Dle § 28 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu. Toto ustanovení charakterizuje postavení soudního exekutora při vedení exekučního řízení. Při vzniku exekučního řádu bylo zamýšleno, aby byl exekutor nestátním orgánem – fyzickou osobou, na kterou stát deleguje část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům.[1] Soudní exekutor vykonává dle důvodové zprávy k návrhu exekučního řádu svobodné povolání v postavení veřejného činitele. Cílem následujícího textu je porovnat rozdílné vnímání postavení soudních exekutorů a soudců v nálezech Ústavního soudu. Toto srovnání má smysl právě s ohledem na skutečnost, že na soudního exekutora je delegována státní moc příslušející jinak soudům. Pokud totiž existují určité ústavní limity mající za cíl chránit např. nezávislost moci soudní, měla by být tatáž kritéria pro posuzování ústavních limitů použita i vůči soudním exekutorům, když § 2 exekučního řádu stanoví, že exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle[2].
Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 33/11
Ústavní soud se ve svém nálezu Pl. ÚS 28/13 zabývá ústavní konformitou stanovení výše platové základny soudců na 2,75násobek průměrné měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok, když si všímá, že platová základna soudců se v průběhu času vůči průměrné měsíční mzdě v nepodnikatelské sféře neustále snižuje.[3] V nálezu plénum Ústavního soudu připomíná i argumenty ze svých nálezů předchozích, zejm. Pl. ÚS 33/11, přičemž dochází k závěru, že snižování platové základny soudců nemusí být ve všech případech ústavně konformní.
Při hodnocení ústavní konformity reálného snižování platu soudců přijímá Ústavní soud tezi, že posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti[4]. Uvedená teze prakticky připouští možnost, aby Ústavní soud posuzoval ústavnost platových restrikcí vůči soudcům, a to z toho důvodu, že takové restrikce mohou být porušením ústavně zakotveného principu soudcovské nezávislosti.
Z výše uvedeného by bylo možné vyvodit podobný výrok i vůči soudním exekutorům, jakožto osobám, na něž byla státem delegována část mocenských práv, která jinak příslušejí soudům, s ohledem na podstatu exekuční činnosti jakožto svobodného povolání je však potřeba učinit tak v sofistikovanější podobě než jen pouhou analogií. Důvodová zpráva k návrhu exekučního řádu totiž vyjadřuje myšlenku, že „nezávislost (i ekonomická [5]) na státu je základním předpokladem exekutorovy nestrannosti při výkonu exekuční činnosti. Pověření státem k této činnosti dává exekutorovi veřejnou důvěru, autoritu a vážnost.“[6]
Z důvodové zprávy lze proto vyrozumět, že záměrem zákonodárce při tvorbě exekučního řádu bylo ustanovit soudní exekutory jako subjekty (rovněž) ekonomicky nezávislé na státu. Tato ekonomická nezávislost spočívá v povaze exekuční činnosti jakožto výkonu svobodného povolání. Označovat exekuční činnost z hlediska ekonomického určení jako výkon svobodného povolání je dle mého názoru zároveň přiléhavější než tuto činnost označovat pouze jako podnikání. Exekuční činnost v sobě totiž nese především znaky veřejného zájmu – úkolem soudního exekutora je v prvé řadě vykonávat exekuční činnost nezávisle, zároveň i svědomitě tak, aby se zdržel všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.[7] Tyto povinnosti ve veřejném zájmu předcházejí potenciální individuální, podnikatelské zájmy soudního exekutora, jež jsou s jeho činností pochopitelně z podstaty věci rovněž spojeny, a předcházejí rovněž individuálním politickým zájmům moci výkonné a moci zákonodárné. Nezávislost na politických vlivech lze podřadit pod tzv. nezávislost institucionální.[8]
Hovoříme-li proto o ekonomické nezávislosti soudního exekutora, je tato nezávislost především limitována dalšími znaky exekuční činnosti jako činnosti výkonu veřejné moci ve veřejném zájmu. Možné restrikce státní moci vůči ekonomické nezávislosti soudního exekutora by proto dle mého názoru byly rovněž přezkoumatelné Ústavním soudem, neboť tyto restrikce by mohly být způsobilé v podstatě ohrozit právo účastníků řízení domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod[9]. Jen těžko by se šlo shodnout na přijatelnosti interpretace, jež by stanovila, že je přípustné delegovat státní moc v oblasti soudní na soukromou osobu, přičemž by se zároveň předpokládalo, že by taková osoba nemusela být při vedení řízení nezávislá a zároveň by nešlo o porušení základních práv účastníků řízení – tímto argumentem ad absurdum lze dovodit, že veřejný zájem na nezávislosti soudního exekutora je nadřazen jak jeho soukromým, osobním zájmům, tak zájmům moci zákonodárné a výkonné (v tomto kontextu tím myslím zájmům politickým). Lze proto uzavřít, že hovoří-li Ústavní soud ve svém nálezu o potřebě chránit nezávislost moci soudní před restrikcemi ze strany moci zákonodárné a výkonné, lze tyto teze vztahovat v mezích zákonem stanovené nezávislosti soudního exekutora i na soudní exekutory.
