Co vnímáte jako hlavní úkol Nejvyššího soudu? Napravování chyb v rozhodovací činnosti nižších soudů, dotváření práva či sjednocování judikatury?
Myslím si, že Nejvyšší soud má dva stejně významné hlavní úkoly. Ten první je, a to jak v řízení civilním, tak v řízení trestním, být vrcholnou přezkumnou instancí, tedy orgánem, který rozhoduje zejména o mimořádných opravných prostředcích ve věcech, kde rozhodovaly soudy I. a II. stupně. Rozhoduje tedy o individuální spravedlnosti v konkrétních případech tam, kde podle účastníků řízení nastaly podmínky pro mimořádný přezkum.
Druhým, ale stejně významným úkolem Nejvyššího soudu je, aby plnil svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, tedy orgánu, který zajistí, že se bude rozhodovat stejně na jednotlivých okresních i krajských soudech. Jinak řečeno, podle zákona o soudech a soudcích máme za úkol starat se o jednotný výklad práva. To děláme jednak právě rozhodováním konkrétních kauz a případnou publikací rozhodnutí v tzv. zelené sbírce, tedy oficiální Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo vydáváním stanovisek mimo sféru individuální spravedlnosti. Stanoviska dostávají svůj prostor v případě, že soudy nižších stupňů rozhodují obdobné věci rozdílně, avšak samotný případ se k dovolacímu soudu ještě nedostal, anebo ani z nějakého důvodu dostat nemůže. Sjednocující stanovisko v podstatě shrnuje opačné názory nižších soudů a zároveň proklamuje názor, který považuje za správný Nejvyšší soud.
Je tato druhá role v současné době, po přijetí nové civilní legislativy, významnější?
Těžko říci, zdali je významnější, ale momentálně je jistě aktuálnější. Je jasné, že když nastala účinnost hlavních hmotněprávních civilních kodexů teprve před dvěma lety, nemůže být na Nejvyšším soudě záplava kauz. V současné době rozhodují podle této nové civilní legislativy teprve soudy nižších stupňů, a je zjevné, že nastávají a budou nastávat situace, kdy budou rozhodovat rozdílně. Je tedy na místě, aby tuto skutečnost korigoval, právě cestou stanovisek, Nejvyšší soud.
Proto jsme se také na Nejvyšším soudě před několika týdny na moje pozvání sešli s místopředsedy krajských a vrchních soudů a probírali jsme metody a možnosti, jak co nejvíce zkrátit období nejistoty při výkladu nových civilních kodexů.
Role sjednotitele výkladu práva je důležitá při nejednotnosti soudní praxe. Stává se i na samotném Nejvyšším soudě, že jednotliví soudci mají odlišné názory na konkrétní kauzu, právní problém? Jak potom vypadá konečné rozhodování a na co se soustředíte, když konfrontujete svoje názory?
V tomto ohledu se Nejvyšší soud zásadně neliší od soudů nižších stupňů tam, kde se rozhoduje senátně. Jeden ze soudců je vybrán, aby kauzu zpracoval jako tzv. referent, připraví a navrhne rozhodnutí. Kolegové s takovým řešením mohou souhlasit či nikoli. Pokud nesouhlasí, tak se o problému diskutuje. Většinou to nedopadá tak, že bychom byli zatvrzelí ve svých názorech a pozicích, až by se muselo hlasovat, aby se vůbec nějak rozhodlo. Naopak, v diskusi se nám většinou podaří dosáhnout shody, v argumentaci i samotném rozhodnutí tedy býváme zajedno.
Podle jednacího řádu Nejvyššího soudu je také v některých případech možné k rozhodnutí připojovat odlišná stanoviska, byť na to zákon nepamatuje. Je to tak?
Již před řadou let tu byla na téma odlišných stanovisek diskuse, a plénem byla schválena možnost uveřejňování tzv. disentů. Ty se však zveřejňují jen za situace, kdy projednává kolegium rozhodnutí či stanovisko k publikaci v zelené sbírce. Pokud některý z kolegů s publikací nesouhlasí a ocitne se v menšině, je rozhodnutí či stanovisko oficiálně zveřejněno s jeho disentním stanoviskem.
