Viktor Knapp zároveň zdůrazňuje, že „ze zásady lex specialis derogat generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem.“ Nelze přitom zakázat samotný výkon práva, jímž je právo zneužíváno, neboť zneužití práva vlastně není výkonem práva, ale protiprávním činem, kterému nelze poskytnout ochranu.[3] Na zákaz zneužití práva pamatuje i § 6 o. s. ř. v poslední větě, když uvádí, že „ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.“
Zneužití procesního práva není tématem novým, neboť soudní praxe se s ním (bohužel) setkává poměrně často. Avšak i přesto nutno konstatovat, že mu není věnována taková pozornost, jakou zasluhuje.[4] Právní řád doposud není schopen zneužívání procesního práva zabránit, a tak tato role zůstává na soudech, resp. jednotlivých soudcích. Přitom ale ten, komu zneužívání procesních práv způsobuje újmu, není soud, nýbrž zpravidla druhý účastník řízení, tj. protistrana. Soudní praxe se velmi často setkává s případy zneužití procesního práva v podobě neustálého tvrzení nových rozhodných skutečností a označování důkazů s cílem oddálit rozhodnutí ve věci, které je téměř vždy jednou ze stran vnímáno jako prohra či dokonce jakési příkoří. Tomuto nepříjemnému trendu se zákonodárce pokusil zamezit zakotvením zásady koncentrace řízení zákonem č. 7/2009 Sb. účinným od 1. 7. 2009, jenž novelizoval občanský soudní řád zejména o známé ust. § 118b. Dalším častým způsobem zneužití procesního práva účastníkem řízení je zneužití procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. za účelem vyhnutí se hrazení nákladů řízení. Avšak toto dílčí téma není s ohledem na existující soudní judikaturu a pozornost odborné veřejnosti předmětem tohoto článku.[5]
Zneužití návrhu na osvobození od soudního poplatku
Neméně sofistikovaným se mi jeví možnost zneužití procesního práva skrze institut osvobození od soudního poplatku. Se vznikem poplatkové povinnosti se setkáváme nejčastěji v souvislosti s podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby), odvolání či dovolání.[6] Každý navrhovatel, kterého váže poplatková povinnost, má samozřejmě možnost požádat o částečné či úplné osvobození od soudního poplatku. Pakliže soud návrhu na osvobození od soudního poplatku nevyhoví, tj. účastníka řízení od soudního poplatku neosvobodí, využívá účastník velmi často svého práva podat proti takovému rozhodnutí (usnesení) opravný prostředek. V důsledku devolutivního účinku odvolání pak soud (prvého stupně) postoupí spis nadřízenému soudu k vyřízení podaného odvolání. Ani v případě, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdí, nebrání témuž účastníku (navrhovateli) nic v tom, aby o osvobození od soudního poplatku požádal opětovně. Znovu se tak rozjíždí celá tzv. „mašinérie“, kdy soud nemůže věc samou projednat a rozhodnout a zdá se, že takový účastník řízení má tzv. eso v rukávu. Ze své zkušenosti znám případ, kdy žalovaný tímto dosáhl „odsunutí“ vykonatelnosti rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost k peněžitému plnění, o více než rok, a to právě řetězením žádostí o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání.
Tato praxe účastníků řízení jistě není ničím zcela neobvyklým. Soudní judikatura proto již konstantně uvádí, že v případě, že navrhovatel opakovaně podává žádosti o osvobození od soudního poplatku, přičemž v opětovných žádostech neuvede žádné rozhodné nové skutečnosti, na základě kterých by bylo na místě opětovně posuzovat jeho majetkové poměry, je na místě řízení o osvobození od soudního poplatku zastavit, a to z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Nejvyšší soud k tomuto v minulosti uvedl: „Usnesením, jímž soud zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti.“[7] Ačkoli se na první pohled zdá, že zastavením řízení o osvobození od soudního poplatku je problém vyřešen, není tomu tak. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že ani po právní moci takového usnesení účastníku řízení nic nebrání podat žádosti znovu a projednání věci samé takto neustále oddalovat. Touto cestou může soud zabránit řetězení žádostí o osvobození pouze stěží.
Jak lze účinně naložit s opakovanými návrhy na osvobození?
