civilní proces je již tradičně českou moderní procesualistickou právní teorií definován a poměrně hojně se mu věnuje i česky psaná literatura. O vymezení civilního procesu se postupně pokusili ve svých dílech Emil Ott (1897)[5], Václav Hora (1922)[6]František štajgr (1955)[7], Josef Macur (1975)[8], poněkud skromně Vilém Steiner (1980)[9], dále Zdeněk češka (1989)[10], rovněž Alena Winterová (2015). Ta jej definuje „jako soubor právních vztahů vznikajících v důsledku postupu (procesních úkonů) soudu a dalších procesních subjektů při poskytování ochrany soukromoprávním a některým jiným právním vztahům“.[11]

Souhrn právních norem, které civilní proces v takto vymezeném pojetí upravují, lze označit za právo civilního procesu nebo za občanské soudní procesní právo, přičemž oba pojmy, tedy „civilní proces“ a „civilněprocesní právo“, nelze směšovat, neboť každý mají jiný obsah.[12]

řada procesualistů (srov. Ott, Hora) se přiklání k takovému pojetí civilního procesu, který je založen na jeho účelu. Civilní proces pak vymezují jako procesní činnost, resp. postup soudu, účastníků řízení a dalších subjektů a osob zúčastněných na řízení, jehož cílem je poskytnutí ochrany subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům.[13]

Někteří představitelé procesní nauky (srov. štajgr, Macur, češka) však civilní proces charakterizují nejen jako specifickou činnost, ale také jako soubor právních vztahů vznikajících v důsledku postupu procesních subjektů při realizaci základního cíle každého procesu, tedy při poskytnutí ochrany právním vztahům, a to nejen vztahům soukromoprávním.[14]

V procesní literatuře se můžeme také setkat s vymezením civilního procesu, které imanentně nevychází z jeho cíle nebo účelu jako definičního znaku. Zastánci této teorie zcela jistě nepodceňují význam samotného účelu a cíle civilního procesu, ale považují za sporné je ztotožňovat s otázkou samotné definice procesu. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že je třeba vycházet ze základních pojmových znaků vzniklých a upevněných v průběhu dlouhodobého vývoje, které nejsou jen důsledkem určité konkrétní koncepce vytvořené a přijaté v rámci legislativního procesu zákonodárnými orgány.[15]

Z daného hlediska patří k základním prvkům civilního procesu existence procesních stran, v jejichž sporu má rozhodující funkci nezúčastněný třetí orgán, který je nadán pravomocí o sporu autoritativně rozhodnout. Procesní činnost jednotlivých subjektů se děje postupem, který se skládá z jednotlivých fází na sebe navazujících, přičemž jejich obsah je určován právě činností základních subjektů, tedy soudu a procesních stran. Předmětem činnosti je projednání a rozhodnutí individuálně určeného, konkrétního sporu. Při tomto respektování je civilní proces de nován jako postup soudu, procesních stran a dalších subjektů při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů (srov. Ott, Hora).

Posledně zmíněné vymezení však dopadá na řízení sporné, můžeme tedy uvést, že vymezuje civilní proces v užším smyslu. Kritici této teorie často uvádějí, že je třeba připustit existenci podstatných rozdílů v takto definovaném civilním procesu a jinými jeho druhy, tedy především řízením nesporným, řízením vykonávacím, či řízením insolvenčním. Z tohoto důvodu se většina procesualistů přiklání k takovému vymezení civilního procesu, které je uplatnitelné na všechny druhy civilního procesu. Podle nich je možné definovat civilní proces jako soubor právních vztahů vznikajících v důsledku postupu soudu a dalších procesních subjektů při poskytování ochrany soukromoprávním a některým jiným právním vztahům.[16] V tomto pojetí se promítají základní prvky civilního procesu, kterými jsou procesní vztahy, procesní subjekty a procesní úkony, ze kterých se postup procesních subjektů skládá. Tyto prvky by měly být zastoupeny v každém civilním procesu.

