Na druhou stranu jsem byl v oblasti mezinárodního obchodu svědkem toho, že se odehrály a realizovaly obchody v řádech několika desítek milionů korun na podání ruky bez jakéhokoli problému. Smlouva byla uzavřena pouze v ústní formě a oba smluvní partneři drželi své slovo s přesvědčením, že ten druhý jej dodrží také. Nejsem si jist, zda by toto fungovalo v českém prostředí. Na druhou stranu, i kdyby to fungovalo, byl by zde problém se soudy.
Občanský zákoník nabádá k neformálnosti, doporučit ji však nelze
V naší advokátní kanceláři se soudíme o škodu na zásilce a s přihlédnutím k tomu, že vada nebyla vytknuta tak, jak vytknuta být měla, tj. v písemné formě a doložitelně, tak ve výsledku po šesti jednáních (a řízení samotné u okresního soudu trvá již asi dva a půl roku) nejspíš nebudeme ve sporu úspěšní, s odkazem na to, že smlouva nebyla uzavřena písemně, a že strany si měly být vědomy případné důkazní nouze. Přestože opakovaně argumentujeme tím, že zejména nový občanský zákoník přichází s principem mnohem menší formálnosti smluv, výsledek řízení tuto skutečnost neodráží.
Ačkoli nás tedy občanský zákoník nabádá, abychom byli neformální a jednali neformálně, stejně z hlediska praktického uplatňování nároků nezbývá nic jiného, než být precizní a mít vše uzavřeno písemně.
Paradox zákonných ustanovení – disclaimerům se daří
Pokud se týká samotných smluv, zaměřím se na některá nová ustanovení v občanském zákoníku. Nutno říci, že bylo poměrně zajímavé sledovat, co se po přijetí občanského zákoníku stalo. Nový civilní kodex vnesl do procesu uzavírání smlouvy řadu relativně nových institutů a relativně nových ustanovení, která možná nebyla nová z hlediska teorie a judikatury, ale spíše z hlediska explicitního vyjádření v občanském zákoníku.
Původní představa zákonodárce byla jistě taková, že se bude jednat o ustanovení, která budou v praxi reflektována a vyhledávána, proto se do zákonného textu také zařazovala. Reakce však byla zcela opačná a do nejrůznějších jednání, smluv a dokumentů začaly být vkládány tzv. disclaimery, tedy prohlášení, která mají za cíl vyloučit aplikaci toho kterého ustanovení. Celá snaha zákonodárce nově upravit proces uzavírání smlouvy a vtělit do zákonné úpravy některá nová ustanovení, se začíná ukazovat jako problematická v tom smyslu, že téměř každý subjekt vylučuje aplikaci určitých ustanovení, která prohlašuje za neaplikovatelná na daný vztah.
Culpa in contrahendo
Začněme otázkou předsmluvní odpovědnosti, jenž je upravena v § 1728 a 1729. Občanský zákoník i nadále vychází z principu smluvní volnosti, nechť se tedy každý dobrovolně rozhodne, zda smlouvu uzavřít chce či nikoli. Zároveň je vyjádřeno, že nepoctivě jedná strana, která přistoupí k uzavření smlouvy ve dvou případech.
Za prvé, pokud od začátku nemá v úmyslu smlouvu uzavřít a přesto s druhou stranou jedná, tj. na její straně není vůle a úmysl smlouvu uzavřít, ale přesto zahájí negociační proces o uzavření smlouvy. Druhý je pak případ, kdy jednání postoupí tak daleko, že se uzavření smlouvy zdá již vysoce pravděpodobné, a přesto jedna ze stran, aniž pro to má spravedlivý důvod, přes důvodné očekávání druhé strany, že smlouva bude uzavřena, nakonec k uzavření smlouvy nepřistoupí a smlouvu neuzavře.
Co z toho ale plyne pro právní praxi? Z mého pohledu, zejména z mé advokátní zkušenosti, jde o ustanovení, které začíná být využíváno. Bude však velmi záležet na tom, jak k němu přistoupí judikatura. První otázkou, jenž je třeba si položit, je, zda je ustanovení o předsmluvní odpovědnosti kogentní nebo dispozitivní, tedy zda je možné jej vyloučit zvláštním disclaimerem. Výkladové tendence směřují spíše k tomu, zejména skrze ustanovení § 6 a ochranu poctivého jednání, že jde o ustanovení kogentní, tedy že jeho aplikaci nelze v praxi vyloučit.
