První část příspěvku dostupná zde.
Na toto reaguje novela novým odstavcem 5 v § 336q o. s. ř., kde se praví, že v takovém dílčím rozvrhu soud (či exekutor) o pohledávce společenství vlastníků a částce na ni připadající rozhodne pouze tak, že bude projednána dodatečně. Rozuměno poté, co bude pravomocně skončeno soudní nalézací řízení o této pohledávce. (Tomu odpovídá i povinnost věřitele takové pohledávky oznámit a doložit skončení nalézacího řízení o této pohledávce předložením exekučního titulu s doložkou o vykonatelnosti; srov. § 336f odst. 6 o. s. ř.)
Rozhodne-li soud takto, pak v rámci rozvrhu neřeší popírání takové pohledávky a nevyzývá k podání excindační žaloby podle § 337e o. s. ř., neboť tyto instrumenty přísluší uplatnit až k pohledávce vykonatelné, o jejímž uspokojení je rozhodnuto meritorně, k čemuž „dílčím rozvrhem s desetinou vytknutou před závorku“ ještě nedochází.
Jakmile nalézací řízení o pohledávce společenství vlastníků pravomocně skončí, nařídí orgán provádějící exekuci dodatečný rozvrh a podle výsledku nalézacího řízení buď rozvrhne „vyzávorkovanou“ částku výtěžku ve prospěch pohledávky společenství vlastníků, nebo zvláštním výrokem vysloví, že nárok SV v přihlášeném rozsahu zanikl (srov. § 336q odst. 5 věta první část za středníkem o. s. ř.), a rozvrhne ji ve prospěch jiných přihlášených pohledávek. Mám za to, že tento dodatečný rozvrh se provede všemi náležitostmi (tedy i s možností jiných věřitelů popřít či podat excindační žalobu vůči uplatněné pohledávce společenství vlastníků).
S problematikou „vyzávorkování“ části výtěžku pro dodatečný rozvrh si dovoluji upozornit na dva aspekty. Za prvé nelze vždy automaticky „vyzávorkovat“ jen desetinu výtěžku. Pokud by na nepreferovanou část přihlášené pohledávky společenství vlastníků podle všeho mohlo zbýt i v osmé skupině, tj. mezi ostatními pohledávkami [§ 337c odst. 1 písm. h) o. s. ř.], pak je třeba vyhradit k dodatečnému rozvrhu i tuto část výtěžku. Za druhé v exekučním řízení je třeba vždy myslet na to, že výše nákladů exekuce (odměna) se alikvotně odvíjí od míry uspokojení přihlášených věřitelů, proto vyhradí-li exekutor určitou část výtěžku k dodatečnému rozvrhu, je adekvátní s tím k rozvržení vyhradit též i odpovídající alikvotní část své odměny. Dokud totiž není alespoň „právě teď rozvrhováno“, nelze dopředu ohledně odměny předjímat, že na ni vznikne nárok. Lze si také představit situaci, kdy vyzávorkovaná část výtěžku se v důsledku dalších mimo exekučních událostí nakonec dostane do pozice hyperony, a tudíž exekutorovi nevznikne nárok na odměnu z této části vymoženého plnění.
V posledku je k dané novele třeba přičinit poznámku ohledně použití v běžících věcech. Zákon č. 291/2017 Sb. postrádá přechodných ustanovení, jakkoliv se domnívám, že by mu rozhodně slušela. Jde o novelu procesního předpisu, proto platí obecné pravidlo o nepravé retroaktivitě: „Nestanoví-li se jinak, použije se nová úprava i pro stávající výkony rozhodnutí a exekuce v běhu bez dalšího.“[1] Je sice pravdou, že vylepšení kvality pohledávky společenství vlastníků má jistý hmotněprávní potenciál. Možná se tedy (nastanou-li vůbec takové situace) může stát předmětem sporu a budoucí judikatury, zda (vykonatelné) pohledávce společenství vlastníků přihlášené do dražby před 1. 12. 2017 jako ostatní pohledávce v rámci (tehdy platné) sedmé skupiny umožnit, aby se částečně ve výši desetiny výtěžku prosadila i do II. skupiny, nebo zda trvat na tom, že legitimní očekávání věřitele typu společenství vlastníků a ostatních věřitelů v okamžiku podání přihlášky (před 1. 12. 2017) bylo takové, že žádná preferovaná skupina pro pohledávky společenství vlastníků neexistuje.[2] Autor se kloní k závěru, že zásada legitimního očekávání účastníků v okamžiku, kdy se uzavírá okruh uplatněných přihlášek (tj. konání prvního kola dražby), v tomto dílčím směru převažuje a tedy „vylepšení“ pozice dříve přihlášené pohledávky společenství vlastníků již není možné. Co do zařazení do skupiny je třeba připínat hodnocení pohledávky k tomuto okamžiku, a nikoliv až ke dni provedení rozvrhu. V případě dražby konané podle stávající úpravy účinné od 1. 1. 2013 (viz novela o. s. ř. provedená z. č. 396/2012 Sb.) to podporuje i procesní úprava, kdy skupinu musí označit věřitel a doložit listinami již v přihlášce [srov. § 336f odst. 2 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Tato skupina je pak předmětem zveřejnění do 7 dnů po prvním kole dražby (podle § 336p o. s. ř.) a případného popření ostatními věřiteli a účastníky exekuce (podle § 336b odst. 4 o. s. ř.) v 15denní lhůtě od zveřejnění. Následné „vylepšení“ skupiny pohledávce společenství vlastníků hodnocené ke dni rozvrhu by znamenalo zkrácení popěrného práva ostatních věřitelů, protože v době zveřejnění (tj. prvního kola dražby) byli informování o tom, že pohledávka společenství vlastníků je účastna v sedmé skupině, nikoliv ve druhé (nehledě na to, že při provádění rozvrhu jim už dávno uběhla případná lhůta k popření).