Pokud se zabýváme právními normami upravujícími civilní proces, lze jejich soubor definovat jako civilní (občanské) právo procesní. Civilní procesní právo je třeba chápat v takto vymezeném pojetí za samostatné právní odvětví veřejného práva, a s pojmem civilní proces jej nelze směšovat.[17]

Civilní proces je přitom pojmem primárním, a jako takový je označením jednoho ze základních právních institutů uplatňující se ve společenské praxi. Naproti tomu civilní právo procesní v normativní rovině civilní proces upravuje, v reálné rovině (jako civilní proces) neexistuje. Má však rozhodující vliv na to, jak se civilní proces bude utvářet, neboť jeho normy jsou závazné a určující.

S ohledem na tento závěr tak nelze na procesní činnost v žádném případě aplikovat normy, které tvoří náplň jiného právního odvětví. Z tohoto důvodu by se nemělo stát, aby procesní úkony byly napadány na základě předpisů práva hmotného o vadách právních jednání.[18]

Civilní proces je vnitřně diferencován. Skládá se z jednotlivých procesních druhů, které však mají společný základ. To je výsledkem postupného vývoje. Základem, z něhož se proces vyvíjel, bylo řízené sporné. To svou povahou navazuje na původně jednotný proces, mající povahu sporu o právo. Postupně však začal civilní proces plnit i další funkce a cíle, které bylo nutné promítnout do procesní úpravy. K jednotné úpravě přibývají úpravy speciální. Právě to je podstatou vnitřní diferenciace civilního procesu na jednotlivé procesní druhy.[19] Za základní dělení civilního procesu je obecně považováno dělení na řízení nalézací, vnitřně dále diferencované na řízení sporné a nesporné, a řízení vykonávací (exekuční). K nim je již tradičně řazeno řízení insolvenční (dříve konkurzní a vyrovnací), řízení zajišťovací a řízení rozhodčí.

Postup soudu a sporných stran

Civilní proces je založen na myšlence součinnosti všech subjektů řízení, především pak soudu a účastníků řízení. Z toho ovšem ještě nelze vyvozovat, že by účastníci byli povinni skutečně v řízení jednat nebo snad nuceni k aktivní součinnosti. Nechtějí-li v řízení aktivně vystoupit, nemusí, ale v určitých případech jejich nečinnosti je stíhají jisté, právem předvídané následky (srov. rozsudek pro zmeškání – § 153b OSř).[20]

Postup soudu musí být rychlý a hospodárný. Tyto principy je třeba respektovat, ač soudní řízení přirozeně obsahuje prvky, které uvedeným zásadám kladou jisté mantinely (srov. odročení jednání – § 119 OSř).

Má-li soud postupovat účelně, musí do procesu zapojit účastníky tak, aby jim byl zřejmý díl odpovědnosti za výsledek řízení. „Toho soud docílí například tím, že důsledně dbá o dodržování soudcovských lhůt, nevyšetřuje příliš aktivně skutkový stav, použije veškeré procesní sankce proti tomu, kdo se v řízení chová nezodpovědně, pečlivě provede tzv. inventuru skutkových tvrzení a donutí účastníky oddělit nesporná tvrzení od těch sporných, atp.“.[21] V této souvislosti je důležité, aby soud svým postupem účastníky neustále posiloval v přesvědčení, že je to především v jejich zájmu, aby soudní řízení postupovalo co nejefektivněji.

Náš současný civilní proces není vybudován na principu tzv. advokátského procesu, tedy procesu, ve kterém se předepisuje účastníkům povinné zastoupení advokátem, případně notářem. De lege lata je však řízení, pro které je zastoupení advokátem předepsáno jako povinné (srov. dovolací řízení).[22] Vzhledem k neustále se zvyšující náročnosti procesu a odpovědnosti účastníků řízení za jeho průběh (resp. výsledek) se však jeví jako účelné nechat se právním zástupcem v řízení zastoupit.