U rozsudků to tedy možné není. Co si o disentech myslíte? Odlišná stanoviska mají své zastánce i odpůrce, argumenty obou táborů stojí za pozornost. Na jedné straně stojí možné oslabování autoritativní síly rozhodnutí, na straně druhé tvrzení, že pluralita názorů podporuje legitimitu práva a posiluje potenciální možnosti jeho vývoje.
U rozhodnutí a stanovisek publikovaných v zelené sbírce nevidím žádný problém. Z disentů je zřejmé, že kolegium, které čítá několik desítek lidí, nebylo názorově jednotné a zároveň je možné zjistit, jak těsné bylo hlasování o publikaci rozhodnutí či o přijetí stanoviska.
Co se týká zveřejňování disentů v jednotlivých kauzách, kde rozhodují senáty, necítím jejich význam a potřebnost jako aktuální. Odlišný názor soudce je zachycen v protokolu o poradě senátu.
U Nejvyššího správního soudu je možné připojit odlišné stanovisko navíc také jen k rozhodnutím jiných než tříčlenných senátů.
Na Nejvyšším soudě máme obdobnou situaci v jediném případě, a to u velkých senátů – jeden je v kolegiu občanskoprávním, druhý v kolegiu trestním. Zde se nikdy otázka disentů neotvírala, a myslím si, že prozatím se budeme klonit k dosavadní praxi neuveřejňování odlišných stanovisek. Na druhou stranu, bude-li ze strany kolegů nebo veřejnosti o změnu zájem, jistě je možné diskuzi na toto téma otevřít.
V čem se liší Nejvyšší soud od Nejvyššího správního soudu? Lze pozorovat odlišnosti ve způsobu práce, působení navenek, přístupu k právu či v roli v soudní soustavě?
Na tuto otázku se dá odpovědět velice jednoduše, ale také velmi složitě. Není asi možné zabývat se všemi podrobnostmi, tak to pojďme zkusit jednoduše. Nejvyšší soud je vrcholkem pyramidy obecných soudů, která představuje 96 % české justice. Správní justice představuje pouhá 4 %.
V občanskoprávních, obchodních a trestních kauzách je prvostupňové rozhodování na soudech okresních nebo krajských, odvolací řízení jsou u krajských nebo vrchních soudů. O dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů ve všech případech rozhoduje Nejvyšší soud.
Rozhodování ve správní justici je poněkud odlišné. V prvním stupni se rozhoduje na správních úsecích krajských soudů. Stížnosti proti jejich rozhodnutím jdou přímo k Nejvyššímu správnímu soudu, který o nich rozhoduje kasačním způsobem.
Jde o naprosto jiný systém, ale také způsob uvažování, a o jinou agendu. Byť je třeba v tomto ohledu upozornit na skutečnost, že i část správní agendy zůstává v obecné justici k rozhodování podle části páté občanského soudního řádu.
Na právnické fakultě na nás, tehdy jako studenty, působila část pátá vždy poměrně tajuplně.
Ono je to vlastně jednoduché. Část pátá znamená, že se rozhoduje znovu o tomtéž – například katastrální úřad rozhodne tak, že zamítne návrh na vklad do katastru nemovitostí. V takovém případě můžete podat žalobu podle části páté ke krajskému soudu, ve které žádáte znovu totéž, znovu chcete, aby krajský soud rozhodl o vkladu. Soud, tentokrát již v rámci justičního systému, znovu rozhodne tak, že vklad buď povolí, anebo nepovolí. Řízení podle části páté není samo o sobě sporné, ani nesporné. Záleží, jakou povahu měla věc v rámci správního řízení.
Když jsme se dotkli rozdílu mezi Nejvyšším a Nejvyšším správním soudem, jak se liší náplň práce a pracovní den na dovolacím soudě od soudu první instance a odvolacího?
