Jestli to nakonec bude řád civilní nebo občanský je vcelku lhostejné. Důležitější je, že komise začala pod vedením místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy pomalu (ale jistě) pracovat.
Panu místopředsedovi není co závidět a snad se na mě nebude zlobit, když se podělím se čtenáři o některé myšlenky, které se (nejen) na jednání komise v souvislosti s novou civilně-procesní úpravou (zatím) objevily.
Budou se objevovat nepochybně i další, neboť komise začíná fakticky pracovat, a i když někteří přítomní na jednání projevili přesvědčení, či snad přání, aby do nové procesní úpravy nezasahovala politika a vše se neslo v rovině čistě odborné, jsem přesvědčen, že (bohužel) tomu bude přesně naopak.
Řád sociální nebo liberální?
Hned na úvod jednání komise zazněl příspěvek na téma filozofie nového řádu a jeho celkového „nastavení“. Věc byla postavena v zásadě „buď, anebo“. Buď budeme mít řád sociální, anebo liberální.
Již v této souvislosti a hned na úvod se ukazuje, že představa o čisté odbornosti nového procesního předpisu bude spíše naivní než iluzorní. Je-li hned na úvod věc postavena tak, zda chceme procesní úpravu pro účastníka přívětivější, tedy i pro toho, kdo se choval v minulosti při právních jednáních a plnění závazků i během řízení před soudem „nepoctivě“, nebo přísnější, tedy zejména vstřícnější pro účastníka na straně žalující, na jehož straně je právo, pak se nám stane z nového procesního předpisu co nevidět „politika jako řemen“, neboť jde v zásadě o levicové a pravicové vnímání světa. Na straně jedné snaha o ochranu „slabšího účastníka řízení“, pod kterou se ovšem schová i ten účastník nezodpovědný, na stranu druhou posilování odpovědnosti účastníka za výsledek sporu, což občas odnese i účastník poctivý.
Je pravda, že v poslední době se projevují v procesní úpravě obě linie – jak sociální, tak liberální. Ta první například prodloužením lhůty k námitkám proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu nejprve ze tří na osm dnů, později na dnů patnáct (jako u lhůty pro podání odporu proti „běžnému“ platebnímu rozkazu), a především zákazem náhradního doručení tohoto rozhodnutí s účinností od 1. 1. 2014 nebo zavedením povinné „předžalobní upomínky“ podle ustanovení § 142a o. s. ř. Zatímním vrcholem těchto snah o polidštění procesu je novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb., podle níž mají advokáti v bagatelních věcech zastupovat téměř zadarmo („V občanském soudním řízení, v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty do 10 000 Kč… 200 Kč“).
Linie druhá je reprezentována především aktuální přísnou doručovací úpravou založenou na prioritě informačního systému datových schránek a možnosti doručit fyzické osobě na její povinnou evidenční adresu, kterou je adresa trvalého pobytu, a zákonnou koncentrací sporného řízení znamenající navození „skutkového a důkazního stopstavu“ v jisté fázi procesu.
Ačkoliv není nezbytně nutné již na začátku hrotit situaci podobnými buď, anebo (sociální – liberální; pravice – levice), je třeba si uvědomit, že propast mezi oběma vnímáními procesu je a bude zřejmě hluboká, což ostatně ukázala již historicky první schůzka rekodifikační komise.
V čem je (zatím a zdá se) jednota a nejednota?
Jak již mnozí čtenáři Právního prostoru postřehli, došlo s účinností od 1. 1. 2014 k „rozštěpení civilního procesu“ – tedy k roztříštění právní úpravy do více zákonů. Zejména se to týká vzniku zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a přesunu úpravy zvláštních řízení z občanského soudního řádu do tohoto speciálního zákona.
V čem zatím panuje v rekodifikační komisi jednota pak je to, zdá se, snaha o sjednocení roztříštěné procesní úpravy. Soudci nalézací, odvolací i dovolací instance, i zástupci jiných právnických profesí, se v zásadě shodují v tom, že bychom měli vytvořit co možná nejobsáhlejší společnou obecnou část procesní úpravy, která by byla použitelná ve sporném, nesporném, nalézacím, exekučním i insolvenčním řízení. Že by na tuto rozsáhlou obecnou procesní část navazovaly relativně samostatné úpravy zvláštní. Této myšlence lze nepochybně zatleskat, neboť dosavadní zkušenosti s rozdělenou procesní úpravou nejsou dobré. Minimálně se ukazuje, že přeskakování z jednoho předpisu do druhého, z obecných částí do zvláštních, subsidiarita občanského soudního řádu (viz § 1 z. s. ř.) – to vše je, mírně řečeno, uživatelsky nekomfortní.