V širším kontextu pak mám za to, že občanský soudní řád minimálně od účinnosti novely č. 396/2012 Sb. staví na zásadě, že aspirace pohledávky na uspokojení v lepší skupině závisí pouze na tom, jakou skupinu přihlašující uvedl v přihlášce (srov. § 336f o. s. ř. ve znění před a po 1. 1. 2013). To se projevuje zejména v § 336p odst. 1 o. s. ř. „... zveřejní sdělení věřitele o jejich zařazení do skupiny…“ oproti dříve platné úpravě v § 337b odst. 2 věta druhá o. s. ř. připouštějící, že „... skupinu a pořadí uvede soud podle údajů obsažených ve spisu“. Není už na soudu či exekutorovi, aby přihlášenou pohledávku o své vůli zařazoval do lepší skupiny, než bylo přihlašujícím uplatněno. (Na rozdíl od pořadí ve skupině, kde se uplatní zásada nejlepšího pořadí; srov. § 337c odst. 5 věta poslední o. s. ř.)
Tím nemá být řečeno, že při uspokojení přihlášené pohledávky v dražbě je vše v rukou věřitele. Orgán, který provádí rozvrh, nadále odpovídá za to, že žádná z pohledávek neobdrží více, než na ni připadá právem. Tedy musí kontrolovat vyčíslení, skupinu, pořadí i další náležitosti a případně krátit pohledávku ve všech aspektech, jež nejsou uplatňovány po právu. V opačném směru ovšem i při exekuční dražbě nemovitostí platí zásadní civilněprávní ultima: „Účastníku nelze přiznat více, než se sám domáhá.“
V ostatních směrech lze při aplikaci novely č. 291/2017 Sb. bez problémů akceptovat princip užití aktuálního procesního předpisu v okamžiku, kdy se úkon činí. To je, vydával-li soud či exekutor dražební vyhlášku v běžící věci před účinností novely, nepoučoval v ní osobu správce domu podle § 336b odst. 4 písm. f) o. s. ř., že si může přihlásit nevykonatelnou zažalovanou pohledávku, a není povinen nijak tento nedostatek hojit doplňující či opravnou vyhláškou, i když lhůta k přihlašování pohledávek plyne ještě po 1. 12. 2017.
Na druhé straně, plyne-li lhůta k přihlašování pohledávek stanovená vyhláškou ještě po 1. 12. 2017, pak lze po tomto datu přihlásit pohledávku společenství vlastníků (správce) do dražby ve skupině II., a to i nevykonatelnou, i když o tom v dražební vyhlášce vydané před 1. prosincem 2017 není žádné zmínky. Očekávání ostatních přihlašovatelů plynoucí z toho, že v dražební vyhlášce nebyly přihlášky takových pohledávek výslovně zmíněny, již postrádá parametr legitimnosti. Tedy nepřeváží nad zásadou, že každý má znát platné právo, což zde znamená být si vědom, že do dražby lze po 1. 12. 2017 účinně přihlásit i pohledávku společenství vlastníků v preferované pozici uspokojení. (Na okraj podotýkám, že lhůta pro podání přihlášek do dražby končí zahájením prvního dražebního kola, takže do textu dražební vyhlášky k opakované dražbě již novela nijak nezasahuje.)
Zákon č. 298/2017 Sb. – vymáhání výživného pozastavením řidičského oprávnění
Novelou exekučního řádu účinnou k 4. 10. 2017 je rozšiřován okruh pohledávek, při jejichž vymáhání lze provést exekuci pozastavením řidičského oprávnění. Nově tak lze postupovat i při vymáhání pohledávek nedoplatku výživného i pro zletilé dítě do 26 let věku, připravuje-li se studiem soustavně na budoucí povolání. Dosavadní úprava takto umožňovala postupovat jen při vymáhání pohledávek výživného na nezletilé dítě (tedy do 18 let). Byť uvedený způsob provedení exekuce byl zakotven až v roce 2013, v rámci tzv. velké novely exekučního řádu (z. č. 396/2012 Sb.), již záhy se tato úprava projevila jako zpozdilá a nedostatečná vzhledem k tomu, že v současné české společnosti je na výživě od rodičů závislá převážná většina mladistvých dospělých. Málokterý student totiž ukončuje středoškolská studia před 18. rokem věku a procento těch, kteří pokračují po střední škole v nějakém navazujícím vzdělávání je také značné. To, že jsou děti odkázány výživou na své rodiče nejméně do 20 let, je dnes spíše normou než výjimkou.