Začněme od podstaty rozhodování těchto soudů. Soud I. stupně by měl být tzv. skutkovou instancí, kde se má zjistit skutkový stav podstatný pro rozhodnutí ve věci, na něj poté aplikovat konkrétní normu, nějak ji interpretovat a následně rozhodnout. Odvolací soud by měl být převážně instancí právní, která přezkoumá, zdali byla věc správně právně posouzena, byť samozřejmě také zkoumá, zdali byl náležitě zjištěn skutkový stav. Nejvyšší soud jako mimořádná opravná instance je tu jen od toho, aby posoudil, zda byla věc správně právně posouzena hmotněprávně i procesně. Nejvyšší soud se zabývá otázkami skutkových zjištění jen z hlediska náležité procedury, tedy jestli byl někdo poškozen v právech při dokazování.
A práce konkrétního soudce?
To se odvíjí od výše řečeného. Uveďme si příklad z oblasti občanskoprávní agendy.
Soudce I. stupně se pravidelně stýká s lidmi, minimálně dvakrát týdně chodí do jednací síně, kde projednává jednotlivé kauzy, vyslýchá účastníky, svědky a rozhoduje. Soudce odvolacího soudu sice také jedná s lidmi, ale již nezjišťuje skutkový stav, maximálně došetří okolnosti, nechá přednést návrhy stran a rozhodne. Nejvyšší soud nejedná s účastníky, tady je již jednání neveřejné.
Pokud máte ráda práci s lidmi, chcete s nimi komunikovat a jednat, je pro Vás ideální práce na soudě I. stupně. Jste-li spíše vědecký typ a baví Vás bádání nad právním posouzením věci a psaní rozhodnutí, jste ideální pro práci na Nejvyšším soudu.
V posledních letech je poměrně evergreenem téma asistentů soudců. Jak důležitou roli hrají na Nejvyšším soudu?
Jejich role je mimořádná, a to z jednoho prostého důvodu. Přísun věcí na Nejvyšší soud je mimořádně velký a počet soudců je limitovaný, byť si zároveň myslím, že jej není nutné výrazně navyšovat. Tento velký „nápad“ kauz je třeba projít z hlediska obsahu spisu, splnění základních náležitostí, spis je nutné nastudovat, aby měl soudce přehled, co se v předchozím řízení odehrálo. Právě to je široké pole působnosti našich asistentů.
Vedle toho je jejich činnost zásadní při přípravě podkladů pro rozhodnutí. Dělají rešerše, shromažďují rozhodnutí vydaná v obdobné věci u nás a v zahraničí, případně připravují též teze rozhodnutí. Konkrétní úkoly asistentů však vždy závisí na konkrétním soudci.
Zásadní roli tedy hrají v jakémsi profiltrování obrovského nápadu na Nejvyšší soud. Čím je tato vysoká míra podání způsobena? Zneužívají účastníci svých procesních možností, anebo snad soudy nižších stupňů v rozhodování často chybují?
Je mnoho lidí, a toto je specialita Čechů, kteří to „prostě zkusí“. Velká část dovolání je, i přes povinný advokátní proces, odmítána pro nepřípustnost. Kdybychom se zabývali jen přípustnými dovoláními, to by nám bylo hej. Těžko však můžeme lidem zakázat nepřípustná podání Nejvyššímu soudu předkládat.
Samozřejmě, může dojít k nějaké hraniční situaci, tak jak se to stalo u Evropského soudu pro lidská práva. Ten byl tak zavalen, že se rozhodl zřídit velké oddělení, které stížnosti a podání hned na začátku třídí, a pokud jde o věci, které evidentně nespadají do působnosti soudu, ani nevydávají rozhodnutí. Podateli pouze napíší dopis, že se tím nebudou zabývat, a ať jim už ve věci nepíší.
Šlo o dramatický obrat v praxi štrasburského soudu, protože ze začátku byla taková praxe nepředstavitelná a rozhodnout se muselo o každém podání. Avšak ve chvíli, kdy máte takový nápad případů, že by se na jedno rozhodnutí muselo čekat třeba deset let, je třeba situaci řešit. Může se stát, že se to časem bude týkat i národních soudů. Zatím se však vypořádáváme s každým jednotlivým podáním.
V jednom ze svých vystoupení jste uvedl, že reforma justice se netýká jen soudců, ale všech právnických povolání. Jakým směrem by se dle Vašeho názoru měla reforma ubírat?