Povinné zastoupení významně ovlivňuje celkový charakter procesu. Na tuto skutečnost upozorňuje ve svém díle Alena Macková (2001), podle které „vede zastoupení všech stran v řízení ke dvěma základním důsledkům: jedním z nich je vyrovnání právního postavení stran (rovnost zbraní), kvalitativně se však mění i průběh procesu, neboť se na něm podílejí osoby znalé práv (soudci a advokáti), které se právem zabývají jako svou profesí“.[23] I když by se shora uvedeného mohl vyplývat jednoznačný závěr o prospěšnosti povinného zastoupení, vede reálnější pohled na věc a zkušenosti ze zahraničních úprav k závěrům spíše opatrnějším.[24]

Náročnost civilního procesu se neustále zvyšuje. V posledních desetiletích lze pozorovat změnu podání učiněných u kontinentálního soudu, především pak v západní Evropě. Civilní proces klade stále větší nároky na procesní strany, které musí aktivně přispívat k formulaci právního názoru. Aniž se formálně opouští zásada iura novit curia, zejména odvolání, jakož i jiné opravné prostředky argumentující pochybením soudu nižší instance v právní otázce, se stávají komplexnějšími. Snášejí celou řadu argumentů včetně judikatury domácí, judikatury evropských soudů, případně též judikatury zahraniční.[25]

Příčiny takového posunu jsou předmětem zkoumání. V této souvislosti můžeme spekulovat zejména o dvou hlavních vlivech na západoevropské právní kultury, předně o anglo-americkém právním vlivu, rovněž tak o vlivu práva evropského. Anglický, stejně tak americký vliv je nepřehlédnutelný a odehrává se na několika úrovních, od prolínání právně-teoretických otázek až po personální výměnu a osobní zkušenosti.[26] Stejně tak evropský rozměr má svůj významný vliv. účastník řízení vystupující na evropské úrovni si musí zvyknout, že detailní znalost právního řádu jeho státu chybí. Stejně tak je možné, že některá ze stran bude před vnitrostátním soudem nebo jiným obdobným orgánem vysvětlovat správnost aplikace evropského práva. Tyto evropské a mezinárodní návyky se pak volně prosazují i v čistě vnitrostátních řízeních. Mluvíme o tzv. efektu přelévání, kdy evropská úroveň ovlivňuje řízení národní a naopak.[27]

I v českém právním prostředí přestávají být postupně komplexnější právní problémy záležitostí soudce, který v duchu zásady iura novit curia zná právo. Aktivnější role sporných stran se stává nezbytnou. Dovolání, jakož i jiné obdobné právní prostředky, již nadále nemohou být pouhým převyprávěním předchozího opravného prostředku, ale mělo by napříště soudci nabídnout promyšlenou právní argumentaci včetně přesných citací relevantní judikatury a právní literatury.[28]

V podmínkách kontinentální právní kultury platí, že je to soudce, který podle své volné úvahy je oprávněn, nikoliv však stricto sensu povinen, samostatně vyhledávat právní argumenty. Jeho povinností zůstává vypořádat se s nabídnutými právními argumenty procesních stran. účastník řízení, který soudu poskytl příslušné relevantní podklady, tak může očekávat, že se soudce se všemi také vypořádá.[29]

I při postupné modi kaci dopadů zásady iura novit curia a následné větší úloze stran při právní argumentaci bude odpovědnost za správnou aplikaci práva zůstávat v teoretické rovině na straně soudu, který nebude a nemůže být vázán právním hodnocením stran. Soud tedy může celou věc vyhodnotit po právní stránce jinak, než jak ji hodnotily procesní strany.[30]

Tendence k posilování odpovědnosti stran za průběh procesu, stejně jako za jeho výsledek, je systematicky posilována od začátku 90. let minulého století a projevila se ve všech významných novelách občanského soudního řádu.[31]

Jistá náročnost civilního procesu může být pojímána i z pohledu nanční nákladnosti soudní ochrany práv. V této souvislosti je nutné především zhodnotit, zda vynaložené prostředky na soudní ochranu práv jsou přiměřené, či zda dokonce nebrání jednotlivci se soudní ochrany domáhat. V každém řízení totiž vznikají náklady, které nese buď sám stát, nebo sami účastníci řízení. Tyto výdaje se již tradičně nazývají náklady řízení a každý účastník, dokonce i ten, který svá práva aktivně brání, musí určité náklady vynaložit. To jsou výdaje, které jsou vyvolány soudním procesem.