Vedle toho se jako praktický problém řeší, jak postupovat, pokud během vymáhání pohledávky výživného na nezletilce dítě v mezidobí dosáhlo 18 let. Případně, zda při exekuci zahájené zletilým dítětem, avšak pro dlužné výživné za dobu nezletilosti, lze postupovat podle § 71a a násl. exekučního řádu? Tyto otázky sice novela přímo neřeší, ale posunutím věku na 26 let alespoň dosahuje toho, že v řadě případů nebude třeba je vůbec nastolovat. Obecně tedy tento drobný posun v rozšíření dosahu uvedeného způsobu provedení exekuce vítám.
V roce 2013 šlo o „zkušební balonek“ novátorského způsobu provedení exekuce, kdy k vymožení peněžité pohledávky se kreativně užilo nepeněžitého donucovacího prostředku – suspendace řidičského oprávnění povinného. Pro výjimečnost tohoto řešení byl omezen okruh užití jen na zcela prioritní druh pohledávek – dlužné výživné na nezletilé děti. Postupem času se tento nástroj projevil jako poměrně efektivní zejména v situacích, kdy se povinný úmyslně splnění svých vyživovacích povinností vyhýbá, přitom však zdařile vegetuje v šedé ekonomice, tj. nemá žádné dohledatelné legální příjmy ani majetek. Lze očekávat, že i některé další pohledávky (například náhrady úmyslně způsobené újmy na zdraví, náhrady škod způsobených trestným činem atp.), kdy je zvýšený zájem spravedlnosti na jejich uspokojení, se de lege ferenda stanou pohledávkami, k jejichž vymožení bude možné zvolit i tento způsob exekuce.
Ani tato novela nemá přechodná ustanovení. Při její aplikaci do běžících exekučních řízení tedy opět platí, že exekutor se primárně musí řídit zásadou nepravé retroaktivity u procesního předpisu v konfrontaci se zásadou legitimního očekávání účastníků řízení.
V dosavadní exekuční praxi, byl-li zaveden nový postup při provedení exekuce (§ 262a odst. 4 či § 304b odst. 4 o. s. ř., obojí novelou č. 139/2015; postih účtu manžela), pak jeho přímou aplikaci do stávajících předpisů přechodná ustanovení výslovně zakotvila, na druhé straně při dílčí modifikaci způsobu provedení se do postupu změna promítla bez dalšího [přechodná ustanovení neobsahovala například novela z. č. 218/2009 Sb. ohledně nezabavitelné částky 2x životního minima na účtu – § 304b o. s. ř. či v hotovosti – § 322 odst. 2 písm. f) o. s. ř.].
Autor má za to, že v dané věci nedává preference legitimního očekávání příliš velký praktický ani ekonomický smysl. To je, pokud by v exekuci k vymáhání výživného pro zletilé dítě do 26 let věku zahájené před účinností novely nesměl exekutor aplikovat § 71a exekučního řádu v aktuálně účinném znění, tedy nemohl-li by vydat exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění, pak by nezbylo než stávající exekuci zastavit jako doposud bezvýslednou (dosavadní způsoby nevedou k výsledku) a obratem ji nechat zahájit pro tutéž pohledávku znovu, ovšem už s tím, že v novém řízení bude možno pozastavení řidičského oprávnění použít. Ve výsledku by to přineslo pouze administrativu, časovou prodlevu a zvýšení nákladů exekuce pro povinného a jistou nerovnost mezi oprávněnými – vyživovanými dětmi.
Přesto však chybějící intertemporální ustanovení v novele č. 298/2017 Sb. vnímám spíše jako legislativně technický nedostatek než jako zřejmý úmysl zákonodárce uplatnění změny i pro běžící věci. Při aplikaci do stávající exekuce tedy doporučuji uplatnit obezřetný přístup a své konkrétní rozhodnutí mít vždy argumentačně dobře podložené, ideálně i vyjádřené, přímo v textu vydávaného příkazu.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2019.
[1] Srov. II. ÚS 512/05: „Co se potom týče nepravé retroaktivity v procesním právu a názorů v odborné literatuře na ni, z povahy procesního práva vyplývá, že nové procesní právo (jeho změny) má působit ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení zahájená před jeho účinností. Účinky procesních úkonů soudu i účastníků, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější úprava, ovšem zůstávají zachovány (srov. například BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., MAZANEC, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, s. 1053). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (STEINER, V. K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Právník, 1994, č. 4, s. 3–5). Přitom je ovšem též namístě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí.“
[2] Srov. Pl. ÚS 38/06: V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03, sp. zn. II. ÚS 37/04, sp. zn. I. ÚS 287/04, sp. zn. I. ÚS 344/04, sp. zn. IV. ÚS 178/04 – Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nálezy č. 134 a č. 135; svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191; svazek 36, nález č. 18), který „šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny“, je proto „ve svém důsledku výkladem retroaktivním“.
Diskuze k článku ()