Argumentuje-li Ústavní soud, že „nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Tento komponent principu nezávislosti soudců byl zakotven i v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994 ohledně nezávislosti, efektivnosti a role soudců, dle něhož se mezi ‚řádné pracovní podmínky’ soudců řadí i ‚zajištění přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení’ (zásada III, bod 1b). Obdobná maxima je obsažena i v čl. 6.1 Evropské charty o statutu soudce, přijaté účastníky multilaterálního setkání organizovaného Radou Evropy ve dnech 8. až 10. července 1998, dle něhož soudci z povolání mají právo na plat, jehož výše má být stanovena tak, aby je chránila před tlakem směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při nalézání práva, kterým by mohla být ohrožena jejich nezávislost a nestrannost“, pak tento argument může být užit i v případě soudních exekutorů, na něž je delegována státní moc, která jinak přísluší soudům[10].
Argumentuje-li nadto Ústavní soud, že „se soudci odlišují od ostatních ústavních činitelů podstatným omezením jakékoli možnosti získat další příjem např. z titulu výkonu další funkce, pracovního vztahu anebo dokonce podnikání, výpadek příjmu si tedy soudce nemůže nijak nahradit jinou pracovní činností (ty povolené většinou nejsou s to výpadek nahradit – pedagogická či vědecká činnost)“[11], lze pouze připomenout § 3 exekučního řádu, který stanoví, že činnost exekutora je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, tlumočnické, znalecké, umělecké apod.
Soudní exekutoři, podobně jako soudci, by proto měli být chráněni před restriktivními zásahy[12] do (např. ekonomické) nezávislosti[13]. Restrikce však nemusí spočívat pouze v konání státních orgánů, např. ve snížení exekutorského tarifu[14], ale i v nekonání. Od vzniku soudních exekutorů v roce 2001 nebyl exekuční tarif zvýšen, přestože náklady exekuce podléhají významným inflačním vlivům. Pokud bychom na soudní exekutory uplatnili argument Ústavního soudu, že platovou základnu soudců nelze snižovat, byť z 3násobku na 2,75násobek, a při vědomí, že vývoj platů soudců je vázán na vývoj platů osob v nepodnikatelské sféře (tj. průběžně je automaticky zvyšován), pak lze učinit závěr, že s ohledem na nezvyšování exekučního tarifu se postavení soudních exekutorů s ohledem na inflaci za posledních 15 let významně zhoršilo. S ohledem na skutečnost, že ministr spravedlnosti veřejně deklaruje svůj politický cíl snížit příjmy soudních exekutorů, lze připomenout názor Ústavního soudu, že „platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení například proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou.“[15]
III. ÚS 1226/08
Přestože byly výše v textu uvedeny argumenty, proč by měla být nezávislost soudního exekutora chráněna obdobným způsobem jako nezávislost soudců, sama podstata výkonu exekuční činnosti jakožto výkonu svobodného povolání vedla Ústavní soud k odlišným závěrům, než jsou závěry toliko možné uvedené výše.
Ve svém nálezu III. ÚS 1226/08 došel k závěru, že „není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že povinný jako právní subjekt zanikl, není důvodem pro uložení povinnosti oprávněnému nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi.“[16]
Své rozhodnutí Ústavní soud odůvodňuje mimo jiné tvrzením, že „je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. – Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.“
Úskalí odůvodnění Ústavního soudu spočívá ve skutečnosti, že působí rozumně a důvodně – při zachování zásady přiměřenosti. Opírá se o pochopitelný názor, že pokud soudní exekutor dosahuje ze své činnosti zisku, měl by strpět – tu a tam – i to, že mu nebudou v některých výjimečných případech odměna a náklady jeho činnosti uhrazeny. Nález Ústavního soudu však nepočítá se situací, která ale bohužel již nastala, že s ohledem na vývoj majetku dlužníků, přístupu oprávněných k vymáhání pohledávek (což jsou faktory, které soudní exekutor není schopen nijak ovlivnit) je nucen hradit náklady exekuce již v bezmála 70 % exekučních řízení.