Mezi tyto náklady patří především soudní poplatek, náklady spojené s důkazy a také náklady za zastupování v případě, že účastník řízení je procesně zastoupen. To však neznamená, že tyto náklady nemohou být tomu, kdo je vynaložil, nahrazeny. Proto se pro tyto účely odlišují dva pojmy, a to placení nákladů řízení a hrazení nákladů řízení.[32] Základní zásadou ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení je zásada úspěchu ve věci. Podstatou této zásady je skutečnost, že ten z účastníků, který důvodně bránil své subjektivní právo nebo zákonem chráněný zájem, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů při této činnosti proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.[33]

Právní úprava týkající se nákladů řízení by neměla nikdy představovat překážku pro zajištění dostupnosti soudní ochrany práv, ať se jí domáhá kdokoliv.[34]

Naplnění požadavku aktivity procesních stran

Nedílnou součástí každé výzkumné činnosti je nahlížet na jednotlivé otázky v širších souvislostech, pracovat s nimi v oblasti myšlenkové analýzy i syntézy a skládat je postupně v jeden harmonicky vyznívající celek.[35] Pro účely detailnější analýzy je nezbytným předpokladem uvědomění si, že procesní aktivita stran přispívá k zajištění ochrany porušených či ohrožených subjektivních práv a právem chráněných zájmů osob k tomu, aby soudní ochrana práv byla efektivní.

Aktivita procesních stran v takto vymezeném pojetí může beze zbytku naplnit požadavek na racionální a rychlý průběh civilního procesu, stejně jako požadavek spravedlnosti, ochrany práv slabších a právní jistoty, které jsou vyžadovány demokraticky a kulturně vyspělou společností 21. století. Aktivní role soudce v civilním procesu je však rovněž nezbytností.[36]

Východiskem zkoumané problematiky je civilní proces. V souladu s platným právním stavem platí, že v civilním soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a provádějí výkon těch rozhodnutí, které nebyly splněny dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů, a aby práv nebylo zneužíváno (§ 2 OSř). Podstatou civilního procesu je poskytnutí ochrany právům a právem chráněným zájmům, které vyplývají ze vztahů soukromého práva.[37] V těchto vztazích mají subjekty rovné postavení.

Rovné postavení osob soukromého práva znamená, což je na této zásadě nejpodstatnější, že žádná z nich nemůže v soukromoprávním styku pouze sama, tj. jednostranně mocensky – autoritativně, určovat kterékoliv další osobě soukromého práva její soukromoprávní postavení, tj. založit její práva nebo stanovit povinnosti.[38] Dojde-li mezi osobami ke sporu, který není možné vyřešit dohodou, může se kterákoliv z nich obrátit na soud jako státní orgán justiční povahy s požadavkem o sporu autoritativně rozhodnout.[39] Mluvíme o tzv. soudní jurisdikci.

Ochrana práv a právem chráněných zájmů soukromoprávní povahy je základní agendou, které soudy v civilním procesu zajišťují.

Zaměříme-li svou pozornost na otázku subjektů civilního procesu, bude logickým postupem dalších úvah vyjasnění si, kterým osobám je poskytována soudní ochrana práv, tj. kdo je a kdo není nositelem práv a povinností v odvětví práva civilního procesu, a kteří z těchto subjektů mohou samostatně v řízení jednat, tj. kdo může tato práva a povinnosti v civilním procesu vykonávat. V teorii i praxi jsou tyto subjekty již tradičně označovány za účastníky řízení a takto vymezený pojem je jedním z ústředních pojmů civilního procesu.

účastníkem civilního řízení může být každý, kdo má právní osobnost, (hmotně)právní subjektivitu. Civilní právo procesní zde v zásadě odkazuje do sféry hmotného práva. Jen osoba s právní osobností je způsobilá být účastníkem řízení, má procesní subjektivitu (způsobilost být nositelem procesních práv a povinností). Současně platná právní úprava přiznává procesní subjektivitu osobám fyzickým, osobám právnickým a má ji také stát. Zvláštní zákon může nad to přiznat způsobilost být účastníkem i osobám jiným, které právní subjektivitu nemají.[40]

Samostatně vykonávat procesní úkony, neboli samostatně před soudem jednat, se procesněprávní teorií označuje jako procesní způsobilost a je třeba ji od procesní subjektivity striktně odlišovat. Procesní způsobilost přiznává procesní právo každému v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Opět je činěn odkaz do práva hmotného. Tedy každý, kdo je svéprávný, může před soudem samostatně jednat.