Tehdy jsem justici chápal nejenom jako soudy, ale jako justici v širším slova smyslu. Snažil jsem se poukázat na to, že spolupráce zástupců právnických povolání je velice podceněná. Máme rezervy nejenom v tom, že se spolu málo odborně bavíme, ale málo také spolupracujeme na poli legislativním. Říkáme, že v tomto státě není legislativa v dobrém stavu, nikoli však jen v rovině zákonodárných orgánů. Mezery jsou v přípravě podkladů a diskuzích o tom, které zákony je třeba přijímat, a které naopak nikoli. Tyto mezery by měla vyplnit úzká spolupráce napříč právnickými profesemi – nejenom mezi soudci, ale také státními zástupci, notáři, advokáty a dalšími.
Líbilo se mi Vaše označení současných legislativních tendencí pojmy legislativní zbabělost a legislativní drzost.
Když jsem tyto pojmy používal, popisoval jsem dvě hraniční polohy negativního stavu, kdy se buď dělají zákony, které vůbec nejsou potřeba, nebo se dělají zákony, které vlastně nikdo nechce. Legislativa se stala nikoli výsledkem politického působení, ale prostředkem politického boje. A tak by tomu nemělo nikdy být. Politické strany by měly předstupovat před své voliče s určitým konceptem, který by se později promítl do nově vytvářených zákonů. Dnes je však tvorba zákonů předmětem politického boje a způsob, jakým se mění právní řád, slouží často politikům k podbízení se voličům. To je na hlavu postavené.
Je to i případ současné rekodifikační práce, či spíše nepráce, na civilním procesním kodexu? Je současný stav vyústěním politického boje?
To já nevím. Pravidelně se, již mnoho let, snažím připomínat, že stav našeho procesního práva je špatný. Civilní procesní kodex je po desítkách novelizací nepřehledný a nesrozumitelný, a místo toho, aby byl jednoduchou normou, která umožní soudcům i účastníkům jednoduše a rychle dojít k rozhodnutí ve věci, situaci velmi komplikuje a často nenabízí řešení. Proto si myslím, že je situaci třeba řešit vytvořením nového procesního kodexu.
Zajímalo by mě, jaký panuje vztah mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Je problematické, že Nejvyšší soud v některých případech Ústavní soud poměrně otevřeně ignoruje nebo odmítá respektovat jeho nálezy?
Úkolem těchto soudů je tak trochu něco odlišného. Proto, když ve své práci tyto rozdílné úkoly realizujeme, někdy se neshodneme. Není však pochyb o tom, že Nejvyšší soud je vrcholnou instancí obecné justice, a sám Ústavní soud v každém druhém svém rozhodnutí připomíná, že jeho úkolem je něco jiného, totiž dohled nad respektováním ústavnosti a dodržováním Listiny základních práv a svobod. Na Ústavním soudu se na kauzy dívají znovu, avšak jinak, z pohledu lidskoprávního. Jak to dělají a s jakým výsledkem mi nepřísluší hodnotit. Může se ale stát, že se v názorech neshodneme, a že si nějaké rozhodnutí pošleme tam a zpátky. Jde spíše o excesy a nějaký nesvár obecně mezi Nejvyšším a Ústavním soudem neexistuje.
Na Ústavním soudě poměrně nově působí Jaromír Jirsa, který se též zevrubně věnuje procesnímu právu. Když jsem se s ním posledně setkala, říkal, že by byl pro omezení písemného odůvodňování rozhodnutí. Obdobnou myšlenku jsem zaznamenala i u Vás. Převažuje v tomto případě zájem na zrychlení soudního rozhodování nad právem účastníka mít odůvodnění „na papíře“, či to má zcela jiný důvod?
S kolegou Jaromírem Jirsou naprosto souhlasím. Jsem přesvědčen, že hypertrofie odůvodnění písemných rozhodnutí soudů je nesmyslná. Lidem, kteří k soudům přicházejí se svými problémy, jde o rozhodnutí těchto případů v co nejkratším čase. Vymezení okruhu případů, kdy by odůvodnění rozhodnutí nemusela byt písemně vyhotovována vůbec nebo v jen velmi stručné podobě by zrychlilo práci justice o stovky procent.
Diskuze k článku ()