Objevují se však různé pokusy vyloučit jeho užití nikoli výslovným prohlášením o tom, že § 1729 v daném právním vztahu nelze užít, ale disclaimery upozorňují, že vyjednávající strana může kdykoli vyjednávací proces uzavřít a ke smlouvě nepřistoupit. Sporné může být i to, zda lze vyloučit náhradu škody, která v takovém případě může vzniknout.
Pro ukázku jsem vybral několik anonymizovaných disclaimerů. Jsou to ustanovení, které najdete v obchodních podmínkách nebo prohlášeních, které různé společnosti na internetu mají. Například prodejce potravinářských výrobků uvádí následující: „Jako jedinou formu závazného právního jednání si společnost volí výhradně formu písemné dohody, smlouvy či jiného ujednání, které je podepsáno oprávněnými zástupci společnosti. Do doby, kdy je právní jednání takto závazné, nedospěla jakákoli jednání o smlouvě tak daleko, že by se uzavření zamýšlené smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné.“ Jinak řečeno, disclaimer v podstatě výslovně prohlašuje, že tato společnost sice přistoupí k negociačnímu procesu, ale druhá strana by měla mít na paměti, že dokud nedojde k podpisu smlouvy, žádné jednání společnosti nepostoupilo natolik daleko, aby z něho mohlo být vyvozováno důvodné očekávání k uzavření smlouvy. Podle mého názoru jde toto smluvní ustanovení nad hranici zákonem dovoleného, neboť je z něj evidentní snaha vyloučit jakékoli stádium negociačního procesu. V podstatě říká, že veškerá jednání společnosti jsou zcela nezávazná a společnost nepřistupuje ke smlouvě tak, že by ji chtěla uzavřít. Naopak – pakliže k uzavření smlouvy dojde, je tato skutečnost v podstatě spíše náhodou, nikoli projevem vůle.
Jedna nejmenovaná banka si dále vyhrazuje možnost smlouvu neuzavřít, a to v kterékoli fázi vyjednávání, zejména nebudou-li získána potřebná interní schválení v rámci banky. Tento disclaimer je vhodnější a byť zní jednodušeji, je propracovanější.
Pokud jde o dotčené zákonné ustanovení o předsmluvní odpovědnosti, z rozhovorů se zástupci několika společností jsem se dozvěděl, že s tímto ustanovením mají obrovský problém. Jednotlivé kontrakty totiž dojednávají obchodní oddělení, ale o konečném znění smlouvy rozhoduje statutární orgán, jemuž finální znění smlouvy podepsané druhou smluvní stranou obchodní oddělení postupuje k podpisu. Může se pak stát, že statutární orgán odmítne smlouvu podepsat. A právě proti těmto situacím se výše uvedené vylučující smluvní ustanovení snaží bránit.
Dále si dovolím uvést disclaimer jedné poradenské společnosti: „Společnost upozorňuje, že uzavření, změna nebo zrušení smlouvy, jakož i závazné přijetí návrhu na uzavření, změnu nebo zrušení smlouvy podléhá v rámci společnosti vícestupňovému schvalování a rozhodování, a proto si společnost vyhrazuje právo jednak neuzavřít jakoukoli smlouvu, nepřijmout jakýkoli návrh a ukončit jednání o každé smlouvě či návrhu v jakékoli fázi až do doby, než dojde k podpisu smlouvy, návrhu se smluvním partnerem.“ Tento disclaimer reaguje na totožnou situaci. Je vidět, že dotyčné zákonné ustanovení, které směřovalo k reflexi judikatury Nejvyššího soudu, tj. zavést předsmluvní odpovědnost, donutit subjekty, přistoupí-li k jednacímu stolu, aby to nejen mysleli vážně, ale aby tak činili transparentně s úmyslem smlouvu skutečně uzavřít, nakonec přicházejí vniveč právě těmito pokusy zákonné ustanovení vyloučit.