Nabízí se otázka, zda konstatování, že závěr ze sporu Van der Mussele proti Belgii týkající se činnosti advokáta lze bez dalšího vztáhnout i na činnost soudního exekutora, je důvodné. Advokát, na rozdíl od soudního exekutora, může vykonávat i jinou výdělečnou činnost než advokacii, čímž může vylepšovat své osobní ekonomické výsledky, pokud se mu v oboru advokacie nedaří. Advokát se rovněž může rozhodnout, že nechce přijímat další klienty právě z důvodu, že se chce více věnovat jiné, výnosnější ekonomické činnosti.
Naproti tomu soudní exekutor, jak již bylo uvedeno výše, dle § 3 exekučního řádu jinou výdělečnou činnost vykonávat nemůže – jeho postavení je proto bližší postavení soudců než advokátů. Nelze proto tvrdit, že by se závěry týkající se advokátů daly uplatnit na soudní exekutory bez dalšího. Soudní exekutor nad to na rozdíl od advokáta nemá možnost své klienty odmítnout – obdrží-li soudní exekutor exekuční návrh, musí činit úkony v souladu se zákonem, i když mu z vlastní zkušenosti musí být zřejmé, že pohledávka bude s ohledem na zadluženost povinného nevymahatelná.
Právě nemožnost odmítnout podaný exekuční návrh vede ke vzniku velkých exekutorských úřadů – soudní exekutor je povinen postupovat v každém exekučním řízení s veškerou odborností a pečlivostí. Nemůže návrh odmítnout s tím, že již k jeho vyřešení nemá kapacitu. V případě vyššího počtu exekučních návrhů proto musí za účelem splnění povinností vyplývajících mu ze zákona zaměstnat zaměstnance, kteří budou činit jednotlivé úkony.
Státní moc ovšem nelze vůči soudním exekutorům uplatňovat tím způsobem, že bude logicky vnitřně rozporná, tj. že bude judikatorně pouze konstatováno, že soudní exekutor nemá na úhradu 70 % řízení žádný nárok (ve smyslu možnosti se odměny skutečně domoci), že nese podnikatelské riziko, a proto prostředky na platy svých zaměstnanců[17] má získat, kde chce, když je mu zároveň zákonem zakázáno vykonávat za účelem dosažení alternativních příjmů jinou činnost než tu, za kterou mu ze 70 % nenáleží žádná odměna.
Samotné lakonické konstatování, že „osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky…“, nelze obhájit ve vztahu k právu účastníků řízení domáhat se dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. O uvedené odůvodnění Ústavního soudu se totiž opírají všechny články obecné soustavy soudů a ve svých odůvodněních mnohdy již nepovažují za důležité vyrovnat se s otázkou úhrady nákladů exekuce právě s odkazem na názor Ústavního soudu[18]. Z odůvodnění Ústavního soudu rovněž vyplývá, že soudní exekutor může celou paradoxní ekonomickou situaci (vzhledem k tomu, že jeho výdaje z logiky věci v současné situaci začínají být vyšší než příjmy) vyřešit pouze tím způsobem, že svobodně rezignuje na svou funkci. Hromadná rezignace soudních exekutorů by však znamenala poškození práv účastníků řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze totiž předpokládat, že by v případě hromadné rezignace soudních exekutorů z ekonomických důvodů měl někdo zájem tyto úřady a vedená řízení převzít.
Lze proto uzavřít, že s ohledem na změnu poměrů v exekuční oblasti dle názoru autora není odůvodnění nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1226/08[19] již zcela přiměřené věci a bude potřebné jej celkově přehodnotit spíše směrem k nálezům Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 33/11. Dle důvodové zprávy k návrhu exekučního řádu bylo postavení soudního exekutora zamýšleno jako (i ekonomicky) nezávislé na státu, tuto nezávislost však nelze interpretovat tak, že by vůči soudním exekutorům měly být uplatňovány takové restrikce při stanovování nákladů exekuce, které by jim znemožňovaly výkon exekuční činnosti v souladu s § 2 exekučního řádu, spočívající v nezávislém, spravedlivém, důstojném zajištění práv účastníků řízení, které je vyšší a důležitější hodnotou než vlastní zájem podnikatelský či politický zájem dalších orgánů veřejné moci (individuální zájmy členů zákonodárného sboru a vlády) na ovlivnění činnosti soudního exekutora.
Za tím účelem je potřebné nastavit pro důstojný výkon exekuční činnosti i důstojné podmínky, zohlednit, že exekuční tarif nebyl již 15 let navýšen, a přijmout adekvátní opatření jak ze strany moci zákonodárné a výkonné, tak i ze strany moci soudní[20].