Judikatura šla proto ještě mnohem dále a došla k závěru, s nímž se plně ztotožňuji, že v případě opakovaně podaných žádostí o osvobození od soudního poplatku, v němž žadatel neuvedl žádné nové skutečnosti odůvodňující nové posouzení jeho majetkových poměrů, je na místě zastavit řízení ve věci samé, nikoli toliko řízení o osvobození od soudního poplatku. Přitom o žádosti o osvobození od soudního poplatku nemusí být samostatně rozhodováno. Ústavní soud již dlouhodobě judikuje, že „o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení“[8] Podle Ústavního soudu je tak plně v souladu s požadavky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a procesnímu postupu obecného soudu z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout, pokud tento zastaví řízení ve věci samé s odůvodněním, že o žádosti navrhovatele o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto, navrhovatel na výzvu soudu soudní poplatek v určené lhůtě nezaplatil a ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků netvrdil žádné v zásadě nové skutečnosti.[9] Podstatnou podmínkou pro takový procesní postup je však povinnost soudu vypořádat se s žádostí o osvobození od soudního poplatku v usnesení o zastavení řízení ve věci. Pokud totiž soud „o takové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ani nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo (navrhovatele – pozn.) na spravedlivý proces, neboť … (tomuto – pozn.) bylo takovým postupem soudu odepřeno právo na přístup k soudu a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci."[10] Jestliže se soud s žádostí o osvobození v usnesení o zastavení řízení ve věci samé nevypořádá, a to s negativním závěrem, nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté.[11] Nelze rovněž opomenout, že podmínkou pro zastavení řízení je rovněž předchozí výzva navrhovateli k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě a její marné uplynutí.
Domnívat se, že účastníci řízení vždy sledují a naplňují svůj poctivý záměr, by byla dozajista naivní představa. Soudní judikatura proto vzhledem ke shora popsanému zdůrazňuje, že soud „vždy vybere soudní poplatek za řízení zejména tehdy, představuje-li žádost o osvobození od soudních poplatků (záměrnou) procesní obstrukci, sledující především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení, nebo jde-li o zneužití práva na osvobození od soudních poplatků.“[12]
Zneužití práva ze strany žalobce
Ve výše uvedeném případu z praxe to byl žalovaný, kdo zneužil svého práva za účelem dosažení co nejpozdější vykonatelnosti rozsudku ukládajícího povinnost k peněžitému plnění. Na pozadí jeho snahy stál proto zřejmě čistě soukromý záměr. V praxi se však stávají i případy, kdy je to žalobce, kdo neustále „zahlcuje“ soud žádostmi o osvobození od soudního poplatku. I v tomto směru jsem zažila případ, kdy žalobce opakovaně navrhoval své osvobození. Soud však každý jeho návrh vždy samostatně posuzoval, neboť žalobce ke každému novému návrhu přiložil několik nových listin a tvrdil nové skutečnosti, byť ve výsledku ani tyto osvobození neodůvodňovaly. Po více než třech letech soud nepočal projednávat věc samou, neboť se stále vše „točilo“ kolem osvobození od soudního poplatku. Je pravdou, že předmětem sporu byla peněžitá částka ve výši mnoha milionů korun, čemuž odpovídala i výše soudního poplatku, přesto jsem si vždy pokládala otázku, zda se jedná ze strany žalobce o úmysl či nikoli. V tomto konkrétním případě i s ohledem na to, že žalobce byl právně zastoupen a jeho žaloba a následná podání vykazovala řadu nejasností až vlastních protitvrzení, vše nasvědčovalo tomu, že žalobce vede pouze tzv. spor pro spor, tedy nikoli se zájmem o reálné vyřešení sporu, nýbrž ve snaze znepříjemnit žalovanému život. I zde bychom jistě mohli hovořit o zneužití procesního práva a ve vztahu k samotné žalobě o šikanózním výkonu práva.
Závěr
I na tomto místě se sluší vzpomenout na jednu ze základních zásad civilního řízení, a to zásadu rychlosti řízení a procesní ekonomie. Shora popsaný případ, v němž žalovaný účelově „zdržel“ řízení a tedy i nabytí právní moci rozhodnutí ve věci samé po dobu více než jednoho roku podáváním opakovaných žádostí o osvobození od soudního poplatku, jistě nevykazovalo znaky rychlého řízení v souladu s procesní ekonomií. Ačkoli tímto přístupem jedné strany mohla být a patrně i byla způsobena újma hlavně druhé straně, bylo v tomto případě právě na soudu, aby chování účastníka řízení, které bylo zjevným zneužitím procesního práva, zamezil co nejdříve. Na druhou stranu se ale nabízí otázka, zda není rovněž úkolem druhé strany dbát v průběhu řízení svých práv a nezůstat v takové fázi pouze pasivním „pozorovatelem“. Zásada vigilantibus iura v tomto případě jistě hovoří sama za sebe.
[1] V.Knapp, Teorie práva, C.H.Beck, 1. vydání 1995, str. 184
[2] Večera, M. a kol. Teorie práva v příkladech. 2. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, str. 238
[3] Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[4] Velmi trefně označil JUDr. Jaromír Jirsa civilní řízení v České republice za „nemocné“. http://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/problematika-nejen-procesniho-nastupnictvi-a-zneuzivani-procesniho-prava
[5] Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2482/14, ze dne 9. 4. 2015, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, ze dne 09.02.2012
[6] Viz ust. § 4 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013
[8] Nález Ústavního soudu ze dne 20.1.2010, č.j. I. ÚS 1439/09-1
[9] Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04
[10] Nález Ústavního soudu ze dne 20.1.2010, č.j. I. ÚS 1439/09-1
[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015
[12] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015
Diskuze k článku ()