Stejně tak lze zatleskat druhé myšlence – na vznik samostatného „zákona o doručování státních písemností“, do něhož by se soustředila doručovací úprava společná pro trestní, správní, exekuční, sporné i zvláštní řízení. Zdá se, že tato myšlenka má své nejkonkrétnější vyjádření – již v legislativním procesu.
Shoda panuje i v tom, že dosavadní úprava exekučního řízení (či spíše nuceného vymožení přiznaného práva) není nejšťastnější, zejména pokud máme stále jistou „dvojkolejnost“ exekucí a malou provázanost řízení nalézacího a exekučního.
Zdálo by se, že vše je zatím idylické. Jenže v řadě věcí shoda panovat rozhodně nebude – i to naznačila již první schůzka.
Zejména zástupci Nejvyššího soudu vznesli své výhrady k dosavadní úpravě doručování soudních písemností, kterou nazvali „hrou na doručování“, a vyjevili i své výhrady proti tomu, aby justice přestala „vyrábět exekuční tituly, o jejichž existenci žalovaní vůbec netuší“.
Je jistě na zamyšlenou, zda se má žalovaný dozvědět o existenci exekučního titulu až při exekuci (máme-li povinnou doručovací adresu fyzických i právnických osob) – jenže to jsme opět u sociálního a liberálního vnímání procesu: Každý účastník, který se stará o své záležitosti, má takový dostatek možností jak se alespoň při minimální snaze dbát o svá práva vyhnout komplikacím ve sféře práva soukromého i veřejného, tedy i v řízení před soudem, až z toho jde hlava kolem.
Problém v soudní praxi je, a v průběhu rekodifikačních prací nepochybně bude, se zákonnou koncentrací řízení, kterou, jak se v poslední době ukazuje, nepřijali především soudci. Může se to zdát podivné, omezuje-li skutkový a důkazní stopstav především účastníka řízení, ale ukazuje se, že koncentrace s sebou nese ještě druhý, a pravděpodobně silnější aspekt: posílení zásady rozhodnutí při jediném jednání, kterou je ovšem zvykem v praxi hromadně porušovat, takže se nekoncentruje, či vymýšlí cesty, jak nenařizovat přípravné jednání, před koncentrací „kličkovat“ a nerozhodovat při prvním jednání.
Vyjasněna bude muset být i otázka (pokud možno hned na začátku), zda má být náš proces více advokátský, či více soudcovský. Jenže to si hned na začátku také musíme říci, co si představujeme pod advokátským procesem – a především musí být jasno v tom, jaké role v procesu mají mít jeho hlavní aktéři: soudci, účastníci a jejich zástupci.
Závěr
Stejně jako v době psaní červnového příspěvku, jsem i nadále přesvědčen, že cesta, po níž by se měl nový procesní předpis ubírat, je cesta jednoduchosti (což není „sprosté“ slovo – naopak), tím i stručnosti a většího prostoru pro soudcovskou úvahu. Jenže znovu si položme otázku: Chce posílit zákonodárce roli soudce v procesu a tím i v naší společnosti?
A pak že nepůjde o politiku …
Stejně jako o ni půjde, až se bude diskutovat o ochraně „slabšího“ účastníka řízení na straně jedné a posílení odpovědnosti za výsledek řízení na straně druhé. O roli soudních exekutorů. O ochraně nejen dlužníků (jak se tomu děje v poslední době téměř „za každou cenu“), ale i věřitelů (jak se tomu dělo ještě donedávna). O doručování soudních písemností.
Ale – nebojme se toho. Nový procesní předpis potřebujeme, protože v tom stávajícím procesním prostředí se nejsou příliš schopni orientovat sami soudci, byť mají nakázáno znát právo, natož účastníci (i ti nezastoupení) či jejich zástupci …
Řekněme si však na začátek jasně: Sociální proces znamená takový, který zamezí nepřípustným tvrdostem ve vztahu k účastníkům, kteří se ocitli z objektivních důvodů v nepříznivé životní situaci. Na druhou stranu nebude hájit účastníky nepoctivé.
Liberální pojetí musí mít na zřeteli ochranu práv, která musí být v naší (stále ještě) mladé demokracii „svatá“, tedy zejména těch vlastnických, a tedy zejména těch účastníků, kteří se ničím neprovinili a chtějí od soudu to, nač mají právo – dokonce ústavní: exekuční titul v rozumné době. A je jim v celku lhostejné, zda o něm žalovaný ví, či nikoliv. Na druhou stranu musí být nadále posílena jejich odpovědnost za výsledek sporu.
Jde jen o to najít rozumný kompromis mezi těmito dvěma vnímáními procesu – žádné buď, anebo.
Protože jestli náš civilní řád něco nepotřebuje, tak jsou to podobná buď, anebo a „ode zdi ke zdi“.
Diskuze k článku ()