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2016
Seznam použitých zdrojů:
- KASÍKOVÁ, M., KUČERA, Z., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J.: Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7400-476-6
- Nálezy ÚS Pl. ÚS 28/13, Pl. ÚS 33/11, III. ÚS 1226/08, Pl. ÚS 36/01, II. ÚS 1816/08, Pl. ÚS 12/10
- Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 120/2001 Sb., sněmovní tisk č. 725/0, zvláštní část, k § 2. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=725&CT1=0.
[1] „Exekutor je nestátním orgánem – fyzickou osobou, na kterou stát deleguje část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele.“ In: důvodová zpráva k návrhu zákona č. 120/2001 Sb., sněmovní tisk č. 725/0, zvláštní část, k § 1. Dostupné na http:// www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=725&CT1=0.
[2] Srov. KASÍKOVÁ, M., KUČERA, Z., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J.: Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7400-476-6, str. 8: „Soudní exekutor musí vykonávat svou činnost nezávisle a nestranně. Tato nezávislost je užší než nestrannost soudce, protože jde o institucionální nezávislost, kdy je exekutor vázán právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkon rozhodnutí a v exekučním řízení. Nezávislost je dána způsobem jeho jmenování, odvolání, přeložení a disciplinárním řízením. Důležitá je i jeho přiměřená ekonomická nezávislost. Jednou z nejdůležitějších záruk nezávislosti je Exekutorská komora ČR a její samosprávná činnost.“
[3] Pl. ÚS 28/13, bod 56: „V souvislosti se změnou koncepce stanovení platové základny osob odměňovaných podle zákona č. 236/1995 Sb. zákonem č. 309/2002 Sb. (vazbou na průměrnou měsíční mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok) došlo v roce 2003 ke zmrazení, tedy ukotvení platové základny k 31. prosinci 2002 (zákon č. 425/2002 Sb.), jež trvalo do roku 2005 a mělo za následek snížení relace průměrného výdělku v nepodnikatelské sféře a platové základny (která například v roce 1996 činila hodnotu 4,38: platová základna 31 200 Kč, průměrný plat v nepodnikatelské sféře podle údajů ČSÚ v roce 1994 7 122 Kč; v roce 2002 hodnotu 3,65: platová základna 46 440 Kč, průměrný plat v nepodnikatelské sféře podle údajů ČSÚ v roce 2000 12 731 Kč) z hodnoty cca 3,33 v roce 2003 na hodnotu 3,00 v roce 2005. Model, podle něhož měla platová základna kopírovat (s posunem o dva roky) vývoj průměrných platů v nepodnikatelské sféře, byl aplikován toliko v letech 2005, 2006 a 2007 a od roku 2008 v důsledku zákona č. 261/2007 Sb. dochází k opětovnému zmrazení platové základny s ukotvením k datu 31. prosince 2007 (výše základny 56 847 Kč). Toto zmrazení trvá do roku 2010 (kdy nominální snížení bylo zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 12/10), relace platové základny a průměrného platu v nepodnikatelské sféře za rok 2008 činila v roce 2010 hodnotu cca 2,5.“
[4] Pl. ÚS 33/11, VII.
[5] Zde jen zdůrazňuji, že slovo obsažené v závorce je součástí důvodové zprávy, nejedná se o doplňující vysvětlivku autora článku.
[6] In: důvodová zpráva k návrhu zákona č. 120/2001 Sb., sněmovní tisk č. 725/0, zvláštní část, k § 2. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/ text/tiskt.sqw?O=3&CT=725&CT1=0.
[7] § 2 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.
[8] „Nezávislost exekutora má užší rozsah než nezávislost soudce; jde o institucionální nezávislost, kdy exekutor je vázán pouze právním řádem a rozhodnutími soudů, které patří do soustavy exekučních orgánů. Exekutor při výkonu exekuční činnosti není povinen respektovat pokyny jiných státních orgánů.“ In: důvodová zpráva k návrhu zákona č. 120/2001 Sb., sněmovní tisk č. 725/0, zvláštní část, k § 2. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=725&CT1=0.
[9] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.
[10] Pokud bychom tento argument odmítli s odůvodněním, že jen nezávislost soudců při provádění výkonu rozhodnutí vyžaduje zvláštní ochranu, zatímco soudní exekutor při vedení exekučního řízení se má všem svodům ubránit sám, byť by byl dočista chudákem bez peněz, vypovídalo by odmítnutí tohoto argumentu leccos o názoru na morální integritu soudců. Autor článku ovšem o morální integritě soudců nepochybuje, a právě proto zastává názor, že podobně jako soudce je potřeba chránit i soudní exekutory.