Nedostatek procesní způsobilosti účastníka řízení nebrání sice účastenství ve věci, takový účastník však musí být v řízení zastoupen. Jelikož lze zastoupení vždy splnit během procesu dodatečně, je nedostatek procesní způsobilosti odstranitelnou procesní vadou.[41] Nedostatečnou procesní způsobilost spočívající v neschopnosti realizovat procesní práva a povinnosti lze odstranit ustanovením procesního zástupce. V insolvenčním řízení, jako jednom ze základních druhů civilního procesu, nemá prohlášení konkursu vliv na dlužníkovu svéprávnost ani jeho procesní způsobilost (§ 245 odst. 3 IZ[42]). Spory týkající se majetkové podstaty dlužníka však vede insolvenční správce a mohou být vedeny toliko proti němu.

Naproti tomu nedostatek procesní subjektivity účastníka řízení je neodstranitelnou vadou řízení, a vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 OSř věta první).[43] Soud zde nemůže učinit žádné vhodné opatření k nápravě.

V civilním procesu se účastník řízení může nechat zastoupit jinou osobou. Je právem každého zvolit si ze své vlastní vůle zástupce pro řízení. Pokud se však účastník v procesu rozhodne vystupovat a hájit svá práva sám, má k tomu plné právo. Není v tomto směru nikterak omezen (srov. dovolací řízení – § 241 OSř). Musí si však uvědomit, že to s sebou nese riziko možného neúspěchu ve věci právě proto, že není vybaven dostatečnými právními znalostmi (dovednostmi), zejména pak znalostí procesních předpisů, pomineme-li ty případy, kdy účastník řízení sám právnické vzdělání má.[44]  I to se promítá do míry aktivity každé procesní strany.

Tak jako se mění společenské vztahy, které se dynamizují a stávají se složitějšími pod tíhou objektivních skutečností moderní doby, mění se i soukromé právo a civilní proces s ním. Pro český civilní proces není předepsáno povinné zastoupení advokátem (advokátský proces). Povinné zastoupení v procesu u nás existovalo od roku 1895 (zavedeno CřS[45]) až do jeho zrušení v roce 1950[46], aby se pak novelou občanského soudního řádu z roku 1963 provedenou v roce 1991[47] pro některá civilní řízení opět vrátilo. V současné době se povinné zastoupení týká toliko řízení o dovolání jako mimořádného opravného prostředku. De lege ferenda lze uvažovat o zavedení povinného zastoupení i v některých dalších případech, např. ve spotřebitelských sporech, kde na jedné straně stojí osoba v postavení slabší strany, a na straně druhé institucionální subjekt, který má stálé právní zastoupení, ať už jde o stát či jinou veřejnoprávní instituci, banku, úvěrovou společnost aj.

Z pohledu nejširších procesních práv můžeme na zastoupení v procesu pohlížet jako na další garanci rovnosti stran v civilním řízení, vyjádřenou článkem 37 odst. 3 Listiny[48]. Tento požadavek je vyjádřením principu rovnosti zbraní, kterou vyslovil Evropský soud pro lidská práva ve štrasburku.[49] Je jím princip, který vyžaduje, aby každá strana[50] v procesu měla stejnou možnost hájit své zájmy, a aby žádná ze stran neměla podstatnou výhodu, resp. nevýhodu vůči protistraně.[51]

účastnící řízení musí stát před soudem v rovném postavení (§ 18 odst. 1 věta první OSř). Ani jeden z nich nemůže být jakkoliv zvýhodněn či znevýhodněn na úkor druhého. Mají mít stejné možnosti k uplatnění svých procesních práv a v zájmu zachování rovnosti musí soud dbát o to, aby oběma garantoval a zajistil stejné možnosti účasti, vyjádření i jednání. To je naplněním principu rovnosti vyjádřené na ústavní úrovni, s níž není v rozporu, jestliže účastník svých práv nevyužívá, nevyjadřuje se či odmítá se účastnit jednání, byla-li mu možnost dána.[52]