Do budoucna bude velmi záležet na tom, jak k věci přistoupí judikatura. Ze své zkušenosti z praxe mohu říci, že jsme se již pokusili toto ustanovení v jedné žalobě uplatnit. A odpověď na tuto žalobu byla více než zajímavá, neboť druhá strana reagovala konstatováním, že jednání o uzavření smlouvy s námi vedla ze zdvořilosti, protože nás nechtěla urazit tím, že by o jejím uzavření nejednala. Toto prohlášení evidentně směřovalo k tvrzení, že druhá strana od začátku smlouvu uzavřít nechtěla, ale ze zdvořilosti o smlouvě vyjednávala, vědoma si toho, že k uzavření smlouvy nikdy nedojde, přesto však připravena dovést jednání tak daleko, že návrh smlouvy byl ve fázi před samotným podpisem na stole. Nejsem si jist, zda druhá strana v tomto směru pochopila význam dotčeného ustanovení občanského zákoníku.
Ještě si dovolím uvést příklad se spořitelním družstvem, jež uvedlo: „Družstvo si vyhrazuje právo smlouvu neuzavřít a to v jakékoli fázi jednání.“ I zde se jedná o totéž.
Nabídka reklamou může působit obtíže
Pokud jde o samotné uzavření smlouvy, občanský zákoník setrvává na klasickém principu návrhu na uzavření smlouvy, nově legislativně označováno jako nabídka, a jejího přijetí.
Pokud se týká nabídky, konkrétní problémy příliš nenastávají, až s jedinou výjimkou. Jedná se o tzv. nabídku reklamou. Občanský zákoník totiž nově umožňuje, že jestliže podnikatelský subjekt zveřejní určité informace o nabídce produktu, ať už formou katalogu, na výstavě či zveřejněním v jakékoli reklamě, pak přestože je tato nabídka neadresná, tj. nesměřuje ke konkrétnímu subjektu, považuje se za návrh na uzavření smlouvy a každý má právo takový návrh přijmout, s výhradou vyprodání zásob.
Toto ustanovení se vcelku zajímavé. Opět ve spojení s ním uvádím disclaimer, který se objevil u spořitelního družstva: „Reklamní sdělení banky slouží pouze pro informační účely a nejsou návrhem na uzavření smlouvy.“ Spořitelní družstvo tak jasně dává najevo, že objeví-li se v reklamě nabídka, nelze ji považovat za návrh na uzavření smlouvy.
Nabídka reklamou prozatím v podnikatelském prostředí není příliš doceňována, mám však za to, že dříve nebo později budou spory ohledně ní vznikat. Sám jsem byl svědkem případu, kdy kolegyně chtěla zakoupit vozidlo podle nabídky, jenž byla na reklamním poutači. Na něm byla zveřejněna konkrétní cena bez jakéhokoli odkazu směřujícího k tomu, že by se měla měnit. Poté, co se kolegyně dostavila k prodejci vozidla, bylo jí řečeno, že cena je počítána pouze pro případ leasingové operace s tím, že zakoupí-li vozidlo v hotovosti, bude cena zhruba o čtyřicet tisíc korun vyšší. Podle mého názoru se v tomto okamžiku mohla dotyčná kolegyně domáhat nabídky reklamou, čili podnikatel by byl povinen uzavřít smlouvu v intencích reklamy, kterou uskutečnil.
Rovněž platí, že učiní-li podnikatel nabídku, byť formou reklamy, a následně bez spravedlivého důvodu smlouvu neuzavře, například proto, že zveřejněné reklamní podmínky nejsou pravdivé, lze se domáhat předsmluvní odpovědnosti, neboť podnikatel nikdy nebude moci prokázat existenci spravedlivého důvodu. Tento princip však nefunguje ve všech zemích stejně, kupříkladu v Německu je právní úprava zcela opačná. Platí zde, že nabídka učiněná reklamou není návrhem na uzavření smlouvy.
Pokračování příspěvku najdete na právním portále Právní prostor.cz zítra.
Konference Právo ve veřejné správě 2015
Ve dnech 3. a 4. listopadu 2015 se v Praze konal již 4. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Program konference, která tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy, byl opět rozdělen do dvou dní. Letos vystoupilo 13 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()