[11] Pl. ÚS 28/13, bod 76.
[12] Zatímco za restrikci vůči moci soudní lze považovat z pohledu argumentace obsažené v Pl. ÚS 33/11, VII. neodůvodněný výraz svévole při snižování platové základny soudců (neboť platy soudců jsou hrazeny ze státního rozpočtu), v případě soudních exekutorů za neodůvodněný výraz svévole může být považováno např. neodůvodněné snížení exekučního tarifu.
[13] Byť se právní argument neopírá o čl. 81 Ústavy, nýbrž o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastávám názor, že čl. 81 Ústavy sleduje shodný cíl jako čl. 36 Listiny. Existence nezávislé moci soudní není samoúčelná – její nezávislost garantuje zabezpečení všech znaků demokratického právního státu a základních práv a svobod dle Listiny.
[14] Vyhláška č. 330/2001 Sb.
[15] Pl. ÚS 33/11, VII. Srov. také zajímavý názor v Pl. ÚS 12/10, jež je blízký pohledu soudních exekutorů: „Soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních ,služebníků státu‘ po dlouhé období i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná ,chyba‘ při stanovení pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století. Taková nivelizace pak ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné společenské prestiže. Na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v § 3b odst. 2 zákona o platu soudců vrací platovou základnu „cca“ na úroveň roku 2007 až 2009. Naopak, restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové základny z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (§ 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah, nesplňuje ty podmínky, jež pro akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné judikatuře.“
[16] Analytická právní věta nálezu III. ÚS 1226/08 je dostupná na http:// nalus.usoud.cz/Search/Abstrakt.aspx?id=60178. Samu skutečnost, že se právní věta opírá o otázku procesního zavinění, ačkoli § 89 věta druhá exekučního řádu otázku procesního zavinění nepředpokládá, nepovažuji za nutné podrobněji rozebírat s ohledem na všeobecnou známost tohoto výkladového problému.
[17] Snad ani moc soudní nepředpokládá, že by kvalitní, vzdělaní, kvalifikovaní zaměstnanci (např. s justiční, advokátní či exekutorskou zkouškou) souhlasili pracovat pro soudního exekutora za podmínek, které by zcela snižovaly jejich důstojnost, či dokonce zcela zdarma, přičemž zároveň je zcela zřejmé, že soudní exekutor je člověk, a jako takový je bytost limitovaná, která nemůže vést např. stovky tisíc exekučních řízení sama. Nelze proto předpokládat, že při snížení exekučního tarifu může soudní exekutor ve stejném poměru svým zaměstnancům snížit platy, což způsobí další ekonomické důsledky.
[18] Dalším problémem je judikatura Nejvyššího soudu týkající se střetu exekuce a insolvence, kdy v rozporu s § 46 odst. 7 exekučního řádu je dle NS exekutor povinen vydat vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce, a na rozdíl od jiných orgánů veřejné moci je považován za prostého věřitele, jehož uspokojení není nijak chráněno či zabezpečeno, ačkoli exekutor vede řízení ve veřejném zájmu a nemůže jeho vedení odmítnout. I nezájem Nejvyššího soudu o vyřešení otázky úhrady nákladů exekuce vychází dle názoru autora z judikatury Ústavního soudu.
[19] Tím spíše i odůvodnění obsažené v nálezu II. ÚS 150/04, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku“, čemuž odpovídá coby „základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko“.
[20] Závěrem rovněž připomínám od exekutora odlišnou úpravu hrazení odměny notáře za činnost soudního komisaře, když § 108 odst. 1 písm. d) stanovuje, že odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty je v řízení o pozůstalosti povinen notáři zaplatit stát, nejde-li o případy podle písmene a) až c), tj. není-li možné, aby notáři odměnu uhradil subjekt vymezený v písm. a) až c). Opomenout nelze ani nálezy Ústavního soudu týkající se odměny insolvenčních správců, např. Pl. ÚS 36/01 a II. ÚS 1816/08, v nichž jsou některé znaky postavení insolvenčního správce, resp. konkurzního správce, popsány obdobně znakům postavení soudního exekutora, ovšem z těchto znaků jsou vyvozovány jiné závěry než v případě soudního exekutora (např. nemožnost odmítnout ustanovení správcem v souvislosti s čl. 9 Listiny základních práv a svobod). Podrobnější srovnání postavení soudního exekutora s postavením notáře a insolvenčního správce jde však již nad rámec tohoto textu.
Diskuze k článku ()