To v době svého přijetí regulovalo zcela novou oblast: poprvé byla upravena situace, kdy insolvenční řízení vedené v jednom členském státě EU mělo dopad i v jiném členském státě EU, např. řízení týkající se nemovitého majetku či nezávislé pobočky v jiných zemích EU atd. Při aplikaci nařízení na konkrétní případy vyvstala během posledních patnácti let řada sporných otázek, které z velké části řešil Evropský soudní dvůr. Tyto zkušenosti se promítly do nově přijatého nařízení č. 2015/848, o insolvenčním řízení, které od 26. června 2016 nahradí dosud platné nařízení z roku 2000. Nové nařízení o insolvenčním řízení je platné pro celou EU s výjimkou Dánska, které se na tomto právním sjednocení nepodílí.
V novém nařízení o insolvenčním řízení se objevuje řada novinek. Ty nejdůležitější z nich dále uvádíme:
- působnost nařízení se rozšiřuje na všechna řízení, která jsou insolvenčnímu řízení podobná. Řada sporných otázek se v minulosti objevila především u insolvencí, které probíhaly bez jmenování insolvenčního správce;
- patrně nejdůležitější definicí, kterou nařízení nově upravuje, je určení „místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“: u právnických osob se v zásadě jedná o jejich sídlo, pro účely fyzických osob pak byla vytvořena řada doměnek a časových ohraničení s cílem zamezit tzv. forum-shopping a oddlužovacímu turismu;
- velkou pomocí v právním styku bude zavedení Evropského insolvenčního registru, k čemuž nicméně dojde až v roce 2019. Do té doby bude nadále nezbytné kontrolovat jednotlivé registry zemí EU odděleně;
- nařízení objasňuje dosud sporné otázky stran příslušnosti soudů k projednání žalob vznášených v souvislosti s insolvenčním řízením;
- nařízení objasňuje sporné body u přihlášení pohledávek, a
- zavádí zcela nová pravida pro insolvenční řízení vedenému proti členům skupiny společností.
Nové nařízení o insovenčním řízení je důležitým krokem vpřed při sjednocování práva civilních řízení v rámci EU. Přitom je příznačné, že proces sjednocování práva se ubírá stále více cestou nařízení. Evropský zákonodárce je očividně toho názoru, že harmonizace pomocí směrnic, které jsou určeny členským statům a jejichž uvedení v platnost náleží národním zákonodárcům, není dostačující.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: stephan.heidenhain@bnt.eu
Diskuze k článku ()