Faktická (ne)rovnost účastníků řízení spočívá především v jejich rozdílné sociální a právní zachovalosti, kdy proti sobě stojí osoby s různým stupněm právních znalostí (vědomostí) a sociálních dovedností. V případě procesního zastoupení lze rovnost účastníků v jejich faktickém postavení v řízení vyvozovat. Pokud jsou strany v řízení zastoupeny, nastává rovnost zbraní jaksi automaticky, neboť proti sobě stojí odborně stejně vybavení účastníci řízení. Zastoupení jednotlivých stran tak posiluje jejich faktickou rovnost v řízení před soudem, i když nelze opomíjet, že procesním zástupcem nemusí být jen advokát či jiná osoba znalá práva, ale také např. obecný zmocněnec či v určitém zvláštním režimu podpůrce jako laik.[53] Vystupuje-li někdo v řízení jako zástupce účastníka, jako jeho alter ego, lze od něj oprávněně očekávat nejen jistou znalost práva, ale také, že těchto znalostí bude plně využívat a ponese za to všechno odpovědnost.[54]

S principem rovnosti je úzce spojována také tzv. kontradiktornost, tedy vyjevování sporných skutečností a předkládání důkazů cestou polemiky (sporu). Kontradiktornost bývá chápána tak, že vše v procesu musí být podrobeno debatě, rozpravě účastníků, kteří mají právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a ke všem důkazům (v některých státech i rovněž ke všem právním argumentům).[55]

V nalézacím řízení, konkrétně v řízení sporném, nazývaném též kontradiktorní, mají strany protichůdné procesní postavení, které odpovídá jejich požadavku ochrany práv a oprávněných zájmů. Soudy zde poskytují ochranu pouze těm subjektům, které se této ochrany aktivně domáhají. To beze zbytku platí pro řízení sporné, které lze zahájit pouze na návrh, a to podáním žaloby.

Sporný proces je sám o sobě velmi náročný, přičemž tato náročnost vyplývá z povahy daného procesu. Procesní právo tu klade požadavky na dodržování formy, náležitostí a lhůt v řízení jak ze strany soudu, tak především jednotlivých stran sporu. Jejich aktivnější postup bude v tomto pojetí nezbytným požadavkem. V angloamerické právní kultuře jsou zvýšené nároky kladené na strany sporu mnohem zřetelnější, například typická americká žaloba, stejně tak replika žalovaného, obvykle obsahuje mimořádné množství nejrůznějších, často až spektakulárních důvodů, pro které jsou žalobce nebo žalovaný v právu. Naproti tomu žalobce v kontinentálním systému práva nic takového činit nemusí, neboť soud obvykle není právním odůvodněním žaloby vázán.[56]

U nesporného řízení zase platí, že se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh (§ 13 ZřS[57]). Jde o proces, ve kterém účastníci řízení nemají zpravidla postavení stran s protichůdnými zájmy, avšak ani to není vyloučeno. Z povahy daného procesu vyplývá, že role soudu bude aktivnější, než je tomu u řízení sporného. I přesto, že budou účastníci v řízení pasivní, musí se soud starat o zjištění skutečností a důkazů pro řízení významných (§ 20, 21 ZřS). účastnící mají sice povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak soud může chybějící důkazy provést sám. Důkazní břemeno účastníky řízení netíží, v procesním smyslu tu neexistuje.

Závěrečné shrnutí

Obecně lze pozorovat zvyšující se náročnost civilního procesu a s tím i odpovědnost stran za jeho průběh a výsledek. V kontradiktorním sporném procesu nemůže strana očekávat, že spor vyhraje, bude-li pasivní.[58] Aktivní role sporných stran, spojená s procesní odpovědností za výsledek sporu (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) je dnes všeobecně uznávanou potřebou.[59]

V civilním řízení se rozhoduje o právech a povinnostech stran a proces je právem normovaným postupem jeho subjektů, tedy jak soudu, tak jednotlivých jeho účastníků. To všechno klade poměrně značné nároky především na strany ve sporném řízení, které svá práva musí aktivně bránit v duchu zásady vigilantibus iura. Bez znalostí práva je obtížné spor dovést do konce a s úspěchem jej vyhrát.

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] „Je totiž zřejmé, že jen rychlá ochrana může být také dostatečně účinná; trvá- li řízení nepřiměřeně dlouho, například několik let, jsou jeho účastníci poškozováni stavem právní nejistoty, často i pod vlivem nových okolností ztrácejí zájem na výsledku, preventivní vliv soudního rozhodování se zcela vytrácí.“. Cit. WINTEROVÁ, Alena, Alena MACKOVÁ a kol. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, s. 71.

[2] HORA, Václav. Československé civilní právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. xxix – xxx. (viz „Úvodní přednáška prof. Hory při zahájení výuky na PF UK v Praze dne 6. 11. 1945“).

[3] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).

[4] WINTEROVÁ, Alena. O nové pojetí civilního procesu. AUC Iuridica, Praha, 2004, č. 4, s. 18.

[5] OTT, Emil. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 1.

[6] HORA, op. cit., s. 8.

[7] šTAJGR, František. Učebnica občianskeho procesního práva. Bratislava: Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti, 1955, s. 7.

[8] MACUR, Josef. Občanské právo procesní v systému práva. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1975, s. 241.

[9] STEINER, Vilém. Základní otázky občanského práva procesního. Praha: Academia, Československá akademie věd, 1980, s. 18.

[10] ČEšKA, Zdeněk a kol. Občanské právo procesní. Praha: Panorama, 1989, s. 31.

[11] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 34.

[12] Ibid., s. 43.

[13] Srov. MACUR, Josef. Zásada projednací v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykovauniverzita, 1997, s. 48; dále MAZÁK, Ján a kol. Základy občianskeho procesného práva. IURAEDITION, Bratislava, 2009, s. 11; dále STAVINOHOVÁ, Jaruška a Petr HLAVSA. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 146.

[14] Shodně ZOULÍK, František.Soudy a soudnictví. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 112.

[15] šTEVČEK, Marek a kol. Civilné právo procesné. Bratislava: EUROKÓDEX, 2010, s. 119.

[16] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 34.

[17] Ibid., s. 43.

[18] MACUR, Josef. Lze posuzovat procesní jednání stran podle ustanovení hmotného práva o vadách právních úkonů? Právní rozhledy, 1995, č. 11, s. 440.

[19] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 38.

[20] HORA, op. cit., s. 38.

[21] JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1–78g občanské-ho soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 38.

[22] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 133.

[23] MACKOVÁ, A.Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001,s. 159.

[24] Ibid.

[25] BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracovanéa aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 179.

[26] BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 180.

[27] Ibid., s. 180.

[28] Ibid., s. 181.

[29] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006 (cit. právní věta: „Skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturuuveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upo-zorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2 poslední větu OSŘ, zde ve spojení s § 169 odst. 4 OSŘ). Jde též o jev, který oslabuje předvída-telnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.“).

[30] CHMELÍČEK, Petr. K aktuálním otázkám současného vývoje civilního soudního říze-ní. Právní rozhledy, 2005, č. 10, s. 365.

[31] Srov. zákon č. 519/1991 Sb. (ustanovení § 5 zákona – zákaz hmotněprávní poučovacípovinnosti soudu, ustanovení § 120 odst. 3 zákona – fikce pravdivosti nesporných tvrzení); dále zákon č. 171/1993 Sb. (ustanovení § 153a zákona – možnost uznání nároku, ustanovení § 153 b zákona – sankce v podobě rozsudku pro zmeškání, ustanovení § 153 odst. 1 zákona – zásada rozhodnutí na základě skutkového (nikoliv skutečného) stavu); dále zákon č. 30/2000 Sb. (ustanovení § 114 b zákona – kvalifikovaná výzva k vyjádření k žalobě a kontumační rozsudek pro uznání, ustanovení § 205a zákona – zásada neúplné apelace); zákon č. 7/2009 Sb. (ustanovení § 114c odst. 5 a 118 b zákona – zákonná koncentrace řízení, a nová doručovací úprava).

[32] MACKOVÁ, op. cit., s. 162.

[33] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08.

[34] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 414/10.

[35] STEINER, op. cit., s. 5.

[36] Srov. WINTEROVÁ, op. cit., s. 17–21.

[37] MACKOVÁ, op. cit., s. 57.

[38] DVOŘÁK, Jan, Jiří šVESTKA, Michaela ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Wolters KluwerČR, 2016, s. 38.

[39] Výjimečně může být v určitých zákonem předvídaných případech kompetentním subjektem oprávněným vykonávat svrchovanou veřejnou moc rovněž správní orgán či na základě uzavřené rozhodčí smlouvy, resp. rozhodčí doložky, rozhodce či stálý rozhodčí soud (§ 2, 3, 4 a násl. a § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů), případně se osoby soukromého práva mohou rovněž dohodnout, že povinnost zavázané osoby se stane předmětem notářského zápisu obsahujícího její svolení k vykonatelnosti této povinnosti, v důsledku čehož bude moci oprávněná osoba již při samotném nesplnění této povinnosti vymáhat její splnění bez soudního rozhodnutí exekučně (§ 274 odst. 1 písm. e) OSŘ).

[40] Srov. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanove-ní § 10 odst. 3 stanoví, že cit. „Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudníhořízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost.“.

[41] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 133.

[42] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“).

[43] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1523/2012.

[44] Shodně názor JIRSA, Jaromír, Libor VÁVRA, Kryštof JANEK a Petr MEDUNA. Klíčk soudní síni – příručka pro začínající soudce a advokáty. 1. vyd. Praha: LexisNexis cz, 2006,s. 19 (cit. „Dobrá znalost občanského soudního řádu je padesátiprocentní úspěch ve věci a řada staršíchzkušených advokátů v případě všech novel dokáže spor, za využití nikoliv hmotně právních, ale proces-ních předpisů, dotáhnout k úspěšnému konci.“).

[45]      Zákon č. 113/1875 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (dále jen „CŘS“).

[46]     Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), rušící civilní soudní řád z roku 1895, tj. zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v ob-čanských rozepřích právních (CŘS).

[47] Novela provedená zákonem č. 519/1991 Sb. (novela OSŘ).

[48] Listina základních práv a svobod (vyhl. pod č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“).

[49] Pojem „equality of arms“poprvé vyslovila Evropská Komise pro lidská práva (dále jen „Komise“) ve své zprávě ze dne 28. 3. 1963 ve věci Pataki v. Rakousko. Poté se tento po-jem stal běžně využívaným v rozhodovací praxi Komise i Evropského soudu pro lidská práva ve štrasburku. Soud tento pojem poprvé vyslovil ve věci Neumeister v. Rakousko z roku 1968, dále např. v roce 1970 v rozhodnutí ve věci Delcourt v. Belgie nebo v kauze Borgers v. Belgie z roku 1986.

[50] Pojem „procesní strana“současně platný OSŘ neužívá, pro účely této práce vyjadřuje daný pojem účastníky řízení nacházející se v kontradiktorním (protichůdném) postavení.

[51] MACKOVÁ, op. cit., s. 116.

[52] Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 (cit. právní věta: „Každá strana musí mít stejnou šanci ovlivnit úsudek orgánu, který vede řízení. S tvrzenímia důkazními návrhy jakékoli strany se musí zacházet stejně. Soud nesmí vyplňovat svou úvahou mezeru v tvrzeních či důkazních návrzích jedné ze stran řízení v míře, která by narušovala materiální rovnost stran.“).

[53] Srov. ZOULÍK, František. Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu (K proble-matice tzv. advokátského procesu). Bulletin advokacie, 1999, č. 9, s. 7–20.

[54] WINTEROVÁ, op. cit., s. 44.

[55] WINTEROVÁ, MACKOVÁ a kol., op. cit., s. 68.

[56] BOBEK, KÜHN a kol., op. cit., s. 179.

[57] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“).

[58] MACKOVÁ, op. cit., s. 161.

[59] WINTEROVá, op. cit., s. 18.

 

občanské soudní řízení procesní právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články